Silvestrovské ráno

Když začínám psát, je těsně před půlnocí 30.12.2011...
Tohle by se třeba mohlo stát hned ráno... Třeba ano...

První pořádný sníh ve městě. Za okny padá vločka za vločkou a světlo se dere skrz žaluzie. Tenké proužky dopadají na jeho nahé tělo, z polovic přikryté peřinou. Když může, spí nahý. Téměř vždy.
Ona se probudila dříve. Chvilku se jen tak převalovala a mazlila se se svou peřinou. Nechtělo se jí ještě vstát. Dívala se na jeho klidné, odpočívající tělo a rukou vklouzla pod jeho peřinu do míst, kde tušila jeho mužství. Ležel na zádech, takže jí to nedělalo sebemenší problém. Jeho pyj zareagoval téměř okamžitě. Jemně a šikovně ho mnula mezi svými prsty, až byl tvrdý, jak potřebovala. Vzrušilo jí to. Také si dělala dobře pod peřinou. Vzrušená a mokrá již téměř dosáhla orgasmu, ale to si nechá na později. Opatrně, aby ho nevzbudila, stáhla mu peřinu, rozkročila se a nasedla na něj. Vklouzl do ní a ona hned dosedla, téměř až na kořen. Začala se uspokojovat. Krásně, sobecky. Pohupovala se v bocích a on v ní poskakoval a skotačil s takovou samozřejmostí, že po chvilce přišel vrchol. Probudilo ho to, ale ještě chvilku nechal zavřené oči. Nad obličejem tušil nádherná ňadra své partnerky, ale pro tuto chvíli, která patřila jen jí, ještě nechal ruce volně položené.
Jednou jí to nikdy nestačí. Po chvilce odpočinku začala znovu. To už se neudržel a chytil jí za její krásné boky a začal pořádně přirážet. Jejich ústa se potkala a jazyky propletly. Vytrhla se mu a zakousla se do jeho ramene. Zuby drtily tkáň, kůže modrala pod náporem jejího chrupu a on nepolevoval. Přidal a šel do ní tvrději. Když se blížil její další vrchol, zakousla se mu do paže. Šťáva z ní tekla a její dech byl těžký, po zádech stékaly krůpěje potu.
Teď si užije on. Otočil si jí k sobě zády, lehla si na něj. Chvilku jí žaludem dráždil poštěváček a pysky, které připomínaly rozkvetlou růži. Pak na něj zatlačil prsty a nechal ho do ní vklouznout. Při přírazech naslinil prsty levé ruky a krouživě jí dráždil vše, na co ze své pozice dosáhl...
Vyvrcholili současně. Jednou rukou jí pořád hladil rozkrok, druhou pevně mačkal prso a ona mu obě ruce držela na svých místech. Stahy její nektarinky ho vybudily a napumpoval do ní vše, co v sobě tak dlouho držel.
Chvíli tak ještě leželi, odpočívali. Potom si lehla na svou postel a on jí šel prostě udělat snídani...

Přál bych si...

Vánoce, doba splněných přání...

Ale mám nějaká přání, která asi splnit nejdou...

Přál bych si, aby jsi se každé ráno probouzela vedle mě...

Přál bych si, moci čichat do tvých vlasů, kdykoli na to dostanu chuť...

Přál bych si tě obejmout, pokaždé když jsem bez tebe a ucítím, že mi chybíš...

Přál bych si, abys měla vždy úsměv na tváři, když se snažím udělat tě šťastnou...

Přál bych si, abys vždy, se mnou, šťastná byla...

Přál bych si, aby každý den byl v tvých očích ten lesk, to štěstí, jako když za tebou přijedu po týdnu odloučení. Aby ses ke mně přivinula a vášnivě mě líbala...

Přál bych si, aby ses na mě vždy dívala tak, jako jsi se dívala ten den, když jsme se procházeli zšeřelou Prahou a když nám zavřeli brány Pražského hradu, tak jsi jen sundala boty a bezstarostně jsi šla se mnou, bok po boku, v záři starobylých lamp, zpět domů...

Přál bych si, aby se vždy, když na to pomyslím, mohl vrátit ten úžasný večer, kdy jsem tě poprvé doprovodil před dům, dlouho jsme si povídali a nechtěl jsem odejít pryč. Když jsem držel tvé ruce a tys je nechala hladit mými hrubými prsty. Poslouchal jsem tvůj sladký hlas a jen jsem nastražoval uši, aby mi ani jedno slovíčko, ani jeden zvuk, který tvá krásná ústa vypustí, neutekl. Když jsme se dlouze líbali a chlad jsem od tebe odháněl co mi síly stačily...

Přál bych si, aby se vrátil i ten první večer, kdy jsi za mnou přijela, když jsme se poprvé milovali. Byl to takový sladký krok do neznáma a já se bál jít po té mnou neprozkoumané mapě. Obával jsem se, že tě zraním, že tu vílu, která přede mnou ležela a já se jí dotýkal, něčím vylekám a ona se v mlžném oparu rozpustí...

Přál bych si, abychom vždy byli takoví, jací jsme se poznali. Aby se nás netýkaly žádné starosti všedních dní a byli jsme jen my dva, bez žádných nástrah a pomluv ze strany ostatních.

Přál bych si, abys stále věděla, že tu jsem pro tebe a nikdy o tom ani na vteřinu nepochybovala...

Přál bych si, abys měla na tváři stále ten šťastný výraz, jako když jsem nečekaně přijel o den dřív, jen abych mohl být v tvé přítomnosti.

Přál bych si, abych ztratil své neopodstatněné obavy, a ty ostatní, aby zmizely...

Přeju si... přeju si, abych pro tebe stále byl ten rytíř, který se o tebe vždy postará...
Přál bych si, abys mi každý večer usínala na rameni, jako teď celý týden. Cítím, že máš pocit bezpečí a důvěřuješ mi. Je to pro mě důležité a ten nejkrásnější pocit...
Přál bych si, moci tě vidět spát a lehce oddechovat každou noc. Ta nádherná nevinnost je okouzlující...

Protože vím, že ty pro mě vždy budeš ta, o kterou má cenu se strachovat a starat. Vím to.

Dnes jsi dokázala, jak si jdeš za svým a čeho chceš, toho dosáhneš. Pokračuj v tom, je to skvělé a proto tě miluji...

zamyšlení s povídkou

Hezký předvánoční čas všem bláznům a šílencům :-D

Bylo 13. srpna tohoto roku a já seděl v autě mířícím směrem od trajektu do Plzně.
Na telefonu jsem nervozně očekával jakoukoli další zprávu od dívky, jež mě velmi přitahovala. Byl jsem plný očekávání a obav. Zatím jsme se viděli jen párkrát a dost to mezi námi jiskřilo. Ale poslední dny jsme si psali již velmi intimně. Těšil jsem se na naše první setkání, které už nebude pouze kamarádské, ale možná propukne v lásku. Už mi byla velmi blízká a přitom tak moc daleko.
Co když jsem si to jen vysnil? Co když to bere jinak? Co když mi teď už nenapíše, když už jsem se jí naservíroval na stříbrném podnose?
Následujícího večera, 14. srpna, jsem se konečně zabořil do jejích, deštěm smáčených, vlasů a nasál její vůni.
Poprvé nesměle, ale opravdově jsem jí políbil. Už to nebyl kamarádský polibek s rozpaky, už to byl polibek milenecký. Byl jsem v sedmém nebi.
Šli jsme pěšky přes celé město a pak si dlouho povídali, objímali se a drželi za ruce, před jejím domem.
Dnes je 20. prosince. Je to jen 4 dny do dne, kdy Ježíšek nadělí pod stromek dle našich zásluh.
Běží nám krásný pátý měsíc našeho vztahu. I přes některé nástrahy a pomluvy jí miluji stále stejně, jako když jsem jí dal ten první polibek. Seděli jsme ve vypůjčeném autě, objímali se a ona mi dýchala svůj horký dech do tváře... Na ty chvíle nikdy nezapomenu. A děkuji ti, jaká jsi...

Tak a teď povídka. Bude zase trochu zvláštní. Kdo mě zná ví, že tak úplně normální nejsem.
Asi si jí budeš číst ráno a je pro tebe. Ať se ti líbí...


Z temné oblohy se sypou kypré vločky sněhu. Mrtvou krajinou, kde ani lísteček nezůstal viset na větvích, se rozléhá bubnování, tlumené vrstvou bílé pokrývky.
Kopyta honosného zvířete vyhazují gejzíry ledového pokladu do výše, aby se zase pomalu snesl zpátky na zem. Svaly hrají symfonii a při každém pohybu tvoří dokonalý estetický zážitek. Z nozder mu jde pára a jezdec pobízí koně taháním za otěže.
Žena, jedoucí na mladé klisně, odlehčuje v cvalu tím, že stojí na pokrčených nohách. Lýtky svírá krásné kožené sedlo a je horká z námahy v běhu.
Louka je jako bělostné moře, po jehož povrchu letí bájné zvíře.
Žena koni zvolňuje, povolila sevření a pomalu nechává koně dobíhat k chatě. Před vchodem zastavila a z koně stoupá pára a po srsti se leskne pot. Švihnutím sesedla a koně zavedla do stáje, kde ho uvázala a přehodila přes něj deku.
Právě včas. Na příjezdové cestě zaburácel motor cadillacu, který se prodíral sněhem.
Ona, v elegantním jezdeckém kostýmku a v kabátě, na hlavě beranici, on v obleku. Mlčky k ní přistoupil a podal jí růži, kterou vytáhl z vázy na zápraží. Byla omrzlá. Krystalky ledu tvořily plošky a leskla se jak z diamantů. Přivoněla. A pak se na sebe vrhli. Bez skrupulí. Voněla potem koně a její ledové tváře kontrastovali s horkostí jejích ňaděr a klína. Muž už jen těžko skrýval vzrušení a tak vešli do chaty, kde bylo výrazně tepleji.
Cestou do ložnice odhazovali veškeré oblečení tak, jak se jim podařilo ho ze sebe ve spěchu sundat.
Milovali se několikrát, vždy vášnivě a krásně.
Když se začalo šeřit, byl čas k odjezdu. Kůň stále čekal pod dekou ve stáji a auto již dávno také vychladlo.
Oblékli se, na zápraží se naposledy políbili.
A když se o několik hodin později potkali doma, milovali se stejně vášnivě, jako před tím... Jako by se setkali na chatě dva úplně jiní lidé...

tvořivá nálada

Dnes se mi nějak nechce spát, tak mám tvořivou náladu. Zkusím napsat další ze zvrhle zamilovaných povídek. Uvidíme, zda se mi to podaří...

