seriál na pokračování 6

***

Je Mikuláš. Dnes chodí andílci, čerti a jak jinak, i Mikuláš. Jsem v Břežanech u Vaška. Je to tam fain. Večer mám jet za Lídou. Slíbil jsem to...

Blíží se odjezd... Sedám do auta a ... Nic... Ani ťuk. Startér sice točí motorem, ale ten nechce naskočit. Co to je? Jsem rozzuřen k nepříčetnosti. Běhám kolem auta a nevím, co s tím... Chtělo by to mechanika. Ale ten tu není, takže jsem jen bezmocný.

Bratr se ozval posměšně, jako že mi asi něco chybí v motoru... Podívám se tam a opravdu. Není tam kabel od cívky... Proto to nejede. Nadávám a křičím a rodiče se nestačí divit. I Vašek se přišel podívat, co se děje? Takového mě nezná...

Po čtvrt hodině intenzivního proudu nadávek se objevil táta a držel ten kabel v ruce... Ale teď už jsem věděl, že jestli někam pojedu, něco se stane... A rozhodně ne mně...

***

Probouzím se druhý den ráno s vědomím, že jsem večer před tím děsně pil. Trochu mě bolí hlava, ale dá se to přežít. Jenom potřebuju v tuhle chvíli dostat něco do žaludku. Jídlo, krev, cokoli. Jo alkohol je příjemný jed...

Sbírám svoje tělo z postele a jdu do kuchyně. Jídlo v lednici mi obrací žaludek naruby. Potřebuju čerstvý vzduch. Vycházím ven a do plic nasávám chladný a příjemně čistý vesnický kyslík...

Co to je cítit? Hmmm... Maso... Slepice!

Malé baculaté slepičky. No to si dám... A Eva z nich pak může udělat třeba polívku... Sbíhají se mi sliny v puse... Hrozně se těším, až moje zuby proniknou do masa těch opeřenců a jejich krev se mi nahrne do úst... Chvilku ji budu převalovat po jazyku a pak tu slastnou tekutinu polknu. Cítím něco, co vypadá jako vzrušení. Ne sexuální, ale takové to primitivní vzrušení lovce, který si je jistý, že dostane co chce...

VRZ... a ticho... Vrátka u slepičárny zavrzaly a já se zastavil, jestli ten zvuk neprobudil někoho z rodiny. Ale zdá se, že je všechno OK...

Jeden krok... Podrážka na mé botě se zabořila do hlíny a směsi zrní, trávy a slepičinců. Cítím jejich dech. Mělké dýchání slepic, které bezstarostně spí...

Otvírám dveře a jsou tam. Jedna vedle druhé, navzájem se hřející slepičky. Jak krásně šťavnatě vypadají. Už mi sliny skoro tečou po bradě...

Otvírám klec, pro jednu rychle šáhnu, a než se stačí probudit, už je se mnou venku na slabém a mrazivém větříku. Kvolka... Ale spíš jako udiveně. Protože v tu chvíli jsem se jí zakousl pod křídlo, odkud jsem vteřinu před tím vytrhl peří. Přece nebudu sát takovou dobrůtku přes péřový filtr... Sál jsem z míst, kde jsem tušil srdíčko... Bohužel nemám moc zmáknutou anatomii kuřat, slepic a ani kohoutů, takže jsem jen sál to, co odtud teklo... Po předkrmu jsem slepičce usekl hlavičku a vydal se pro druhou...

***

Tři k snídani a zahnání hladu celkem stačily. Tělo se s nově nabytou energií vypořádealo se zbytky lihu celkem rychle a já se mohl brzy vydat na cestu k Lídě...

Po zbytek týdne už se nic nestalo...

***

Tl........ Tldl......... Tydytadatmdm dm.....

Zvoní mi mobil... Tři ráno... Bože, jak mě může někdo budit tak brzy... Po Vánocích rozbitá kilodváca a já se teď tahám sockou... No naprostá hrůza. A k tomu ten mobil...

Tl........ Tldl......... Tydytadatmdm dm..... A už zase...

Přijmout hovor...: „Jo...“, aspoň doufám, že jsem vydal nějaký zvuk...

„Je tu pro tebe úkol, Bobe...“, ach jo, to je ta kráska Azazel... Ona ví, že jí nic neodmítnu...

„Vteřinku, musím se probrat“, pokládám telefon na noční stolek a jdu k lednici. Otvírám jednu skleněnou lahvičku a dávám si jednu nulku. Docela jsem na ní dostal chuť... Zapíjím bé-pluskem a je mi hned líp... Oči už začínají vidět...

Sahám vedle a beru si banán...

„Hmmm?“ odpovídám s pusou plnou banánu...

„To není slušné, nechat dámu čekat...“ V hlase bylo slyšet pobavení. Podle mě ví, kolik je tu hodin.

„Dobře, jaký je to úkol? Docela jsem se celou dobu těšil, že se ozveš, ale nějak jsi na mě asi pozapomněla...“

„No to víš, že nezapomněla. Jenom ještě nebyla ta pravá chvíle... Kontaktuje tě náš člověk v bance... Tak se připrav, abys pak nebyl překvapený.“

No to je fain, takže zase nic konkrétního. Jenom další spekulace...

„Tak se měj. Sledujeme tě..“

No to je fain... Tak zase nic pořádnýho. Taky mi mohla poslat SMSku a ne mě teď budit. Po tý výživový bombě co jsem si teď dal, asi už dneska neusnu...

Tak a vím co udělám. Vezmu si fingovanou půjčku, aby se nikdo nedivil, kde jsem na to vzal a pořídím si feldu, nebo aspoň fáčko. Stodvácu už ne. A na plyn, abych to utáhl z normálního platu... Právě mi končí zkušebka a mám to za tři dny... Fain...

***

Kupuju červenýho draka. Na plyn, v celkem ucházejícím stavu.

V práci je to docela zábava. Lidičkové se rozčilujou, že máme šílený úroky. No nic. Začínám se soustředit na hledání svojí spojky. Není to tak jednoduché, jak se na první pohled zdálo. Nějak si asi neumím všímat. Snad se to časem poddá a já budu právoplatným členem společenství...

***

Už mám svoje podezření. Asi to bude ten hezký chlapec, který o sobě prohlašuje, že pro něj jezdí bratr... No jen pokud by byl teda jeden z nich adoptovanej...

No to asi ne, takže mám podezření i na homosexualitu. No proti té nic nemám...

Pak je tu jedna lehce silnější mladá dáma. Prý má i děti, ale o té toho už tolik nevím a ještě je na pořadu dne dívka tajemná jako zimní večer, při kterém se stane něco hrozného...

Peťa je ten typ, který rád vždy pomůže. Až moc rád. Neznám nikoho, jako jsem já. A on se mi dost podobá. Až na to, že je menší, drobnější, holky na něj dost letí, je kultivovaný...

Vlastně se mi až tak nepodobá...

No nic.

Zorka, jak zvláštní jméno. Příjemná společnice, ale na můj vkus někdy až moc veselá. Ne Veselá jako já, ale veselá povahou. Je prima, ale někdy mě z ní bolí hlava.

A ta třetí dívka z tajmného hradu v nočním pekle se jmenuje Romana. Také jedno z ménč obvyklých jmen. Důvěrně jí říkáme Romča. Je smyslná a nevázaná. Mám pocit, že jsem ji už viděl a dokonce jí znám.

Pekelná trojka...

***

Dostal jsem půjčenou knihu. Noční klub. Psal ji jeden člen. Upír, fujtajxl... Ale dobrá potrava pro mě... Celou jsem ji přečetl. No, sloh je docela dobrej a asi nikdy nebudu umět tak dobře psát, jako on. Ale to nevadí, protože já tu nejsem od toho, abych získal cenu za bestseller...

No píše to docela do budoucnosti. Poznávám pár jmen.

Proháním to počítačem a hodlám v tom najít nějaké souvislosti. Ty mrchy ozubený asi maj nějakou magickou kouli, protože tam píše o událostech, který se odehrajou teprve zítra...

Vydám se do podzemí...

***

V podzemí je hnusně. Beru s sebou Vaška. Lídě jsem něco nakecal, ale asi mi to nesežrala. Poslední dobou mě začíná štvát... Ale snad se to spraví...

Našli jsme Noční klub. Zbytky klubu... Tak sakra, ono je to fakt pravda. No po prohlídnutí toho co zbylo, se vydáváme na povrch...

Sháním nové knihy Kulhánka... Je tam víc pravdy, než by se někomu mohlo líbit. No uvidíme co s tím.

***

Fain. Naši lidi na to už přišli. Jsou to ty romské nepokoje. Ať žijí jejich „Špecifiká“... No ale co s tím? Utíkají do Kanady. OK, ať si jdou. Budeme jen rádi...

Během měsíce se vracej a zkoušej to do Anglie. Taky nic moc. Angláni nám nadávali do rasistů a sami pak dali na hranice policajty a trošku víc opálený lidi si do země vůbec nepouštěj...

