***
Klepu na dveře. Vidím, že kufřík je dost natěšenej. No asi mi z toho už lehce hrabe, ale snad to už bude v pohodě a já slastně někomu ublížím. Už se na to moc těším...
Šoupavé kroky ke dveřím oznamují, že se chystá malá oslava mého umu. Tiché nadávky jsou slyšet jen mým uchem. Obyčejnému návštěvníku této smrduté chodby plné výkalů, by byly utajeny...
Cikáni se úžasně starají o svůj svěřený majetek.
Dveře zaskřípaly, nějakej fotřík od smrdutý řeky otevřel. Měsíc nepraný tričko se stydí za svého nositele. Pach, tedy spíš puch z bytu by zabil protiteroristickou jednotku i s plynovejma maskama. Začalo mi to tam připomínat mučírnu v druhém světě. Ještě mi chybí, aby řekl, chovejte se tu jako doma. No to by asi neřekl, jak se chovám doma... Ha ha ha, dost mě ta myšlenka pobavila...
Vydal z úst nějaký zvuk. Podle toho jak se zatvářil ihned po produkci jsem usoudil, že jako čeká co jsem zač a co tam chci.
Tak jsem tedy začal. „Dobrý den, já jsem Josef Ježek ze správy sociálního zabezpečení v Mostě.“ Ó jak já rád kecám lidem.
Tvář se mu rozjasnila, jako jsem to nečekal ani v nejbujnějších představách. Docela jsem se lekl. Ihned mě narval do dveří a začal ukazovat, jak se tam zle žije, že tam má nepořádek, záchod nepoužitelnej, podle mě asi prodal mísu a sere sousedům pod sebou do koupelny. Ale ti tam maj taky díru, takže to padá asi až do sklepa. Že mu to padá na hlavu a kdoví co... Tak tohle jsem si přál říct cigáněti už pěkně dlouho. Od té doby, co koukám na telku...
„Ale za to vám nemůžeme, vždyť jste si to způsobil sám. A tímto vás, protože neplatíte, budeme muset vystěhovat a byt musíte uvést do původního stavu. Pokud to nemůže být učiněno, nápravu sjedná město, ale za předpokladu, že si peníze vynaložené na opravu odpracujete, nebo si půjdete sednout.“ No to teda fakt jako čučel. A jéje. Začíná se rozčilovat, že to nejde. Ale jde, ty rozumbrado. Nechávám ho vycukat. Však on něco udělá.
„Né ty cájzle, já tě zabíju,“ a hodil po mě popelník. Jediná čistá věc v celém bytě...
Hůlka v mé ruce se vymrštila a já zasáhl popelník. Skleněná věc se rozskočila na spoustu střepů, z nichž některé zasáhly tmavého spoluobčana do obnažených částí toho jeho špinavého těla. Začal ječet jak poraněné podsvinče. A pro mě nebyl ani nic jiného. Dostal holí do holeně. To slovní spojení mě pobavilo a pousmál jsem se.
„Ne to ale nemůžete, to je rasizmus.“ Koukl na mě ze země, kam ho srazila prudká bolest z mé hole vyvstavivší.
„A to nebyl rasizmus, když jsi po mě hodil ten popelník, ty příživníku společnosti?“ Podivil jsem se. To se ohání kecama na rasisty, když se tu válí jak dobytek? Začínají se mi zamlouvat věci, které jsem s pasákem v druhém světě dělat nemohl. On věděl, že sroste a že neumře, ale tenhle ví, že jen tak nesroste a s naprostou jistotou může umřít.
Plazí se do rohu. A přichází chvíle na vyzkoušení nového vynálezu. Odrušení zvuků v místnosti. Může tady křičet jak chce, ale venku nebude nic slyšet. A tahle místnost má dokonce i dveře. Fain. Vyndavám strojek, velikosti dvou krabiček zápalek na sobě a rozhlížím se kolem sebe. Na to, že bere podporu, má tu elektroniky, že bych brečel. Zapínám domácí kino a věž. Na obojím ladím jistou frekvenci, na které bude vysílat ta krabička. Na uši si nasazuju odrušení. Mohl bych sice odečítat ze rtů, ale takhle to bude mnohem lepší. Alespoň po zvukové stránce.