Miluje ji. Poznal ji asi před rokem, byla nádherná. Plesové šaty jí splývaly s jejími krásnými nohami, útlý pas obepinal kožený pásek a bílá látka působila jak čerstvě padlý sníh. Kontrastovala s tmavě opálenou kůží této krásné ženy. Byla tam s generálem. On, vládce této banánové republiky, si nesl na prsou četná vyznamenání a vykračoval si jako páv se svou ozdobou.

Scházeli ze schodů. Podpatky jejích střevíčků hlasitě klapaly halou a všichni hosté k té krasavici obraceli zrak. Muži i ženy. 

Propadl její kráse ihned. Její inteligenci a šarmu v zápětí. Byla tak zábavná, kontrovala v diskusích s tak nonšalantní lehkostí, až se tomu nechtělo věřit.
Během večera ji opustil, aby se věnoval dalším hostům na této oslavě. S tolika se ještě musel potkat. Nechtěl se od ní vzdálit.
Zrovna byl v družném rozhovoru s ministrem financí a téměř na tu ženu zapomněl. Najednou však bylo ticho. Bylo slyšet tlumenou hádku a ona, bohyně krásy, dala generálovi ukázkovou facku. Plesknutí proběhlo celou místností jako elektrický výboj. Generál se rozzuřil a silnou ranou otevřenou dlaní ji poslal k zemi.
Chtělo se mu zakročit, ale byl tu jen hostem z jiného státu. Neměl žádnou moc, žádné právo zasáhnout. Ale u srdce ho bolelo, bodalo.
O pár týdnů později ji viděl znovu. Krásná byla stále, ale pod nánosy makeupu byly patrné stopy ran. Tvrdých. Již nebyla tak veselá, stále vedla konverzaci na úrovni, ale jako by z ní vyprchala část života. I když se smála, její oči byly smutné.
U stolu s občerstvením se potkali poprvé sami. Prohodili pár bezvýznamných frází a potom nevydržel a porušil veškeré společenské konvence. Stočil hovor na událost, která se stala na narozeninovém plese generála. Oči se jí zaleskly slzami, omluvila se a odešla.
Ještě několikrát se potkali, vždy si našli chvilku v nabitém programu a byli spolu někde sami, bokem, povídali si o všem možném i nemožném. Potajmu se dotkli sem tam prstů na ruce toho druhého a jinak na sobě nikdy nenechali nic znát. Každý z nich se potom šel bavit někam jinam, aby nebudili podezření.
Ve své hlavě ale už připravoval plán. Již ji nechtěl vidět s ranami v obličeji, modřinami na rukou, a co je horší, nechtěl cítit bolest v její duši.
On, bohatý obchodník, si pro ni přijde. Do jeho domu. Odveze ji a budou spolu šťastní.
Na jedné oslavě jí řekl, že ji odveze. Aby si sbalila jen věci, které se nedají nijak koupit. Ať je připravená. Jen jí neřekl kdy a jak. Je to tak lepší. Co kdyby jí to vyklouzlo, co by pak dělal generál?
Za necelé tři týdny bylo komando připravené. V noci vtrhli na pozemek diktátora, zneškodnili stráž. Byla zrovna u něj v posteli. Ticho všude v domě, ani na pozemku nezaštěkal jediný pes. Vůbec se nedalo tušit. Jen měsíc pokojně osvětloval generálovu ložnici, když tam vtrhli černí zakuklenci. Tiše, aby se neprobudil ho obestoupili a pak se na něj vrhli. Hned se sápal po pistoli, ale neměl sebemenší šanci. A ona, bez makeupu, s modrožlutým obličejem se na něj podívala, usmála se, a uřízla mu jeho chloubu...
Z pokoje si vzala malý kožený kufřík plný věcí po rodině. Ještě plivla směrem, kde tušila tu zrůdu, nyní křičící v agonii a nastoupila do jednoho ze čtyř vrtulníků, které se neslyšně snesly na velkou zahradu za domem. Komando se sbalilo a odletěli. Teprve ve vrtulníku jí poprvé objal a stydlivě políbil. Ona se na něj vášnivě přisála a nechtěla ho již nikdy pustit.
Dnes už je to jen šedá vzpomínka, kterou připomíná jen malá jizva v obočí té krasavice. Je nyní matkou.
A v obýváku na zdi visí obrázek s její rodinou před domem, který generál vypálil do základů před tím, než si ji odtáhl do svého sídla...

Vyznání

Ač jsem se zařekl, že tady už žádná taková věc nebude, tak to poruším. Trochu si tím dělám do vlastního hnízda.
Něco se vyřešilo a já jsem zase schopný psát bez zášti, bez nenávisti a touhy po vraždě...

Má drahá...

Má drahá, jsi pro mě víc, než můj život.

Jsi světlo, které mě provází tmou černých existencí tohoto světa.

Stojíš při mě, když potřebuji podporu a za to já budu stát při tobě a dávat ti vše, co budu moci, abys neměla nikdy pocit nedostatku. Jsi zajímavá osobnost plná překvapení, máš spoustu zájmů, které dotvářejí neuvěřitelnou auru kolem tebe. Jsi pilná a cílevědomá. Máš spoustu kamarádů, kteří pro tebe udělají téměř cokoli, protože vědí, že ty nikdy nezapomeneš. 

Rád se nořím do hloubky tvých očí. Utápím se v nevědomosti toho, co se ti honí hlavou a jen tajně doufám, že tam jsem jen já. Že ti pomáhám zažehnat tvé starosti všedních dní.

Těším se z tvé blízkosti, s tvé přítomnosti. Z privilegia, kdy tě smím políbit, když na to mám chuť. Chci k tobě patřit a svázat tvůj život s tím mým. Chci s tebou tvořit pár, kdy si navzájem budeme vylepšovat naše životy, třeba jednou bude ten život jen jeden, náš.

Tvé ruce, které jsou tak skoro pořád studené, rád hřeju ve svých dlaních. Rád jim předávám své teplo, aby jsi měla své jemné prsty také tak hřejivé, jako zahříváš mé srdce.

Líbí se mi i tvá stydlivost. I když bys ji klidně mohla zahodit, pořád jsi schopná se stydlivě podívat stranou, když dělám něco, co je ti příjemné, ale zároveň odvážné.

Mám rád tvou chuť. Líbí se mi jak chutnají tvá ústa, jak chutná tvá kůže, jak chutnáš celá, všude. Tvá kůže je tak jemná a hebká, rád ji přejíždím jazykem, rád jí laskám svými doteky.

Rád tě poslouchám, protože tvůj hlas je kouzelný. Máš pořád co říct. Jen bys někdy mohla mluvit více, někdy bych chtěl bloudit v tvé hlavě, abych pochopil i beze slov, jaká jsou tvá přání, jaké jsou tvé sny.

Voníš. Máš magický pach, který kolem sebe šíříš a vábíš mě stejně, jako čokoláda svádí svou vůní k hříšnému ochutnání této dobroty. Nemohu se nabažit tvé vůně, která prostupuje tebou, cítím ji ze tvých šatů a když se zvedneš z postele, zůstane po tobě jako otisk v peřinách.

Dostáváš mě do kolen i naprostými drobnostmi. Když mi vezmeš v autě ruku, položíš si ji na stehno a když jedeme, tak mi ji sem tam pohladíš. Nebo v posteli. Když ráno vstáváme a já musím odjet, otočíš se a chytneš mě kolem pasu, abych nikam nešel. Abych byl jen s tebou. Těžko se mi pak odchází. 

Když mi ležíš na rameni a jen tak se k sobě tiskneme, je mi krásně, jako nikomu. Někdy mi položíš ruku na břicho a nebo na prsa, potom si připadám jako král. 

Potom se ti povede třeba usnout. Bojím se jen dýchat, abych tu chvíli nepřerušil, abych tě nevytrhl z tvého snění. Je to krásné. Tvůj dech se láme o můj hrudník, tvá noha se tiskne k mé. Hřeješ a já tě chci už jen chránit.

V noci, když se odkopeš a zbytky světla dopadají na tvou kůži, jsi nádherná. Dvě božské půlky, které bych chtěl pouze hladit, a když zlobíš, tak přes ně plácnout. Údolí na páteři, které se svíjí po linii tvých zad, tolik rád ho líbám a hladím. Když se milujeme, tvoří se ti tam mělká řeka potu, ve které se potom koupou konečky mých prstů.

Nesmím zapomenout ani na božská ňadra. Tak nádherná a pevná, zbraň, kterou můžeš kdykoli použít proti jakémukoli muži, zbraň, proti které neexistují žádné argumenty. Krásu nelze přebít. Zakusuji se do nich, ochutnávám je a moc se mi líbí, když mi necháváš volnou působnost při péči o tvůj hrudník a nádherné ploché bříško.

A na konec, na konec tvé tajemství, určené jen těm, kteří si tě zaslouží. Laskám ho, ochutnávám, hraju si s ním svými prsty. Také mě někdy celého spolkne a nechce pustit, jindy zase nelítostně vyhazuje ze svého nitra. Voňavá a chutná růže, která kvete láskou, vzrušením a chtíčem...

Taková jsi a takovou tě miluji. 

Hříšně, vroucně, z celého srdce...

staromodní povídka

Pozdní večer, přeji hezký dobrý den. Dnes budu psát trochu jinak, ne každého to osloví.

Tato povídka nemá nic společného s mým životem, nemá ani nic společného s osobami, které znám a které znají mě. Je to jen tragická povídka o lásce a nepředstavuje žádnou podobnost se skutečností, aspoň tedy doufám.
Hezké čtení přeji ;-)

Tabákový kouř stoupá k obloze a melancholie této situace je absurdní.

Stojím na louce s mrtvolou a jsem klidný. Naprosto. Je mi po dlouhé době konečně dobře. Ještě teď mi brní ruka z kopance, který mi uštědřilo to hovado, které jsem si přinesl od kamaráda. Nejsem zvyklý na palné zbraně.

Nevadí. A jak jsem se do téhle situace dostal? Za všim hledej ženu.

