Poslední dobou jsem celkem činný. Další povídka bude ale asi spíš návratem ke kořenům. Tak, jak jsem vždy psal. Bez pevného bodu, bez nápadu. Nechat prsty běhat po klávesnici a skládat písmena za sebe tak, aby tvořila slova, slova kupit do vět a následně je nechat odvyprávět temný a zlý příběh. Vytyčme si tedy dnes startovní slovo. Jelikož je mi dnes pekelné vedro, tak to slovo bude znít "HORKÝ".
Peklo
Horký vzduch se tetelí nad silnicí a muž jdoucí po krajnici se ani nesnaží stopovat. Již bude večer a on se těší na zmenšené utrpení pod palčivým sluncem. Již jde dlouho a jeho kroky povedou řadu dní, než dojde na konec své cesty. Obrovská žízeň a hlad, které nedokáže uspokojit ničím, ho ubíjejí. Rád by měl od tohoto světa už pokoj. Ale nedaří se mu to. Každý další pokus ukončit trápení své ubohé existence dopadl pouze prodloužením jeho cesty. A dnes večer, tak jako každý den za soumraku, dnes bude moci alespoň na chvíli opustit své strasti, zapomene na svůj osud a zase se do ranního rozbřesku trochu dá dokupy.
Ptáci mu švitoří do kroku a cvrčci se mu posmívají z trávy. Krok za krokem ubíhá jeho cesta a auta ho míjí bez povšimnutí. Jazyk mu již šustí za zuby a dávno se přestal potit. Jde jen dál, noha míjí nohu a cesta se mu pomalu posunuje pod podrážkami. Na zádech si nese jen těžkou deku a je mu bídně. Kolik toho už ušel? Kolik mu ještě zbývá utrpení? Těší se na podzim, tři měsíce přívětivějšího podnebí, a potom na jaro. V zimě se jde špatně, mráz mu nedělá dobře. Ale aspoň si může trochu navlhčit rty sněhem. Letos je léto přívětivé, hodně pršelo, mohl při chůzi otevřít ústa a nechat se osvěžit. Ale teď ne, je připoután je krajnici a jeho osudem je chůze. Co není na cestě, to se ho netýká. Padlá jablka jsou jako požehnání. Ale dnes ne, už jde skoro celý den a nohy ho pálí ve starých škrpálech. Těší se, až si je v příkopu sundá a zachumlá se do štípavé deky. Ponožky se mu dávno rozpadly.
Ani si nevzpomíná, jak je to dlouho. Už zapomněl i proč vlastně jde. Ano, pomalu se mu vrací paměť. Trest. Proto jde, musí jít. A půjde ještě dlouho. Brzy přijde tma a on bude smět ulehnout ke spánku. Ke spánku, který ale nikdy nepřijde. Bude jen tak ležet a odpočívat. Nikdy nebude mít klid. Ale nebude muset jít. Tulák ale ví, že ta chvíle je ještě moc daleko. Nohavice kalhot mu šustí o sebe při každém pohybu. Jen ať je babí léto příjemné, lepší však bude cokoli, než toto vedro. To mu udělal schválně, celé léto přece pršelo. Teď se mu směje a vysílá mu na pozdrav ten kotouč plný vedra.
Proč vlastně jde? Už si zase nemůže vzpomenout. Jaký trest? Trest? Proč? Útěk?
Není čas na přemýšlení. Je čas jít. A dojde daleko. Nikdy nikam nechodil, to až teď. Musí pokračovat.
Hledá v ústech slinu na odplivnutí. Žádná tam není. Jazyk dávno natekl a zpuchřel nedostatkem vody. Drásá se o patro a zuby a vydává legračně šustivý zvuk. Plakal by, ale není co, oči má už naprosto suché, ani mouchy nedorážejí. Modlí se za déšť, ale jako by někdo jeho modlitby slyšel, nadále přikládá té obruči zlata pod kotel. Výheň je nesnesitelná.
Měl by si přece vzpomenout. Trest bez provinění, nebo alespoň bez uvědomění si své chyby, je přece nesmysl. Jak by se měl napravit, když neví za co pyká?
Pomalu se rozpomíná. Ano, vzpomíná si na soudní síň, na démony, na ďábla, sedícího v čele a hrajícího si na potměšilého soudce. Vzpomíná si na sebe stojícího v půlkruhu z pekelných plamenů olizujícímu mu jeho holé nohy. Děsí ho to, co si vybavil. Děsí ho, jak kolem něj rohatí démoni poskakovali, bodali do něj různými předměty a smáli se. Ten smích, ten smích...
Krok za krokem mu cesta ubíhá, přidal do kroku, brzy bude tma a chtěl by dnes večer ležet pod stromy a ne v polích. V hlavě mu však ve zbytcích zdravého rozumu létají myšlenky sem a tam, rotují, míchají se. Nemůže si vzpomenout proč tam byl. Za co ho soudili.
Ale pamatuje si poslední řeč Belzebuba. Výsměšnou, bodavou, odsuzující. Během pár minut bylo hotovo, ale přišlo mu to jako věčnost. To co se děje teď se s tím ale nedá srovnat. Spálená kůže na krku a na čele, puchýře dávno opustily tento svět a jen rozpraskané čelo je svědkem toho horka. Třeba bude u cesty potůček, třeba dost blízko, aby si v něm své nohy a tělo zchladil...
Vrací se v myšlenkách. Kdyby mohl plakat, již by tak učinil. Ale slzy netečou. Jen hrozná bolest v srdci, které dávno nebije. Zabil je, už si vzpomíná, zabil své děti, když mu zemřela žena. Potom zbaběle prchl a utíkal pryč, nakonec nevydržel a zabil i sám sebe. Smrtelný hřích. Křičel by, ale neměl jak. Hlas dávno ztratil. Jazyk v agonii komicky zašustil v ústech a rozpraskané rty se pohnuly. Proto musí jít, jeho peklo je jeho útěk. Nesmí sejít z cesty, jen když jde spát a jen do pěti kroků od stezky. Proto se mu Ďábel vysmál, proto musí dojít k těm stromům a proto nebude zase tuto noc spát. Protože tohle, to je jeho peklo a navěky, navěky je jen jeho a půjde dál se svým trestem...
Žádné komentáře:
Okomentovat