To klubko špíny v rohu, teď asi myslí, že buď nejsem ze sociálky, a nebo, že už skončili zlaté časy nicnedělání a on bude muset jít zase hákovat.
Ale můj skutečný důvod pro návštěvu v těhle hnusnejch končinách ho jistě překvapí.
Strojek programuju tak, aby byl kódován pouze jeho hlas a jeho zvukové projevy. Šikovná mašinka...
***
„Asi jste už pochopil, že nejsem ze sociálky. Zajímá mne jistá informace.“ Oznámil jsem mu, velice solidním způsobem. „Kolik by ta informace mohla mít cenu?“ Á už smlouvá. „Vy jste mne nepochopil. Já nepřišel jí koupit. Já si pro ní přišel.“
„Ale zadarmo ani kuře nehrabe. Hahahahaha,“ zasmál se svému asivtipu...
No nesetkal se u mě s pochopením.
„Zajímá mně, kdo vám všem tady poradil, abyste vycestovali do Kanady a Anglie?“
„Nikdo neporadil, my jsme si to vymysleli. Přečetli jsme si to v novinách. Psali tam, že to tam je se sociálníma dávkama lepší než tady.“
„To jste si těžko přečetli. Kdo vám to poradil?“ Přistoupil jsem ke kufříku odloženému na stolku a odložil k němu i hůlku.
Pochopil, něco pochopil, ale co, to zatím nevím.
„Nic nevím a nic nepovím,“ řekl zarputile.
„Ani nevíš, jak rád tohle slyším.“ Pousmál jsem se tak, že by i dědečkovi mrazíčkovi naskočila husí kůže...
Lepenka je takový milý společník. Dokonce jsem sehnal i stříbrnou. Vzal jsem váženého občana pana Berkyho a posadil na něco, co asi kdysi dávno, a opravdu dávno, mohlo být křeslo. Koženka se v cárech loupala a uvnitř opěradla i sedáku byl asi pestrý život. Dostal injekci, která mu uvolnila svalstvo. Na pět minut s tím nemůže hýbat a v podstatě vše cítí, jen se nemůže bránit. Bohužel to má jeden vedlejší účinek. Nemůže ani mluvit.
Odstřihl jsem mu tričko a to, co asi měly být tepláky. Seděl tam na tom, jen ve špinavých slipech. Asi bych hodil šavli, kdybych už nebyl zvyklý na ledasco. Ani jsem ho neobkládal igelitem. Stejně se sem už nehodlám v budoucnu vracet.
Nejdřív jsem začal s nohama. Pravá noha byla omotána třikrát lepenkou jen kolem dokola a pak jsem omotal to křeslo. Takhle se noha ani nehne. Levá noha byla následována stejně. Lepší než provaz. Křeslo jsem opřel o stěnu za ním. Takže to vypadalo, jako by se na něm houpal. Roztáhl jsem mu prsty na rukou a udělal jsem mu klasického fakáče. Ale pak jsem si to rozmyslel a nechal venku i palec. Ukazováček, malíček a prsteníček pravé ruky jsem přilepil k dlani. Vypadal jak postiženec. Za zápěstí jsem ho potom zase připoutal k postranici křesla. Na druhé ruce jsem nechal prstíky volné. Třeba se to hodí... Ale ruka byla samo sebou připoutána též.
Jakž takž se mi povedlo přidělat jeho tělo k opěradlu. To aby sebou necukal. Pak jsem křeslo posadil opět na všechny čtyři nožičky.
Berky se začínal probírat. Teda on byl probraný, ale jeho tělo. A zase lepenka. Stačilo koště, které jsem připásal ke křeslu, tak, aby se nekymácelo ze strany na stranu. Kolem hlavy přes čelo jsem mu košťátko přilepil k temenu.
Vypadá jak na elektrickém křesle. A musím konstatovat, že k černé kůži jde stříbrná opravdu skvěle. Ale potřeboval by umýt...