Poznal jsem ji na plese. Byla okouzlující a cudná. Několikrát jsme se sešli a vše bylo tak, jak to má být.

Po čase jsem byl zamilovaný až po uši. Nosil jsem květiny, šperky, bylo to skvělé. 

Nakonec jsem ji požádal o ruku. Odpověděla mi pouze sklopením svých krásných očí. 

"Již mne požádal jeden můj ctitel", odpověděla po chvíli ticha. "Kdo je to?" padla z mých úst otázka s návdavkem zoufalství.

"Nechci se mezi vámi rozhodovat, nechci abyste rozhodovali v souboji, záleží mi na vás na obou", skrývala slzy do jemného kapesníčku.

Souboj byl však nevyhnutelný. Nemohu se dělit o ženu svého života ještě s někým jiným.

V poledne toho dne jsme stáli zády k sobě a zbraně se nám dotýkaly našich pravých stehen.

na povel jsme odpočítali dvacet kroků.

Padly dva výstřely. Trefil mě do ramene, já jeho do prsou.

Ona se k němu vrhla a křísila ho třesením, slzami a křikem. Rameno mi krvácelo. Sice jsem byl vítěz souboje, ale vítězem jsem se stejně nestal. Podívala se na mě nenávistně a dál se mu hroutila na zakrvácenou hruď. Zapálil jsem si.

A teď tu stojím, v rameni mi cuká, kouřím, pistole chladne a cítím se tak nějak klidně.

Nelze milovat stejně, vždy, když sok se sokem v lásce soupeří, má jeden navrch, ať je lepší a nebo ne. Srdci se poručit nedá...

zamyšlení, naposledy

Už sem své pocity psát nebudu.

Akorát to působí problémy. Mně a mému okolí.

Omlouvám se všem, komu sem tím ublížil, omlouvám se všem, kdo s tím měli cokoli společného.

Sem patří už jen povídky a novela, pokud se můj život pohne novým směrem...

total brutal

Dobrý večer.
Po dnešku jsem plný adrenalinu, vzteku, chtíče...

Trochu upustíme páru, slabší povahy by neměly číst.
Vlastně by tenhle blog neměl číst nikdo...

Ležím na posteli a její tělo se mi zmítá na klíně. Horká, polyká ho až po kořen. Její krásné bílé zuby se mi zarývají do ramene a drtí svalovinu. Pot mi stéká po čele a krůpěje se vpíjí do polštáře.

Držím jí za boky a přitahuju si ji, sice udává tempo, ale nenechám se řídit tak lehce.

Zadeček jí pleská o mé nohy a po páteři odkapává pot, který studí na dlaních, když jí záda hladím.

Roztáhla nohy mnohem víc, abych mohl hlouběji. Opustila mé rameno a přisála se na mé rty. Zuby mi drtí jazyk a pár kapek krve železitě ochutilo má ústa.

Její extáze je silná, ždíme mi ho a musím jí vystříkat semenem. Plním jí dávku za dávkou a ona prohnutá, její prsa se nade mnou pohupují.

Potom jen ležíme a cítím na svých prsou její dech.

Usíná na mně, a já v ní...

zamyšlení

Dobré odpoledne všem.

Někdy si tak sedím a říkám si, že svět je hrozně zvláštní. Mám kolem sebe milé lidi, i lidi kteří se mile jen tváří a přitom to jsou pěkný mrchy. A nakonec jsou taky lidi, kteří jsou jak nepřístupné arogantní sochy, ale oni jsou jen opatrní a když se otevřou, jejich osobnost překvapí svou krásou a svým kouzlem...

A pak si mě získají. Slepě jdu za jejich štěstím a nehledím nalevo a ani napravo...

Ale pak hrozí situace z citátu:

Rozum a srdce jsou jako přesýpací hodiny. Kde se jedno naplní, druhé se vyprázdní.

Erich Maria Remarque

Nic se nesmí přehánět a já musím najít rovnováhu mezi rozumem a srdcem...

Musím věřit v sílu svého okolí, že dokáže odolávat řečem a pokušení ze strany hadů, kteří nabízejí sladká jablka, která však mohou být otrávená starým zlým čarodějem, jako v pohádce o Sněhurce.

Musím si na to dát pozor.

Ale také si musím dát pozor, abych ke všemu nepřistupoval pragmaticky a bezcitně, s čistou hlavou... To také není dobře. Tento přístup se mi hodí při práci a ne v řešení vztahů. A že jsou vztahy komplikované, to víme...

Nyní mám vyčerpanou inspiraci, novela se pohne, až se mi zase v životě přihodí něco, co bude stát za to převést to do příběhu, který není až tak smyšlený.

A teď radostněji. Mám novou práci.

Yes :D

Asi napíšu nějakou tu povídku...

seriál na pokračování 20

***

4.11.2011, začínám si zvykat na svět, jaký byl před nepokoji a válkou. Je to celkem prima. Sem tam ukořistím nějaké malé zvířátko a nasytím se. Po upírech, mutantech a tak podobně, tady nejsou žádné stopy.

Dnes jsme s Eliškou vyrazili do města, trocha společnosti nikdy neuškodí. Rozdává úsměvy, je nádherná. Miluju její chůzi, částečně ovlivněnou tím, že se jedná o čarodějku. Nevím na kolik mě okouzlila, na kolik jsem se okouzlit nechal. Je mi krásně. Procházíme ulicemi a podzimní studený vzduch začíná štípat do tváří.

***

Když v tom Elišce ztuhly rysy. Úsměv se vytratil, v očích se objevil náznak obav. Míjel nás chlapík s lehkou nadváhou, kulatými tvářemi a zle se podíval. Chytila mě za ruku a táhla rychle stranou, jako by mě měla chránit. Uklidili jsme se do průjezdu.

Ten muž přešel a Eliška se klepala směsicí vzteku a vzpomínky na chvíle v místnosti v zimním stadionu.

Pochopil jsem. On byl jeden z těch, kdo jí tam držel pro své schopnosti. Tohoto člověka budeme muset ulovit a poslat do druhého světa. Musíme ho vyzpovídat. Pustili jsme se tedy za ním a sledovali ho. I když alternativní realita byla úplně jiná, než ten svět co jsme opustili, tak jí poznal asi hned. Dal se na zběsilý úprk a srážel přitom lidi na ulici. Bez vybavení jsem nechtěl být nápadný. Pronásledovali jsme ho tedy běžnou rychlostí, i když jsem lehce přidal. Nenechám si ho přeci utéct. Rychlý telefonát do Druhého světa a musíme ho nahnat do pasti.

***

Podařilo se. Zloduch je lapen a Eliška se svěřuje, že tu bude ještě jeden. Ten je horší. Jedná se o čaroděje. Lapil ji do svých magických pout a prý cítí, že znovu nabírají na síle. To musíme zatrhnout. Ale nestačím na to sám. Asi to bude chtít tým magicky odolných čarodějů. Snad něco takového v druhém světě máme.

Pokud ne, budu ho muset zlikvidovat. Je celkem jedno jak, ale nedovolím, aby mou lásku tyranizoval někdo svou sprostou mocí. Na to ji miluji až příliš.

Ale nejprve ho musíme vystopovat. Vlastně ani nevíme, kde je. Jen jeho vliv se stupňuje a již nikdy o ní nechci přijít...

***

seriál na pokračování 19

***

Dlouhá chodba a dlažba studí do chodidel. Dveře se otevírají a jsem celý v černém. V ruce katana, našlapuji lehce. Soustředěně se rozhlížím a bezhlučně se pohybuji dál. V posledních dveřích se zastavuji. Azazel v rudých šatech mi něco říká, ale nerozumím jí. Natahuje ke mně ruce a v obličeji má obavy.

V tu chvíli explodují všechna okna v budově. Směrem dovnitř. Světlo se láme a groteskně se odráží v duhových barvách na stěny místností. Střepy se zarývají do odhalené kůže a Azazel se pomalu vzdaluje. Její ústa jsou stále němá, avšak stále jimi pohybuje. Když zmizela v dálce haly, ve které jsme oba stáli, tak jediné, co mi ji připomínalo, byl lísteček s jejím písmem, který mi přistál u nohou.

"Alternativní vesmír!", stálo na něm.

Rozběhl jsem se chodbami, a krvavá stopa se za mnou táhla s každým došlápnutím holých chodidel do střepů. Sluhové, různě v rozkladu, se za mnou dívali a nevzrušovala je tato situace. 

Rozrazil jsem dveře ze zámku a oslnilo mě bílé, ba platinové, světlo.

***

Trhnutím jsem se probudil. Tma, pot po celém těle. Rychlá kontrola dveří a ty jsou bezpečně zamčené. 

Eliška vedle mě klidně leží, drží mě za ruku a lehce oddechuje ze svého jemného spánku. V měsíčním světle vypadá nadpozemsky. Jsme v bezpečí. Prozatím. 

Co to mělo znamenat? Pouze sen a nebo vzkaz z druhého světa?

Chytil jsem to krásné stvoření zase o něco pevněji a pokusil se znovu usnout. Ale nešlo to už. V hlavě mi to vrtalo stále.

Nakonec se mi však oči zavřely...

***

Probudil mě šelest. Eliška vedle mě neleží. Sedí uprostřed kuchyně, v ruce má ten lístek z mého snu. "Alternativní vesmír!" na něm stojí a je psán písmem Azazel. 

Něco míchá v hrnci a když slyšela, že jsem se probudil, otočila se a její ústa plná dokonalých zubů se na mě usmívala. "Proletíme se", řekla nevinně. A v tom se otevřela dimenziální kapsa. Přímo uprostřed kuchyně. 

Oblékl jsem se a ona vstala.

"Půjdeme a hned", vzala mě za ruku a udělali jsme krok do temnoty...

***

Plzeň, mokro, déšť. Sedíme v černém fordu Sierra na nějaký ulici. Ona je šťastná, asi se to povedlo. Startuju to auto a rychle se rozhlížím v myslích ostatních lidí okolo, jestli nám hrozí nějaké nebezpečí. Ulice je čistá, nikde žádné stopy po válce, po nepokojích, po upírech.

Co se to děje? Kde to jsme? Jaké je datum? Takhle vypadal svět před pěti lety...

Jedeme, vím že musím auto vrátit Rosťovi. Ani nevím kdo to je, ale vím kde ho najdu. Tváří se, že mě zná. A Elišku taky.

