***
Do Prahy 20 minut. Jedeme pomalu a očima pátráme po okolí.
Nikde nic. Klid. To jsme nečekali.
Vjíždíme do Rakovníka. Vítá nás barikáda z barelů a různého bordelu. U barikády stojí něco jako voják. Vypadá jako voják, oblečený je jako voják, ale není to voják. Americká uniforma a česká kulovnice? To nejde dohromady.
Zastavuje nás a jde k okýnku řidiče. U něj se zastaví a kouká na Azazel za volantem. V koutku párátko a drzý úsměv. Rádobyvojáček žádá doklady, prst na spoušti, ale pušku v takovém úhlu, že by nestačil ani prda.
Z palubní desky její spolujezdec loví techničák a pojištění. Když nemůže najít emise, tak se maskáčový pitomec rozhlédne a vidí nápis Pohřební služba.
To ho zarazilo. Navíc pražská SPZ.
Usilovně přemýšlí a je vidět, že to není jeho hobby.
„Co to vezete?“ ptá se bystře.
„Co bys čekal? Mrtvolu!“ Dodávám asi tak tiše, aby to slyšely nejbližší tři bloky. Ten voják by nezastavil ani ráznou babu, natož cikány. To je tady na hlídce fakt sám?
„Kolik vás tam je? Je tam nějakej čmouda?“ panika v jeho hlase se dá přímo chytit za ocásek.
„Vystupte si!“ tak on umí i rozkazovat, no když si pán žádá.
***
Jsme venku z auta, po cestě se alespoň protáhnu. Vojáčka začíná chytat panika. Je přímo na ráně, viditelně proti sobě má přesilu.
Koutkem oka registruji odraz světla. Jen malé prasátko, které hází dalekohled ostřelovačské pušky. Rána… Kulka mi rozráží lebku a ta se i s kusem obličeje trhá od zbytku mé hlavy.
Než dopadám na zem, otáčím se a jediným okem, které mi po výstřelu zbylo, vidím potutelný úsměv dobře známé blondýnky, se kterou jsem tak dlouho žil. Cizina jí asi neprospěla. Drsný způsob ukončení vztahu…
***
Jsem v pytli, doslova i obrazně. V černém pytli na mrtvoly. Obličej mi celkem zregeneroval. To zjišťuji, jelikož jsem si na něj instinktivně sáhl.
Nelly… Vzpomínám na naše vášnivé noci, vzpomínám na loučení než odjela a hned si také vzpomínám, jak mi ta děvka ustřelila půlku hlavy.
Cítím nenávist a hlavně nechápu proč to udělala.
Musím se odtud dostat. Kdoví jak pokračuje válka.
Pytel trhám celkem bezpečně a vylézám ven. Jsem v kobce. Je tady tma. Mé nové oko si teprve zvyká na to, že se jím dá koukat. Mám hlad, krev jsem neměl už… nevím jak dlouho, ale určitě celé věky. Cítím se slabý.
Mé oči přivykly šeru a našel jsem východ. Nahá chodidla pleskají po linoleu podzemních prostor. Trochu zatlačit na staré dveře z umakartu a jsem venku. No venku. Na chodbě.
Nechápu nic. Kde je Azazel? Proč jsem někde v opuštěném komplexu? A hlavně, kde jsou moje šaty?
Na chodbě staré nemocnice se pohybuji tiše. Necítím se tak úplně fit a mám pocit, že by mě v tuto chvíli přepralo malé děcko. Doby, kdy jsem si připadal nepřemožitelný, jsou asi pryč. Co bych dal za upíra a nebo aspoň transfuzi. Na zemi se válí noviny, anglický SUN. Z roku 2010… 26.8.2010. Takže toto datum už minulo, kam se ztratilo 6 let? Kde jsem byl? Mám pocit, že jsem byl střelen včera. Mám tolik otázek…
***
Jsem sám. Sem tam jsem v lesích potkal pár lidí. Nikdo nemluví. Podařilo se mi sehnat nějaké oblečení. Nedokázal jsem zkontaktovat vůbec nikoho z mé minulosti. Dokonce jsem ukořistil jeden NETbook, celkem novinka pro mě. Nejsem tedy úplně bez informací. Vím že je neděle 27. Března 2011. Občanská válka zuří již jen na východní frontě. Slovensko je v podstatě neobyvatelné. Konkiewicz se svou armádou pustoší vše na východ. Přesunuji se, jako to jen jde, za vřavou bitvy. Z ostrovní anglie se mi podařilo dostat zpátky do čech. Zítra už dojdu k plzni. Dnes si musím ulovit nějaké zvíře, hlad se začíná projevovat.