***
Berky je už tři minuty v celkově bdělém stavu. Pořád něco mumlá, jako jestli jsem polda, že si bude stěžovat a tak podobně. Jestli jsem z mafie, tak mě uplatí a tak... No nevím, mafiáni se asi moc ze sociálních dávek uplácet nedaj ne? A já mám dilema. Nevím, jestli mu mám dát povzbuzující injekci či nikoli. Měla by za následek větší výdrž organismu, a zároveň větší vnímání bolesti.
No prozatím nedám...
Chystám si jehlu, hezky dlouhou jehlu. A taky lihový kahan. Zábava může začít.
***
Blížím se k němu s jehlou.
„Co to má být? To mi jdeš dělat aprukunkturu, nebo jak se tomu nadává? Nebo mě chceš snad vystrašit? Mě bodli nožem a taky jsem to ustál, a tahle jehla? Ha ha ha...“ No nezní moc přesvědčivě. Podle tónu toho hlasu mám pocit, že je posranej až za ušima.
„Tak kdo to tady poradil, abyste vycestovali? Stačí to říct a bude to pro nás oba rychlejší. I když bych radši, abyste to neřekl...“ Blížil jsem se k němu a usmíval se...
„Nikdo to neporadil. My na to sami přišli. My nejsme tak blbí, jak si myslíte.“ Asi je posranej, ale taky nasranej, že mu nevěřím. NO uvidíme.
Jehla mu zajela pod nehet toho prostředníčku. Právě panu Berkymu povolil svěrač. Nic moc. Nevím co měl den předtím k jídlu, ale asi to nebylo nic dobrého, pokud to takhle smrdí.
Jako doprovodný jev zvolil zakřičení. Přístroj eliminuje jakýkoli zvuk nad udanou hodnotu decibelů. Málem mi to urvalo uši, ale Berky slyšel, tedy vnímal zvuk ze svých hlasivek pouze jako vibrace v uších a lekl se.
Teď ho nechám chvilku uklidnit.
Tu injekci mu ale dám. Protože když bych pokračoval, jeho mozek odpojí nervové zakončení na tom prstě a on už by odtamtud necítil bolest. Takže tohle tomu jevu zabrání, aby se projevil.
Líbí se mi ty nové injekce. Vypadá to jako pistole na lakování auta. Jenom se to přiloží, kapalina v průhledné nádobce se vstříkne do těla a je to. Já jsem mu dal koňskou dávku. Sice je to drsné, ale srdci to zabrání vysazení a mozku bezvědomí. No nezávidím mu...
Když už byl uvolněný a i prst ho přestal bolet, zeptal jsem se znovu. „Kdo?“ a jako odpověď mi přišly jenom nadávky. Jo tak by to mělo být. Zapálil jsem lihovej kahan.
Podíval se na něj a nedocházelo mu, co chci dělat. Krev z prstu mu už přestala kapat. Prst přijal jehlu, jako by tam pod nehet odjakživa patřila. Hmm... To je můj teprve druhý pokus.
Přiblížil jsem se plamenem kahánku k jehle. Ta se lehce začala zahřívat. Asi mu to nebylo příjemné. Kolem jehly začala téct krev. Rána se znovu otvírá. Zatím je jehla jenom teplá a tak to asi hřeje a jen lehce to přichází k sobě. Ptám se na tu samou věc jako předtím. Asi se toho, kdo jim nasadil brouka do hlavy bojí víc, než bych řekl.
„Ale on mě zabije, když vám to řeknu. Budu svědčit, ale chci ochranu a peníze.“ Snaží se smlouvat. Ale je v takové situaci, že z jeho pozice se až tak moc smlouvat nedá. Plamen se dotkl jehly. Jehla se prudce začíná ohřívat a rána již krvácí fakt hodně. Nebude dlouho, neboť vysoká teplota začne péct tkáň a tak to bude jen hodně pálit. Fakt hodně...
„Tak kdo?“ Jako odpověď se ozývá pouze neartikulovaný řev. Ten člověk nemá asi žádné sebeovládání.
Přestává mě to bavit. Něco lepšího už mám v plánu. Ten chudáček si myslí, že už jsem to nadobro vzdal.
***
Žádné komentáře:
Okomentovat