Tenhle svět je děsivý. Všichni jsou přátelští a všichni jsou v pohodě. To nevěstí nic dobrého. Jsem zvyklý na jiná místa.

Zastavujeme na benzínce. Kupuju noviny... 14.8.2011. Skok o pár měsíců dozadu.

V novinách se dozvídám novinky o ekonomické krizi, ale žádné větší pohromy se nekonají.

Co tady sakra budu dělat?

Eliška vypadá spokojeně. Asi to tak chtěla. Uvidíme, co dál...

***

seriál na pokračování 18

***

Jedu si tichou krajinou a slunce se už dávno vyhouplo nad obzor. Po svačince z mutantky mám zvláštní pocity kolem žaludku. K jídlu byla dobrá, ale její krev asi obsahovala něco, co tam nemělo úplně patřit.
Svým uchem, vylepšeným od ustřelení brokovnicí, slyším slabé volání o pomoc. Nemohu identifikovat směr.
Hlava se mi točí jak kdybych slezl z centrifugy, slzy se mi bolestí derou do očí. A pořád ten hlas...

***

"Pomoz mi, jsem tady, slyším tvůj dech, jen mysli a já uslyším i zbytek, pomoz mi prosím, potřebuju tě..."
Ten hlas, tichý, šeptající, naléhavý...
Vím v jakém světě se pohybuji, je mi jasné že to může být léčka. Ale zní to jako opravdová žádost o pomoc.
"Kdo jsi?" pokládám otázku, aniž bych pohnul rty.
"To je jedno, potřebuji tě. Vím kdo jsi a musím tě mít na blízku", odpovídá naléhavě, avšak šeptem, jako by ji někdo mohl slyšet.
"Kde jsi? Jak ti můžu pomoci?" snažím se zjistit víc informací. V tom cadillac zaškytá a začne zpomalovat.
Né, to auto jsem měl rád, teď abych sháněl něco jiného, sakra...
"Sjeď z cesty o kilometr dál vlevo, je tam statek, tam ti pomohou, dávám jim zprávu. Ale potom hned musíš přijet a pomoct mi", nevím jestli hlasu v hlavě, který jsem ani nezval, věřit. Nakonec na statek odbočuji. Po cestě vidím zbytky hadrů a cedule s varováním, že se jedná o hlídaný pozemek a vetřelci budou zajati.
Před bránou jsem začal zpomalovat, ale těžká vrata se rozestoupila a pojmula celé mé vozidlo do útrob statku.

***

Po zastavení mne zkontrolovali, moc jsem se jim nezdál. Ale evidentně byl pro ně hlas dostatečně důvěryhodný, že si vzali mé auto s poruchou, řekli ať se pro něj zastavím cestou zpátky a dali mi jiné, malinké na záchrannou misi. Halucinace z krve ruské mutantky mi začaly dělat trochu problém. Ale nakonec jsem nastoupil a vyjel. Zpět na Plzeň.

***

Čtyřikrát menší motor, než v cadillacu, stříbrná, omlácená fiesta, ale stejně jí motor ševelí hladce a lehce. Oproti cadillacu komfort nula. Ale nevadí, soustředím se na jízdu.

***

Dívka u silnice, stopuje. Na sobě má džíny, pruhované tílko a vlasy se jí vznášejí kolem hlavy. Nádherné oči se jí lesknou za tenkými brýlemi, hebká kůže voní na dálku. Svět je slunečný, světlý, krásný. Stojí tam a záře kolem jejího těla mne nutí zastavit.
Je oblečená až moc civilně, ale to mě neodrazuje a v tuhle chvíli mi to nepřichází divné.

***

Už asi hodinu si hezky povídáme o tom, co jsme kde zažili. Je to příjemné. Okolí se změnilo k nepoznání. Po silnici jezdí auta, benzínky jsou plné zboží, cesta hezky utíká. Ostražitost je tatam. V hlavě se mi ozývá jen zvonění rolniček, zvonků štěstí. Je mi s tou dívkou krásně. Jedeme a jsme v Plzni. Trochu se začíná zatahovat. Ona mi říká, že již musí jít. Nechci ji pustit, chci být s ní, chci s ní jet na výlet. Podívat se na nějaký zámek, dát si zmrzlinu, když je ten krásný a slunečný den... Zastavuji na semaforech. Hlavu jako by mi okamžitě někdo vzal do svěráku....

***

Zařval jsem, po otevření očí slyším tichý vzlykot a volání o pomoc neznámé dívky. Venku je skoro tma, provazce vody padají z nebe a rytmicky bubnují na kapotu staré fordky. Stěrače jsou spíš nefunkční, než že by stahovaly vodu ze skla. Při pohledu vedle sebe jsem zjistil, že dívka, kterou jsem vezl, byl jen přelud. Pane bože, dej se dohromady chlape... Párkrát jsem se pleskl do tváře a divím se, že jsem vůbec dorazil tak daleko. Za mnou hotová pohroma. Někde chybí silnice, převrácená auta, polorozbořené zátarasy...
"Postarala jsem se o tebe, měl jsi otravu, ale teď mi pomoz", ozvalo se mi v hlavě znovu. A byl to známý hlas. Hlas té dívky, kterou jsem vezl. Tedy nevezl, byla to jen představa, ale moc hezká. Nevím na kolik to bylo tím jedem, ale cítil jsem k ní náklonnost. Zaprvé se mi moc líbila, zadruhé byla opravdu milá. Třeba taková bude i ve skutečnosti...

***

Pomalu mě odnavigovala do centra Plzně. Infrastruktura relativně funguje, takže sem tam je k vidění otevřený obchod a nebo restaurace. Lidé chodí po ulicích celkem nalehko, jen je po chodnících spousta ozbrojených policistů, kteří dohlíží na pořádek.
Dojel jsem ke starému zimnímu stadionu. Dívčin hlas v mé hlavě je teď velmi silný. Vzal jsem si katanu od mutantky a ne zrovna pomalým krokem se vydal dovnitř. Takhle nějak si představuji postapokalyptické filmy. Vytrhaná ohořelá sedladla na tribunách, na ledové ploše různě rozbitá a ožehlá auta. Všude nepořádek.
Hlas v hlavě řekl už jen poslední slova: "Místnost komentátorů" a zmlkl. Ocenil jsem klid a ticho
Krysy se stejně za chvilku vynoří...

***

Došel jsem až do komentátorské místnosti. Dveře zamčené. Vykopl jsem je. Za nimi na posteli ležela TA dívka. Slečna, která mi dělala společnost do Plzně. Stále krásná, ale velmi zubožená. Vzal jsem ji na ramena a postupoval zpět. Překvapivě bez odporu ze strany krys. Ale někdo jí brzo začne shánět. Byla zamčená, někdo jí krmil a chodil umývat. Dívka jako pírko, lehoučká, na rameni jsem jí téměř necítil. Ale ve vzduchu něco cítit bylo. A nelíbilo se mi to.

***

Dívku jsem naložil do auta a odvezl do Prahy. Cadillac je prý v pohodě. Ve starém bytě, který překvapivě byl na žižkově ještě dobře použitelný, jsem dívku uložil do postele a uvařil večeři. Snaha snad nebyla marná, všechno snědla a vypadalo to, že jí chutná. Nemluvila příliš, její oči ale mluvily víc než tisíce slov. Někdo jí hrozivě ublížil. To už se nesmí znovu stát. Budu tady pro ní. Cítím, že ji musím chránit.
Druhý den vstala a osprchovala se. Udělal jsem snídani. Dívala se na mě dlouze a já zatoužil po ochutnání jejích úst. Podívala se mi hluboko do očí a já věděl, že ona mě chce líbat také.
Nejprve nesměle, potom velmi vášnivě a hluboce, jsme pojili naše ústa k sobě a bylo to nádherné. Poté jsem se ale neudržel a celou tu krásnou a romantickou chvíli pokazil tím, že jsem se jí zmocnil.
Všechno oblečení jsem z ní strhal a jazykem jsem jí celou ochutnal. Její kůže po koupeli vypadala tak lákavě. Několikrát jsem si lehce kousl, ale nikdy ne tak, abych jí ublížil. Vůně, kterou vydávala, byla magická. Dával jsem jí vše to, co jsem mohl. Nikdy jsem nechtěl už oddělit svůj jazyk a svá ústa od jejího těla.
Když už jsem to nemohl vydržet, otevřela se mi jako květina a já v návalu rozkoše do ní vnikl. Bylo to nádherné. Milovali jsme se dlouho, jemně. Nikdy na to nezapomenu...

***

Musím zjistit, kdo jí tam držel a proč. Po dvou dnech, které jsem jí nechal na zotavenou, vím že jí miluji a nechci o ní přijít. A taky se musím spojit s druhým světem. Mám neblahé tušení, že ta dívka, je něco víc než oběť, kterou jsem zachránil...

seriál na pokračování 17

***

Nakonec jsem nenasytně ulovil oba zbývající upíry. Nyní je mi skvěle. Zase plný sil a tkáně se opravují téměř samy. Nasedám do svého vozu a vyrážím dál. Má společnice se vzadu pomalu začíná vrtět, asi se probírá. Brzy budu muset zastavit a vyjasníme si, jak to bude mezi námi fungovat. Zda se přidá a nebo si půjde svou cestou. Míjíme nějakou usedlost, viditelně vyhořelou, takže tam nikdo nebude. Výborně. Zajíždím na dvůr a zhasínám motor. 

***

Po důkladné kontrole objektu se vracím k autu. Bojovnici vytahuji ven a dávám jí prostor ke konverzaci. Dívá se na mě bojovně, ale už tuší, že nejsem žádné máslo. Dává si pozor.
"Co po mě chceš?" Táže se.
"Nic po tobě nechci, jen by se mi hodil průvodce světem, který jsem opustil a po nějaké době jsem do něj byl uvržen zpátky", kontroval jsem.
"S upírama se nebavím", uzavřela posměšně a odplivla si.
"Nejsem upír, to už bys tu asi dávno nebyla, potřebuji jen informace a ty mi je můžeš dát. Ale nechci vězně, chci parťáka," odpověděl jsem jí s náznakem kyselosti ve svém výrazu.

