staromodní povídka

Pozdní večer, přeji hezký dobrý den. Dnes budu psát trochu jinak, ne každého to osloví.

Tato povídka nemá nic společného s mým životem, nemá ani nic společného s osobami, které znám a které znají mě. Je to jen tragická povídka o lásce a nepředstavuje žádnou podobnost se skutečností, aspoň tedy doufám.
Hezké čtení přeji ;-)

Tabákový kouř stoupá k obloze a melancholie této situace je absurdní.

Stojím na louce s mrtvolou a jsem klidný. Naprosto. Je mi po dlouhé době konečně dobře. Ještě teď mi brní ruka z kopance, který mi uštědřilo to hovado, které jsem si přinesl od kamaráda. Nejsem zvyklý na palné zbraně.

Nevadí. A jak jsem se do téhle situace dostal? Za všim hledej ženu.

Poznal jsem ji na plese. Byla okouzlující a cudná. Několikrát jsme se sešli a vše bylo tak, jak to má být.

Po čase jsem byl zamilovaný až po uši. Nosil jsem květiny, šperky, bylo to skvělé. 

Nakonec jsem ji požádal o ruku. Odpověděla mi pouze sklopením svých krásných očí. 

"Již mne požádal jeden můj ctitel", odpověděla po chvíli ticha. "Kdo je to?" padla z mých úst otázka s návdavkem zoufalství.

"Nechci se mezi vámi rozhodovat, nechci abyste rozhodovali v souboji, záleží mi na vás na obou", skrývala slzy do jemného kapesníčku.

Souboj byl však nevyhnutelný. Nemohu se dělit o ženu svého života ještě s někým jiným.

V poledne toho dne jsme stáli zády k sobě a zbraně se nám dotýkaly našich pravých stehen.

na povel jsme odpočítali dvacet kroků.

Padly dva výstřely. Trefil mě do ramene, já jeho do prsou.

Ona se k němu vrhla a křísila ho třesením, slzami a křikem. Rameno mi krvácelo. Sice jsem byl vítěz souboje, ale vítězem jsem se stejně nestal. Podívala se na mě nenávistně a dál se mu hroutila na zakrvácenou hruď. Zapálil jsem si.

A teď tu stojím, v rameni mi cuká, kouřím, pistole chladne a cítím se tak nějak klidně.

Nelze milovat stejně, vždy, když sok se sokem v lásce soupeří, má jeden navrch, ať je lepší a nebo ne. Srdci se poručit nedá...