máme tu další díl
Novela
***
Měl jsem pocit, jako by mě skolil infarkt. Z chodby se na mě usmívalo něco, co mohlo být člověkem. Kdysi.
Kusy masa mu visely po obličeji na kůži. Oči byly skelné. Ostře to kontrastovalo s uniformou zaměstnance mrakodrapu. Čistá, vyžehlená, puky na kalhotách a nablýskané boty.
Bude mi trvat ještě dlouho, než si zvyknu na své služebníky. Rázem je mi jasné, že to předtím sen nebyl. Chvilku jsem na něj jen tak koukal a nic neříkal.
Sluha mi začal podávat nějaký vak.
„Vaše šaty na dnešní slavnost.“ Nechápaje co má na mysli, beru si vak od něj.
„Za hodinu si pro vás přijdu a odvezu na party,“ po těchto slovech se uklonil a odešel do chodby.
Někoho mi připomíná. I ten německej přízvuk.
Ale co. Zavírám dveře a prohlížím si byt. Vše je tak, jako když mě sem moje hostitelka dovedla.
Dostal jsem hlad, takže jsem se jal hledati telefon, abych si zavolal o něco k jídlu. Sice jsem nevěděl, jestli je to dobrý nápad, protože kdoví z čeho tu to jídlo dělají, když je obsluhují mrtvoly. Když jsem hledal asi pět minut, ozvalo se zaklepání na dveře.
„Herr Vesely, mám tu pro vás jídlo, otevřete prosím.“ Budu se muset ještě dost dlouho učit. Telepatie je tu asi na dost vysoké úrovni. Dostal jsem k jídlu vše co jsem si přál. Vše bezvadně udělané. Už vím, kdo je můj sluha.
U jídla byl dopis.
Dobrý večer,
dovoluji si Vás pozvat k Vašemu přijmutí do našeho spolku. Bude se slavnostně konat přesně za hodinu od obdržení tohoto vzkazu.
Jako svého sluhu jste obdržel doktora Mengeleho. Omluvte prosím jeho poněkud nedokonalou vizáž. Při jednom ze svých pokusů byl bohužel vystaven přímému záření do obličejové partie.
Oblek je vám šitý na míru a neměly by s ním být problémy.
Doufáme, že budete spokojen i s výběrem Vašeho vozu.
Přeji Vám dobrou chuť a
těším se brzy na shledanou
Dopis bohužel nebyl podepsán. Ale to nevadí. Navečeřel jsem se o vzal si na sebe „oblek“.
Byl opravdu neskutečný. Dokonalé kalhoty, černé barvy samozřejmě, černá košile s černou kravatou a slušivé černé sako. Každá černá ale měla trochu jiný odstín, takže k sobě vše dokonale pasovalo. A oblek mi seděl také dokonale.
Ještě boty.
Této chvíle jsem se bál, protože boty pro mou osobu není vůbec lehké sehnat. Ale moje obavy byly předčasné.
Boty se podobaly známým gladiátorům, ale byly něčím odlišné, špička, umě vytvořena z pevné kůže, byla potažena látkou, nápadně připomínající stříbřitá oka drátěné košile. Padly bezvadně. A na to, že byly dost pevné a robustní, byly i dost lehké.
Podíval jsem se do zrcadla a uznal, že je ze mě docela fešák. Jo, šaty dělaj lidi.
Vysoká podrážka mě ještě trochu prodloužila, takže jsem vypadal jako elegantní obr. V malé krabičce jsem našel stříbrný prsten u kterého byl nápis, že je nutné, mít ho nasazen na prostředníčku levé ruky.
Učinil jsem tak a do těla mi vstoupilo nějaké mrazivé teplo. Sice to zní jako nesmysl, ale je to tak.
Vše kazil jen účes.
***
Ding dong, ozval se zvonek. Nastrojen jsem šel otevřít.
Holič mě překvapil. Francouz s průstřelem hlavy. Co víc si přát? Ale překvapivě mě to už nějak nepřekvapilo.
V kufříku si přinesl vše potřebné. Usadil mě na křeslo a k mému zděšení se dal do práce. Zděsil jsem se proto, že vlasy budou na mém obleku dost kazit celkový dojem.
Také jsem mu to řekl.