To se cigošům samo sebou nelíbí...

V tuhle chvíli začíná akce Tma...

***

Vše v tichosti, ale rázně...

Tohle by řadovej nagramotnej cigán nevymyslel. Tak jak na to? Najdeme tu hlavu, která jim to poradila. Takže je to celkem jednoduchý. Ústí nad Labem a Most. Tam začali prní náznaky cestování. Jak se tomu říká? Podporová turistika? Asi jo...

***

Po cestě na sever naší matičky země české, dostáváme se do jádra romského sídliště Chánov. Je to tu útulně zařízeno. Hnusné kouty střídají ještě hnusnější. Černota kam se podíváš. No je to fain pocit, že tu jsem jen na návštěvě. Nemýlil jsem se. S Peťou navazujeme důvěrnější vztah, ale zatím naštěstí jen platonický.

Už máme i tip na našeho člověka, od kterého dostaneme informace na to, aby byla naše mise úspěšná. Abychom dostali do rukou mozek, který zamýšlí něco, co nám trošku uniká...

***

Tihle lidé jsou tak bojácní po pohledu na zoubky jako perličky. Ochotně mě navedli i na cestu přímo k Berkymu. A i slíbili, že se to od nich nedoví dřív, než k němu dorazíme.

Mám takový ten pocit, že za chvilku zazvoní zvoneček a malého chlapečka ve mě konečně pustíme ke stromečku s dárečky. Já a můj kufřík už se těšíme...

***

automatické psaní

Dobrý večer všem, kteří ještě zachovávají přízeň tomuto pošahanému blogu.


Máme tu další ze série podivných povídek, které jsou psané technikou automatického psaní, kdy na začátku nevím, jak se bude tvořit příběh, kam se bude posunovat a jak to všechno dopadne.


Ať se vám to dobře čte


Tichá krajina leží pod vrstvou bílé peřiny, která zakryla všechnu hrůzu tohoto světa. Nikde se nic nehýbe. Jen ze stromů čas od času opadává námraza, držící se listů a jehličí. Neprostupné ticho nekazí téměř žádný zvuk. Na toto bohem dávno opuštěné míst doléhá pouze praskot dřeva, úpícího pod nánosy sněhu. V městském parku není nikdo. Na lavičkách leží sníh, cesty jsou neprohrnuté a vločku za vločkou zasypává trávník další sníh. Mrzne. Na nebi nesvítí slunce, je schované za mrakem, který ještě několik let neodejde. Palmy, neuvyklé na takové podnebí už shazují listy. Brzy zde nezbude ani památky po zeleni. Vše zasype sníh, padající z ocelově šedé oblohy.
V oknech mrakodrapů se nesvítí a tvoří se na nic námraza. Uvnitř se netopí, nebylo to nikdy potřeba a dneska to už vlastně ani nikomu nevadí. Není pro koho topit. Vraky aut jsou poházené po ulici, některé mají zotvírané  dveře. Vypadají jako hračky, zasypané moučkovým cukrem na maminčině válu s cukrovím.
Několik domů je ještě cítit spáleninou, ale oheň už dávno nemá co živit, takže ocelové konstrukce dál ční do nebe. Brzy přijde noc a potom se město zahalí do tmy. Není odkud by přišla elektřina do veřejného osvětlení. Teploměr na hlavní ulici se zastavil na hodnotě -43,6°F. Velká zima. Od té doby se ale ještě ochladilo. Kdo nestihl odejít, ten leží pod vrstvou sněhu. Z většiny venku. Nízká teplota přišla znenadání, při evakuaci. Při místní vlhkosti vzduchu to byla pro řadu lidí konečná stanice téměř okamžitě. Pro zbytek, kteří nebyli zvyklí na takovéto podnebí a nikdy tady nepotřebovali kabáty, přišel konec o něco později. Ale byl neodvratitelný.
Stmívá se. Z dálky je vidět světlo. Malý plamen. Dvě postavy choulící se k sobě a chránící dítě před mrazem.
Jdou více na jih. V čistém sněhu zanechali dvoje stopy a teď si v jednom vraku auta udělali malý ohýnek. Aspoň na ně příliš nefouká. 
Ona na něj hledí s úctou a vděkem, on se stará o blaho její, a jejich dítěte. Dnes mají dřeva dost, dnes nezmrznou. Podíval se na ní, okryl si šátek, kterým měl doteď chráněna ústa, políbil ji a podal čokoládovou tyčinku. Sám si dal sušené hovězí. Obchoďáky nikdo nehlídá a díky rychlému mrazu je nikdo nestihl vydrancovat. Zítra nabere zásoby a všichni tři poputují ještě níž. Třeba tam někdo přežil, třeba je tam tepleji.
Má za ně zodpovědnost a postará se o ně.
Ráno uvařil horký čaj a vyrazili dál, sami na cestě za lepší existencí, nesoucí si svou budoucnost v uzlíčku z hadrů. A jejich stopy pomalu zakrýval vítr...

seriál na pokračování 5

***

Zatímco si náš host pospal, já a moji noví přátelé, koukáme na snímky natočené kamerami z ulice.

Debatujeme o všem možném. Strategii bitvy, použití zbraní, až po prsa tý děvky, která tak hezky ječela.

Ťuk ťuk ťuk... Ozvalo se skřípnutí dveří a dovnitř vstoupila ošetřovatelka. Nebylo by na ní nic zvláštního, ale ona byla celá v černém. Dokonce i sesterský čepec byl černý jak noc. Ani smítko nekazilo celkový dojem. Dokonalost sama...

„Objekt se probral,“ konstatovala suše.

„Je čas začít,“ otočila se ve dveřích a zmizela v chodbě.

***

Takovou výslechovou místnost by asi neschválil žádný pozemský právník. Za prvé nehumánní, za druhé stresující prostředí a za třetí já, jako vedoucí výslechu.

Poslední rada od Mengeleho byla, abych ho nešetřil protože je to stejně prase a navíc se brzy dá zase do pořádku...

***

Pasák leží na stole nápadně připomínající pitevní. On to v podstatě pitevní stůl je... O to je zajímavější sledovat jeho reakce, protože asi tuší, co ho čeká. I když ví, že se zase uzdraví, bolest ucítí stejně...

A protože jsou regenerační schopnosti jeho organismu neuvěřitelné, tak je to i vděčný pokusný kus... Teda on není vděčný mně, ale já a věda jsme vděční jemu.

Asi to neocení... Škoda...

Ale ne pro nás...

***

Hmmm... Asi se zblázní. Děláme na něm pokusy už tři týdny. I šílenství je velice poučné. Nevěřil bych, kolik se toho dá z člověka v takovém stavu dostat. Dokonce vím, že spal se svou matkou... Br... Hnusná představa.

S pomocí Mengeleho jsem pronikl do hypnozy. To je taky užitečné, ale není to taková zábava. Jsem docela překvapen, jak jsem se do toho chytl. Nebo mne to spíše chytlo...

Už brzy budu znát, kolik toho lidské tělo vydrží. Kolik si mohu dovolit, nakolik se dá stupňovat bolest, aniž bych poškodil mysl... Jen se mi zdá, že tu trávím děsně moc času. Co se asi děje „tam venku“? Vím, že asi pár válek zase proběhlo, ale co s tím... Spíš budu muset dohnat mezery jinak. Asi to budu muset navrhnout Azazel. Už jsem ji taky dlouho neviděl. Docela mi chybí, ta její sladká tvářička... Jen vím, že tam běhá můj dvojník a dělá přesně to co jsem dělal a postupně upravuje chování tak, aby až se vrátím nebude nic poznat...

***

Právě jsem se dozvěděl, že mám za sebou úspěšně dokončenou školu. Překvapení. To teda ano...

Odešel jsem z Barona. No co. Restaurace bude fungovat i beze mne...

Zařídili to dokonce i tak, abych už nikdy nemusel dělat žádné běžné řemeslo... Prý vada krve. No to se povedlo. Tím, že jsem teď „jiný“, mám dokonalé a nezničitelné tělo. Na upíry platí alespoň stříbro. Nás se musí umořit hladem a pak zanikáme. Ale i to samo o sobě trvá dlouhá léta. Nic se s tím ale nedá dělat. Už nerozhoduju jen sám za sebe a ani mi to nevadí. Ba mě to dokonce baví.

Výcvik budu už mít za sebou. Brzy se vrátím do svého normálního světa. Už se na něj těším jako nikdy. Poslední měsíce trávím se svou obětí, ze které už toho po rozumové stránce moc nezbylo. Teď dělám pokusy na znovuoživení mysli. Nějak se to nedaří. Asi jsem to už příliš přehnal... Při pomyšlení na to tělo, ve kterém je teď asi tolik rozumu jako v nemluvněti, na mé tváři vykouzlilo škodolibý úsměv. Protože takhle dopadnou všichni zločinci, aby už nikdy nebyli schopni dělat to, co by mohlo někomu ublížit. Jen nevím, jestli tímto nejsem stejný jako oni. Ale oni si začali dřív, ne?