Brzy budu zase ve formě. Živil jsem se teď celkem podivně a nemám skoro žádnou sílu.
Lesy v čechách pořád ještě skýtají útočiště zvířatům. Ale lidé do nich vlastně ani nechodí. V lesích je ještě hodně divných věcí a lidé se bojí. Za tu dobu, kdy jsem byl nejspíš jen experimentální objekt anglické armády se toho hodně změnilo. Geneticky modifikovaní bojovníci, lidské bomby, přemnožení upíři… Nic co byste chtěli potkat při hledání hub v lese.
***
Jsem na okraji Plzně. Ukořistil jsem auto. Poctivý americký osmiválec. Teď se mi bude mnohem lépe cestovat. Sice musím shánět palivo, ale na dnešním černém trhu je všechno. A já vím, po čem je největší hlad. Po informacích. A ty jsem si vždy uměl sehnat.
Cadillac mi sluší.
Píše se pondělí 28. Března 2011, s plnou nádrží, narychlo sehnaným oblekem a magnumem .357 v antracitové barvě na sedadle spolujezdce, se řítím Plzní. Míjím kontroly, které už vědí, že není radno mne zastavovat. V nemocnici jsem uplatil sestřičku a užívám si pozitivní nulky. Mám to ale štěstí. Na výjezdu z plzně musím na chvilku zastavit. Některé fyzické potřeby mám i když jsem napůl upír. Maggieho si beru samozřejmě s sebou.
Vítr ve větvích stromů, rostoucích pokojně u silnice, si pohrává s lístečky. Na pozadí šumu je cítit večerní šum velkoměsta. Většího než Praha. Část Prahy totiž lehla popelem před pěti lety při nepokojích. V podstatě celé centrum. Zůstaly jen paneláky na okraji. Centrum je teď mrtvá zóna.
***
Praskla větvička v lese. Registruji kroky. Ruka se mi pomalu přesunuje k pouzdru za opaskem, přesně na místo, kde odpočívá můj Maggie. Z lesa se ozývá temné vrčení, bestie si pro mě jde. Od auta jsem příliš daleko, čekám tedy na útok. Ten přichází záhy.
Obrys postavy začíná být zřetelný. Natahuji závěr zbraně a odměřuji pohledem postavu mezi stromy. Tenká linie dává tušit ženu. Ženu, která se v přikrčení připravuje k útoku. I když mi hrozí reálné nebezpečí, zaujal mne způsob našlapování v běhu. Ta dívka běží plavně, elegantně, ale hlavně přísně efektivně, ani náznak špatného kroku, rychlost.
Modifikovaná bojovnice. Šelma. Moje první setkání…
***
Magnum zaštěkal do večerního šumu. Každé kulce se vyhnula a když byla nadosah, saltem mě přeskočila. Její drápy se mi zaryly do zad. Ve výskoku se otočila, nohama mě chytla kolem pasu a zezadu se mi zakousla do pravého bicepsu. Meggie mi upadl, levou rukou jsem ji chytil za krk, zvedl ji do vzduchu. Sekla zuby a snažila se mě zachytit drápy. Skoro mě ta divoženka dostala na lopatky. Odmrštil jsem jí směrem k lesu a dal se na úprk k autu.
Hladový, bez upíří přesnídávky, no to je teda den…
Sotva dopadla, zavrčela a šla po mě zas. Auto bylo naštěstí nastartované. Zařadit rychlost a…
Skočila na kapotu. Musím uznat, že postavu teda má exkluzivní, zoubky jak z reklamy na zubní pastu…
Brzdy, plné.