***

Uvidím, jestli získám její důvěru. Zatím jede se mnou. Povídáme si. Je to příjemná konverzace. Vrátil jsem jí zbraně a tak trošku se modlím, abych jí je zase nemusel sebrat.
Chce zastavit. Sjíždím z cesty a ona zabíhá jak šelma do lesa, aby se vyprázdnila. Po chvíli slyším trošku ruchu. Však ona si poradí. Necítím ve vzduchu nic jiného, než zvířecí krev. Donesla dva králíky. Bude pečínka. Oba vysávám a ona zakládá oheň, asi to nebude jíst syrové. Pečené maso jsem neměl věky. Docela se i těším.

***

Relaxuji s plným žaludkem. Konverzace příjemně zkracuje čas a rozhodli jsme se tu zůstat přes noc. Když už oheň dohoříval a já se chystal usnout, postavila se přede mě. Již beze zbraní, které si předtím uložila v autě. Chvilku tak postávala a prohlížela si mě. A pak se na mě vrhla. Jen tak tak, že jsem si stihl sundat oblečení, již přede mnou stála nahá a já se bořil do jejího klína. Dlouho jsem nebyl se ženou tímto způsobem. Užíval jsem si to. Pravá romantika. Les, hvězdy, doutnající popel v ohništi. Bylo to krásné. Na chvilku jsem zapomněl na celý svět.

***

Když jsme vedle sebe leželi v trávě, pomalu jsem usínal. Smysly jsem měl otupělé ze sexu a přítomnost ženy po svém boku byla příjemná. Přestal jsem být ve střehu a to se mi mělo vymstít. Právě ve chvíli, kdy už mozek nabíhal do spánkového režimu, ucítil jsem slabý pohyb. Nevěnoval jsem mu pozornost. Ale když cinklo ostří katany o kamínek v trávě, probral jsem se právě včas, abych odvrátil útok, kdy mi moje nová známá chtěla useknout květák. Jednou rukou jsem chytil ostří katany, druhou její ruku na rukojeti a bez větší námahy švihl katanou proti ní. Podřízl jsem ji jako podsvinče. Krev po mě stříkala a já, co jsem mohl, to jsem polykal. Byla vydatná. Proč to ta děvka chtěla udělat nevím, ale jisté je, že to byla po sexu dobrá svačinka.
Nikdy nevěř mutantní holce z ruska. Tak to je.

***

Umyl jsem se v potoce a vyrazil na cestu. Co mě ještě čeká v praze? Najdu svou rodinu? Podívám se za "rodinou" do druhého světa? Kde je Azazel? A co se mnou prováděli v té anglii? Spousta otázek. Jediné co vím teď, že jsem zpátky ve formě, mám velký bourák a pomalu musím začít myslet na jiné věci, než primární zajištění své existence...

***

pozdrav

Zdravím potrefené husy... Pro váš klid zmizeno... Je to tak lepší?

Chystal jsem se psát o jedné matce, která raději chodí za zábavou a svoje roční miminko nechává vychovávat na střídačku prarodiče... Ale rozhodně by se to zase nesetkalo s pochopením a tak si svoje duševní stavy nechám pro sebe. Však ono je lepší mlčet a přihlížet nepravostem.

Ale nejsem potom taky tak nějak spolupachatelem?

Jdu raději koukat na Akta X...

Dobrou noc všem...

seriál na pokračování 16

***

Do Prahy 20 minut. Jedeme pomalu a očima pátráme po okolí.

Nikde nic. Klid. To jsme nečekali.

Vjíždíme do Rakovníka. Vítá nás barikáda z barelů a různého bordelu. U barikády stojí něco jako voják. Vypadá jako voják, oblečený je jako voják, ale není to voják. Americká uniforma a česká kulovnice? To nejde dohromady.

Zastavuje nás a jde k okýnku řidiče. U něj se zastaví a kouká na Azazel za volantem. V koutku párátko a drzý úsměv. Rádobyvojáček žádá doklady, prst na spoušti, ale pušku v takovém úhlu, že by nestačil ani prda.

Z palubní desky její spolujezdec loví techničák a pojištění. Když nemůže najít emise, tak se maskáčový pitomec rozhlédne a vidí nápis Pohřební služba.

To ho zarazilo. Navíc pražská SPZ.

Usilovně přemýšlí a je vidět, že to není jeho hobby.

„Co to vezete?“ ptá se bystře.

„Co bys čekal? Mrtvolu!“ Dodávám asi tak tiše, aby to slyšely nejbližší tři bloky. Ten voják by nezastavil ani ráznou babu, natož cikány. To je tady na hlídce fakt sám?

„Kolik vás tam je? Je tam nějakej čmouda?“ panika v jeho hlase se dá přímo chytit za ocásek.

„Vystupte si!“ tak on umí i rozkazovat, no když si pán žádá.

***

Jsme venku z auta, po cestě se alespoň protáhnu. Vojáčka začíná chytat panika. Je přímo na ráně, viditelně proti sobě má přesilu.

Koutkem oka registruji odraz světla. Jen malé prasátko, které hází dalekohled ostřelovačské pušky. Rána… Kulka mi rozráží lebku a ta se i s kusem obličeje trhá od zbytku mé hlavy.

Než dopadám na zem, otáčím se a jediným okem, které mi po výstřelu zbylo, vidím potutelný úsměv dobře známé blondýnky, se kterou jsem tak dlouho žil. Cizina jí asi neprospěla. Drsný způsob ukončení vztahu…

***

Jsem v pytli, doslova i obrazně. V černém pytli na mrtvoly. Obličej mi celkem zregeneroval. To zjišťuji, jelikož jsem si na něj instinktivně sáhl.

Nelly… Vzpomínám na naše vášnivé noci, vzpomínám na loučení než odjela a hned si také vzpomínám, jak mi ta děvka ustřelila půlku hlavy.

Cítím nenávist a hlavně nechápu proč to udělala.

Musím se odtud dostat. Kdoví jak pokračuje válka.

Pytel trhám celkem bezpečně a vylézám ven. Jsem v kobce. Je tady tma. Mé nové oko si teprve zvyká na to, že se jím dá koukat. Mám hlad, krev jsem neměl už… nevím jak dlouho, ale určitě celé věky. Cítím se slabý.

Mé oči přivykly šeru a našel jsem východ. Nahá chodidla pleskají po linoleu podzemních prostor. Trochu zatlačit na staré dveře z umakartu a jsem venku. No venku. Na chodbě.

Nechápu nic. Kde je Azazel? Proč jsem někde v opuštěném komplexu? A hlavně, kde jsou moje šaty?

Na chodbě staré nemocnice se pohybuji tiše. Necítím se tak úplně fit a mám pocit, že by mě v tuto chvíli přepralo malé děcko. Doby, kdy jsem si připadal nepřemožitelný, jsou asi pryč. Co bych dal za upíra a nebo aspoň transfuzi. Na zemi se válí noviny, anglický SUN. Z roku 2010… 26.8.2010. Takže toto datum už minulo, kam se ztratilo 6 let? Kde jsem byl? Mám pocit, že jsem byl střelen včera. Mám tolik otázek…

***

Jsem sám. Sem tam jsem v lesích potkal pár lidí. Nikdo nemluví. Podařilo se mi sehnat nějaké oblečení. Nedokázal jsem zkontaktovat vůbec nikoho z mé minulosti. Dokonce jsem ukořistil jeden NETbook, celkem novinka pro mě. Nejsem tedy úplně bez informací. Vím že je neděle 27. Března 2011. Občanská válka zuří již jen na východní frontě. Slovensko je v podstatě neobyvatelné. Konkiewicz se svou armádou pustoší vše na východ. Přesunuji se, jako to jen jde, za vřavou bitvy. Z ostrovní anglie se mi podařilo dostat zpátky do čech. Zítra už dojdu k plzni. Dnes si musím ulovit nějaké zvíře, hlad se začíná projevovat.

Brzy budu zase ve formě. Živil jsem se teď celkem podivně a nemám skoro žádnou sílu.

Lesy v čechách pořád ještě skýtají útočiště zvířatům. Ale lidé do nich vlastně ani nechodí. V lesích je ještě hodně divných věcí a lidé se bojí. Za tu dobu, kdy jsem byl nejspíš jen experimentální objekt anglické armády se toho hodně změnilo. Geneticky modifikovaní bojovníci, lidské bomby, přemnožení upíři… Nic co byste chtěli potkat při hledání hub v lese.

***

Jsem na okraji Plzně. Ukořistil jsem auto. Poctivý americký osmiválec. Teď se mi bude mnohem lépe cestovat. Sice musím shánět palivo, ale na dnešním černém trhu je všechno. A já vím, po čem je největší hlad. Po informacích. A ty jsem si vždy uměl sehnat.

Cadillac mi sluší.

Píše se pondělí 28. Března 2011, s plnou nádrží, narychlo sehnaným oblekem a magnumem .357 v antracitové barvě na sedadle spolujezdce, se řítím Plzní. Míjím kontroly, které už vědí, že není radno mne zastavovat. V nemocnici jsem uplatil sestřičku a užívám si pozitivní nulky.  Mám to ale štěstí. Na výjezdu z plzně musím na chvilku zastavit. Některé fyzické potřeby mám i když jsem napůl upír. Maggieho si beru samozřejmě s sebou.

Vítr ve větvích stromů, rostoucích pokojně u silnice, si pohrává s lístečky. Na pozadí šumu je cítit večerní šum velkoměsta. Většího než Praha. Část Prahy totiž lehla popelem před pěti lety při nepokojích. V podstatě celé centrum. Zůstaly jen paneláky na okraji. Centrum je teď mrtvá zóna.

***

Praskla větvička v lese. Registruji kroky. Ruka se mi pomalu přesunuje k pouzdru za opaskem, přesně na místo, kde odpočívá můj Maggie. Z lesa se ozývá temné vrčení, bestie si pro mě jde. Od auta jsem příliš daleko, čekám tedy na útok. Ten přichází záhy.

Obrys postavy začíná být zřetelný. Natahuji závěr zbraně a odměřuji pohledem postavu mezi stromy. Tenká linie dává tušit ženu. Ženu, která se v přikrčení připravuje k útoku. I když mi hrozí reálné nebezpečí, zaujal mne způsob našlapování v běhu. Ta dívka běží plavně, elegantně, ale hlavně přísně efektivně, ani náznak špatného kroku, rychlost.

