vlk mezi vlky

Dobré ráno

Dnešní povídku jsem psal 13.7.2011. Bylo to v době, kdy bylo jasné, že vztah s onou Osobou už neskřípe, ale přímo mechanicky křičí před zadřením. Nevěděl jsem na čem jsem. V hlavě zmatek, snažil jsem se z toho najít nějakou cestu. Možná se mi to povedlo, možná ne. Kdo chce znát výsledek, napište si do komentářů.

Tuto povídku zveřejňuji dnes, 13.8.2011 kdy je jasné, jak to dopadlo. Avšak celý tento příspěvek píši v minulosti. Těsně po tom, co jsem povídku dopsal. Tentokrát byla odeslána již mailem, tak má háčky i čárky.

Dobře se při čtení bavte.

Vlk mezi vlky

Letištní vzduch se tetelí nad betonovou plochou a čas od času ho promíchají křídla a motory letadel. Je krásné ráno a sluneční paprsky se opírají do sytě zelené trávy, která vypadá po každém průletu jako velké moře.

Zase přistává jedno letadlo. Štíhlý trup protíná vzduch jako ocelový pták. Ostrý čumák se dívá ještě chvilku do nebe, když se zadní kola dotknou hrubého povrchu letiště. Trocha kouře ze spálených pneumatik, nezbytný zvukový doprovod a letadlo je na zemi. Událost, jenž se zde opakuje tisíckrát za den. A přece je to jiné.

Cessna 525 Citation Jet. Elegance a dynamika, i když teď už dojíždějí motory s lehkým pískotem a za chvilku se zastaví.

S jemným a důstojným klapnutím obsluha otevírá dveře sněhově bílého letadla s neznatelným kolumbijským značením.

Dva muži a jedna žena pomalu kráčejí po schůdcích a míří směrem od letadla. Již se k nim blíží perleťově bílý maybach. Dvanáctiválec se pouze převaluje a k šumění pneumatik přidává jemnou basovou linku.

Jeden z mužů otevírá dveře majestátního vozu a druhý, který do té doby ženu doprovázel a držel jí za rámě, ji nesmlouvavě popostrčil do otvoru, který otevřením vznikl. Žena neochotně, ale přece jen nastoupila.

Jakmile se s mechanicko-elektrickým klapnutím dovřel zámek, limuzína se odlepila ze svého místa a vyrazila směrem z letiště.

V bílém laku se teď odráží hangáry, veškerá letištní technika a velmi elegantní vůz vypadá, že se sem naprosto přesně hodí. Dokonalé auto s jedním z vrcholů umu a vědění. S létajícími stroji.

Jeden z mužů, celý v bílém, stejně jako ten druhý, sedí na sedadle spolujezdce vepředu a na klíně pevně drží kufřík.

Druhý muž sedí se svou společnicí vzadu a i když ta nemá kam utéct, jelikož je auto zamčené, drží ji u sebe ještě pevněji. Jako by o ni nechtěl přijít.

Interier je vpravdě luxusní. Kůže, dřevo, skvělá teplota ve voze. Ale žena si to neužívá. Dokonce se jemně potí. A nemá ani kabelku, aby si přepudrovala nos.

Obrovský mastodont bez zpomalení tiše projíždí servisní branou letiště. Bez jakékoli kontroly. Nad hlavami jim s řevem přistává gigantické dopravní letadlo.

Cesta nějakou dobu ubíhá mlčky, jen místní rádio krátí dlouhou chvíli.

„Diego, pusť mě přece, nemůžu tě nijak ohrozit“, konečně promlouvá žena. Prosebný a nešťastný tón hlasu prozrazuje zoufalství té ženy.

„Děvko“, byla jediná odpověď toho muže vpředu. Poté se znovu zaměřil na sledování cesty a prosebnému hlasu nevěnoval pozornost.

Žena ještě chvilku spílala a prosila, ale nebylo to nic platné. Potom se trochu pousmála a zadívala se na pláž vedle silnice.

Po písku běhaly děti, pár prvních lidí už se opalovalo v příjemném ranním slunci a nad tím vším kroužili racci. Palmové listy kývaly do rytmu právě hrající skladby. Celá tato situace byla tak neskutečná.

A to se do ní dostala jen náhodou. Teď na to nebude myslet. Musí sestavit nějaký plán. Jinak je tohle její poslední jízda.

Pomalu se rozhlédla po autě. Její společník ji stále držel. V interieru však až na láhev skotské nebylo nic. Nic, čím by se dalo zaútočit. Bude tedy muset stačit ta flaška se zlatavou tekutinou. Nejdřív ale musí zneškodnit tu gorilu vedle sebe. Nějak tak, aby měla dost času natáhnout se pro láhev a praštit proradného manžela do hlavy a zkusit mu rozčísnout lebku vedví.

Zhodnotila situaci, přemýšlela rychle, jako o závod, jak velkou silou musí gorilu praštit do ohryzku, aby už neměl chuť překazit jí útěk.

Narovnala tedy pravou dlaň a ve chvíli, kdy se chystala hranou palce zarvat ohryzek do krku gorily se ozvala tříštivá rána.

Okénko spolujezdce explodovalo. Řidiče ohodila sprška vlasů, úlomků lebky a krve. Možná tam byly i kusy lebky.

Potom klesl řidič na volant a auto začalo zpomalovat. Na nic nečekala. Gorila, než stačila cokoli udělat, už se dusila pod tvrdou ranou cvičeného chvatu přímo na krk.

Auto pokračovalo dál, zpomalovalo. Řidič naštěstí neměl spuštěný tempomat a silnice tu byla dost dlouhá a rovná.

Z bočních ulic vyjela černá federální SUV. Po kontrole situace přes okýnka vozu jedno najelo před Maybach a pomalu ho zastavilo o svůj zadní nárazník. Agenti v oblecích vyběhli ze svých vozů a i když už nebyl nikdo, kdo by je ohrožoval, pevně drželi v rukou své zbraně. Obklíčili auto a za asistence těžkooděnců ze zásahovky otevřeli dveře. Teprve tehdy mohla agentka Williams vystoupit z vozu svého manžela a ukončit sedm let trvající akci.

Když si vzpomněla na svoje konto v Zurichu, kam poctivě odlévala tučné sumičky z účtů svého manžela, pousmála se. Maybacha už příště nechce.