***
Ze včerejška si pamatuju už jenom to napití. Potom už v mé hlavě není nic...
Probouzím se v krásném pokoji sám. Je tu teplo a útulno. Chci se tu jen tak válet. Být sám v posteli a spát. Jsem hrozně unavený.
***
Je večer. Znovu se probouzím, ale tentokrát už nejsem v pokoji sám. Je tu dívka, kterou ještě neznám.
„Tak vstávej lenochu!!“, vyhrkla na mě. Je pekelně krásná a vzrušuje mě. Už jsem celkem silný. Aspoň se tak teda jako cítím. Vykulím se z postele a cítím děsný hlad...
„Tady máš snídani, tak jen do toho“, ukazuje na stolek, kde je docela velká sklenice. Odhadem nejmíň jeden litr...
To co je v ní, je tekutina velmi hustá a vypadá i velmi chutně. Ano. Je to ta nejvzácnější tekutina o kterou se nemocnice perou. A já ji chci pít.
Dívka se usmívá. Kam se hrabou všechny miss. Je to ta nejkrásnější holka, kterou jsem kdy viděl...
Do ruky beru tu nádobu plnou vonící a horké krve. Přikládám k ústům a piji. Hustá kapalina se převaluje přes jazyk a teče krkem. Nejdříve se mi zvedá žaludek, ale potom přijímá potravu s takovou vervou, že nestačím ani pít. Konečně je sklenice prázdná. Odkládám jí a utírám si krvavý knír.
Dívka hýbe ústy. Po chvilce si uvědomuji, že mluví. Nevnímám slova a chce se mi spát. Padám jen tak k podlaze a je mi blaze...
***
Druhý den ráno se budím zase. Už se mi nechce vůbec spát.
„Tak už jsi konečně vzhůru, ty spáči“, povídá ta dívka.
„Jsem tu už skoro dva dny a ty furt jen spíš. Jsi pěkně nudnej hejsek.“
No abych se přiznal, bylo mi to jedno. Zkoumal jsem svoje tělo. Nějak jsem posílil. Cítím se hrozně dobře a nevím čím to je.
„No a navíc se prohlíží jak magor. No tak to se jen tak nevidí“, řekla a vstala z křesla nejmíň po Ludvíku XIV.: „Tak aspoň něco řekni a nečuč na mě jak pako...“ Usmála se a vyhlédla otevřeným oknem ven.
No vstal jsem a pohlédl do zrcadla po své levé ruce. Nádherně v něm byl vidět pokoj, já ovšem nikoli.
To jsem teda koukal dvakrát. Tak takhle to mysleli s tím upírstvím...
„Ahoj, já jsem Honza,“ no abych se přiznal, nic inteligentního mě v tu chvíli nenapadlo. Už se těším, až začnu i normálně myslet.
„To vím. Já jsem Františka. Jsem tvoje trenérka.“
Docela by mě zajímalo, jakej bude můj tréning. Docela se na něj těším. Aspoň to bude zajímavý.
***
Tak tedy tréning, pokud se to tak dalo nazvat, v reálném čase trval asi rok. Za tu dobu jsem poznal, že v podstatě překračuji ve fyzické síle možnosti normálního člověka. V regeneraci ho předčím snad ještě lépe, ale jediný háček je v tom, že k té regeneraci potřebuji krev a to nejlépe lidskou. V tomto světě je jí dokonce nazbyt. Ne nadarmo se říká, daruj krev, daruješ život.
Naučili mě zacházet se zbraněmi různých druhů. Střelné i chladné. Naučili moje tělo být jako zbraň. Fáze výcvik na nadčlověka dokončena. V tuhle chvíli jsem ale pořád jen dobře vycvičený voják.
Dívka, která mě cvičila, je jen jednou z mnoha. Je to mistryně. Sbírá a zdokonaluje bojová umění již nejméně tři tisíce let. Naši lidé se postupem doby mění. Nestárnou, ale mění se, aby zapadli. Už nikdo nemá stejnou podobu, jakou měl před proměnou. A ani já nebudu za sto let vypadat stejně jako vypadám dnes. Jen až se na sebe budu chtít podívat, budu muset poprosit nějakého malíře, protože žádná kamera ani foťák mě nezachytí na film...
***
Tělesný a duševní výcvik mám za sebou. Teď přijde na řadu Mengele a jeho výcvik.
***
Poslední měsíc s tím chci seknout. Ty metody vyslýchání se mi zdají všechny hrozně brutální. Až moc zbytečně brutální...
***
Tak po dvou měsících jsem si zvykl tak, že dokonce vymýšlím i svoje vlastní postupy. Mengele je zjevně potěšen, kdežto já, poděšen.
Darem mi bylo věnováno nářadí, jenž určitě uplatním při svém povolání. K překvapení všech zůčastněných se docela těším, až vše okusím v praxi...
***
Tak dnes je ten den. Jedu si do ulic Mrtvého města pro svojí pokusnou krysu.
Sedám do toho neuvěřitelnýho auta a rozjíždím se podle plánku do těch ulic s červenými lucernami. Mám za úkol chytit si pasáka.
I když jsou lidé v očistci mrtví, tak mají pořád možnosti jenom lidí. Nic z nic neudělalo nadlidi, i když se tak někdy chovají.
Ulicemi letím jako nikdy. Ani Mengele se mnou nejede. V autě mám malé kamery a na každé z budov jsou další. Takto se dochová záznam celé zkoušky...
Město zeje prázdnotou. Jenom někdy je v okně vidět zadumaný obličej byznysmana.