Modifikovaná bojovnice. Šelma. Moje první setkání…

***

Magnum zaštěkal do večerního šumu. Každé kulce se vyhnula a když byla nadosah, saltem mě přeskočila. Její drápy se mi zaryly do zad. Ve výskoku se otočila, nohama mě chytla kolem pasu a zezadu se mi zakousla do pravého bicepsu. Meggie mi upadl, levou rukou jsem ji chytil za krk, zvedl ji do vzduchu. Sekla zuby a snažila se mě zachytit drápy. Skoro mě ta divoženka dostala na lopatky. Odmrštil jsem jí směrem k lesu a dal se na úprk k autu.

Hladový, bez upíří přesnídávky, no to je teda den…

Sotva dopadla, zavrčela a šla po mě zas. Auto bylo naštěstí nastartované. Zařadit rychlost a…

Skočila na kapotu. Musím uznat, že postavu teda má exkluzivní, zoubky jak z reklamy na zubní pastu…

Brzdy, plné.

Neudržela se a z kotoulů na asfaltu se skoro hned dostala na nohy a připravovala se znovu k útoku, otevřel jsem rychle dveře a než chytila rovnováhu, dostala uspávačku do prsou.

Stačila ještě vystartovat, ale po třech krocích upadla. I když věděla, že to je asi v háji, pokusila se chytit rovnováhu. Pak už konečně usnula.

***

Jedu si na Prahu, ve vínovém cadillacu se světlou kůží. Cesta pod koly utíká kilometr za kilometrem. Jedeme relativně pomalu, protože cesty nejsou bezpečné. Na zadním sedadle mám bojovnici. Krásnou, hnědookou, elegantní a vražedně sexy.

Dle rozboru DNA je křížencem. Modifikovaným bojovníkem. Tygr a člověk. V ženském těle. Toto spojení je elegantní, zároveň ale nevyzpytatelné…

Prohlížím si ji v zrcátku. Vysoké kožené kozačky na nízkém podpatku. Kůže přesně kopíruje tvar jejích lýtek. Černé kožené kalhoty, vojenská vesta plná kapes. Kapsy jsem jí vyprázdnil, GPS, zavírací vojenský nůž, dvoje pouta… Asi to má ráda tvrdě, pousmál jsem se…

Dál dýmovnice, cigarety a Zippo. Střelná zbraň žádná. Jen na zádech pouzdro pro katanu, krátkou, ostrou a nebezpečnou. Na bocích dvě pouzdra s dlouhými dýkami. Stříbrnými. Spálil jsem si ruku, ale to se brzy zahojí. Nanoboty mi už regenerují prokousnutý sval ruky. I kdybych v sobě ty malý mrchy neměl, zahojil bych se rychle, jsem přece z části upír. Brrr… Jen ta vzpomínka je děsivá. Musím si nějakého ulovit, jsem slabý, neforemný. A co je nejdůležitější, hrozivě pomalý.

Krásnou tvář má padlou dopředu, roztomilý nos a ústa, která když nekoušou, tak musí být náramně hebká.

Modifikovaného jsem ještě nepotkal. Budu mít spoustu možností se dozvědět, jak fungují…

***

Stmívá se, osmiválec duní krajinou a má neočekávaná společnice stále ještě spí. Asi jsem to s tím uspávacím sérem trochu přehnal. Pokusil jsem se připojit do sítě ve Druhém světě. Všude ticho, mrtvo. Na velmi cenzurovaném internetu jen suché statistiky o mrtvých na východě… Musím jet dál… Kdybych se mohl vidět ve zrcadle, chtěl bych vidět jak vypadám po ustřelení a následném napravení mé hlavy… Obličeje…

***

Pomalu se probírá. Musel jsem zkontrolovat provazy a izolační pásku.

V očích je vidět vztek, ale jinak na sobě nenechává nic zdát. Již jsem úplně uzdraven.

Zajíždím do lesa. Musím se najíst a potravu cítím už kilometry daleko. Pach upíra se již dost přiblížil. Nechávám auto na lesní cestě, zamykám ho a zakrývám maskovací sítí, kterou jsem vytáhl z kufru. Již se stmívá, z dálky je slyšet sýček. Nevím jestli přežiju útok na upíra. Uvidíme…

***

Čekám v lese dobrou hodinu. Mezitím padla noc na špičky smrků. Kdyby mi bilo srdce, tak bych měl adrenalinu  plné žíly. Upír se přiblížil. Nevím jestli mě cítí, jestli cítí mou sílu, teda v tuto chvíli spíš slabost, ale nakráčel si suveréně na mýtinu.

Na to jsem čekal. Zaútočil zezadu, nenechal jsem mu žádnou šanci. Ihned jsem se mu zakousl do krku a začal sát tu energii. Upír se chvilku točil kolem dokola, ale zhruba po deseti minutách jsem dosál jeho infikovanou krev, která byla studená, mrtvolná. Do žil se mi vrátila energie, svaly se začaly znovu formovat. Ještě si dám jednoho. Zbystřelé smysly mi dávají signál, že blízko je ještě jeden nebo dva. Nyní se již cítím lépe, jdu do toho…

***

seriál na pokračování 15

***

Doslova se zarazila na místě a stála tam jak opařená.

„Stojíš tu dlouho?“ vztekle se na mě podívala.

Mlčení se jí dostalo místo odpovědi.

„No prima,“ táhla mě za sebou do pokoje zpátky a mrzutě vrčela.

***

Aspoň mám spojence. Už se do toho namočila dost a teď toho můžu využít. Mengele se podiví nad novými rozkazy.

***

Azazel mi zadala celkově nové tělo.

Nanoboty se mi rozjeli po celém těle.

Byl jsem napojen na dialýzu. V krvi mi totiž několikánásobně vzrostla hladina vápníku. Z druhé strany dostávám roztok s obsahem titanu. Nanoboty mi vyměňují kosti a některé nové přibývají. Například lopatka pod žebry nad srdcem. Přece jenom by se mi někdo mohl pokusit srdce probodnout kolíkem.

Jen mě mrzí zuby. Vzhledem k barvě titanu mám pod sklovinou zuby tmavší a tak to vypadá, že jsou zuby hodně zašlé. Ale co, účel světí prostředky.

S Azazel teď spáváme každý den spolu. Mengele se snaží. Pomalu se dozvídám detaily o experimentu.

Dvě stovky mužů a žen z našich řad bylo měněno na buněčné bázi. Většina se nedožila víc jak pěti hodin. Ti co přežili déle, byly do deseti let od přeměny z člověka. Po dvou dnech zemřeli ti, co byli starší než pět let od přeměny. Nakonec zůstalo jen třicet šest žen a deset mužů, kteří vydrželi měsíc. Jako potrava jim chodili upíři.

Ti byli krmeni z konzerv a dva, nebo tři dny se rehabilitovali, aby zase mohli posloužit jako hlavní chod při krmení.

Všichni Noví se nakonec shodli, že když už jsou vyspělejší než jejich stvořitelé, tak uprchnou a zmizí. To se jim podařilo při poslední návštěvě. Vypustili upíry, kterých bylo asi padesát, na zahradu, aby odlákali pozornost. Upíři zaútočili na stráže, hlídající slavnost. Proto tam bylo tolik těl. Stráže je pozabíjeli. Azazel mě naložila a vyvezla do pustiny. Tam jsem se pak probudil.

Některé Nové zabily stříbrné kulky, které jim urychlily metabolismus a oni se pak rozpadli. Nerozsypali se na prach jako upíři, ale rozsypaly se jim buňky. V podstatě se oddělila voda od zbytku těla.

Takže teď udělali nás. Jsme jenom 4. Všichni chlapi a žádná ženská.

Titanové vylepšení se týká jenom mě. Přece jenom sobě věřím nejvíc a myslím, že jsem získal i důvěru Azazel.

Azazel počítá s návratem na zem se vším tím maskováním, od kterého za ta století v očistci odvykla.

***

Novinové titulky na hlavních stranách nejčtenějších deníků:

- Romové rabují v hlavním městě -

Prahou znějí výstřely a hoří auta, nasazeny dobrovolné zálohy a armáda

- Ekologisté použili nástražné systémy na stavbě dálnice -

Děti země se uchýlily k razantním opatřením

- K zamezení rabování zvýšeny sociální dávky -

Když jsou peníze, není potřeba rabovat hlásí premiér

- Občanská válka, nebo holokaust? -

Občané lynčují  všechny občany tmavé pleti a ti napadají osady bílých obyvatel

- Obě komory s Premiérem v čele požádali o pomoc NATO -

Severoatlantická aliance zamítla návrh, jelikož Nizozemsko se od ozbrojeného konfliktu distancovalo

- Prezident se rozhodl vyjednávat s oběma stranami -

Václav Klaus pozval na hrad vyslance Romského etnika a zástupce Samozvané domobrany

- Romové odmítají ustoupit i za cenu zvýšení dávek -

Hranice dávky byla stanovena na 80% čistého výdělku v ČR

- Romové se shromažďují v táborech a většinové obyvatelstvo má obavu z konfliktu -

Premier uklidňuje občany, situace je prý pod kontrolou - Romové se dle něj nemusejí obávat ozbrojeného útoku armády ČR

- Senátoři a prezident zuří, parlament si dělá co chce -

Vláda se pokouší ovlivňovat sdělovací prostředky

- Atentát! -

Byl odstraněn politickými odpůrci a nebo jednou ze stran bitevního pole? Prezident zemřel!

- Rozpuštěn senát! -

Premiér vyrazil dveře s většinou senátorů, kteří odsuzují jeho postupy, proti občanské válce, které viditelně nemají efekt

- První bitva, první mrtví, občanská válka začala -

NATO mlčí, Amerika se mobilizuje. Většinové obyvatelstvo vyrabovalo vojenské posádky, kde nebyl kladen žádný odpor, vojáci se dali na stranu Bílých. Romové se zmocnili Ostravy.

 - ROA se vydala na pochod k Olomouci -

Proti Romské Osvobozenecké Armádě nastoupili noční pluky a zasadily ránu do týla nepřítele. Ivan Konkiewicz, mluvčí nočních pluků, slibuje bezplatnou pomoc.

- Na slovensku bílí nečekají a útočí první -

Romské vesnice rozmetány tanky, prezident schvaluje postup armády. Prevence je účinná

***

Tak a je to tady. Z novin posledních dvou týdnů je patrné, že pohár hořkosti přetekl a my ho budeme muset vypít do dna.

