***
Mám zprávy z prvního světa.
Ekoteroristi vystrkují růžky, cikáni se perou na nože s domobranou, která má pušky. Myslivci už nechodí po lese, ale chrání si své ulice.
Co nás jenom ještě čeká?
A ještě ke všemu se po praze potuluje nejmíň jeden Hnusák krvelačnej.
Jo jo, bude hon, na který se těším.
Moc se na něj těším...
***
Františka už mi nestačí. Už jí přemůžu moc lehce a začíná to být nuda.
Sedám proto do mercedesu, po měsících zase zabručí motor a když se zahřeje, protáčím ho na maximum. Vyrážím do své oblíbené čtvrti „města“...
***
Na výcviku mi připravili překvapení. Některým pasákům podstrčili pistole nabité naostro a pěkně stříbrně. To jsem si uvědomil, když po mě poprvé štěkli a zasáhli mě do nohy.
Sakra, byla ostrá. A jak to bolí. Moje odolnost proti bolesti je tatam a já tu ránu cítím fakt hodně. A to jsem si myslel, že to bude jen taková oddychovka.
Bar se zalil mou bolestí a vztekem nad tím, že jsem nedával pozor a vlezl sem tak lehce...
Vzpomněl jsem si na výcvik a při dalším výstřelu uskočil kulce.
Tak za ty děravý kalhoty tady někdo zaplatí. Musím být opatrnější a nenechávat se ukolébat představou mojí síly. Kulka se pomalu propálila skrz stehno a vypadla. Rána se pomalu začínala hojit. Stříbro je holt svinstvo.
Skok za bar a několik sklenic mě následovalo v podobě střepů, které se z nich staly po výstřelu. Sklo se sypalo a já si připadal jak za doby prohibice na západě. Ale já narozdíl od Al Caponeho mám v rukávu pár trumfů.
Vytáhl jsem pistole a vycvakl pojistky. Za barem byl zřetelný pohyb. Až teď jsem si všiml zrcadla nad pultem, které mi ukazovalo pohyb v místnosti. Já v něm vidět nebyl.
Viditelné byly tři osoby. Přemístil jsem se do podřepu a vyskočil na pult. Jednoho jsem zasáhl do ruky tak, že z dlaně měl kaši. Jo jo, dětská výživa je taky takové konzistence. Zbraň upustil, skočil jsem po ní a při tom si jednoho ze svých glocků uklidil do pouzdra. Nebudu přece střílet olovem, když oni na mě stříbrem.
Magnum nabitý na stříbro se mi leskl v ruce. Černý glock proti němu vypadal jako hračka pro děti.
Otočil jsem se a za mnou se zaleskla hlaveň druhého magnumu od dalšího grázla z očistce.
Než stačil vypálit, měl místo oka díru až na zeď. To by byl efektní záběr do filmu.
Kamera jde zezadu k hlavě, rána, mozek a krev rozprášená mezi úlomky lebky a když se to všechno usadí na zdi a podlaze za postavou, která byla zasažená, tak obraz projede tou dírou zezadu a otočí se k posmrtné masce umrlce bez oka.
Z myšlenek mě vytrhlo další suché prásknutí.
Kluk, tak asi pětadvacet let mě střelil do boku. Nic vážného, ale sakramentsky to bolí. Moc přemýšlím a málo dávám pozor. Tentokrát stříbrná kulka proletěla bokem a nezastavila se, takže se rána propálila a netekla ani krev. Jen to bolí jako svině a tak jsem patřičně naštvaný.
Skok k mrtvole bez oka, sebrat pistoli. Mrtvola už se dává zase dohromady a za chvilku už bude zase plná sil.
Glock je zpátky v pouzdře a já odhazuju sako. V roláčku, podpažní pouzdra ze zdobené kůže díra ve stehně a v břiše.
Fakt nasranej Jeník...
Vykropil jsem místo odkud vystřelila pistole. Za mnou se něco pohlo. Otáčím se a ihned pálím po prvním, kterého jsem sejmul. Jeho ruka už srůstá a já fakt nemám náladu se s mrzákem dál zaobírat.
Jdu pomalu k místu kam jsem před chvilkou vypálil salvičku a tam nikdo není.
No nevadí. Však já si tě najdu...
Blízko je vchod na záchodky. Prošel jsem dveřmi a dostal ránu přes záda. Zaštípalo to nějak divně.
Otočím se a tak děvka. A má celkem hezký obleček. Ale vypadá potěšeně z mé bolesti.
V ruce má bič. Bič se leskne, je proplétený, jak jinak, stříbrem.
Tohle je teda zkouška. Že bych si ji odchytl a lechce si s ní užil? No asi to nebude nejšťastnější nápad.
A něco mi na ní je divné.
U většiny kurev tady člověk pozná na co chcíply. Tahle ne.
Na nemoc to nebylo. Na to má moc zdravou kůži.
Na zranění taky ne. Ty hadříky co má, tak ty nedávají moc prostoru k představivosti, co se pod nima asi skrývá.
Ty oči. Studené a syté...
Koukali jsme takhle na sebe asi tak dvě vteřiny. Pak se napřáhla a pousmála se...
***
Nesmím jí zabít. Musím si počkat na tu krev. Na tu krásně chutnající tekutinu, kterou z ní dostanu.
Upustil jsem magnumy na zem a bleskově sáhl po olovu. Výstřely štěkaly jako ohaři a zakusovaly se do toho dokonalého těla.