Neudržela se a z kotoulů na asfaltu se skoro hned dostala na nohy a připravovala se znovu k útoku, otevřel jsem rychle dveře a než chytila rovnováhu, dostala uspávačku do prsou.
Stačila ještě vystartovat, ale po třech krocích upadla. I když věděla, že to je asi v háji, pokusila se chytit rovnováhu. Pak už konečně usnula.
***
Jedu si na Prahu, ve vínovém cadillacu se světlou kůží. Cesta pod koly utíká kilometr za kilometrem. Jedeme relativně pomalu, protože cesty nejsou bezpečné. Na zadním sedadle mám bojovnici. Krásnou, hnědookou, elegantní a vražedně sexy.
Dle rozboru DNA je křížencem. Modifikovaným bojovníkem. Tygr a člověk. V ženském těle. Toto spojení je elegantní, zároveň ale nevyzpytatelné…
Prohlížím si ji v zrcátku. Vysoké kožené kozačky na nízkém podpatku. Kůže přesně kopíruje tvar jejích lýtek. Černé kožené kalhoty, vojenská vesta plná kapes. Kapsy jsem jí vyprázdnil, GPS, zavírací vojenský nůž, dvoje pouta… Asi to má ráda tvrdě, pousmál jsem se…
Dál dýmovnice, cigarety a Zippo. Střelná zbraň žádná. Jen na zádech pouzdro pro katanu, krátkou, ostrou a nebezpečnou. Na bocích dvě pouzdra s dlouhými dýkami. Stříbrnými. Spálil jsem si ruku, ale to se brzy zahojí. Nanoboty mi už regenerují prokousnutý sval ruky. I kdybych v sobě ty malý mrchy neměl, zahojil bych se rychle, jsem přece z části upír. Brrr… Jen ta vzpomínka je děsivá. Musím si nějakého ulovit, jsem slabý, neforemný. A co je nejdůležitější, hrozivě pomalý.
Krásnou tvář má padlou dopředu, roztomilý nos a ústa, která když nekoušou, tak musí být náramně hebká.
Modifikovaného jsem ještě nepotkal. Budu mít spoustu možností se dozvědět, jak fungují…
***
Stmívá se, osmiválec duní krajinou a má neočekávaná společnice stále ještě spí. Asi jsem to s tím uspávacím sérem trochu přehnal. Pokusil jsem se připojit do sítě ve Druhém světě. Všude ticho, mrtvo. Na velmi cenzurovaném internetu jen suché statistiky o mrtvých na východě… Musím jet dál… Kdybych se mohl vidět ve zrcadle, chtěl bych vidět jak vypadám po ustřelení a následném napravení mé hlavy… Obličeje…
***
Pomalu se probírá. Musel jsem zkontrolovat provazy a izolační pásku.
V očích je vidět vztek, ale jinak na sobě nenechává nic zdát. Již jsem úplně uzdraven.
Zajíždím do lesa. Musím se najíst a potravu cítím už kilometry daleko. Pach upíra se již dost přiblížil. Nechávám auto na lesní cestě, zamykám ho a zakrývám maskovací sítí, kterou jsem vytáhl z kufru. Již se stmívá, z dálky je slyšet sýček. Nevím jestli přežiju útok na upíra. Uvidíme…
***
Čekám v lese dobrou hodinu. Mezitím padla noc na špičky smrků. Kdyby mi bilo srdce, tak bych měl adrenalinu plné žíly. Upír se přiblížil. Nevím jestli mě cítí, jestli cítí mou sílu, teda v tuto chvíli spíš slabost, ale nakráčel si suveréně na mýtinu.
Na to jsem čekal. Zaútočil zezadu, nenechal jsem mu žádnou šanci. Ihned jsem se mu zakousl do krku a začal sát tu energii. Upír se chvilku točil kolem dokola, ale zhruba po deseti minutách jsem dosál jeho infikovanou krev, která byla studená, mrtvolná. Do žil se mi vrátila energie, svaly se začaly znovu formovat. Ještě si dám jednoho. Zbystřelé smysly mi dávají signál, že blízko je ještě jeden nebo dva. Nyní se již cítím lépe, jdu do toho…
***
Žádné komentáře:
Okomentovat