***

To velké dítě už nikdy nemůžeme pustit ven. Poslouží nám jako pokusná krysa. Možná bude ještě užitečný v tom, že zjistíme, jak je to vlastně s tou regenerací jejich těl. Jestli se opravdu dokážou regenerovat tak, jak se nám zdá a to je neskutečné. Třeba to nějak dokážeme duplikovat na normálního člověka a tím by se dala léčit spousta nemocí...

***

Probouzím se ve svém pokoji. Je tma. Někdo tu se mnou je. Nějak mi to ani nepřipadá zvláštní...

Od stěny krbu, ve kterém už jenom řeřavělo uhlí, se odlepila postava v kápi a já ucítil přítomnost ženy. Najednou jsem nemohl myslet na nic jiného. Postava se ke mně blížila jak temný stín. Spustila se hudba... Hudba tak temná jako sama noc... Postava, ač jsem jí neviděl do tváře, mi připadla děsně sexy. Toužil jsem jí ztrhnout z hlavy tu její kápi. Ale jak jsem natáhl ruku, abych to provedl, sáhl jsem jen po vzduchu. Postava byla blíž, než bych čekal.

Pokrývka zmizela. A tím že odpočívám pouze nahý, zmizelo mi zakrytí těla a tím i zakrytí mého vzrušení. Postava zatím nevydala ani hlásku a posunkem mi ukázala, abych mlčel.

Hudba podpořila démoničnost celé chvíle. Lusknutím prstů se rozežhnula jedna a pak i druhá svíce na druhé straně pokoje, čímž mi bylo znemožněno, abych se podíval osobě do tváře. Cítil jsem jak svoje, tak i její vzrušení. Přikradla se ke mě jako kočka a jen usedla na okraj postele. Objevila se krásná a ladná ručka. Jako by se objevila a ne vyjela z toho zvláštního pláště. Jako by pohlcoval světlo...

Dotkla se mého bříška a já cítil to napětí všech svalů, které jen v břiše jsou... Zatoužil jsem ji vidět... Najednou byla na druhé straně postele a dotýkala se mé nohy... Zapomněl jsem na všechno a chtěl se jí zmocnit. I tehdy mi lehce utekla a já věděl, že pokud nebude sama chtít, tak se jí nedotknu. A já se jí tolik chtěl dotýkat...

Kápě se nade mnou sehnula a já ucítil polibek na břicho. Skoro jsem vzdechl. Druhá ruka pracovala kdoví kde a já si to náležitě užíval. Sáhl jsem svou rukou pod plášť, tam kde jsem tušil rozkrok mé návštěvnice a nespletl se. Neodolal a prsty vklouzl do míst, kam slušní hoši bojí i pomyslet. Ale já už dávno slušný nejsem. Dráždil jsem ji a modlil se, aby si taky vzpomněla zase na mě, protože jsem myslel, že napětím už sám prasknu a věděl, že musím už něco udělat... Jako by vyslyšela mé myšlenky, nasedla na mě lehce jako pírko a poprvé se zhoupla. Cítil jsem se, jako bych miliony let neměl ženu. Chytil ji za boky a přirážel, jak to jen šlo. Celou dobu se chránila jen abych jí neviděl do obličeje. Kapuce se sice zmítala, ale ani paprsek světla nepronikl do té černočerné tmy, která se za ní ukrývala. Plášť totiž žije vlastním životem. Reaguje přesně na pohyby. I když je to velice zajímavé zjištění, kašlu na to a oddávám se jen tomu jedinému, na co moje myšlenkové pochody v tuto chvíli stačí. Je to božská slast a já už cítím, že dosahuji vrcholu... Snažím se ji varovat, ale zakrývá mi ústa a já v extázi koušu do její dlaně. Zuby se mi vysunou a ruku má probodenou skrznaskrz. Horká kapalina mi teče po ústech a já jsem opravdu na vrcholu. Zdá se mi, že i návštěvnice je uspokojena a beze slova vstává. Kývne hlavou směrem k pokrývce a ta jako na zavolanou přiletí. Nejsem schopen slova. Jen ležím a sám si připadám děsně vysátej... Někam umizela...

Na památku mi v posteli zůstalo trochu její krve a pár zlatých vlasů...

***

O svém nočním dobrodružství nikomu neříkám ani slovo... Kdoví kdo to byl a kdo by mi pak zavařil. Ale bylo to to nejlepší, co jsem mohl kdy v životě zažít. A asi už nikdy nezažiju...

***

Právě dostávám hodiny dějepisu, abych byl v obraze, co se dělo za poslední dobu, kdy jsem byl mimo běžný svět. Už brzy se vrátím zpátky a konečně užiju, co jsem se tu všechno naučil. Těším se na to, jako malej kluk na vánoce, když ví, že dostane autodráhu.

***

Prý by to měla být GE. General Electric. Docela se těším na někoho trochu víc komunikativního, než jenom pořád ty mrtvoly a taky ten pomatenej pasák... Takže ze mě bude vymahač dluhů. No to se povedlo...

***

Dostávám nové vybavení. Učím se jezdit starou stodvacítkou. Prý mi na ni půjčili babička s dědou. No jo... Moc se těším, až je zase uvidím. Zdá se mi, jako bych je neviděl staletí.

Můj dvojník už absolvoval přijímací pohovor a uspěl na výbornou. Dnes v noci proběhne výměna.

Na zemi je listopad 2002... Začíná poprvé mrznout a já mám poznat svoje spolupracovníky. Moji spojenci mi mají ještě zůstat utajeni. Zatím jsem jen běžný pracovník. Úkoly mají teprve přijít. Chodím s dívkou, prý se jmenuje Lída. No viděl jsem fotografii. Docela roztomilá holka.

Dvojník mi nahrál nějaké vzpomínky. Mám pocit, že jsem nic nezameškal. V hlavě je mi, jako bych to všechno prožil.

***

Tak jsem operátorem v bance. Celkem dobrá práce. Vlastním starou škoduli. Je to sympatické auto a i když na Mercedes to nemá, tak si nemůžu stěžovat. Jen se časem nějak pochroumaly vztahy mezi mnou a rodinou. Ale co se dá dělat. V práci je celkem dobrá parta lidí. Začínám si sestavovat složky na každého z nich. Hledám slabiny a docela se mi to daří. Ještě pořád netuším, co tu bude mým úkolem. Ale nějakou dobu to tu přežiji...

Ještě do toho studuju nástavbu. Bude ze mne šprťák a budu mít maturu. Ale prý mi to nemá jít, abych nebyl až tak přehnaně úspěšný. No budu se podle toho řídit.

***

Během následujících týdnů se nic nepřihodilo. Vše ve stereotypu. Oproti událostem v Jiném světě je to děsivá nuda.

***

seriál na pokračování 4

***

Ze včerejška si pamatuju už jenom to napití. Potom už v mé hlavě není nic...

Probouzím se v krásném pokoji sám. Je tu teplo a útulno. Chci se tu jen tak válet. Být sám v posteli a spát. Jsem hrozně unavený.

***

Je večer. Znovu se probouzím, ale tentokrát už nejsem v pokoji sám. Je tu dívka, kterou ještě neznám.

„Tak vstávej lenochu!!“, vyhrkla na mě. Je pekelně krásná a vzrušuje mě. Už jsem celkem silný. Aspoň se tak teda jako cítím. Vykulím se z postele a cítím děsný hlad...

„Tady máš snídani, tak jen do toho“, ukazuje na stolek, kde je docela velká sklenice. Odhadem nejmíň jeden litr...

To co je v ní, je tekutina velmi hustá a vypadá i velmi chutně. Ano. Je to ta nejvzácnější tekutina o kterou se nemocnice perou. A já ji chci pít.

Dívka se usmívá. Kam se hrabou všechny miss. Je to ta nejkrásnější holka, kterou jsem kdy viděl...

Do ruky beru tu nádobu plnou vonící a horké krve. Přikládám k ústům a piji. Hustá kapalina se převaluje přes jazyk a teče krkem. Nejdříve se mi zvedá žaludek, ale potom přijímá potravu s takovou vervou, že nestačím ani pít. Konečně je sklenice prázdná. Odkládám jí a utírám si krvavý knír.

Dívka hýbe ústy. Po chvilce si uvědomuji, že mluví. Nevnímám slova a chce se mi spát. Padám jen tak k podlaze a je mi blaze...

***

Druhý den ráno se budím zase. Už se mi nechce vůbec spát.

„Tak už jsi konečně vzhůru, ty spáči“, povídá ta dívka.

„Jsem tu už skoro dva dny a ty furt jen spíš. Jsi pěkně nudnej hejsek.“

No abych se přiznal, bylo mi to jedno. Zkoumal jsem svoje tělo. Nějak jsem posílil. Cítím se hrozně dobře a nevím čím to je.

