***
„Vy jste..., vy jste na mě promluvil?“ kouká na mě dost nevěřícně.
„No ano, to spolu se spolupracovníky nemluvíte?“ Podivil jsem se. Opravdu mě to překvapilo. Protože i člověk, který zasvětil život práci, tak potřebuje někdy konzultovat.
„Ne nemluvíme. Oni všichni vypadají, že mají moc práce. A i já mám takový pocit. Ale dělám to tu všechno zas a znova a nikdy to není hotové a mám pocit, že chvilka přestávky na pár slov neuškodí. Už věky jsem s nikým nepromluvil. Ani se starými známými.“ Prohlédl jsem si jeho pracoviště. Stohy papírů, počítač z roku asi 85. Takové ty bedny co měly všechno dohromady. Monitor počítač a i klávesnici. A na monitoru spousta čísel. Takže to vypadá na účetního.
Nahlédl jsem do papírů a zjišťuju, že půlka jich jsou nesmysly a asi za trest, ale ta druhá dává smyslu dost. Takže už vím, kdo všechno pracuje pro nás. Pasáci a šlapky jako laboratorní krysy a úředníci jako technická podpora.
„Jak dlouho už tady pracujete?“ Vypadla ze mě otázka.
„Mám pocit, že tak asi sto let.“ Nesměle se zasmál, jako by to měl být vtip, ale on nebyl. Ve dne v noci pořád u počítače. Žádné pocity potřeby, jenom pracovat a nic jiného. Jenom tady sedět a nejíst, nepít, nechodit na záchod. Nepotřebovat jít domů. To je trest za to, že zanedbávali rodiny, děti a manželky, že se jim práce stala milenkou a dokud je neskolil infarkt, nebo taky jiná hezká civilizační choroba, tak byli pořád jenom v práci. A teď to maj přikleplý asi na dost dlouho. To je panečku očistec. A už tady úplně vidím pár mých dosavadních nadřízených, kteří tu svojí práci moc žerou.
„Kde tu najdu někoho od zpravodajství, nebo snad internetu a IT?“ Otázka nepadla na úrodnou půdu.
„Co je ten Infernet? Něco k pití? A E.T. byl mimozemšťan a blázny si dělej z někoho jinýho, já musím pracovat...“Naprudil se úředníček a otočil se ke své práci.
Rozhlédl jsem se tedy po okolí a zpozoroval celkem moderní počítač, u kterého se dlouho nesedělo. Pár okolosedících se na mě podívalo dost zvláštním způsobem. Jako by mě litovali. Pochopil jsem, že oni nejsou tak hloupí a oni vědí, že tady pracovat je to za trest. Zvedl jsem se tedy a řekl: „Jsem z jiné rasy. Je tu někdo přes informace?“ úkosem se na mě podíval jeden asi třicetiletý chlap a kývl. Nebylo potřeba zapínat počítač. Jdu tedy rovnou k němu.
„Tady jsou informace které mám. A tady jsou informace, které naopak potřebuju vyhledat. Máte tu spojení na venkovní Síť?“ Kývl, jako že ano. Asi nejsem první.
***
Tak mám všechno. Nalezl jsem jednu rodinku, která má dost podivné zvyky. Kdykoli umře někdo v okrese, tak oni si koupí hned na to něco dražšího. To je dost zvláštní jednání. Máme je. A teď na slavnost.
***
Na slavnosti je spousta jídla, ale nejvíc pozornosti přitahují krevní konzervy. Mají tady všelijaké ročníky a i zralost. Kvalita se cení.
Přivedli dívku. Velice zvláštní. Je to nějaká míšenka. Dokonce je klidnější, než jsem byl já sám. Z doslechu jsem se dozvěděl, že ona bude vyzvídat přímo zdroje. Dostane se do hadího hnízda a tam vyzví všechny informace. Když vidím to tělo je mi hned jasné, jak se tam asi dostane.
Obřad proběhl podle pravidel a já jsem byl zase konečně nasycen. Azazel mi ještě něco chce. Dneska budu spát v panství. Je tu klid a spí se tady fain.
***
„Jsme mu na stopě,“ podívala se na mě Azazel.
„Komu?“ nepochopil jsem v první chvíli. Trošku jsem doufal, že se se mnou bude chtít sejít z docela jiného důvodu. Třeba proto, že se jí líbím...
„Tomu, jehož jméno je Ivan Konkiewicz,“ dodala s pochopením. Abych se přiznal, docela jsem na to zapomněl.
„A co má za lubem?“ padla moje otázka.
„To se snažíme zjistit. Ale má dost dobré krytí. Určitě za ním stojí Druhá organizace. Je to plný hnusáků upírů,“ zatvářila se, jako by právě rozkousla ploštici.
„A jak jsme vlastně vznikli my a jak ta Druhá rasa?“ Nedala mi klidu otázka.
„Před mnoha staletími, ještě za starého Říma chtěl Caésar vytvořit neporazitelnou armádu. Takovou armádu, která by rozdrtila kohokoli a ještě se jím živila. Povolal na pomoc Kleopatru a ta, jelikož holdovala magii, tak vytvořila kmen. Nový druh. Vytvořili a ovládali ho. Ale jednou generál byl zraněn a někteří vojáci uprchli z moci kouzla, které je vázalo k věrnosti panovníkovi. Císař se o tom nikdy nedozvěděl. Tito z kmene upírů utekli do Karpat. Založili tam rod vlada Drakuly. Ale měli jeden dost velký handicap. A pořád mají. Mohou se ve volné přírodě pohybovat pouze v noci. Slunce je spálí.
