***
Zatímco si náš host pospal, já a moji noví přátelé, koukáme na snímky natočené kamerami z ulice.
Debatujeme o všem možném. Strategii bitvy, použití zbraní, až po prsa tý děvky, která tak hezky ječela.
Ťuk ťuk ťuk... Ozvalo se skřípnutí dveří a dovnitř vstoupila ošetřovatelka. Nebylo by na ní nic zvláštního, ale ona byla celá v černém. Dokonce i sesterský čepec byl černý jak noc. Ani smítko nekazilo celkový dojem. Dokonalost sama...
„Objekt se probral,“ konstatovala suše.
„Je čas začít,“ otočila se ve dveřích a zmizela v chodbě.
***
Takovou výslechovou místnost by asi neschválil žádný pozemský právník. Za prvé nehumánní, za druhé stresující prostředí a za třetí já, jako vedoucí výslechu.
Poslední rada od Mengeleho byla, abych ho nešetřil protože je to stejně prase a navíc se brzy dá zase do pořádku...
***
Pasák leží na stole nápadně připomínající pitevní. On to v podstatě pitevní stůl je... O to je zajímavější sledovat jeho reakce, protože asi tuší, co ho čeká. I když ví, že se zase uzdraví, bolest ucítí stejně...
A protože jsou regenerační schopnosti jeho organismu neuvěřitelné, tak je to i vděčný pokusný kus... Teda on není vděčný mně, ale já a věda jsme vděční jemu.
Asi to neocení... Škoda...
Ale ne pro nás...
***
Hmmm... Asi se zblázní. Děláme na něm pokusy už tři týdny. I šílenství je velice poučné. Nevěřil bych, kolik se toho dá z člověka v takovém stavu dostat. Dokonce vím, že spal se svou matkou... Br... Hnusná představa.
S pomocí Mengeleho jsem pronikl do hypnozy. To je taky užitečné, ale není to taková zábava. Jsem docela překvapen, jak jsem se do toho chytl. Nebo mne to spíše chytlo...
Už brzy budu znát, kolik toho lidské tělo vydrží. Kolik si mohu dovolit, nakolik se dá stupňovat bolest, aniž bych poškodil mysl... Jen se mi zdá, že tu trávím děsně moc času. Co se asi děje „tam venku“? Vím, že asi pár válek zase proběhlo, ale co s tím... Spíš budu muset dohnat mezery jinak. Asi to budu muset navrhnout Azazel. Už jsem ji taky dlouho neviděl. Docela mi chybí, ta její sladká tvářička... Jen vím, že tam běhá můj dvojník a dělá přesně to co jsem dělal a postupně upravuje chování tak, aby až se vrátím nebude nic poznat...
***
Právě jsem se dozvěděl, že mám za sebou úspěšně dokončenou školu. Překvapení. To teda ano...
Odešel jsem z Barona. No co. Restaurace bude fungovat i beze mne...
Zařídili to dokonce i tak, abych už nikdy nemusel dělat žádné běžné řemeslo... Prý vada krve. No to se povedlo. Tím, že jsem teď „jiný“, mám dokonalé a nezničitelné tělo. Na upíry platí alespoň stříbro. Nás se musí umořit hladem a pak zanikáme. Ale i to samo o sobě trvá dlouhá léta. Nic se s tím ale nedá dělat. Už nerozhoduju jen sám za sebe a ani mi to nevadí. Ba mě to dokonce baví.
Výcvik budu už mít za sebou. Brzy se vrátím do svého normálního světa. Už se na něj těším jako nikdy. Poslední měsíce trávím se svou obětí, ze které už toho po rozumové stránce moc nezbylo. Teď dělám pokusy na znovuoživení mysli. Nějak se to nedaří. Asi jsem to už příliš přehnal... Při pomyšlení na to tělo, ve kterém je teď asi tolik rozumu jako v nemluvněti, na mé tváři vykouzlilo škodolibý úsměv. Protože takhle dopadnou všichni zločinci, aby už nikdy nebyli schopni dělat to, co by mohlo někomu ublížit. Jen nevím, jestli tímto nejsem stejný jako oni. Ale oni si začali dřív, ne?
***
To velké dítě už nikdy nemůžeme pustit ven. Poslouží nám jako pokusná krysa. Možná bude ještě užitečný v tom, že zjistíme, jak je to vlastně s tou regenerací jejich těl. Jestli se opravdu dokážou regenerovat tak, jak se nám zdá a to je neskutečné. Třeba to nějak dokážeme duplikovat na normálního člověka a tím by se dala léčit spousta nemocí...
***
Probouzím se ve svém pokoji. Je tma. Někdo tu se mnou je. Nějak mi to ani nepřipadá zvláštní...
Od stěny krbu, ve kterém už jenom řeřavělo uhlí, se odlepila postava v kápi a já ucítil přítomnost ženy. Najednou jsem nemohl myslet na nic jiného. Postava se ke mně blížila jak temný stín. Spustila se hudba... Hudba tak temná jako sama noc... Postava, ač jsem jí neviděl do tváře, mi připadla děsně sexy. Toužil jsem jí ztrhnout z hlavy tu její kápi. Ale jak jsem natáhl ruku, abych to provedl, sáhl jsem jen po vzduchu. Postava byla blíž, než bych čekal.
Pokrývka zmizela. A tím že odpočívám pouze nahý, zmizelo mi zakrytí těla a tím i zakrytí mého vzrušení. Postava zatím nevydala ani hlásku a posunkem mi ukázala, abych mlčel.
