Dobré odpoledne všem.
Někdy si tak sedím a říkám si, že svět je hrozně zvláštní. Mám kolem sebe milé lidi, i lidi kteří se mile jen tváří a přitom to jsou pěkný mrchy. A nakonec jsou taky lidi, kteří jsou jak nepřístupné arogantní sochy, ale oni jsou jen opatrní a když se otevřou, jejich osobnost překvapí svou krásou a svým kouzlem...
A pak si mě získají. Slepě jdu za jejich štěstím a nehledím nalevo a ani napravo...
Ale pak hrozí situace z citátu:
Rozum a srdce jsou jako přesýpací hodiny. Kde se jedno naplní, druhé se vyprázdní.
Erich Maria Remarque
Nic se nesmí přehánět a já musím najít rovnováhu mezi rozumem a srdcem...
Musím věřit v sílu svého okolí, že dokáže odolávat řečem a pokušení ze strany hadů, kteří nabízejí sladká jablka, která však mohou být otrávená starým zlým čarodějem, jako v pohádce o Sněhurce.
Musím si na to dát pozor.
Ale také si musím dát pozor, abych ke všemu nepřistupoval pragmaticky a bezcitně, s čistou hlavou... To také není dobře. Tento přístup se mi hodí při práci a ne v řešení vztahů. A že jsou vztahy komplikované, to víme...
Nyní mám vyčerpanou inspiraci, novela se pohne, až se mi zase v životě přihodí něco, co bude stát za to převést to do příběhu, který není až tak smyšlený.
A teď radostněji. Mám novou práci.
Yes :D
Asi napíšu nějakou tu povídku...
Žádné komentáře:
Okomentovat