Nás císařovi čarodějové trochu upravili. Už pro nás není důležité zabíjet, ale ochraňovat. Jsme jakási protiváha upírům. Jsou to naši nezvedení bratři. Ale my máme dost výhod. Můžeme být živi i z normálního jídla. Můžeme se pohybovat na slunečním světle. Dokážeme kontrolovat svůj hlad. Ale oni jsou zvířata...“ Podívala se na mě.
„Potom, když už byl počet upírů zredukován na pár jedinců, které bylo těžké nalézt, začali jsme chránit lidi před sebou samými. A tak postupně bylo nalezeno toto místo, vytvořili jsme silnou organizaci, která má prsty všude, ale nikdo o tom nátlaku neví. A teď, po chvilce dějepisu je čas na zasloužený spánek...“ prošla kolem mé osoby a zmizela za zavírajícími dveřmi.
„Ty jsi ale vůl Hansi...“ řekl jsem si a začal se vysvlíkat z těch parádních hadrů.
Dneska jsem dostal hezčí pokoj...
***
Nějak nemůžu usnout. Je to dáno asi tím, že nějak nejsem zvyklý spát sám. V tak velkém pokoji.
Už minule jsem si všiml, že v suterénu panství je bazén. Nikdy jsem neprahl po tom, abych se někde cachtal ve vodě. Ale dnes mám na to nečekanou chuť.
***
Vyhrabal jsem v pohotovostní tašce, kterou mám vždy s sebou nějaké plavky. Spolu s děsně tlustým froté ručníkem jsem se vydal po ztemnělých chodbách ke schodišti. Bylo to tu tak rozlehlé.
V hale jsem zaváhal. Mám chuť na Gin. Takže následovalo hledání baru. Paráda. Bar byl plný k prasknutí. Nikde ani upito. Nejrůznější druhy alkoholu, spousta skleniček, po pultu ovoce. Vše samozřejmě čerstvé. Nabral jsem na co byla chuť a v tuhle chvíli už mi nic nebránilo k relaxaci u bazénu.
Po mém příchodu do ohromné místnosti se okamžitě rozsvítila světla. Odněkud se začala ozývat poklidná hudba sta smyčců.
Následovalo rozhlédnutí a až když jsem se ujistil, že jsem v místnosti sám, změnil jsem oblečení v plavky.
Kolem té velké nádrže s vodou bylo rozmístěno celkem dost zahradních stolků. Samozřejmě u každého bylo příslušné množství židliček.
Celý prostor se nachází pod povrchem půdy. I když je to tu obložené kamenem a vypadá to jako gotické klenby, určitě to na mě nepůsobí chladným dojmem. Vybral jsem si jeden stolek a rozložil na něj to malé království které jsem přinesl.
Tekutina zažbluňkala v křišťálové nádobě, do které před malou chvilkou přistály tři kostky ledu. Taková pohoda.
Voda je teplá jako kafe. Příjemně se tu plave. Zkouším to i pod vodou a když se vynořím, zjišťuji, že moje samota byla narušena. Na stolku je nakouslé jablko a ještě se kýve.
Rozhlížím se ale nikoho není vidět.
Asi nějaký vtipálek, pomyslí si můj mozek a ani nevolám to klasické „Kdo je to?“.
Už se nepotápím, ale jsem celkem bezstarostný.
Za chvilku už mě to nějak přestává bavit.
Vylezl jsem z bazénu a nakapal na dlaždičky. Mám chuť na nějakou drsnější hudbu. Ale vůbec netuším, kde je tady přehrávač. Takže si rezignovaně sedám s tím, že počkám na pokoj a tam si něco pustím.
Zatím dopiju Gin. Ale dal bych si i něco výživnějšího.
Zatím dojíždí track s houslemi a čely. Jsem zvědav co bude dál. I když ty housle mají mít pomalý ústup, tak se jejich hlasitost zvedá. Jsem docela překvapen. Housle pomalu umlkly a já cítím akustický tlak. Ale není nepříjemný. I když žádný pořádný zvuk ještě není slyšet. Ano bubny. Teď jsem je zaslechl. Rytmus je dobrý. Sedím tady se skleničkou v ruce a ke mě se žene stádo slonů, africké rytmy produkované tisícem válečníků na bubny, desítky parních lokomotiv jedoucích v jedné řadě po kolejích. A pak náhlé ticho. A jeden tón se dere na povrch toho ticha. Je to ukřičená kytara. A pokračuje dál a dál, dokud nemá plnou sílu a užívá si sama to sólo. Přidává se k ní sestava bubnů a jen tiše ji doplňuje. Sedím jak přimrazený. Ještě nikdy jsem nic takového neslyšel. Je to naprostá bomba. Mráz mi běhá po zádech a já si to jen užívám. Zavřel jsem oči a slyším, jak se k těm dvěma nástrojům přidává celý orchestr. Je to nádhera. Ale ještě netuším, co bude následovat.
Voda v bazénu již není osvětlena čistým a bílým světlem. A nebo je, jen voda změnila barvu na temně rudou. Rozhlédl jsem se po místnosti a jak bylo všechno krásně červené, dostavila se u mě taková chuť na krev, jako nikdy před tím.
Z vody šla jemná pára, pomalu se měnící na mlhu. Mlžný opar houstl a naplňoval místnost.
Z ničeho nic jsem ucítil ještě něčí přítomnost...
Z mlhy nad bazénem ke mně přichází postava. Asi umí chodit po vodě, nebo se prostě jen tak vznáší. Ani mně to neděsilo. Jediný pocit, který se ke mě dostavil, bylo smyslné očekávání.
***
Žádné komentáře:
Okomentovat