Dnes v noci utečeme do reálného světa. Do světa, odkud jsem vzešel. Mengele mi popřál štěstí a dostal jsem od něj ochranný amulet. Kde k němu přišel neřekl.
Zbraně máme, auto mít budeme a to nám musí stačit. Azazel neprůstřelná vesta a kapsáče sedí. Nelly musela opustit stanoviště a už je v bezpečí v Jihoafrické republice. Dnes asi možná úplně naposledy budeme spát v zámku v druhém světě. Nenápadně si to užíváme. Nikdo snad nic netuší a jestli ano, tak to perfektně kryje.

Zítra ráno vyzvedneme ty tři, co čekají na akci.

***

Azazel nás naložila do velký černý dodávky. Závěsy vesele poskakovaly na prašné cestě druhého světa. Motor tiše ševelil, naučený z pohřbů, že nesmí rušit tryznu pozůstalých. Jediné co nesedělo, bylo zasyčení biTurba při prudkém sešlápnutí pedálu. Hned jak vyjedeme do Reálného světa, musíme sehnat mrtvolu, do které schováme některé zbraně a střelivo. Auto je trochu nahnuté, protože mých 200 kilo zatěžuje jednu stranu víc. Jeden z Nich dělá ohledavače. Azazel řídí dodávku a já s těmi Druhými sedím vzadu u rakve jako doprovod pohřebáků.

To je podle zvědů celkem běžná praxe. A na pohřebáky se prý ani nestřílí.

Vjíždíme do deště, za chvilku budeme doma.

***

TV Nova se ptá: Kdo jsou noční pluky?

TV Nova vyslala válečného zpravodaje do blízkosti akce obávaných nočních útočníků. Romové se nejprve brání, ale pak zbaběle prchají a opouštějí pozice. Střelba se ozývá jen ze strany agresora. Noční pluky používají nože a mačety. Ztráty nejsou, dle jejich mluvčího Ivana Konkiewicze, vůbec žádné: „Moji chlapci byli vycvičení k boji muže proti muži. Nikdo proti nim nemá šanci.“

Vojáky ale nikdo nikdy neviděl. Pokaždé se dopraví na místo za pomoci kamionu, jsou jich asi tři desítky, během pár minut vytvoří totální chaos.

Ze zkazek od Romských bojovníků se jedná o démony. „Vzhledem ke ztrátám asi ano. Vycvičený voják na civilistu se zbraní může opravdu působit jako stroj na zabíjení, nebo snad dokonce jako démon,“ uzavírá Ivan Konkiewicz.

Ale odkud přišli a kde se jim dostalo takového výcviku? To jsou jen první otázky na které se nedostává odpověď...

BLESK: Štáb TV Nova pořadu Na vlastní oči zmizel.

Josef Klíma i s celým štábem zmizel při natáčení svého pořadu o nočních plucích. Podezření padlo na Romy, kteří pravděpodobně budou za štáb požadovat výkupné.

BLESK: Obyvatelé osvobozené Severní moravy rozhlašují: Viděli jsme jak vojáci pijí krev, jsou to upíři.

Přední psychiatři prohlašují: Obyvatelé zasažení konfliktem jsou v šoku a mají trauma.

Čachtičtí prohlašují, že ví co viděli.

Psychologové varují: Obyvatelé jsou stiženi pověrami a mýty o Čachtickém hradu. Za války viděli spoustu krve a trauma se projevilo obživnutím upírů a vlkodlaků.

Až odezní šok, lidé se zase uklidní.

***

Konečně doma. Lesy, potoky. Partyzáni nám dali nějaký chleba a máslo. Ne moc, stejně jsem přijali jen kousek jako gesto. Hladoví rozhodně nejsme. Lesy jsou pořád plné zvířat a tak čas od času lovíme.

Do žádného města jsem ještě neměl odvahu zajet, ale je to jen otázka času, kdy nám začne docházet palivo a pro nějaké budeme muset zajet. Ale pumpy zásobené nejsou a benzín je na příděl. Pohřebák snad benzín dostane.

Máme v rakvi zakonzervované jedno tělo vojáka. Prý ho vezeme do olomouce. Asi se popereme s tolik milovanými nočními tvory.

Podle posledních zpráv, které Azazel vydolovala ze sítě Organizace, kontaktovali Noví Mágy a snaží se vytvořit dimenzionální kapsu. Už mají dost míchání se mezi lidi a chtějí si žít jen pro sebe. Dle mě teda degenerovali na prachsprostý upíry...

Kapsa nás vyplivla u Karlových Varů. Tady je celkem klid. Rusáci odtáhli a fronta se pomalu posunula k Jihlavě.

Díky upírům se postup cikánů zpomalil. Američani přistávají v Ruzyni a je celkem klid.

Od severu se formují jednostky polských romů. Posily přicházejí i ze slovenska.

Předsazené vojsko tmavých dorazilo do Prahy a všichni byli pobyti. Centrum města přestalo dýchat, mrtvoly se odklízejí pomalu. Na romech nikomu nezáleží. Odklízí se až když začínají zavánět. Na sluníčku to nikdy netrvá dlouho.

Podle internetových serverů ze zahraničí infrastruktura města celkem funguje, pouze nejezdí MHD. Lidé se bojí útoku v metru a velká koncentrace lidí v autobusech způsobila dopravní kolaps. Lidé chodí pěšky a jezdí na kole.

Fotografie tady nejsou žádné, snad to nebude tak hrozné.

Pistole se mi stala společníkem.

Jezdíme po okreskách. Přespáváme u dobrých lidí. No Azazel přespává, my odpočíváme. Nikdo kromě ní vlastně nespí. Není to potřeba. Pomalu se do ní zamilovávám a tím plán o tom, že až mi pomůže, nechám jí být, padá.

Vzal jsem si meč. Nějak mi začíná být sympatičtější ledová a dlouhá ocel, místo kousavých včeliček.

Meč má v odtokovém žlábku potažení stříbrem, takže upíři asi nebudou rádi...

***

Motorkářka

Dlouho jsem nepsal pro svou Milou, tak dnes to napravím.

Vypil jsem něco whiskey, pojedl nějaký to maso s chlebem a teď je ten pravý čas napsat jí povídku na dobré spaní, kterou jí samozřejmě hned zavolám, abych si mohl poslechnout její malebný hlas.

Motorkářka

Je večer. Tmavý příkrov zahalil barevné listí, potupně stále visící na větvích stromů. Mlha se vkrádá pomalu do města a chlad zalézá pod nehty. Podzimní vánek honí po ulici smetí a čechrá vlasy dívce stojící s cigaretou na balkoně. Konec cigarety žhne a vypouští vlásek dýmu, který se kousek od nedopalku utrhne a nechá se unášet větrem dál od tohoto světa. Při každém potažení se konec rozzáří krásně rudou barvou a ona po chvilce vydechuje mocný proud klidu, složený z nikotinu a tabákové vůně.
Když se život cigarety nachýlil ke konci, odcvrnkla ho zkušeně dolů. Nedopalek se několikrát otočil ve vzduchu a potom dopadl někam dole do trávy.
Dívá se tento chladný večer do temnoty tohoto světa a nic neříká. Je jí dobře. Ale ke spokojenosti jí chybí jedna věc. Sebrala se a odešla do své ložnice. Chvilku stála ve dveřích a přemýšlela. Nakonec si sedla na okraj postele a svlékla si noční košilku. Její plná ňadra se zhoupla a zadeček v nohavičkových kalhotkách vytvaroval podle sebe matraci postele. Podprsenka, ponožky a nakonec i tílko, to všechno si na sebe vzala, než si navlékla jasně červenou koženou kombinézu. A nakonec vysoké, pevné boty. Do ruky helmu a dveře klaply.
Na temné chodbě září dlouhý paprsek z výtahové šachty. Po otevření dveří pojme bílá záře tu rudou postavu, jako by peklo přijmulo svého temného služebníka.
Cink, dveře výtahu se otevřely o několik pater níž a ona se vydala na ulici. Tam stojí její černočervený stroj. Nerezové, vyleštěné výfuky se lesknou v pouličním osvětlení a celý stroj tiše vyčkává, až dívka sevře její tělo mezi stehny. Upravila si své dlouhé, krásné a jemné vlasy. Hned potom vzala přilbu, srovnala si vycpávku a nasadila si ji na hlavu. Hned potom přehodila nohu přes studený stroj a klíčkem probudila k životu několik kontrolek na přístrojovém štítu. Ručičky rychlo a otáčkoměru vystřelily na druhý okraj stupnice a potom se poslušně vrátily na své původní místo.
Startér zabzučel a lehce otočil motorem. Výfuky vyštěkly a motor kolísavě a neochotně udržoval volnoběh. Chvilku ho tak nechala a potom rukou v pevné rukavici pootočila plynem. Motor vykřikl v uvolněném napětí a výfuky zahrály symfonii pro dva.
S klapnutím byla zařazena první rychlost. Když pouštěla spojku, motorka se pokusila postavit na zadní, ale ona ji klidně přiškrtila a zkrotila. Potom už stroj neměl chuť shodit jí ze svých zad. Světlo prořezávalo tmu a za motorkou se valily roztrhané chomáčky mlhy. Zrychlovala. Rychleji a rychleji. Motorka jako běžící laň uhánějící po temné dálnici, nikde nic, jen dálkové světlo halogenu rozbíjející temnou noc. Ručička tachometru olizuje celé desítky rychlostí a míří stále dál. Soustředěný pohled kupředu, nic jí nerozptyluje. Pneumatiky lepí k asfaltu a vzduch kolem přilby sviští dvousetkilometrovou rychlostí. Adrenalin prosakuje kůží a ona se usmívá. Je jí náramně. Přesně tohle jí chybělo.
Když po několika desítkách minut motor klapal chladnoucím kovem, výfuky praskaly a cinkaly svou nerezovou ódu na radost, a budíky zase čekaly na další probuzení z letargie, ona ležela v posteli, kolem hlavy rozprostřené voňavé vlasy. Usmívala se. Dnes se jí bude krásně usínat. Hezky se projela, a s úsměvem na tváři usíná. Není nad to, udělat si radost jen tak... Sladké sny.

seriál na pokračování 14

***

Mám zprávy z prvního světa.

Ekoteroristi vystrkují růžky, cikáni se perou na nože s domobranou, která má pušky. Myslivci už nechodí po lese, ale chrání si své ulice.

Co nás jenom ještě čeká?