Nohy jí vyletěly do vzduchu, ale bičem ještě práskla směrem ke mě. Ránu jsem odvrátil rukou a na té se mi objevila spálenina.
Rozeběhl jsem se a dál pálil ze svých novodobých kordů, abych ji přidržel u země.
kulky z ní zase zpátky hned vypadávaly rány se celily.
Obličej se jí křivil bolestí, ale proud kulek jí nikam nepustil. Ale ten proud už brzy přestane a já už jí udržím u země jen sám a svýma rukama. Ve šklebu se jí zaleskly dlouhé tesáky a opovržení. Ale ona ještě neví.
Cvak cvak cvak, zaklepaly naposledy spouště glocků a řev výstřelů ustal. Právě včas jsem ji chytil za hlavu a škubl s ní do strany. Krk se ohalil ve své nádheře. Mohl bych si s ní ještě užít, ale chuť mě přemáhá. Zakusuji se do míst, kde tuším krční tepnu a studená a hustá krev se mi prolévá krkem.
Překvapení. To je ten výraz, který v jejím obličeji čtu. Nečekala, že se do ní zakousne někdo jiný. S její krví čerpám její sílu. Jsem už syt, ale piju dál. Je to silnější než já. Už se nehýbe, ani nemůže, je skoro mrtvá.
Z brady mi ukápla kapka krve a dopadla na její bělostné bříško. Umírá, ale v téhle agonii by byla moc dlouho. Něco se ve mě hnulo. Jdu pro magnuma.
Dívala se tak vyčítavě, když jsem se nad ní nahnul a políbil ji na tvář. Dívala se úpřeně. Možná tam viděla soucit, možná tam viděla hlad. Když se po ráně z pistole rozsypala na prach a hromádku kostí, pocítil jsem něco jako lítost.
***
Po návratu na zámek se mě všichni stranili. Ani nevím proč. Jsem přece pořád stejný. Jen Azazel se mnou trávila tolik chvil, že si nepamatuji, jestli někdy byl čas, kdy se mnou tolik byla.
Pořád se vyptávala, jak se cítím a jak mi je, jaké cítím změny.
Každý den jsem dostával injekci z roztoku stříbra. První reakce byly horečnaté, ale časem jsem si nějak zvykl.
Dnes už dostávám pětinásobnou dávku, než kolik jsem dostával na začátku. Asi budu mít stříbrný chcaní...
***
Už dva měsíce jsem v izolaci. Trénuju postřeh, posiluju.
Do města už mě nepouštějí. Na otázku, kdy se můžu potkat s ostatními vylepšenými dostávám jen odvrácené pohledy a mlčení. Už mě to tu nebaví.
***
Pustili mě k Mengelemu. Ten chlapík vypadá lép než v době kdy jsem ho poznal.
Moc krásně jsme si popovídali.
Azazel přišla a vzala mě na procházku.
Konečně mimo budovu. Konverzace se ubírá příjemným způsobem.
***
Milování s Azazel je nejlepší zážitek, jaký je možné mít z potěšení těla.
Nechala mě pokoji odpočívat. Dojdu si tedy pro něco k pití. Dobrý Perignon mi dodá náladu.
Vyšel jsem z pokoje a jdu dlouhou chodbou letního sídla, které patří k zámečku. Slyším tlumený hovor, který se nese sešeřelými chodbami.
Za rohem stojí Azazel s jedním z Vyšších.
„...ale já mám pocit...“ povídá Azazel.
„Ne ne,“ přerušil jí muž v kápi mnicha, „nemůžeme ho jen tak vypustit do světa. Co když se nám vymkne z pod kontroly?“ Kápě se pokyvovala v rozčilení toho muže.
„Myslím, že je to úspěch, že přežil. Má přece výborné výsledky a doteď byl loajální. Znám ho dost dlouho na to, abych si byla jistá tím, že JE odchytí,“ rozčílila se Azazel.
O čem to mluví, pomyslel jsem si.
„A co když to dopadne jako s NIMA? Co když zjistí, že...“ nedořekl.
„Opatrně, ne tak nahlas, mohl by nás slyšet,“ ztišila ho Azazel.
„Co když zjistí že má větší moc, než zatím tuší?“ znatelně ztišil neznámý. „Co když nám taky zmizí a založí s NIMI kolonii. Co když se dají na špatnou stranu? Hned řeknu Mengelemu, ať zvýší dávky a znehybní ho. Starší mají z NICH obavu.“
„ONY nebyly připravené na tak velký dar, jeho postupně připravím na to...“ znovu byla přerušena.
„Na co ho připravíš?“ řekl sarkasticky. „To mu chceš říct, že musí vyžehlit náš průšvih? Že byl stvořený jenom pro boj proti NIM? Pro boj proti genetickému experimentu, co se nám vymkl a že subjekty během výcviku utekly? Že on je ještě větší hříčka a že byla náhoda, když z pětatřiceti přežili jen čtyři?“ Dokončil.
Počkal jsem si na odpověď.
„A co s ním uděláme potom? Vám je nepohodlný, vždyť je možná silnější než tři Vyšší...“
Vztekle se otočil a viditelně chtěl odejít.
Azazel za ním udělala krok a pak se zastavila. Sklonila hlavu, otočila se, vešla za roh a...
***
... a vešla mi do náručí.
***
Žádné komentáře:
Okomentovat