„No a navíc se prohlíží jak magor. No tak to se jen tak nevidí“, řekla a vstala z křesla nejmíň po Ludvíku XIV.: „Tak aspoň něco řekni a nečuč na mě jak pako...“ Usmála se a vyhlédla otevřeným oknem ven.

No vstal jsem a pohlédl do zrcadla po své levé ruce. Nádherně v něm byl vidět pokoj, já ovšem nikoli.

To jsem teda koukal dvakrát. Tak takhle to mysleli s tím upírstvím...

„Ahoj, já jsem Honza,“ no abych se přiznal, nic inteligentního mě v tu chvíli nenapadlo. Už se těším, až začnu i normálně myslet.

„To vím. Já jsem Františka. Jsem tvoje trenérka.“

Docela by mě zajímalo, jakej bude můj tréning. Docela se na něj těším. Aspoň to bude zajímavý.

***

Tak tedy tréning, pokud se to tak dalo nazvat, v reálném čase trval asi rok. Za tu dobu jsem poznal, že v podstatě překračuji ve fyzické síle možnosti normálního člověka. V regeneraci ho předčím snad ještě lépe, ale jediný háček je v tom, že k té regeneraci potřebuji krev a to nejlépe lidskou. V tomto světě je jí dokonce nazbyt. Ne nadarmo se říká, daruj krev, daruješ život.

Naučili mě zacházet se zbraněmi různých druhů. Střelné i chladné. Naučili moje tělo být jako zbraň. Fáze výcvik na nadčlověka dokončena. V tuhle chvíli jsem ale pořád jen dobře vycvičený voják.

Dívka, která mě cvičila, je jen jednou z mnoha. Je to mistryně. Sbírá a zdokonaluje bojová umění již nejméně tři tisíce let. Naši lidé se postupem doby mění. Nestárnou, ale mění se, aby zapadli. Už nikdo nemá stejnou podobu, jakou měl před proměnou. A ani já nebudu za sto let vypadat stejně jako vypadám dnes. Jen až se na sebe budu chtít podívat, budu muset poprosit nějakého malíře, protože žádná kamera ani foťák mě nezachytí na film...

***

Tělesný a duševní výcvik mám za sebou. Teď přijde na řadu Mengele a jeho výcvik.

***

Poslední měsíc s tím chci seknout. Ty metody vyslýchání se mi zdají všechny hrozně brutální. Až moc zbytečně brutální...

***

Tak po dvou měsících jsem si zvykl tak, že dokonce vymýšlím i svoje vlastní postupy. Mengele je zjevně potěšen, kdežto já, poděšen.

Darem mi bylo věnováno nářadí, jenž určitě uplatním při svém povolání. K překvapení všech zůčastněných se docela těším, až vše okusím v praxi...

***

Tak dnes je ten den. Jedu si do ulic Mrtvého města pro svojí pokusnou krysu.

Sedám do toho neuvěřitelnýho auta a rozjíždím se podle plánku do těch ulic s červenými lucernami. Mám za úkol chytit si pasáka.

I když jsou lidé v očistci mrtví, tak mají pořád možnosti jenom lidí. Nic z nic neudělalo nadlidi, i když se tak někdy chovají.

Ulicemi letím jako nikdy. Ani Mengele se mnou nejede. V autě mám malé kamery a na každé z budov jsou další. Takto se dochová záznam celé zkoušky...

Město zeje prázdnotou. Jenom někdy je v okně vidět zadumaný obličej byznysmana.

***

Ty uličky jsou v pravdě úzké. Na začátku jsou ženštiny neurčitého pohlaví. Vypadají, že jim smrt mohla jenom prospět. Špína a nic jiného než špína. Trochu jsem zalitoval, že jich starej dobrej Jack v Londýně neodpravil trochu víc. Pochopil jsem, jak se asi tenkrát šířily všechny ty nákazy. Fuj...

Čím dál zajíždím, tím mladšího data úmrtí jsou tu děvky. Jsou už i docela kulturně vypadající. Čisté šaty, hebká kůže a už čas od času jsou tu k zahlédnutí i bílé zuby.

Je vidět, že o zákazníka je tu dost nouze. Sbíhají se ke mě ze všech stran...

Zdá se mi poněkud nechutné, jak jsem najednou stoupl v kursu u těchto pochybných existencí...

Jen jsem ještě nezahlídl ani jednoho pasáka. Tak to budu muset asi z auta. Vůbec z toho teda jako nemám radost. To bude práce, všechny je odehnat... Nepočítal jsem s tím, že jednou od sebe budu muset ženský dokonce odhánět. Ale jak dostat na světlo pasáka?

***

V hlavě mi uzrál šílený plán. Asi si už moc věřím. Doufám, že oprávněně...

Zastavil jsem u docela moderně vypadajících dam. Až na pár podřízlejcjh krků a trochu prostřelenejch těl, vypadaly docela živě. No zdání klame, no.

Vystoupil jsem z auta a vyhlédl si jednu příliš nepoškozenou. Měla jen napíchnutou loketní jamku, takže si asi nejspíš jednou dala zlatou a bylo to. Zapalovala si akorát cigáro - kde to tady sakra berou? Všechny tu hulej jak fabrika a žádnej obchod otevřenej... - a ani se ke mě nějak extra nehrnula. Řekl jsem si, že to bude to pravý.

„Dobrý večer madam, mohu se na něco otázat?“, zeptal jsem se zdvořile a sundal sluneční brýle, které jsem měl pevně nasazené na očích.

„Jsem snad rádio, nebo co?“, podívala se na mě úkosem.

„No nevím jak pod těma hadrama, ale já žádnou anténu nevidím, tak asi nejste...“, odpověděl jsem jí.

Některý děvky se uchechtly, ale jak se zle podívala, tak zase umlkly. Asi je tu jedna z těch lepších.

„Kde najdu tvýho šéfa?“, šel jsem na to rovnou a bez oklik.

„A jéje, zase jeden novej pasák a já myslela, že aspoň jeden kunčaft,“ řekla jedna z přítomných dívek a spolek se začal pomalu trousit na svá místa.

Takže jsem asi zkazil pozitivní vyhlídky těhle holek....

Žvýkala nějakou věc, dříve jistě žvýkačku, ale z nedostatku takového zboží zde, to bude již jistě jen taková ta vykousaná a hnusná hmota bez chuti. PH v ústech již určitě nezlepší...

Opřela o mě zrak takovým způsobem, že bych možná i upadl, být teda jako člověk.

Ale k překvapení všech i sebe jsem zůstal stát a můj postoj vypadal neochvějně tak, jako bych to myslel vážně.

„Pasáci seděj v hospodě a handlujou. Dojdi si tam pro toho hajzla sám.“ Dokončila a vypadalo to, jako bych ji dál už nezajímal a že má dost práce se zákazníky. Tohle maskování jí však moc nešlo, protože kromě děvek na tý ulici už nikdo nebyl. Nepočítám-li tedy moji maličkost. Ale já se doufám tělesně ani jinak k „ženám“ neblížím, takže jsem z obliga.

„Ale já nechci do žádnýho zaplivanýho pajzlu,“ nenechal jsem se tak lehce odbýt.

„Buď ho nějak dostaneš ven, nebo si ho přivolám jiným způsobem, slečno,“ to poslední jsem řekl asi tak, jako bych vyslovil něco fakt hodně nechutnýho, o co bych nechtěl zavadit ani ve skafandru. To „slečnu“ asi dost naštvalo a dopálená doběla pod vrstvami hnusnýho mejkapu mi přišla jako nakopat zadek. Ale já si svoji milovanou zadnici dost cením na to, aby se mi do ní jala kopat nějaká kurvička, tudíž jsem její útok odrazil. Spíš jsem teda odrazil ženštinu, než ten útok, ale co, stejně byla mrtvá, ne?

Ostatní se stáhly. Asi si řekly, že to nemají zapotřebí, což je pravda, a že to není jejich věc, taktéž pravda.

Jinak mám dovoleno jednat s nimi jako s odpadem, ale to se mi dost příčí. Taky to bývali lidi. Sice horší, nebo lepší, ale byli a někdo je měl rád a někomu byli vším.

Jenom se prostě netrefily do toho správného řemesla a bůh je za to odměnil takhle.

V nastalém rozruchu se otevřely dveře jedné budov a na ulici se vyvalili chlapi všech ročníků i barev a jali se kamenovat toho cizince, který jim bije jejich obživu.

No, kamenovat je ten správný termín, protože nemaje zbraní, kameny a dlažební kostky jim přišli docela vhod do ruky a tak se nijak morálně nebránili je použít.

