dnes začnu zveřejňovat svou novelu. V přirovnáních a podobenstvích zobrazuje můj život.
Průběžně sem budu dávat kapitoly mého života, společně k tomu budu samozřejmě dál psát i povídky...
Pohodlně se usaďte, výlet do zvrácené duše blázna se blíží...
Píšu to zhruba od 19 let, nyní byla pětiletá přestávka... Byl jsem spokojený a nebylo potřeba se vyrovnávat s vlastní existencí. Před pěti měsíci jsem začal psát znovu... Pokračuji tam, kde jsem skončil...
Novela začíná...
Začátek konce mého starého života přišel nečekaně. O to byl příjemnější.
Ráno jsem, jako ostatně vždy, vstal a vydal se do práce. Auto jsem ještě neměl, takže mě čekal výlet sockou. Ale to není přece žádný problém. Mrkl jsem okem na snídani s Novou dne 20. září 2001. Normálně už jsem bydlíval na Žižkově, takže jízda ráno z Průhonic byla něco mimořádného.
Časné podzimní ráno bylo docela hezké, až na pár tmavých mráčků nad obzorem.
Cesta na náměstí byla příjemná a ptáci mi zpívali do kroku.
První překvapení mě čekalo, když jsem přišel na autobus. Člověk by neřekl, kolik človíčků se vydá ráno do práce a ještě k tomu z takový lhoty, jako je naše ves. Pro jednou to snad přežiju. Zaujal jsem strategické místo na konci fronty a jal se koukat do blba, abych snad nikoho ze spolustojících neurazil.
Po deseti minutách se se supěním dýchavičného dieselu přisoukal autobus. Vypustil podtlak z brzd a za syčení hydrauliky se otevřely dveře.
Od nedaleké pekárny se vznesla vůně čerstvých rohlíků a koláčů. Hlavou mi bleskla myšlenka, jestli bych přece jenom neměl chvilku počkat a svůj hlady kručící žaludek alespoň jedno ráno potěšit přísunem něčeho dobrého. Rozhodl jsem se že to není špatný nápad a k myšlence opustit frontu už zbýval jen další podnět. Ten přišel záhy. Zjištěním, že autobus nemá kapacitu k svezení poloviny vesnice, jsem se dopracoval k tomu, abych si zajistil nějaký přísun potravy co nejdříve, protože se musím dostat aspoň do dalšího autobusu.
Po pár minutách jsem se vracel s pytlíkem plným housek k zastávce. Jaké bylo moje překvapení, když odtud odjížděl autobus, ve kterém byl zbytek lidiček, kteří se mnou zůstávali na chodníku po odjezdu první obludy, narvané k prasknutí.
Aby neštěstí nebyl konec, začalo pršet. Ty tmavé mráčky jako zázrakem zesílily a i když byly předtím dost daleko, tak teď byly přímo nade mnou a jako bych byl poslední člověk, kterému by se kdy mohly za všechno pomstít, způsobili průtrž, jakou jsem ještě nepamatoval.
Rozběhl jsem se k trafice, kterou postavili hned vedle zastávky. Vypadá jako altán a pod stříškou se dá dobře schovat. Blesky šněrovaly oblohu sem a tam, a já už byl skoro u spásné střechy.
Znenadání se ozvalo zatroubení.
Vedle trafiky stál na silnici taxík a řidič na mě divoce gestikuloval, abych si k němu nastoupil. Na tom by nebylo nic divného, kdyby to nebyl žlutý, New Yorkský taxi z padesátých let. Sen každýho malýho kluka, moci řídit tenhle koráb, který s jiným lakováním sloužil jako policejní vůz. Nádherný Buick.
Stál jsem v tom dešti a koukal na něj jako na zjevení. Sice jsem si logicky vyvodil, že je to dost divný, ale v čechách je možný všechno.
Zadní dvířka se otevřely a v nich se objevila nejkrásnější osoba, jaká kdy byla na světě. Marilyn Monroe by zbledla před krásou téhle ženy. Stačil jediný pohled na ní, a rozmyslům byl konec. Pro hovořila ta žena, a fakt že prší. Proti jen to, že to je divný.
Doběhl jsem ke dveřím a jestli do teď byl přívalový déšť, musel dorazit uragán. Asi si sem udělala výlet sama Tchajwanská Elza.