A ještě ke všemu se po praze potuluje nejmíň jeden Hnusák krvelačnej.

Jo jo, bude hon, na který se těším.

Moc se na něj těším...

***

Františka už mi nestačí. Už jí přemůžu moc lehce a začíná to být nuda.

Sedám proto do mercedesu, po měsících zase zabručí motor a když se zahřeje, protáčím ho na maximum. Vyrážím do své oblíbené čtvrti „města“...

***

Na výcviku mi připravili překvapení. Některým pasákům podstrčili pistole nabité naostro a pěkně stříbrně. To jsem si uvědomil, když po mě poprvé štěkli a zasáhli mě do nohy.

Sakra, byla ostrá. A jak to bolí. Moje odolnost proti bolesti je tatam a já tu ránu cítím fakt hodně. A to jsem si myslel, že to bude jen taková oddychovka.

Bar se zalil mou bolestí a vztekem nad tím, že jsem nedával pozor a vlezl sem tak lehce...

Vzpomněl jsem si na výcvik a při dalším výstřelu uskočil kulce.

Tak za ty děravý kalhoty tady někdo zaplatí. Musím být opatrnější a nenechávat se ukolébat představou mojí síly. Kulka se pomalu propálila skrz stehno a vypadla. Rána se pomalu začínala hojit. Stříbro je holt svinstvo.

Skok za bar a několik sklenic mě následovalo v podobě střepů, které se z nich staly po výstřelu. Sklo se sypalo a já si připadal jak za doby prohibice na západě. Ale já narozdíl od Al Caponeho mám v rukávu pár trumfů.

Vytáhl jsem pistole a vycvakl pojistky. Za barem byl zřetelný pohyb. Až teď jsem si všiml zrcadla nad pultem, které mi ukazovalo pohyb v místnosti. Já v něm vidět nebyl.

Viditelné byly tři osoby. Přemístil jsem se do podřepu a vyskočil na pult. Jednoho jsem zasáhl do ruky tak, že z dlaně měl kaši. Jo jo, dětská výživa je taky takové konzistence. Zbraň upustil, skočil jsem po ní a při tom si jednoho ze svých glocků uklidil do pouzdra. Nebudu přece střílet olovem, když oni na mě stříbrem.

Magnum nabitý na stříbro se mi leskl v ruce. Černý glock proti němu vypadal jako hračka pro děti.

Otočil jsem se a za mnou se zaleskla hlaveň druhého magnumu od dalšího grázla z očistce.

Než stačil vypálit, měl místo oka díru až na zeď. To by byl efektní záběr do filmu.

Kamera jde zezadu k hlavě, rána, mozek a krev rozprášená mezi úlomky lebky a když se to všechno usadí na zdi a podlaze za postavou, která byla zasažená, tak obraz projede tou dírou zezadu a otočí se k posmrtné masce umrlce bez oka.

Z myšlenek mě vytrhlo další suché prásknutí.

Kluk, tak asi pětadvacet let mě střelil do boku. Nic vážného, ale sakramentsky to bolí. Moc přemýšlím a málo dávám pozor. Tentokrát stříbrná kulka proletěla bokem a nezastavila se, takže se rána propálila a netekla ani krev. Jen to bolí jako svině a tak jsem patřičně naštvaný.

Skok k mrtvole bez oka, sebrat pistoli. Mrtvola už se dává zase dohromady a za chvilku už bude zase plná sil.

Glock je zpátky v pouzdře a já odhazuju sako. V roláčku, podpažní pouzdra ze zdobené kůže díra ve stehně a v břiše.

Fakt nasranej Jeník...

Vykropil jsem místo odkud vystřelila pistole. Za mnou se něco pohlo. Otáčím se a ihned pálím po prvním, kterého jsem sejmul. Jeho ruka už srůstá a já fakt nemám náladu se s mrzákem dál zaobírat.

Jdu pomalu k místu kam jsem před chvilkou vypálil salvičku a tam nikdo není.

No nevadí. Však já si tě najdu...

Blízko je vchod na záchodky. Prošel jsem dveřmi a dostal ránu přes záda. Zaštípalo to nějak divně.

Otočím se a tak děvka. A má celkem hezký obleček. Ale vypadá potěšeně z mé bolesti.

V ruce má bič. Bič se leskne, je proplétený, jak jinak, stříbrem.

Tohle je teda zkouška. Že bych si ji odchytl a lechce si s ní užil? No asi to nebude nejšťastnější nápad.

A něco mi na ní je divné.

U většiny kurev tady člověk pozná na co chcíply. Tahle ne.

Na nemoc to nebylo. Na to má moc zdravou kůži.

Na zranění taky ne. Ty hadříky co má, tak ty nedávají moc prostoru k představivosti, co se pod nima asi skrývá.

Ty oči. Studené a syté...

Koukali jsme takhle na sebe asi tak dvě vteřiny. Pak se napřáhla a pousmála se...

***

Nesmím jí zabít. Musím si počkat na tu krev. Na tu krásně chutnající tekutinu, kterou z ní dostanu.

Upustil jsem magnumy na zem a bleskově sáhl po olovu. Výstřely štěkaly jako ohaři a zakusovaly se do toho dokonalého těla.

Nohy jí vyletěly do vzduchu, ale bičem ještě práskla směrem ke mě. Ránu jsem odvrátil rukou a na té se mi objevila spálenina.

Rozeběhl jsem se a dál pálil ze svých novodobých kordů, abych ji přidržel u země.

kulky z ní zase zpátky hned vypadávaly rány se celily.

Obličej se jí křivil bolestí, ale proud kulek jí nikam nepustil. Ale ten proud už brzy přestane a já už jí udržím u země jen sám a svýma rukama. Ve šklebu se jí zaleskly dlouhé tesáky a opovržení. Ale ona ještě neví.

Cvak cvak cvak, zaklepaly naposledy spouště glocků a řev výstřelů ustal. Právě včas jsem ji chytil za hlavu a škubl s ní do strany. Krk se ohalil ve své nádheře. Mohl bych si s ní ještě užít, ale chuť mě přemáhá. Zakusuji se do míst, kde tuším krční tepnu a studená a hustá krev se mi prolévá krkem.

Překvapení. To je ten výraz, který v jejím obličeji čtu. Nečekala, že se do ní zakousne někdo jiný. S její krví čerpám její sílu. Jsem už syt, ale piju dál. Je to silnější než já. Už se nehýbe, ani nemůže, je skoro mrtvá.

Z brady mi ukápla kapka krve a dopadla na její bělostné bříško. Umírá, ale v téhle agonii by byla moc dlouho. Něco se ve mě hnulo. Jdu pro magnuma.

Dívala se tak vyčítavě, když jsem se nad ní nahnul a políbil ji na tvář. Dívala se úpřeně. Možná tam viděla soucit, možná tam viděla hlad. Když se po ráně z pistole rozsypala na prach a hromádku kostí, pocítil jsem něco jako lítost.

***

Po návratu na zámek se mě všichni stranili. Ani nevím proč. Jsem přece pořád stejný. Jen Azazel se mnou trávila tolik chvil, že si nepamatuji, jestli někdy byl čas, kdy se mnou tolik byla.

Pořád se vyptávala, jak se cítím a jak mi je, jaké cítím změny.

Každý den jsem dostával injekci z roztoku stříbra. První reakce byly horečnaté, ale časem jsem si nějak zvykl.

Dnes už dostávám pětinásobnou dávku, než kolik jsem dostával na začátku. Asi budu mít stříbrný chcaní...

***

Už dva měsíce jsem v izolaci. Trénuju postřeh, posiluju.

Do města už mě nepouštějí. Na otázku, kdy se můžu potkat s ostatními vylepšenými dostávám jen odvrácené pohledy a mlčení. Už mě to tu nebaví.

***

Pustili mě k Mengelemu. Ten chlapík vypadá lép než v době kdy jsem ho poznal.

Moc krásně jsme si popovídali.

Azazel přišla a vzala mě na procházku.

Konečně mimo budovu. Konverzace se ubírá příjemným způsobem.

***

Milování s Azazel je nejlepší zážitek, jaký je možné mít z potěšení těla.

Nechala mě  pokoji odpočívat. Dojdu si tedy pro něco k pití. Dobrý Perignon mi dodá náladu.

Vyšel jsem z pokoje a jdu dlouhou chodbou letního sídla, které patří k zámečku. Slyším tlumený hovor, který se nese sešeřelými chodbami.

Za rohem stojí Azazel s jedním z Vyšších.

„...ale já mám pocit...“ povídá Azazel.

„Ne ne,“ přerušil jí muž v kápi mnicha, „nemůžeme ho jen tak vypustit do světa. Co když se nám vymkne z pod kontroly?“ Kápě se pokyvovala v rozčilení toho muže.

„Myslím, že je to úspěch, že přežil. Má přece výborné výsledky a doteď byl loajální. Znám ho dost dlouho na to, abych si byla jistá tím, že JE odchytí,“ rozčílila se Azazel.

O čem to mluví, pomyslel jsem si.

„A co když to dopadne jako s NIMA? Co když zjistí, že...“ nedořekl.

„Opatrně, ne tak nahlas, mohl by nás slyšet,“ ztišila ho Azazel.

„Co když zjistí že má větší moc, než zatím tuší?“ znatelně ztišil neznámý. „Co když nám taky zmizí a založí s NIMI kolonii. Co když se dají na špatnou stranu? Hned řeknu Mengelemu, ať zvýší dávky a znehybní ho. Starší mají z NICH obavu.“

„ONY nebyly připravené na tak velký dar, jeho postupně připravím na to...“ znovu byla přerušena.

„Na co ho připravíš?“ řekl sarkasticky. „To mu chceš říct, že musí vyžehlit náš průšvih? Že byl stvořený jenom pro boj proti NIM? Pro boj proti genetickému experimentu, co se nám vymkl a že subjekty během výcviku utekly? Že on je ještě větší hříčka a že byla náhoda, když z pětatřiceti přežili jen čtyři?“ Dokončil.

Počkal jsem si na odpověď.

„A co s ním uděláme potom? Vám je nepohodlný, vždyť je možná silnější než tři Vyšší...“

Vztekle se otočil a viditelně chtěl odejít.

Azazel za ním udělala krok a pak se zastavila. Sklonila hlavu, otočila se, vešla za roh a...

***

... a vešla mi do náručí.

***