Vyhlédl jsem si jednoho opravdu odporně vypadajícího, kterého lapím a ostatní břídily nejdřív začal kosit údery a kopanci, potom dýkou a mečem, které jsem na mase ještě nepoužil a nakonec jsem si ze zbytku udělal střelnici. Ze začátku to bylo zábavné, ale později se ukázalo, že oni se zase skládají dohromady do původního stavu, tak na nic nečekajíc, chytnuv pasáka dříve vybraného, utíkal jsem k autu, jen mi kamínky od krásných bot odskakovaly.

Omráčenou figurku nejdřív svážu a potom usazuju na zadní sedadlo. Razím na zámek.

***

Povídka před spaním

Poslední dobou jsem celkem činný. Další povídka bude ale asi spíš návratem ke kořenům. Tak, jak jsem vždy psal. Bez pevného bodu, bez nápadu. Nechat prsty běhat po klávesnici a skládat písmena za sebe tak, aby tvořila slova, slova kupit do vět a následně je nechat odvyprávět temný a zlý příběh. Vytyčme si tedy dnes startovní slovo. Jelikož je mi dnes pekelné vedro, tak to slovo bude znít "HORKÝ".

Peklo

Horký vzduch se tetelí nad silnicí a muž jdoucí po krajnici se ani nesnaží stopovat. Již bude večer a on se těší na zmenšené utrpení pod palčivým sluncem. Již jde dlouho a jeho kroky povedou řadu dní, než dojde na konec své cesty. Obrovská žízeň a hlad, které nedokáže uspokojit ničím, ho ubíjejí. Rád by měl od tohoto světa už pokoj. Ale nedaří se mu to. Každý další pokus ukončit trápení své ubohé existence dopadl pouze prodloužením jeho cesty. A dnes večer, tak jako každý den za soumraku, dnes bude moci alespoň na chvíli opustit své strasti, zapomene na svůj osud a zase se do ranního rozbřesku trochu dá dokupy.
Ptáci mu švitoří do kroku a cvrčci se mu posmívají z trávy. Krok za krokem ubíhá jeho cesta a auta ho míjí bez povšimnutí. Jazyk mu již šustí za zuby a dávno se přestal potit. Jde jen dál, noha míjí nohu a cesta se mu pomalu posunuje pod podrážkami. Na zádech si nese jen těžkou deku a je mu bídně. Kolik toho už ušel? Kolik mu ještě zbývá utrpení? Těší se na podzim, tři měsíce přívětivějšího podnebí, a potom na jaro. V zimě se jde špatně, mráz mu nedělá dobře. Ale aspoň si může trochu navlhčit rty sněhem. Letos je léto přívětivé, hodně pršelo, mohl při chůzi otevřít ústa a nechat se osvěžit. Ale teď ne, je připoután je krajnici a jeho osudem je chůze. Co není na cestě, to se ho netýká. Padlá jablka jsou jako požehnání. Ale dnes ne, už jde skoro celý den a nohy ho pálí ve starých škrpálech. Těší se, až si je v příkopu sundá a zachumlá se do štípavé deky. Ponožky se mu dávno rozpadly.
Ani si nevzpomíná, jak je to dlouho. Už zapomněl i proč vlastně jde. Ano, pomalu se mu vrací paměť. Trest. Proto jde, musí jít. A půjde ještě dlouho. Brzy přijde tma a on bude smět ulehnout ke spánku. Ke spánku, který ale nikdy nepřijde. Bude jen tak ležet a odpočívat. Nikdy nebude mít klid. Ale nebude muset jít. Tulák ale ví, že ta chvíle je ještě moc daleko. Nohavice kalhot mu šustí o sebe při každém pohybu. Jen ať je babí léto příjemné, lepší však bude cokoli, než toto vedro. To mu udělal schválně, celé léto přece pršelo. Teď se mu směje a vysílá mu na pozdrav ten kotouč plný vedra.
Proč vlastně jde? Už si zase nemůže vzpomenout. Jaký trest? Trest? Proč? Útěk?
Není čas na přemýšlení. Je čas jít. A dojde daleko. Nikdy nikam nechodil, to až teď. Musí pokračovat.
Hledá v ústech slinu na odplivnutí. Žádná tam není. Jazyk dávno natekl a zpuchřel nedostatkem vody. Drásá se o patro a zuby a vydává legračně šustivý zvuk. Plakal by, ale není co, oči má už naprosto suché, ani mouchy nedorážejí. Modlí se za déšť, ale jako by někdo jeho modlitby slyšel, nadále přikládá té obruči zlata pod kotel. Výheň je nesnesitelná.
Měl by si přece vzpomenout. Trest bez provinění, nebo alespoň bez uvědomění si své chyby, je přece nesmysl. Jak by se měl napravit, když neví za co pyká?
Pomalu se rozpomíná. Ano, vzpomíná si na soudní síň, na démony, na ďábla, sedícího v čele a hrajícího si na potměšilého soudce. Vzpomíná si na sebe stojícího v půlkruhu z pekelných plamenů olizujícímu mu jeho holé nohy. Děsí ho to, co si vybavil. Děsí ho, jak kolem něj rohatí démoni poskakovali, bodali do něj různými předměty a smáli se. Ten smích, ten smích...
Krok za krokem mu cesta ubíhá, přidal do kroku, brzy bude tma a chtěl by dnes večer ležet pod stromy a ne v polích. V hlavě mu však ve zbytcích zdravého rozumu létají myšlenky sem a tam, rotují, míchají se. Nemůže si vzpomenout proč tam byl. Za co ho soudili.
Ale pamatuje si poslední řeč Belzebuba. Výsměšnou, bodavou, odsuzující. Během pár minut bylo hotovo, ale přišlo mu to jako věčnost. To co se děje teď se s tím ale nedá srovnat. Spálená kůže na krku a na čele, puchýře dávno opustily tento svět a jen rozpraskané čelo je svědkem toho horka. Třeba bude u cesty potůček, třeba dost blízko, aby si v něm své nohy a tělo zchladil...
Vrací se v myšlenkách. Kdyby mohl plakat, již by tak učinil. Ale slzy netečou. Jen hrozná bolest v srdci, které dávno nebije. Zabil je, už si vzpomíná, zabil své děti, když mu zemřela žena. Potom zbaběle prchl a utíkal pryč, nakonec nevydržel a zabil i sám sebe. Smrtelný hřích. Křičel by, ale neměl jak. Hlas dávno ztratil. Jazyk v agonii komicky zašustil v ústech a rozpraskané rty se pohnuly. Proto musí jít, jeho peklo je jeho útěk. Nesmí sejít z cesty, jen když jde spát a jen do pěti kroků od stezky. Proto se mu Ďábel vysmál, proto musí dojít k těm stromům a proto nebude zase tuto noc spát. Protože tohle, to je jeho peklo a navěky, navěky je jen jeho a půjde dál se svým trestem...

seriál na pokračování 3

***

„Co tu děláš?“ ptám se.

„Co bys čekal?“ usmál se na mě a já nic nechápal.

Je to on. Ale to nedává smysl.

„Dobrý veřer má Azazel.“ Pozdravil Vašek. Alespoň tak ho znám, ale pokud dovolí čas, poznám i jeho pravé jméno.

Azazel, a to jsem si myslel, že ta je ta špatná. A on bůh mezitím něco kecal. Sakra. Jen proto, že spravedlnost zastupují trochu jinak než on, hned jsou špatní. A ti chudáci na polích kvůli němu dřou. Tak koukám, že očistec není ta nejhorší věc. Ani peklo takové není. Jenom ne do toho nudnýho nebe. Tam už rozhodně nechci.

„Dobrý večer dítě nocí“, odpověděla mu a odzbrojujícím úsměvem se na mě podívala.

Najednou jsem byl rád, že tu nejsem až tak cizí. Někdo mě tu zná i jinak, než jako obyčejnou postavu.

***

Než jsem se stačil rozkoukat, vedla mě Azazel k jevišti, u kterého hrála hudba. Samozřejmě i hudebníci byli nanejvýš upravení umrlci. Ale zde už to každý bere jako normální. A já v postatě již také. Lidé - budu jim říkat i nadále lidé, i když jimi nejsou, pro snadnější orientaci - se před námi rozestupovali. Dámy tak krásné, že by okouzlily každého, Gentlemani tak elegantní, že sláva věků před nimi bledne.

Jdeme pomalu a důstojně. Před jevišťátkem uhneme ke schodišti a vycházíme schod po schodu.

Otočili jsme se a zraky všech se na nás upřely. Ihned jsem byl z toho všeho nervózní. Co když vypadám hloupě?

***

„Vážení hosté, děkuji vám, že jste vážili někdy velice dlouhou cestu k nám, do naší skromné pokladnice všeho vědění. Jsem velice ráda že vás zde mohu uvítat k příležitosti přijímání nového člena. I když se ještě nevyjádřil, nepochybuji o tom, že se bude chtít naším členem stát. Dobře se bavte.“

Dopověděla a oba jsme po krátkém potlesku vyšli po nekonečných schodech až nahoru.