Nastoupil jsem do vozu a co bylo divný z venku, uvnitř bylo ještě divnější. Dýchla na mě novota. A to je dost divný v autě, který je víc jak půl století starý. Ale myšlenky mi znovu rozehnala žena, vedle níž jsem se ocitl. Od řidiče nás oddělovala skleněná přepážka, se zasouvacím okýnkem. To bylo teď zavřené. Řidič měl na sobě uniformu, a vypadal trochu jako osobní řidič presidenta. Rukavičky a čepice, trochu vypadá jako policajt. Ale do obličeje mu vidět není. Ani se na mě neotočil a hned jak jsem zabouchl dveře, rozjel se. Vítr skučel karosérií, ale překvapivě se dovnitř nedostal ani závan chladnějšího vzduchu. Při pomyšlení na nečas venku jsem se podíval na přední okno a podivil jsem se, jak vůbec může šofér něco vidět, protože stěrače už dávno přestaly stíhat pobírat vodu.
Ve voze nastalo podivné ticho. Bál jsem se na ženu jen podívat, protože by se mohl ten sen rozplynout v nenávratnu.
Vyjeli jsme z Průhonic a vydali se cestou mezi poli na Prahu.
„Děkuji“, překvapivě jsem neřekl já, ale ta žena.
„Za co děkujete, a ještě mě? Vždyť jste mně pomohli z toho deště a větru“, nechápal jsem, zač mi děkuje.
Podíval jsem se na ní pozorněji. Vypadala, jako by utekla z nějakého filmu. Klobouček, za který by se nemusela stydět ani paní Kennedyová, k němu patřil závojíček, končící u špičky nosu. Takový rozkošný nosánek, radost na něj pohledět. Dále perlový náhrdelník. Podle nepravidelného tvaru pravé perly a pěkně velké. Ten musel stát balík. Na rukou rukavičky, které svou bělobou připomínaly právě padlý sníh. Jako by vypadla z dokumentu o životě lidí z poloviny minulého století.
Úplně mi to sebralo slova z úst.
Podívala se mi do očí a jako by poznala na co myslím, pobaveně se pousmála.
„Nemyslím, že by vás mělo překvapit, že se potkáváme. Už dávno se vám o našem poznání zdají velice hezké sny, není-liž pravda.“ Když domluvila, usmála se na mě a ukázala přebělostné zoubky, které se nenajdou v žádné reklamě na zubní pastu.
Nějaké sny se mi sice zdály, ale přikládal jsem je spíš své přebujelé fantazii. Byly plné dost divných, ale zároveň moc hezkých a příjemných zážitků. A tím nemyslím jen erotických. Každopádně, kdyby se o nich někdo dozvěděl, dost rychle bych pošupajdil do nějakého oddělení z našich psychiatrických léčeben.
Podíval jsem se na ní a bylo mi jasné, že odpovídat nemá cenu. V mý hlavě se rozhlížela jako v otevřený knížce. Cítil jsem jí tam a nebylo to nepříjemné.
Vydal jsem se na taktiku mlčení a čekal co řekne.
„Nemusíte se bát, i do práce se dostanete včas.“ Znovu se na mě podívala a v jejích očích se objevilo něco, co mě připoutalo k sedadlu. Strach to rozhodně nebyl.
Dál jsme ujížděli deštěm a já si povšiml, že to co stýká po sklech, je nějaké příliš tmavé. I kdyby byla cesta tak špinavá, že by se něco dostalo až na okna, nikdy by ten déšť neměl být tak tmavý. Vypadalo to, jako by nám po oknech tekla nějaká černá voda, ale olej to nebyl. Protože ten by se táhl za stěračem.
Náhodou mi padl pohled na vnitřní zrcátko. Zaprvé, moje spolucestující v něm nebyla vidět. Zadruhé, řidič je docela obluda a podle vzhledu, asi tři až čtyři měsíce po smrti.
„Už jsi uzřel pravdu a je na tobě nám říct, jestli se bojíš. Ať už jakýmkoli způsobem.“ položila mi ruku na koleno a jela s ní nahoru po stehně. Tak jemnou ručku jsem ještě necítil na svém těle nikdy v životě.
Abych se přiznal, dost se mi to líbilo a chtěl jsem z toho v tu chvíli vytěžit co nejvíc. Jak informací, tak něco pro mé tělo.
Podíval jsem se jí do očí a teď byly jiné. Určitě ne lidské. O to byly krásnější. Panenka zůstala černá, ale duhovka se rozzářila reflexní žlutou, ohraničená prstencem krvavě červené barvy.
Pochopil jsem, že už nejsme na cestě „do práce“ a vůbec mi to nevadilo. Nevadilo by mi ani, kdybych se už nevrátil nikdy.
Aspoň v tuhle chvíli.
