***
Jedu si tichou krajinou a slunce se už dávno vyhouplo nad obzor. Po svačince z mutantky mám zvláštní pocity kolem žaludku. K jídlu byla dobrá, ale její krev asi obsahovala něco, co tam nemělo úplně patřit.
Svým uchem, vylepšeným od ustřelení brokovnicí, slyším slabé volání o pomoc. Nemohu identifikovat směr.
Hlava se mi točí jak kdybych slezl z centrifugy, slzy se mi bolestí derou do očí. A pořád ten hlas...
***
"Pomoz mi, jsem tady, slyším tvůj dech, jen mysli a já uslyším i zbytek, pomoz mi prosím, potřebuju tě..."
Ten hlas, tichý, šeptající, naléhavý...
Vím v jakém světě se pohybuji, je mi jasné že to může být léčka. Ale zní to jako opravdová žádost o pomoc.
"Kdo jsi?" pokládám otázku, aniž bych pohnul rty.
"To je jedno, potřebuji tě. Vím kdo jsi a musím tě mít na blízku", odpovídá naléhavě, avšak šeptem, jako by ji někdo mohl slyšet.
"Kde jsi? Jak ti můžu pomoci?" snažím se zjistit víc informací. V tom cadillac zaškytá a začne zpomalovat.
Né, to auto jsem měl rád, teď abych sháněl něco jiného, sakra...
"Sjeď z cesty o kilometr dál vlevo, je tam statek, tam ti pomohou, dávám jim zprávu. Ale potom hned musíš přijet a pomoct mi", nevím jestli hlasu v hlavě, který jsem ani nezval, věřit. Nakonec na statek odbočuji. Po cestě vidím zbytky hadrů a cedule s varováním, že se jedná o hlídaný pozemek a vetřelci budou zajati.
Před bránou jsem začal zpomalovat, ale těžká vrata se rozestoupila a pojmula celé mé vozidlo do útrob statku.
***
Po zastavení mne zkontrolovali, moc jsem se jim nezdál. Ale evidentně byl pro ně hlas dostatečně důvěryhodný, že si vzali mé auto s poruchou, řekli ať se pro něj zastavím cestou zpátky a dali mi jiné, malinké na záchrannou misi. Halucinace z krve ruské mutantky mi začaly dělat trochu problém. Ale nakonec jsem nastoupil a vyjel. Zpět na Plzeň.
***
Čtyřikrát menší motor, než v cadillacu, stříbrná, omlácená fiesta, ale stejně jí motor ševelí hladce a lehce. Oproti cadillacu komfort nula. Ale nevadí, soustředím se na jízdu.
***
Dívka u silnice, stopuje. Na sobě má džíny, pruhované tílko a vlasy se jí vznášejí kolem hlavy. Nádherné oči se jí lesknou za tenkými brýlemi, hebká kůže voní na dálku. Svět je slunečný, světlý, krásný. Stojí tam a záře kolem jejího těla mne nutí zastavit.
Je oblečená až moc civilně, ale to mě neodrazuje a v tuhle chvíli mi to nepřichází divné.
***
Už asi hodinu si hezky povídáme o tom, co jsme kde zažili. Je to příjemné. Okolí se změnilo k nepoznání. Po silnici jezdí auta, benzínky jsou plné zboží, cesta hezky utíká. Ostražitost je tatam. V hlavě se mi ozývá jen zvonění rolniček, zvonků štěstí. Je mi s tou dívkou krásně. Jedeme a jsme v Plzni. Trochu se začíná zatahovat. Ona mi říká, že již musí jít. Nechci ji pustit, chci být s ní, chci s ní jet na výlet. Podívat se na nějaký zámek, dát si zmrzlinu, když je ten krásný a slunečný den... Zastavuji na semaforech. Hlavu jako by mi okamžitě někdo vzal do svěráku....
***
Zařval jsem, po otevření očí slyším tichý vzlykot a volání o pomoc neznámé dívky. Venku je skoro tma, provazce vody padají z nebe a rytmicky bubnují na kapotu staré fordky. Stěrače jsou spíš nefunkční, než že by stahovaly vodu ze skla. Při pohledu vedle sebe jsem zjistil, že dívka, kterou jsem vezl, byl jen přelud. Pane bože, dej se dohromady chlape... Párkrát jsem se pleskl do tváře a divím se, že jsem vůbec dorazil tak daleko. Za mnou hotová pohroma. Někde chybí silnice, převrácená auta, polorozbořené zátarasy...
