***
„Co tu děláš?“ ptám se.
„Co bys čekal?“ usmál se na mě a já nic nechápal.
Je to on. Ale to nedává smysl.
„Dobrý veřer má Azazel.“ Pozdravil Vašek. Alespoň tak ho znám, ale pokud dovolí čas, poznám i jeho pravé jméno.
Azazel, a to jsem si myslel, že ta je ta špatná. A on bůh mezitím něco kecal. Sakra. Jen proto, že spravedlnost zastupují trochu jinak než on, hned jsou špatní. A ti chudáci na polích kvůli němu dřou. Tak koukám, že očistec není ta nejhorší věc. Ani peklo takové není. Jenom ne do toho nudnýho nebe. Tam už rozhodně nechci.
„Dobrý večer dítě nocí“, odpověděla mu a odzbrojujícím úsměvem se na mě podívala.
Najednou jsem byl rád, že tu nejsem až tak cizí. Někdo mě tu zná i jinak, než jako obyčejnou postavu.
***
Než jsem se stačil rozkoukat, vedla mě Azazel k jevišti, u kterého hrála hudba. Samozřejmě i hudebníci byli nanejvýš upravení umrlci. Ale zde už to každý bere jako normální. A já v postatě již také. Lidé - budu jim říkat i nadále lidé, i když jimi nejsou, pro snadnější orientaci - se před námi rozestupovali. Dámy tak krásné, že by okouzlily každého, Gentlemani tak elegantní, že sláva věků před nimi bledne.
Jdeme pomalu a důstojně. Před jevišťátkem uhneme ke schodišti a vycházíme schod po schodu.
Otočili jsme se a zraky všech se na nás upřely. Ihned jsem byl z toho všeho nervózní. Co když vypadám hloupě?
***
„Vážení hosté, děkuji vám, že jste vážili někdy velice dlouhou cestu k nám, do naší skromné pokladnice všeho vědění. Jsem velice ráda že vás zde mohu uvítat k příležitosti přijímání nového člena. I když se ještě nevyjádřil, nepochybuji o tom, že se bude chtít naším členem stát. Dobře se bavte.“
Dopověděla a oba jsme po krátkém potlesku vyšli po nekonečných schodech až nahoru.
V dlouhé chodbě paláce bylo spousty obrazů. Krásné i pitoresní, barevné a téměř černobílé. U každého z oken, krvavě červené závěsy v kontrastu se sněhově bílými záclonami. Na zemi rudý koberec. Vypadalo to moc draze, ale zároveň příjemně.
Najednou se otevřely dveře po našem boku.
Vešli jsme do obrovské knihovny s krásným krbem, ve kterém hořela velká dubová polena. Voněly.
***
V podstatě mi potvrdila to, co řekl holič. Ale probrala to víc do hloubky.
Mám se stát nesmrtelným strážcem zákona. Někdy našeptávačem, jindy vykonavatelem.
Má to jen pár háčků. Nikdy nic nesmím použít pouze pro svůj prospěch. Budu se živit krví, v podstatě mohu pojíst cokoli, ale jen krev mi dodává sílu. Nemusím se bát, že bych někomu ubížil, protože oni vlastní v podstatě všechna krevní centra po světě.
To je mi teda panečku útěcha...
Dostanu bohatství, o němž se mi nikdy nezdálo. Podporu, kterou by mi záviděli vladaři po celém světě. Hranice pro mě neexistují. No bylo toho dost a tohle je asi ta nejdůležitější část.
***
„Lidé nám dřív říkali upíři,“ pravila náhle se sklenkou v ruce.
„Ale upíři jsou jiná rasa. Vše co dělají je jen pro jejich prospěch. Mají mrtvé duše. Nedokáží mít jiný pocit, než chamtivost a neskutečný hlad. Jsou v podstatě mrtví.“
Vůbec jsem nechápal, o čem to sakra mluví.
Posadila se a upřela na mě ten nejvíc sexy pohled, jaký znám...
„Žijí jenom aby se živili a nemají svědomí. Takové my nepotřebujeme. Upíři jsou tam venku, ale tohle je bezpečné území, kam se nedostanou.“
Napila se a na chvilku odmlčela. Zahleděla se do krbu, kde mezitím plamen strávil už polovinu ohromného polena. Oheň se jí leskl na bělmu očí.
„Ale bohužel je něco, v čem se upírům vážně hodně podobáme. Jedná se o přijímání. Nejprve je člověk nakažen chorobou. Pokud není podán lék, zemře. Když lék podáme, stane se napůl nadčlověkem. Ale bez tréninku je to pouhá hříčka. Teprve potom, co tréning proběhne, opravdu se stane nadčlověkem. Ty budeš umístěn strategicky v bance. Jedné vlivnější, skoro nadnárodní, plánovali jsme tvé umístění už v době, kdy jsi mohl jen tušit, že je někde něco víc. Ale o naší manipulaci jsi neměl ani tušení,“ pohlédla na mě a něco mě v tom pohledu zamrazilo. „Na svojí profesi budeš růst rychleji než kdokoli jiný. Ale nenápadně. Už tam máme pár velmi silných strategických míst, ale není jich dost.