Ani jsme už nebyli na zemi, ale to jsem v tuhle chvíli nevěděl. Déšť ustoupil a my jsme jeli po planině, jaká se v čechách jen těžko najde. Před námi nikdy nekončící silnice, za námi dešťová clona, kterou nešlo prohlédnout zpátky. Na polích podél cesty pracovali nějací „lidé“. Různě pokroucené rostliny, které již dávno uhynuly pod nehostinným nebem se plazily po zemi, která byla krvavě rudá. Sami hospodáři vypadali, jako by nás ani neviděli, starali se jen o blaho svých rostlinek. Oblečení měli různé. Někteří byli oblečeni, jakoby z pravěku, jiní jako farmáři divokého západu, také jako pracovníci JZD z let nedávno minulých. Byla tu zastoupena škála lidí celých věků. Jen jedno měli společné. Nepřítomný výraz očí a ztrhané rysy v obličeji, jako by nejhůře trpěli.
Hostitelka postřehla můj zájem.
„To je očistec. Ti lidé se snaží žít tak, aby se mohli dostat do nebe. Jsou to věřící, kteří mají za to, že odpuštění za pozemské hříchy dostanou jedině tím, že budou trpět. Ale to se ti nestane“, povzbudivě se na mě usmála a já si poprvé všiml jejích krásných špičáků. Už mi v hlavě asi trochu zapracovala, protože já ihned zatoužil taky po takových.
Na nic jsem se neptal, protože to postrádalo smysl. Když jsem se měl něco dovědět, sama mi to řekla. Dojeli jsme do jakéhosi města. U nejvyššího mrakodrapu jsme zahnuli a vjeli do podzemních garáží.
Město bylo prázdné jen na první pohled. Na druhý jsem si všiml, že v okolních budovách jsou nějací úředníci, kteří pracují, zvedají telefony, píší na klávesnicích počítačů. Ale na ulicích nikdo nebyl.
„To jsou lidé, pro které se stala práce jejich životem. Ale my jsme požitkáři. Nám se to stát nemůže. Ještě jsou zde jiní. To jsou zločinci a vrazi. Ti nám všem slouží. Stejně jako tady náš Áda.“ Podíval jsem se na něj a hned mi to bylo jasné. Ještě byly rozpoznatelné zbytky charakteristického knírku.
***
Výtah fungoval náramně. I když to byla klasická klec obsluhovaná výtahářem. Náš „lift boy“ byl starý známý Ed Gain. I když jsem se narodil mnoho let po jeho smrti, je známý dost lidem všech generací. Podle něj hrál Hopkins nejznámějšího kanibala na filmovém plátně.
Ale jako výtahář vypadal jako kterýkoli strejda z okolí. Sice mu trochu chátral obličej, ale jinak vypadal docela spokojeně.
Vystoupili jsme z výtahu a proti nám se otevřely dveře bytu. Nikde žádná automatika. Prostě jsme se k nim přiblížili a po tom co majitelka pohnula rukou, dveře se odemkly a neslyšně otevřely.
„Je sice zbytečné tu zamykat, ale je to zvyk, který se tu všech drží od té chvíle, kdy jsme to tu objevili.
Samozřejmě po přeměně dostaneš svůj vlastní byt a dostatek prostředků, aby sis zařídil život na zemi co nejlépe. Ale to až později.“
Stál jsem tam jak tvrdé „I“.
Přešla přes místnost a otevřela pokojový bar. „Co si dáš?“
Než jsem stačil říct že vodu, byla v polovině pokoje a podávala mi sklenici vody.
S úžasem jsem si ji vzal.
Už jsem se nadechoval, že něco řeknu a nic jsem nestačil říct.
„To je jednoduchý, to budeš umět brzo taky. Jen se budeš muset trochu obětovat.“
Pohybem ruky stáhla žaluzie a přistoupila ke mně. Byla tak krásná a nebezpečná. Dost zlomyslná kombinace. Políbila mě...
A u toho taky zůstalo. Nechala mě tam stát a než jsem se nadál, byla pryč.
Zůstal jsem sám, v bytě mrakodrapu v zemi, kde bylo všechno děsivě divný. Ale cítil jsem se tu kupodivu dobře. V tajných myšlenkách jsem přesně o takovém světě snil. Svět, kde bych byl králem.
***
Někdo klepe na dveře.
Asi to byl jen sen. Škoda.
Jdu otevřít a vrážím do lampičky na stolku. Zvláštní, v těhle místech nikdy lampička nestála. Cestou porážím ještě pár věcí, o nichž nevím, že bych si je do pokoje kdy dával.
„Jste v pořádku?“, za dveřmi se ozývá podivný hlas.
„Jo jo“ odpovídám a už jsem u dveří.
Odmykám dveře a otevírám. Protože v pokoji je tma, vidím jen obrys postavy. Zahlédl jsem vypínač a tak jsem si v předsíni rozsvítil.
***
Žádné komentáře:
Okomentovat