V dlouhé chodbě paláce bylo spousty obrazů. Krásné i pitoresní, barevné a téměř černobílé. U každého z oken, krvavě červené závěsy v kontrastu se sněhově bílými záclonami. Na zemi rudý koberec. Vypadalo to moc draze, ale zároveň příjemně.

Najednou se otevřely dveře po našem boku.

Vešli jsme do obrovské knihovny s krásným krbem, ve kterém hořela velká dubová polena. Voněly.

***

V podstatě mi potvrdila to, co řekl holič. Ale probrala to víc do hloubky.

Mám se stát nesmrtelným strážcem zákona. Někdy našeptávačem, jindy vykonavatelem.

Má to jen pár háčků. Nikdy nic nesmím použít pouze pro svůj prospěch. Budu se živit krví, v podstatě mohu pojíst cokoli, ale jen krev mi dodává sílu. Nemusím se bát, že bych někomu ubížil, protože oni vlastní v podstatě všechna krevní centra po světě.

To je mi teda panečku útěcha...

Dostanu bohatství, o němž se mi nikdy nezdálo. Podporu, kterou by mi záviděli vladaři po celém světě. Hranice pro mě neexistují. No bylo toho dost a tohle je asi ta nejdůležitější část.

***

„Lidé nám dřív říkali upíři,“ pravila náhle se sklenkou v ruce.

„Ale upíři jsou jiná rasa. Vše co dělají je jen pro jejich prospěch. Mají mrtvé duše. Nedokáží mít jiný pocit, než chamtivost a neskutečný hlad. Jsou v podstatě mrtví.“

Vůbec jsem nechápal, o čem to sakra mluví.

Posadila se a upřela na mě ten nejvíc sexy pohled, jaký znám...

„Žijí jenom aby se živili a nemají svědomí. Takové my nepotřebujeme. Upíři jsou tam venku, ale tohle je bezpečné území, kam se nedostanou.“

Napila se a na chvilku odmlčela. Zahleděla se do krbu, kde mezitím plamen strávil už polovinu ohromného polena. Oheň se jí leskl na bělmu očí.

„Ale bohužel je něco, v čem se upírům vážně hodně podobáme. Jedná se o přijímání. Nejprve je člověk nakažen chorobou. Pokud není podán lék, zemře. Když lék podáme, stane se napůl nadčlověkem. Ale bez tréninku je to pouhá hříčka. Teprve potom, co tréning proběhne, opravdu se stane nadčlověkem. Ty budeš umístěn strategicky v bance. Jedné vlivnější, skoro nadnárodní, plánovali jsme tvé umístění už v době, kdy jsi mohl jen tušit, že je někde něco víc. Ale o naší manipulaci jsi neměl ani tušení,“ pohlédla na mě a něco mě v tom pohledu zamrazilo. „Na svojí profesi budeš růst rychleji než kdokoli jiný. Ale nenápadně. Už tam máme pár velmi silných strategických míst, ale není jich dost.

Jeden z našich ti dodá partnerku, která tě povede a bude se o tebe starat. Někdy se ti to asi nebude zamlouvat, ale brzy pochopíš.“ To jsou ale věci, pomyslel jsem si.

Tak tedy partnerku, už se na to těším, a jak toho „jednoho z našich“ asi poznám?

„On si tě najde, možná už i našel. No vlastně je to jeden tvůj blízký...“ Podíval jsem se na ni: „Vašek?“ Znovu ten úsměv: „Rozhodně ne, ale nech se tedy překvapit.“

***

V myšlenkách, kdy jsem se zabýval pro a proti nás vyrušil můj sluha. Mengele...

„Ist zeit für éééé, je cás pro prijmůtý...“ Ještě mu dám pár lekcí češtiny a bude to v pohodě...

„Ó ano doktore, jste velmi laskav.“ Usmála se na něj Azazel a on hned vypadal trochu lépe.

No je trochu divné že to říkám, ale fakt pookřál.

Zamířil jsem proto ke dveřím a znovu je otevřel. Mengele totiž vlezl až doprostřed pokoje a před tím stačil ještě pečlivě zavřít. Otevřel jsem tedy a čekal, až hostitelka následovaná tím zvláštním stvořením, vyjde z toho ohromně velkého a neméně krásného pokoje.

***

Dole už čekali všichni netrpělivě na mé rozhodnutí. Kdybych se tenkrát rozhodl nevstoupit, prý by mi vymazali paměť a jen bych se probudil doma ještě před tou bouřkou...

A teď jsem tedy prozradil, že jsem vstoupil, tudíž bez otálení rovnou k samotnému obřadu. Abych pravdu řekl, čekal jsem něco oficiálnějšího, ale asi si na oficiality nepotrpí...

Azazel seděla na takovém trůnu vyřezanén ze dřeva. Já si k ní klekl a ona mi vyprávěla nějaké věci, které ještě nechápu a tak to tu nebudu produkovat znovu. Z toho čemu jsem porozuměl, mám zachovat mlčenlivost a to navěky. A protože v podstatě budu nesmrtelný, tak je to opravdu tak.

Další věc, že budu moct okamžitě čerpat výhody, ale nenápadně. Takže nic. Ale jsem na tom líp než celý slavný čechy a EU...

Když to dovyprávěla a já jí to odsouhlasil kýváním hlavou a hlasitým „Ano“, byla oficiálně zakončená ta byrokratická část. Samotné přijímání bylo zajímavější.

Azazel ke mě přistoupila, podřízla mi špičkou dýky zápěstí a plivla mi do něj. Téměř hned se zacelilo.

Hned v tu chvíli, co už na ruce nebylo po ráně ani stopy, začal jsem se cítit divně. V puse mi mravenčilo, pohled se rozostřil a já začal ztrácet sílu v nohou. Kolena se mi roztřásla a já v tu chvíli nebyl schopen slova. Najednou mi ústy projela bolest, jako by mi do dolní čelisti někdo bodl, vyplivl jsem krev, ale neodvážil jsem se si tam sáhnout.

„To je teda rychlost. Tomu poslednímu to trvalo deset minut a tenhle to má za sebou po dvou minutách. To je metabolismus panečku, už to strávil.“ To říkala olivrejovaná postava ve vínových šatech. Už skoro nevidím, huba mě pálí jak čert a proklínám se za to, do čeho jsem se to naverboval...

Myslím jen na ten lék. Lék, který prý pomůže. Mám pocit, jako by mi už nikdy nemělo nic pomoct. Najednou chci moc moc umřít...

***

Dostal jsem do ruky hadičku a někdo mi řekl, abych to sál. Jo to půjde, ale proč to mám dělat?

„To je ten lék hlupáku!“, jo jo jo, uvědomuju si to už, ale ruce neposlouchají. Vytrhli mi to z ruky a vrazili do pusy. „Saj!“

Jasně, jde to, ale nepomáhá to. Chce se mi to zvrátit, je to lepkavé a studené.

***

Zachutnalo mi to. Mám najednou děsný hlad. Hmmm... je to lahůdka. Co to jen...

Dostávám cit do rukou, už si nepřipadám tak slabý. Je mi fain. Saju to víc a horlivěji. Otvírám oči a pohled se srovnává do normálu. Vínovej oblek se směje a i já na něj. Koukám přesně na pytlík infuze kde už toho moc není. Tak tohle je ten lék. Ale ta krev je zvláštní. Je skoro fialová. Ono je to totiž krev upíra. To se ale dozvím později. Zatím vím jen to, že to je jenom krev...

***

Erotika? Ne, porno...

Jedna povídka na přání, prý nejsem dost konkrétní a detailní. Chcete to? Máte to mít... Laciné porno na zakázku... A pak si nestěžujte...