Jeden z našich ti dodá partnerku, která tě povede a bude se o tebe starat. Někdy se ti to asi nebude zamlouvat, ale brzy pochopíš.“ To jsou ale věci, pomyslel jsem si.
Tak tedy partnerku, už se na to těším, a jak toho „jednoho z našich“ asi poznám?
„On si tě najde, možná už i našel. No vlastně je to jeden tvůj blízký...“ Podíval jsem se na ni: „Vašek?“ Znovu ten úsměv: „Rozhodně ne, ale nech se tedy překvapit.“
***
V myšlenkách, kdy jsem se zabýval pro a proti nás vyrušil můj sluha. Mengele...
„Ist zeit für éééé, je cás pro prijmůtý...“ Ještě mu dám pár lekcí češtiny a bude to v pohodě...
„Ó ano doktore, jste velmi laskav.“ Usmála se na něj Azazel a on hned vypadal trochu lépe.
No je trochu divné že to říkám, ale fakt pookřál.
Zamířil jsem proto ke dveřím a znovu je otevřel. Mengele totiž vlezl až doprostřed pokoje a před tím stačil ještě pečlivě zavřít. Otevřel jsem tedy a čekal, až hostitelka následovaná tím zvláštním stvořením, vyjde z toho ohromně velkého a neméně krásného pokoje.
***
Dole už čekali všichni netrpělivě na mé rozhodnutí. Kdybych se tenkrát rozhodl nevstoupit, prý by mi vymazali paměť a jen bych se probudil doma ještě před tou bouřkou...
A teď jsem tedy prozradil, že jsem vstoupil, tudíž bez otálení rovnou k samotnému obřadu. Abych pravdu řekl, čekal jsem něco oficiálnějšího, ale asi si na oficiality nepotrpí...
Azazel seděla na takovém trůnu vyřezanén ze dřeva. Já si k ní klekl a ona mi vyprávěla nějaké věci, které ještě nechápu a tak to tu nebudu produkovat znovu. Z toho čemu jsem porozuměl, mám zachovat mlčenlivost a to navěky. A protože v podstatě budu nesmrtelný, tak je to opravdu tak.
Další věc, že budu moct okamžitě čerpat výhody, ale nenápadně. Takže nic. Ale jsem na tom líp než celý slavný čechy a EU...
Když to dovyprávěla a já jí to odsouhlasil kýváním hlavou a hlasitým „Ano“, byla oficiálně zakončená ta byrokratická část. Samotné přijímání bylo zajímavější.
Azazel ke mě přistoupila, podřízla mi špičkou dýky zápěstí a plivla mi do něj. Téměř hned se zacelilo.
Hned v tu chvíli, co už na ruce nebylo po ráně ani stopy, začal jsem se cítit divně. V puse mi mravenčilo, pohled se rozostřil a já začal ztrácet sílu v nohou. Kolena se mi roztřásla a já v tu chvíli nebyl schopen slova. Najednou mi ústy projela bolest, jako by mi do dolní čelisti někdo bodl, vyplivl jsem krev, ale neodvážil jsem se si tam sáhnout.
„To je teda rychlost. Tomu poslednímu to trvalo deset minut a tenhle to má za sebou po dvou minutách. To je metabolismus panečku, už to strávil.“ To říkala olivrejovaná postava ve vínových šatech. Už skoro nevidím, huba mě pálí jak čert a proklínám se za to, do čeho jsem se to naverboval...
Myslím jen na ten lék. Lék, který prý pomůže. Mám pocit, jako by mi už nikdy nemělo nic pomoct. Najednou chci moc moc umřít...
***
Dostal jsem do ruky hadičku a někdo mi řekl, abych to sál. Jo to půjde, ale proč to mám dělat?
„To je ten lék hlupáku!“, jo jo jo, uvědomuju si to už, ale ruce neposlouchají. Vytrhli mi to z ruky a vrazili do pusy. „Saj!“
Jasně, jde to, ale nepomáhá to. Chce se mi to zvrátit, je to lepkavé a studené.
***
Zachutnalo mi to. Mám najednou děsný hlad. Hmmm... je to lahůdka. Co to jen...
Dostávám cit do rukou, už si nepřipadám tak slabý. Je mi fain. Saju to víc a horlivěji. Otvírám oči a pohled se srovnává do normálu. Vínovej oblek se směje a i já na něj. Koukám přesně na pytlík infuze kde už toho moc není. Tak tohle je ten lék. Ale ta krev je zvláštní. Je skoro fialová. Ono je to totiž krev upíra. To se ale dozvím později. Zatím vím jen to, že to je jenom krev...
***
Žádné komentáře:
Okomentovat