***
Ty uličky jsou v pravdě úzké. Na začátku jsou ženštiny neurčitého pohlaví. Vypadají, že jim smrt mohla jenom prospět. Špína a nic jiného než špína. Trochu jsem zalitoval, že jich starej dobrej Jack v Londýně neodpravil trochu víc. Pochopil jsem, jak se asi tenkrát šířily všechny ty nákazy. Fuj...
Čím dál zajíždím, tím mladšího data úmrtí jsou tu děvky. Jsou už i docela kulturně vypadající. Čisté šaty, hebká kůže a už čas od času jsou tu k zahlédnutí i bílé zuby.
Je vidět, že o zákazníka je tu dost nouze. Sbíhají se ke mě ze všech stran...
Zdá se mi poněkud nechutné, jak jsem najednou stoupl v kursu u těchto pochybných existencí...
Jen jsem ještě nezahlídl ani jednoho pasáka. Tak to budu muset asi z auta. Vůbec z toho teda jako nemám radost. To bude práce, všechny je odehnat... Nepočítal jsem s tím, že jednou od sebe budu muset ženský dokonce odhánět. Ale jak dostat na světlo pasáka?
***
V hlavě mi uzrál šílený plán. Asi si už moc věřím. Doufám, že oprávněně...
Zastavil jsem u docela moderně vypadajících dam. Až na pár podřízlejcjh krků a trochu prostřelenejch těl, vypadaly docela živě. No zdání klame, no.
Vystoupil jsem z auta a vyhlédl si jednu příliš nepoškozenou. Měla jen napíchnutou loketní jamku, takže si asi nejspíš jednou dala zlatou a bylo to. Zapalovala si akorát cigáro - kde to tady sakra berou? Všechny tu hulej jak fabrika a žádnej obchod otevřenej... - a ani se ke mě nějak extra nehrnula. Řekl jsem si, že to bude to pravý.
„Dobrý večer madam, mohu se na něco otázat?“, zeptal jsem se zdvořile a sundal sluneční brýle, které jsem měl pevně nasazené na očích.
„Jsem snad rádio, nebo co?“, podívala se na mě úkosem.
„No nevím jak pod těma hadrama, ale já žádnou anténu nevidím, tak asi nejste...“, odpověděl jsem jí.
Některý děvky se uchechtly, ale jak se zle podívala, tak zase umlkly. Asi je tu jedna z těch lepších.
„Kde najdu tvýho šéfa?“, šel jsem na to rovnou a bez oklik.
„A jéje, zase jeden novej pasák a já myslela, že aspoň jeden kunčaft,“ řekla jedna z přítomných dívek a spolek se začal pomalu trousit na svá místa.
Takže jsem asi zkazil pozitivní vyhlídky těhle holek....
Žvýkala nějakou věc, dříve jistě žvýkačku, ale z nedostatku takového zboží zde, to bude již jistě jen taková ta vykousaná a hnusná hmota bez chuti. PH v ústech již určitě nezlepší...
Opřela o mě zrak takovým způsobem, že bych možná i upadl, být teda jako člověk.
Ale k překvapení všech i sebe jsem zůstal stát a můj postoj vypadal neochvějně tak, jako bych to myslel vážně.
„Pasáci seděj v hospodě a handlujou. Dojdi si tam pro toho hajzla sám.“ Dokončila a vypadalo to, jako bych ji dál už nezajímal a že má dost práce se zákazníky. Tohle maskování jí však moc nešlo, protože kromě děvek na tý ulici už nikdo nebyl. Nepočítám-li tedy moji maličkost. Ale já se doufám tělesně ani jinak k „ženám“ neblížím, takže jsem z obliga.
„Ale já nechci do žádnýho zaplivanýho pajzlu,“ nenechal jsem se tak lehce odbýt.
„Buď ho nějak dostaneš ven, nebo si ho přivolám jiným způsobem, slečno,“ to poslední jsem řekl asi tak, jako bych vyslovil něco fakt hodně nechutnýho, o co bych nechtěl zavadit ani ve skafandru. To „slečnu“ asi dost naštvalo a dopálená doběla pod vrstvami hnusnýho mejkapu mi přišla jako nakopat zadek. Ale já si svoji milovanou zadnici dost cením na to, aby se mi do ní jala kopat nějaká kurvička, tudíž jsem její útok odrazil. Spíš jsem teda odrazil ženštinu, než ten útok, ale co, stejně byla mrtvá, ne?
Ostatní se stáhly. Asi si řekly, že to nemají zapotřebí, což je pravda, a že to není jejich věc, taktéž pravda.
Jinak mám dovoleno jednat s nimi jako s odpadem, ale to se mi dost příčí. Taky to bývali lidi. Sice horší, nebo lepší, ale byli a někdo je měl rád a někomu byli vším.
Jenom se prostě netrefily do toho správného řemesla a bůh je za to odměnil takhle.
V nastalém rozruchu se otevřely dveře jedné budov a na ulici se vyvalili chlapi všech ročníků i barev a jali se kamenovat toho cizince, který jim bije jejich obživu.
No, kamenovat je ten správný termín, protože nemaje zbraní, kameny a dlažební kostky jim přišli docela vhod do ruky a tak se nijak morálně nebránili je použít.
Vyhlédl jsem si jednoho opravdu odporně vypadajícího, kterého lapím a ostatní břídily nejdřív začal kosit údery a kopanci, potom dýkou a mečem, které jsem na mase ještě nepoužil a nakonec jsem si ze zbytku udělal střelnici. Ze začátku to bylo zábavné, ale později se ukázalo, že oni se zase skládají dohromady do původního stavu, tak na nic nečekajíc, chytnuv pasáka dříve vybraného, utíkal jsem k autu, jen mi kamínky od krásných bot odskakovaly.
Omráčenou figurku nejdřív svážu a potom usazuju na zadní sedadlo. Razím na zámek.
***
Žádné komentáře:
Okomentovat