Tato povídka je věnována té, která si to zaslouží a ocení to...
Možná bude trochu perverznější, ale vlastně dáváte předem souhlas s tím, že materiál zde, by mohl být závadný, tak si nestěžujte.
Tak jdem na to, příjemné čtení:
Dívka v cabrioletu
Pontiac catalina 66 v černé barvě pluje majestátně krajinou. Poslední paprsky slunce, pomalu ale jistě potápějící se do moře, olizující útes, na kterém někdy dávno postavili tohoto hada z černého asfaltu, se odráží na dokonalém laku. Mušky usychají na žhnoucích světlometech a žena za volantem jednou rukou vodí tenký bílý volant. V druhé ruce drží dlouhou špičku, na konci žhne cigareta.
Bílá kůže září do tohoto letního večera a šátek tančí pod poryvy větru. Z rádia se linou tóny Plan B, a osmiválec postrkuje auto dál a dál kupředu.
Pneumatiky sem tam vyhodí do vzduchu prach na krajnici a ten zabubnuje do podběhů. Je tu jen ona a její vůz. Na této staré pobřežní cestě už příliš velký provoz není, potkat zde auto v protisměru, to už je velké štěstí.
Míří přesně na konec cesty. K vyhlídce. Slunce už skoro zapadlo, ale ještě je dost světla, takže na vyhlídce je prázdno. Mládež z města se sem začne stahovat až tak za dvě hodiny, až bude naprostá tma. Aby jejich hrátky nikdo neviděl.
Asfalt skončil. Šumění pneumatik vystřídalo pomalé tryskání blatníků směsicí písku a kaménků. S lehkým zapískáním brzd se kolos zastavil a světla ztmavla. Jen můry usmrcené na reflektorech v mořském vánku mihotají křídly.
Žena vystupuje a v dokonalém černém kostýmku a světlé halence se opírá o kapotu a dívá na klidné moře. Cigareta stále hoří a ona pomalu vypouští kouř ze svých plic. Dává jí to nadpozemský vzhled. Nikotinový opar se kolem ní točí, až zmizí nadobro.
V tichém šumění moře lze poznat ještě jiný zvuk. Z dálky se sem blíží řev jiného osmiválce. Ona zná to auto. Černočerný mercury custom coupe, rok 1949. Běloboké pneumatiky a snížená topchop střecha. Nádherný stroj. Neví jestli je vzrušená z vozu a nebo z jeho řidiče. Nemůže se rozhodnout.
Za pár minut už se řev notně přiblížil a na posledních metrech asfaltu ještě pískají kola ztrátou adheze.
Ani se neotočila. Počkala, až auto zastaví vedle ní a motor utichne. Dívajíc se kupředu slyší klapnutí zámku a pohyb těžkých dveří na pantech. Pak tupou ránu, jak se dveře zavřely a kroky, které se k ní přiblížily. Vzal ji za pas a podal jí jedinou rudou růži. Poté se teprve otáčí a líbá ho na jeho ústa. Hladově. Sají si jazyky, ochutnávají tu známou chuť svých úst. Květina končí před stěrači kabrioletu a ona si rozepíná sáčko, trhá knoflíčky halenky a nechává je padnout do písku před chromovaný nárazník toho mohutného stroje. Poposedá výš na kapotu a pomáhá muži, stojícímu před ní, rozepnout kalhoty. Nechává si na sobě košili a jen ji rozepíná, vlaje ve větru, který jim čechrá jejich vlasy. Pořád jsou k sobě přisátí rty a jejich chuť být spojeni touto cestou se nijak nezmenšuje. Žena jen lehce vyhrnuje sukni, aby mohla více roztáhnout nohy, pod ní nic nemá. Muž se nenechává dlouho pobízet a přitahuje si ji k sobě. Kalhoty s kšandami a trenýrky mu padají ke kotníkům. Zmocnil se jí jako zvíře a vniká do jejího lůna co nejhlouběji. Stále se líbají a ona ho kouše do jazyka. To ho ještě více povzbudilo a přidržujíc si ji za zády jí jednu nohu nadzvedává, aby mohl hlouběji. Žena se prohýbá v zádech a padá na kapotu. Nyní může obě nohy zvednout a nechat ho, aby jí propichoval zas a znovu až k jeho vyvrcholení. Všechno jí nechal. Ještě chvíli v ní zůstal a poté odstoupil. Oblékl si kalhoty, přetáhl kšandy přes ramena, usmál se na ní a nasedl do auta. Tam chvíli seděl, vypadal že chce něco ještě říci. Nakonec ale jemně zakroutil hlavou, nastartoval a odjel. Žena ležela notnou chvíli na kapotě svého vozu a pot matněl dokonalý lak. Zapálila si další z cigaret na dlouhé špičce a dívala se na postupně se objevující hvězdy. Když dokouřila, zapnula si halenku, stáhla sukni na místo kam patří, nasedla do auta a jen knoflíčky u ohrady v písku prozrazovaly, že se tady něco událo... Růži si položila na sedadlo vedle sebe...
Žádné komentáře:
Okomentovat