Už dlouho jí chtěl vyvést na víkend. Vždy o tom jen snili, nikdy to však neuskutečnili. Až dnes. Jede tmavou krajinou a každým odvalením kol se blíží k cíli své cesty. Měsíc jim posílá své paprsky a osvětluje interier vozu stříbřitým světlem. Ona spí. Usnula už tak před hodinou. Ještě jim tak 20 minut zbývá. Poté budou na místě, v dřevěném lesním srubu, a společnost jim bude dělat ticho, kožešina a krb. Šampaňské už v přenosné lednici chladí kila ledu. Tento výlet se jistě povede.
Nikdo za nimi už několik mil nejel, tak přenastavil zrcátko tak, aby viděl na ní. Její kůže se třpytí našedlým světlem měsíce a ona celá vypadá nadpozemsky krásně a zranitelně. Její ňadra se vzdouvají doušky vzduchu, když pravidelně oddechuje ze spánku. Jelikož netopí, je v autě trochu nižší teplota a bradavky, ve snaze probodnout svetr nadzvedávají jeho stěny a on cítí vzrušení. Chce ji hned, nechce čekat až do srubu, kde budou za pár minut. Pokládá jí ruku na stehno, a pomalu jí posouvá výš, pod sukni. Tam, kde pod kalhotkami cítí její mušličku, nechává přes látku pracovat své prsty. Lehce a jemně tak, aby ji neprobudil. Ale dostatečně vytrvale, aby za chvíli její nektar prostoupil ten jemný kousek látky a jemu to dodalo odvahy pro další krok.
Ona v podvědomém reflexu trochu roztáhla nohy a to mu dovolilo kalhotky posunout lehce stranou. Teď už jeho zvídavým prstům nestojí nic v cestě a může odkrýt závoje zakrývající jeskyni lásky. Jemně a lehce krouživým pohybem dráždí vstup do jejího lůna a prsty sem tam přejede i přes její Venušin pahorek.
Ona už se napřimuje a slastně vrní. Jistě ji to probudilo, ale oči ještě neotevřela. On jen tak mimochodem řídí vůz po úzké horské cestě, ale nenechává se vyrušit od své příjemné činnosti.
Když už mu jde kyčlemi naproti, konečně je to pro něj znamení, aby nechal prsty vklouznout do ní. Uvnitř je horká, krásně mokrá... Její šťáva mu ulpívá na obou prstech, kterými se do ní bez ptaní pozval. Nyní jí dráždí přední stěnu pochvy, ona se kouše do rtů a sem tam vzdychne. Nechává ho, aby jí citlivě dráždil a jde mu dál a dál proti ruce, proti šikovným prstům. Užívá si to, prsty boří hluboko do sedaček... On mezitím vyndává ruku z příjemného a teplého hnízda a jde dál dráždit ten malý hrášek plný radosti. Ona se nestydí. Vyhrnuje si více sukni, aby mohl lépe manévrovat na a v jejím těle.
To už jsou ale blízko chaty. Sice měl takový plán, že si to užijí ještě někde cestou, nakonec tato předehra trvala déle než čekal.
Zaparkoval, ale ještě nevystoupil, prsty ještě pořád rejdí v jeho milé a ona se zmítá v rozkoši, kterou jí to přináší. Potom najednou přiloží svou ruku na jeho a řekne "Dost".
Vystoupila. Vyšla ven, odemkla dveře domu ze dřeva a vešla dovnitř.
On vzal věci z auta a následoval jí.
Uvnitř vidí, jak ona klečí před krbem a zapaluje ho dlouhou sirkou. Smyslnými rty jí pak chce sfouknout, ale nakonec si to rozmyslela a hodila sirku do plamenů. Skoro hned se rozlilo místností teplo z hořícího dřeva a po zdech tancují odlesky plamínků.
Je vzrušený. Jeho vzrušení nelze maskovat a kalhoty se mu vzdouvají v místech rozkroku. Chce ji. Chce ji teď hned. Na kožešině před krbem, na holé zemi, v posteli, kdekoli...
Z lednice bere lahev šampaňského a chvatně ho otvírá. Pěnivou tekutinu nalévá do sklenek položených na kuchyňské lince.
Ona se mezitím svléká a promáčené kalhotky odkládá jako první. Již je nahá a usedá na pohovku. Když jí přinesl skleničku, lehce si připili a ona jí odložila na stolek. Za pásek si ho přitáhla blíž a rozepnula kalhoty. Pomohl jí a stáhl si je a začal svlékat košili. Tvrdě uchopila jeho úd a ochutnala. Sála ho, jako by to bylo naposledy. Jazyk si hrál na jeho povrchu a ona sledovala, jakou slast mu to přináší. Rytmicky mu pomáhala ještě rukou a zároveň mu dovolila jít do jejích úst tak hluboko, kam byla schopná ho pustit.
Když už toho bylo dost, klekl si před ní a roztáhl jí nohy, jazykem začal rychle odkrývat okvětní lístky jejího těla a prstem pronikal hlouběji a hlouběji. Jazykem se zastavil přesně na rozhraní a tam sál a lízal. Zarývala mu prsty do vlasů a hlavu mu tiskla hlouběji do svého lůna.
"Chci ho v sobě, pospěš", řekla přerývavě a on na nic nečekal. Vyskočil výš a poposadil ji tak, aby byla zadečkem na hraně pohovky. Svůj pyj nechal těsně před branami toho radostného města a podíval se na ní. Ona si ho patami přitáhla do sebe. Poté do ní s přesnou pravidelností vnikal znovu a znovu. Nohama se k němu přitahovala, aby mohl hlouběji. Cítila, jak se o ní uvnitř tře a líbilo se jí to. Její pevná prsa se pohybovala ve stejném rytmu, v jakém do ní narážel. Chytla ho za boky a dala mu přesně najevo, co chce. Začal trochu kroužit v bocích a to jí přivádělo blíž a blíž k vyvrcholení. Cítil to a neměnil ani rychlost, ani styl.
Stáhla se, ve snaze uvěznit ho v sobě. Vybuchla v extázi, skoro nemohla dýchat. Netrvalo dlouho a naplnil ji svým semenem. Pulzující nástroj rozkoše do ní hnal horkou lávu a ona jí přijímala. Vesele, radostně. Poté se k sobě pomalu přiblížili a políbili se.
Chvilku zůstali v tom blízkém spojení a nakonec, nakonec si vypili tu sklenku skvěle vychlazeného šampaňského...

seriál na pokračování 2

Zdravím všechny,

máme tu další díl

Novela

***

Měl jsem pocit, jako by mě skolil infarkt. Z chodby se na mě usmívalo něco, co mohlo být člověkem. Kdysi.

Kusy masa mu visely po obličeji na kůži. Oči byly skelné. Ostře to kontrastovalo s uniformou zaměstnance mrakodrapu. Čistá, vyžehlená, puky na kalhotách a nablýskané boty.

Bude mi trvat ještě dlouho, než si zvyknu na své služebníky. Rázem je mi jasné, že to předtím sen nebyl. Chvilku jsem na něj jen tak koukal a nic neříkal.

Sluha mi začal podávat nějaký vak.

„Vaše šaty na dnešní slavnost.“ Nechápaje co má na mysli, beru si vak od něj.

„Za hodinu si pro vás přijdu a odvezu na party,“ po těchto slovech se uklonil a odešel do chodby.

Někoho mi připomíná. I ten německej přízvuk.

Ale co. Zavírám dveře a prohlížím si byt. Vše je tak, jako když mě sem moje hostitelka dovedla.

Dostal jsem hlad, takže jsem se jal hledati telefon, abych si zavolal o něco k jídlu. Sice jsem nevěděl, jestli je to dobrý nápad, protože kdoví z čeho tu to jídlo dělají, když je obsluhují mrtvoly. Když jsem hledal asi pět minut, ozvalo se zaklepání na dveře.

„Herr Vesely, mám tu pro vás jídlo, otevřete prosím.“ Budu se muset ještě dost dlouho učit. Telepatie je tu asi na dost vysoké úrovni. Dostal jsem k jídlu vše co jsem si přál. Vše bezvadně udělané. Už vím, kdo je můj sluha.

U jídla byl dopis.

Dobrý večer,

dovoluji si Vás pozvat k Vašemu přijmutí do našeho spolku. Bude se slavnostně konat přesně za hodinu od obdržení tohoto vzkazu.

Jako svého sluhu jste obdržel doktora Mengeleho. Omluvte prosím jeho poněkud nedokonalou vizáž. Při jednom ze svých pokusů byl bohužel vystaven přímému záření do obličejové partie.

Oblek je vám šitý na míru a neměly by s ním být problémy.

Doufáme, že budete spokojen i s výběrem Vašeho vozu.

Přeji Vám dobrou chuť a

těším se brzy na shledanou

Dopis bohužel nebyl podepsán. Ale to nevadí. Navečeřel jsem se o vzal si na sebe „oblek“.

Byl opravdu neskutečný. Dokonalé kalhoty, černé barvy samozřejmě, černá košile s černou kravatou a slušivé černé sako. Každá černá ale měla trochu jiný odstín, takže k sobě vše dokonale pasovalo. A oblek mi seděl také dokonale.

Ještě boty.

Této chvíle jsem se bál, protože boty pro mou osobu není vůbec lehké sehnat. Ale moje obavy byly předčasné.

Boty se podobaly známým gladiátorům, ale byly něčím odlišné, špička, umě vytvořena z pevné kůže, byla potažena látkou, nápadně připomínající stříbřitá oka drátěné košile. Padly bezvadně. A na to, že byly dost pevné a robustní, byly i dost lehké.

Podíval jsem se do zrcadla a uznal, že je ze mě docela fešák. Jo, šaty dělaj lidi.

Vysoká podrážka mě ještě trochu prodloužila, takže jsem vypadal jako elegantní obr. V malé krabičce jsem našel stříbrný prsten u kterého byl nápis, že je nutné, mít ho nasazen na prostředníčku levé ruky.

Učinil jsem tak a do těla mi vstoupilo nějaké mrazivé teplo. Sice to zní jako nesmysl, ale je to tak.

Vše kazil jen účes.

***

Ding dong, ozval se zvonek. Nastrojen jsem šel otevřít.