„Mesié Vesély, ještě toho hódne nevite,“ načež vzal zbytek mé večeře a hodil mi ho do klína. Nedokázal jsem nic říct. Jen jsem seděl a tupě zíral.
Zasmál se: „Postávte se,“ řekl a ustoupil.
Tedy, postavil jsem se. Jídlo po oblečení sjelo, jako by bylo z nějaké gumy a nenechalo na mě žádnou skvrnku.
To mě uklidnilo a svěřil jsem se do rukou toho podivného patrona.
Protože jsem se nudil, zavedl jsem hovor a zjistil kdo je ten lazebník.
Býval holičem v Lionu, jediný holič široko daleko. A nejlepší. Potom přišla druhá světová a on se dal k partyzánům. Jenže protože to byl jemný muž, brzy zjistil, že jim není moc platný, takže se stal jejich vyzvědačem, kterého měli nasazeného v Paříži. První roky války opravdu pomáhal partyzánům a dodával jim informace, protože se dostal do hlavního tábora Němců. Ale fašisti ho odhalili a on musel začít hrát na obě strany. Brzy už dělal víc pro nácky než pro frantíky, takže se stal dost vysokým pohlavárem a odjel do německa. Tam se spřátelil s Himmlerem a pár dalšími vysokými činiteli tehdejšího výkvětu. Sám vymyslel nový sport. Vybrali si nějakého žida, hezky se o něj starali, aby byl silný, dostával maso a nejlepší víno, posiloval v dolech a tak podobně. Když měli vybráno dost takových židáků, kteří se jim hromadili v jejich „výchovném“ táboře, uzavírali na ně sázky. Potom je vypustili do lesů. Lovili je někdy i pět dní. Pak, když je dostali, dělali si z nich terče. Komu vydržel živý nejvíc ran z pistole, ten vyhrál.
Tahle kariéra původně nebyla v jeho plánu a další vývoj mu do něj taky nezapadl. Když se jel jednou projet na novém Harleyi, dostal ho někdo ranou z pistole.
Teď je tu v očistci. Dostal za to Patnáctset let. Sluhové tady jsou skoro všichni dílem druhý světový. Ta dělala dost hrozný vrahy z hodně, dřív normálních, lidí. Takže pro sluhy je tu nepsaný jazyk němčina. Ale ani za kontinentem v americe se nečinili o moc míň. Divoký západ udělal taky dost služebníků do tohohle světa.
Pak tu jsou samozřejmě i jiní, ale tohle jsou nejpočetnější skupiny.
Mezitím je účes hotov a já ho obdivuju ve zrcadle.
Po sdělení, že je to možná můj poslední pohled na mě do zrcadla, si ho vpravdě užívám.
„Podle čeho se udělují sluhové?“ ptám se.
„Ó to je různé mesié, podle skutků na zemi a taky podle toho, proč vás chtějí mezi sebe. Koho jste dostal?“
„Doktora Mengeleho, abych pravdu řekl, vypadá dost mizerně.“ Odvětil jsem.
„Ó vui vui, ale rozum mu to neubrálo“, usmál se „asi budete novým trapičem zlých. To je jásny. Doktor je dobrý učitél.“
To mě dost vyděsilo. Ty zvěrstva, který dělal za svýho života a já se to mám učit?
„Nebojte, nepoužijéte to na nikóho, kdo by si to nezaslóužil. Je to tákova odpláta. Zakon je na všéchny až příliš krátky. Je sice pár lidiček, co se snáži uďélat pořadek, ale i ti jsou kratcí. I ve vaší zémi je jakysi spolek. Povídají ééé řikájí si Noční klůb a sídlí v prág. Ale jsou to jen lidi“, ušklíbl se. „Lidi jsou moc dobří, ale tihle nevládnou magii. A nemůžou být na chódně mistéch najédnou. A jsou zranitélny. Vui vui, jsou taky moc sláby. Mezi lidmi ne, ale mezi nami áno.“
Z toho co jsem zjistil, jsem si dal dohromady, že se stanu takovým lepším policajtem. A abych dokázal přimět k mluvení, bude mě učit sám Mengele, génius bolesti a vynalézavosti.
Ani za mák se mi to nelíbilo.
***
Ding dong.
Holič beze jména odešel před deseti minutami a od té chvíle přemýšlím, co dál.
Ding dong, ozývá se znovu.
Jdu otevřít.