"Postarala jsem se o tebe, měl jsi otravu, ale teď mi pomoz", ozvalo se mi v hlavě znovu. A byl to známý hlas. Hlas té dívky, kterou jsem vezl. Tedy nevezl, byla to jen představa, ale moc hezká. Nevím na kolik to bylo tím jedem, ale cítil jsem k ní náklonnost. Zaprvé se mi moc líbila, zadruhé byla opravdu milá. Třeba taková bude i ve skutečnosti...
***
Pomalu mě odnavigovala do centra Plzně. Infrastruktura relativně funguje, takže sem tam je k vidění otevřený obchod a nebo restaurace. Lidé chodí po ulicích celkem nalehko, jen je po chodnících spousta ozbrojených policistů, kteří dohlíží na pořádek.
Dojel jsem ke starému zimnímu stadionu. Dívčin hlas v mé hlavě je teď velmi silný. Vzal jsem si katanu od mutantky a ne zrovna pomalým krokem se vydal dovnitř. Takhle nějak si představuji postapokalyptické filmy. Vytrhaná ohořelá sedladla na tribunách, na ledové ploše různě rozbitá a ožehlá auta. Všude nepořádek.
Hlas v hlavě řekl už jen poslední slova: "Místnost komentátorů" a zmlkl. Ocenil jsem klid a ticho
Krysy se stejně za chvilku vynoří...
***
Došel jsem až do komentátorské místnosti. Dveře zamčené. Vykopl jsem je. Za nimi na posteli ležela TA dívka. Slečna, která mi dělala společnost do Plzně. Stále krásná, ale velmi zubožená. Vzal jsem ji na ramena a postupoval zpět. Překvapivě bez odporu ze strany krys. Ale někdo jí brzo začne shánět. Byla zamčená, někdo jí krmil a chodil umývat. Dívka jako pírko, lehoučká, na rameni jsem jí téměř necítil. Ale ve vzduchu něco cítit bylo. A nelíbilo se mi to.
***
Dívku jsem naložil do auta a odvezl do Prahy. Cadillac je prý v pohodě. Ve starém bytě, který překvapivě byl na žižkově ještě dobře použitelný, jsem dívku uložil do postele a uvařil večeři. Snaha snad nebyla marná, všechno snědla a vypadalo to, že jí chutná. Nemluvila příliš, její oči ale mluvily víc než tisíce slov. Někdo jí hrozivě ublížil. To už se nesmí znovu stát. Budu tady pro ní. Cítím, že ji musím chránit.
Druhý den vstala a osprchovala se. Udělal jsem snídani. Dívala se na mě dlouze a já zatoužil po ochutnání jejích úst. Podívala se mi hluboko do očí a já věděl, že ona mě chce líbat také.
Nejprve nesměle, potom velmi vášnivě a hluboce, jsme pojili naše ústa k sobě a bylo to nádherné. Poté jsem se ale neudržel a celou tu krásnou a romantickou chvíli pokazil tím, že jsem se jí zmocnil.
Všechno oblečení jsem z ní strhal a jazykem jsem jí celou ochutnal. Její kůže po koupeli vypadala tak lákavě. Několikrát jsem si lehce kousl, ale nikdy ne tak, abych jí ublížil. Vůně, kterou vydávala, byla magická. Dával jsem jí vše to, co jsem mohl. Nikdy jsem nechtěl už oddělit svůj jazyk a svá ústa od jejího těla.
Když už jsem to nemohl vydržet, otevřela se mi jako květina a já v návalu rozkoše do ní vnikl. Bylo to nádherné. Milovali jsme se dlouho, jemně. Nikdy na to nezapomenu...
***
Musím zjistit, kdo jí tam držel a proč. Po dvou dnech, které jsem jí nechal na zotavenou, vím že jí miluji a nechci o ní přijít. A taky se musím spojit s druhým světem. Mám neblahé tušení, že ta dívka, je něco víc než oběť, kterou jsem zachránil...
Žádné komentáře:
Okomentovat