Holič mě překvapil. Francouz s průstřelem hlavy. Co víc si přát? Ale překvapivě mě to už nějak nepřekvapilo.

V kufříku si přinesl vše potřebné. Usadil mě na křeslo a k mému zděšení se dal do práce. Zděsil jsem se proto, že vlasy budou na mém obleku dost kazit celkový dojem.

Také jsem mu to řekl.

„Mesié Vesély, ještě toho hódne nevite,“ načež vzal zbytek mé večeře a hodil mi ho do klína. Nedokázal jsem nic říct. Jen jsem seděl a tupě zíral.

Zasmál se: „Postávte se,“ řekl a ustoupil.

Tedy, postavil jsem se. Jídlo po oblečení sjelo, jako by bylo z nějaké gumy a nenechalo na mě žádnou skvrnku.

To mě uklidnilo a svěřil jsem se do rukou toho podivného patrona.

Protože jsem se nudil, zavedl jsem hovor a zjistil kdo je ten lazebník.

Býval holičem v Lionu, jediný holič široko daleko. A nejlepší. Potom přišla druhá světová a on se dal k partyzánům. Jenže protože to byl jemný muž, brzy zjistil, že jim není moc platný, takže se stal jejich vyzvědačem, kterého měli nasazeného v Paříži. První roky války opravdu pomáhal partyzánům a dodával jim informace, protože se dostal do hlavního tábora Němců. Ale fašisti ho odhalili a on musel začít hrát na obě strany. Brzy už dělal víc pro nácky než pro frantíky, takže se stal dost vysokým pohlavárem a odjel do německa. Tam se spřátelil s Himmlerem a pár dalšími vysokými činiteli tehdejšího výkvětu. Sám vymyslel nový sport. Vybrali si nějakého žida, hezky se o něj starali, aby byl silný, dostával maso a nejlepší víno, posiloval v dolech a tak podobně. Když měli vybráno dost takových židáků, kteří se jim hromadili v jejich „výchovném“ táboře, uzavírali na ně sázky. Potom je vypustili do lesů. Lovili je někdy i pět dní. Pak, když je dostali, dělali si z nich terče. Komu vydržel živý nejvíc ran z pistole, ten vyhrál.

Tahle kariéra původně nebyla v jeho plánu a další vývoj mu do něj taky nezapadl. Když se jel jednou projet na novém Harleyi, dostal ho někdo ranou z pistole.

Teď je tu v očistci. Dostal za to Patnáctset let. Sluhové tady jsou skoro všichni dílem druhý světový. Ta dělala dost hrozný vrahy z hodně, dřív normálních, lidí. Takže pro sluhy je tu nepsaný jazyk němčina. Ale ani za kontinentem v americe se nečinili o moc míň. Divoký západ udělal taky dost služebníků do tohohle světa.

Pak tu jsou samozřejmě i jiní, ale tohle jsou nejpočetnější skupiny.

Mezitím je účes hotov a já ho obdivuju ve zrcadle.

Po sdělení, že je to možná můj poslední pohled na mě do zrcadla, si ho vpravdě užívám.

„Podle čeho se udělují sluhové?“ ptám se.

„Ó to je různé mesié, podle skutků na zemi a taky podle toho, proč vás chtějí mezi sebe. Koho jste dostal?“

„Doktora Mengeleho, abych pravdu řekl, vypadá dost mizerně.“ Odvětil jsem.

„Ó vui vui, ale rozum mu to neubrálo“, usmál se „asi budete novým trapičem zlých. To je jásny. Doktor je dobrý učitél.“

To mě dost vyděsilo. Ty zvěrstva, který dělal za svýho života a já se to mám učit?

„Nebojte, nepoužijéte to na nikóho, kdo by si to nezaslóužil. Je to tákova odpláta. Zakon je na všéchny až příliš krátky. Je sice pár lidiček, co se snáži uďélat pořadek, ale i ti jsou kratcí. I ve vaší zémi je jakysi spolek. Povídají ééé řikájí si Noční klůb a sídlí v prág. Ale jsou to jen lidi“, ušklíbl se. „Lidi jsou moc dobří, ale tihle nevládnou magii. A nemůžou být na chódně mistéch najédnou. A jsou zranitélny. Vui vui, jsou taky moc sláby. Mezi lidmi ne, ale mezi nami áno.“

Z toho co jsem zjistil, jsem si dal dohromady, že se stanu takovým lepším policajtem. A abych dokázal přimět k mluvení, bude mě učit sám Mengele, génius bolesti a vynalézavosti.

Ani za mák se mi to nelíbilo.

***

Ding dong.

Holič beze jména odešel před deseti minutami a od té chvíle přemýšlím, co dál.

Ding dong, ozývá se znovu.

Jdu otevřít.

Mengele stojí ve dveřích a usmívá se obličej mu někdo dal trochu dohromady.

„Bitte, Herr Vesély, váše auto wart... éééé čéka.“

„Ja ja, Herr Doktor“, překvapuji Mengeleho a hlavně sám sebe.

„Jak vy vědět?“ Užasl.

„To není důležité. Jedem na schůzku s osudem.“

Usmál jsem se. Došel jsem k názoru, že moje místo je tady, protože pozemská existence je dost nejistá.

Mengele je docela sympatický chlapík. Dozajista trochu lituje svých nehumánních metod výzkumu, ale přispěl také trochu k rozmachu vědění. A o tom se málo ví. A ani spojenci nejsou bez viny. Ale ti testovali biologické zbraně a chemické taky přímo na svých vojácích. Takže si v podstatě nemají co vyčítat. Hlavně mám alespoň trochu ujasněnou historii.

***

Prý jestli budu spokojen s vozem. Tohle auto nenechám nikdy nikoho jiného řídit. A zvlášť ne v prázdném městě, kde na ulicích není život.

Omyl, v některých života je až příliš. Tam jsou děvky s pasáky a různá podobná individua, kterým ještě nedošlo, že jsou po smrti. Čekají na neexistující zákazníky. Nejednou si s nima budu hrát.

Tohle je totiž vůz mých snů.

Mercedes na litých titánových kolech, černá barva v kombinaci s chromem je prostě sexy. Spojlery až u země, za tmavými skly je možné poznat anatomické sedačky v kůži, tříramenný sportovní volant a nejluxusnější vybavení, které se dá vůbec dostat.

Kdo by myslel, že to je nějaká nová kára, moc by se pletl. Je to totiž stará dobrá žehlička. Majestátně na mě pomrkává a má moc zlý škleb.

Sedám si na sedadlo řidiče a upravuji si ho k obrazu svému. Doktor stojí venku a zdá se bezradný. Asi má za ůkol řídit on. Přece jenom jsem ještě člověk, že?

„Herr Doktor, pojďte si sednout. Řídím já. Vy ukazujete cestu.“

Vypadá, že se asi bude muset podřídit.

Už mám klíčky v ruce a startuju. Takový zvuk se jen tak neslyší. Motor zaržál, jako stádo o sedmistech koní. To tam totiž pod kapotou je. A při nutnosti jet něco víc než formule, můžeme si fouknout i trochu rajského plynu. A hned nám bude veseleji. Nízkoprofilové pneu se zakouslo do dokonalého asfaltu, nedotčeného erozí. Vyrazili jsme. Auto sedí jako přikované a nedá se utrhnout ze silnice. Mengele je klidný - stejně už je po smrti.

Říká jen doprava a doleva a během tří minut jedeme ven z města na jakýsi zámeček. Tady už jedu pomaleji. Nechci se ukázat jako nevděčník. Dojíždím na cestu před schodiště a Himmler v uniformě si bere klíčky a odjíždí s mým novým vozem. Pohled na parkoviště je velice podivný. Můj vůz patří k těm novějším. Jsou tu ale i unikáty a také koně a kočáry nejrůznějších věků.

Obracím se k panství. Ohromnými okny sem doléhá hudba. Samozřejmě že klasika.

Uvnitř je to jako na tom parkovišti venku. Mezi novějšími obleky jsou tu i stovky let staré sváteční róby.

Všichni se celkem dobře baví. Jako na plese v nějaké opeře.

Uvítá mě moje stará známá z taxíku. Ale teď má na sobě úplně odlišné oblečení. Vypadá jako by vyšla z módních časopisů dneška. Asi nechce, abych tu celkem moderně vypadal sám. Je nádherná.

„Jak jste spokojen s výběrem společníka, šatu a vozu?“ ptá se mě.

„Dokonale má paní. Ale jedno mi schází. Všichni mě tu znají a já neznám nikoho.“ dívám se jí do očí, co ona na to.

„Měl byjste se podívat pozorněji.“

Takže se otáčím a dívám se kolem sebe.

Zdálo se mi to? Byl to jen okamžik, ale jistě to byl on.

Znovu. Teď už nepochybuju.

Ale co on tu dělá?

Drží whiskovku a já vím co v ní má. Je mi to jasné, protože toho člověka znám. Ale teď vím, že není člověk.

***