Mengele stojí ve dveřích a usmívá se obličej mu někdo dal trochu dohromady.
„Bitte, Herr Vesély, váše auto wart... éééé čéka.“
„Ja ja, Herr Doktor“, překvapuji Mengeleho a hlavně sám sebe.
„Jak vy vědět?“ Užasl.
„To není důležité. Jedem na schůzku s osudem.“
Usmál jsem se. Došel jsem k názoru, že moje místo je tady, protože pozemská existence je dost nejistá.
Mengele je docela sympatický chlapík. Dozajista trochu lituje svých nehumánních metod výzkumu, ale přispěl také trochu k rozmachu vědění. A o tom se málo ví. A ani spojenci nejsou bez viny. Ale ti testovali biologické zbraně a chemické taky přímo na svých vojácích. Takže si v podstatě nemají co vyčítat. Hlavně mám alespoň trochu ujasněnou historii.
***
Prý jestli budu spokojen s vozem. Tohle auto nenechám nikdy nikoho jiného řídit. A zvlášť ne v prázdném městě, kde na ulicích není život.
Omyl, v některých života je až příliš. Tam jsou děvky s pasáky a různá podobná individua, kterým ještě nedošlo, že jsou po smrti. Čekají na neexistující zákazníky. Nejednou si s nima budu hrát.
Tohle je totiž vůz mých snů.
Mercedes na litých titánových kolech, černá barva v kombinaci s chromem je prostě sexy. Spojlery až u země, za tmavými skly je možné poznat anatomické sedačky v kůži, tříramenný sportovní volant a nejluxusnější vybavení, které se dá vůbec dostat.
Kdo by myslel, že to je nějaká nová kára, moc by se pletl. Je to totiž stará dobrá žehlička. Majestátně na mě pomrkává a má moc zlý škleb.
Sedám si na sedadlo řidiče a upravuji si ho k obrazu svému. Doktor stojí venku a zdá se bezradný. Asi má za ůkol řídit on. Přece jenom jsem ještě člověk, že?
„Herr Doktor, pojďte si sednout. Řídím já. Vy ukazujete cestu.“
Vypadá, že se asi bude muset podřídit.
Už mám klíčky v ruce a startuju. Takový zvuk se jen tak neslyší. Motor zaržál, jako stádo o sedmistech koní. To tam totiž pod kapotou je. A při nutnosti jet něco víc než formule, můžeme si fouknout i trochu rajského plynu. A hned nám bude veseleji. Nízkoprofilové pneu se zakouslo do dokonalého asfaltu, nedotčeného erozí. Vyrazili jsme. Auto sedí jako přikované a nedá se utrhnout ze silnice. Mengele je klidný - stejně už je po smrti.
Říká jen doprava a doleva a během tří minut jedeme ven z města na jakýsi zámeček. Tady už jedu pomaleji. Nechci se ukázat jako nevděčník. Dojíždím na cestu před schodiště a Himmler v uniformě si bere klíčky a odjíždí s mým novým vozem. Pohled na parkoviště je velice podivný. Můj vůz patří k těm novějším. Jsou tu ale i unikáty a také koně a kočáry nejrůznějších věků.
Obracím se k panství. Ohromnými okny sem doléhá hudba. Samozřejmě že klasika.
Uvnitř je to jako na tom parkovišti venku. Mezi novějšími obleky jsou tu i stovky let staré sváteční róby.
Všichni se celkem dobře baví. Jako na plese v nějaké opeře.
Uvítá mě moje stará známá z taxíku. Ale teď má na sobě úplně odlišné oblečení. Vypadá jako by vyšla z módních časopisů dneška. Asi nechce, abych tu celkem moderně vypadal sám. Je nádherná.
„Jak jste spokojen s výběrem společníka, šatu a vozu?“ ptá se mě.
„Dokonale má paní. Ale jedno mi schází. Všichni mě tu znají a já neznám nikoho.“ dívám se jí do očí, co ona na to.
„Měl byjste se podívat pozorněji.“
Takže se otáčím a dívám se kolem sebe.
Zdálo se mi to? Byl to jen okamžik, ale jistě to byl on.
Znovu. Teď už nepochybuju.
Ale co on tu dělá?
Drží whiskovku a já vím co v ní má. Je mi to jasné, protože toho člověka znám. Ale teď vím, že není člověk.
***
Žádné komentáře:
Okomentovat