Hudba podpořila démoničnost celé chvíle. Lusknutím prstů se rozežhnula jedna a pak i druhá svíce na druhé straně pokoje, čímž mi bylo znemožněno, abych se podíval osobě do tváře. Cítil jsem jak svoje, tak i její vzrušení. Přikradla se ke mě jako kočka a jen usedla na okraj postele. Objevila se krásná a ladná ručka. Jako by se objevila a ne vyjela z toho zvláštního pláště. Jako by pohlcoval světlo...
Dotkla se mého bříška a já cítil to napětí všech svalů, které jen v břiše jsou... Zatoužil jsem ji vidět... Najednou byla na druhé straně postele a dotýkala se mé nohy... Zapomněl jsem na všechno a chtěl se jí zmocnit. I tehdy mi lehce utekla a já věděl, že pokud nebude sama chtít, tak se jí nedotknu. A já se jí tolik chtěl dotýkat...
Kápě se nade mnou sehnula a já ucítil polibek na břicho. Skoro jsem vzdechl. Druhá ruka pracovala kdoví kde a já si to náležitě užíval. Sáhl jsem svou rukou pod plášť, tam kde jsem tušil rozkrok mé návštěvnice a nespletl se. Neodolal a prsty vklouzl do míst, kam slušní hoši bojí i pomyslet. Ale já už dávno slušný nejsem. Dráždil jsem ji a modlil se, aby si taky vzpomněla zase na mě, protože jsem myslel, že napětím už sám prasknu a věděl, že musím už něco udělat... Jako by vyslyšela mé myšlenky, nasedla na mě lehce jako pírko a poprvé se zhoupla. Cítil jsem se, jako bych miliony let neměl ženu. Chytil ji za boky a přirážel, jak to jen šlo. Celou dobu se chránila jen abych jí neviděl do obličeje. Kapuce se sice zmítala, ale ani paprsek světla nepronikl do té černočerné tmy, která se za ní ukrývala. Plášť totiž žije vlastním životem. Reaguje přesně na pohyby. I když je to velice zajímavé zjištění, kašlu na to a oddávám se jen tomu jedinému, na co moje myšlenkové pochody v tuto chvíli stačí. Je to božská slast a já už cítím, že dosahuji vrcholu... Snažím se ji varovat, ale zakrývá mi ústa a já v extázi koušu do její dlaně. Zuby se mi vysunou a ruku má probodenou skrznaskrz. Horká kapalina mi teče po ústech a já jsem opravdu na vrcholu. Zdá se mi, že i návštěvnice je uspokojena a beze slova vstává. Kývne hlavou směrem k pokrývce a ta jako na zavolanou přiletí. Nejsem schopen slova. Jen ležím a sám si připadám děsně vysátej... Někam umizela...
Na památku mi v posteli zůstalo trochu její krve a pár zlatých vlasů...
***
O svém nočním dobrodružství nikomu neříkám ani slovo... Kdoví kdo to byl a kdo by mi pak zavařil. Ale bylo to to nejlepší, co jsem mohl kdy v životě zažít. A asi už nikdy nezažiju...
***
Právě dostávám hodiny dějepisu, abych byl v obraze, co se dělo za poslední dobu, kdy jsem byl mimo běžný svět. Už brzy se vrátím zpátky a konečně užiju, co jsem se tu všechno naučil. Těším se na to, jako malej kluk na vánoce, když ví, že dostane autodráhu.
***
Prý by to měla být GE. General Electric. Docela se těším na někoho trochu víc komunikativního, než jenom pořád ty mrtvoly a taky ten pomatenej pasák... Takže ze mě bude vymahač dluhů. No to se povedlo...
***
Dostávám nové vybavení. Učím se jezdit starou stodvacítkou. Prý mi na ni půjčili babička s dědou. No jo... Moc se těším, až je zase uvidím. Zdá se mi, jako bych je neviděl staletí.
Můj dvojník už absolvoval přijímací pohovor a uspěl na výbornou. Dnes v noci proběhne výměna.
Na zemi je listopad 2002... Začíná poprvé mrznout a já mám poznat svoje spolupracovníky. Moji spojenci mi mají ještě zůstat utajeni. Zatím jsem jen běžný pracovník. Úkoly mají teprve přijít. Chodím s dívkou, prý se jmenuje Lída. No viděl jsem fotografii. Docela roztomilá holka.
Dvojník mi nahrál nějaké vzpomínky. Mám pocit, že jsem nic nezameškal. V hlavě je mi, jako bych to všechno prožil.
***
Tak jsem operátorem v bance. Celkem dobrá práce. Vlastním starou škoduli. Je to sympatické auto a i když na Mercedes to nemá, tak si nemůžu stěžovat. Jen se časem nějak pochroumaly vztahy mezi mnou a rodinou. Ale co se dá dělat. V práci je celkem dobrá parta lidí. Začínám si sestavovat složky na každého z nich. Hledám slabiny a docela se mi to daří. Ještě pořád netuším, co tu bude mým úkolem. Ale nějakou dobu to tu přežiji...
Ještě do toho studuju nástavbu. Bude ze mne šprťák a budu mít maturu. Ale prý mi to nemá jít, abych nebyl až tak přehnaně úspěšný. No budu se podle toho řídit.
***
Během následujících týdnů se nic nepřihodilo. Vše ve stereotypu. Oproti událostem v Jiném světě je to děsivá nuda.
***
Žádné komentáře:
Okomentovat