***
Konečně jsem otevřel celý svůj kufřík, který jsem měl s sebou. Nářadí se zalesklo a nápadně se mi zúžili panenky. Berky znovu pochopil. Pochopil, že jsem ještě neskončil... A vůbec z toho neměl radost. Začíná plakat. Oh, je to nechutné. Nejradši bych ho zabil rovnou. Ale to přece není zábavné. Takže zábava začne a bavit se budu dlouho.
„Skalpel prosím,“ zalaškoval jsem a nikdo se nesmál. Asi se mi vtip nepovedl.
Skalpel, ostrý, lesklý a moc hezký předmět se projel po kůži na lýtku. Na tom lýtku, na kterém je v tuhle chvíli modřina po ráně holí. Tedy, ehm, asi by tam byla, kdyby se to na téhle černé kůži dalo vidět...
Kůže na obtloustlém lýtku se otevřela jako růže. I tak hezky červená byla...
Zavoněla krev. Ale tuhle nulku si já necucnu. Připadá mi to nechutný asi jako burger na václaváku. I když jsem je míval rád tak vím, že potom je dva tři dny pěkná běhavka. Skalpel se pomalu, ale jistě zakusuje do svaloviny pod kůží. Dávám pozor, abych neporanil nějakou žílu, to by pak zábava neměla dlouhého trvání. Dostal jsem se na kost. Asi po pěti minutách. Nic neříkám. A on odpovídá. Zvláštní. Před chvilkou se mu moc povídat nechtělo. A teď když je legrace v plném proudu, tak mi to kazí. No to nejsem rád.
„Řeknu, všechno ti řeknu ty hajzle. Ty všiváku... Jen přestaň řezat. Nech tu nohu prosím...“ Slyšel jsem dobře? Poprosil mě o něco? Cikán a prosí? No to si nechám líbit. Nejsem přece necita a tak přestávám. Nicméně mám radost ze svého pokroku.
Ta hromada sraček v lepence mi chce vyklopit to jméno. Ale nejdřív chce vodu. Chce se napít? Má to mít. Takže jdu do kuchyně a ... No vidím, že tady vodu nenačerpám. Fuj... Vyndám skleničku, kupodivu čistou, a nalejvám mu ze svých zásob. Ta jedna sklenička mě nijak neuškodí a on třeba bude mít radost. Každopádně je to poslední věc, kterou udělá. Bohužel se zítřka nedožije. A dokonce už mám plán, jak to udělat, aby si mě s ním a jeho smrtí nikdo nespojil.
„Dík...“ řekl a začal hltat vodu, kterou jsem před tím nalil z lahve. NO spíš jsem mu ji lil do krku. A moc to nešlo, jelikož má ještě pořád hlavu připevněnou ke koštěti.
„Jmenuje se Ivan,“ řekl když dopil.
„Ivan? Ale těch je po světě miliarda...“ odpověděl jsem mu.
„Ale ne takových Ivanů. Dál jsem jmenuje Konkiewicz, je to rumun. Na rumuna dost bílej, ale je.“ Tak to vypadá, že mám co dělat s upírem. Ale to není dobré. Sakra. A proč chce vycestovat cikány? To nějak nedává smysl... A proč vůbec v čechách?
„A kde bych ho našel? Kde jsi ho potkal ty?“ padla otázka a já se mu podíval do tmavých očí, podlitých krví z pláče. Tolik krve a já si necucnu, sakra...
***
„Ahoj Vašku, cinkni Peťovi, tomu z banky... Jo přesně tomu. Ať hned přijede do Břežan.... Jo fain. A ať Eva něco napeče. Docela bych si dal něco domácího.... Jo to bude prima. Tak se mnou počítej.“ Tak tenhle rozhovor asi slyšel můj spolucestující v autobuse.
Zrovna poslouchal ještě na půl ucha walkmana. Ale asi trošku i mě. NO co se dá dělat. Přece ho nezabiju.
Z jeho sluchátek se ozvaly mimořádné zprávy.
...Byl nalezen ve svém bytě sídliště Chánov. Podle zprávy místního policisty ho napadl jeho vlastní pes. Dle všeho se poranil na noze a pes ucítil krev. V tu chvíli usmrtil pana Marcela B. a než stačili přijít na pomoc sousedé, tak muž z prokousnutého hrdla vykrvácel. Pes se poté pustil do nohy mrtvého... A bla bla bla...
Znáte to. Nakonec z toho udělaj rasově motivovanej útok psa na cigána a Nova to rozmázne jak dlouhá, tak široká...
***
„Ahoj Vašku, nazdar Evo,“ pozdravil jsem obyvatele Břežan. Sedl si a poprosil jsem o čaj. Počkáme na Peťu a pak se projdem na procházku.
Kvůli Evě udržujeme konversaci v bezstarostném tónu.
Tidli... tudlu... ttt... tu... ozval se telefon, který dostali od dědečka.
„Jo...“ promluvil do něj Vašek.
„Hned pro tebe jedeme,“ řekl ještě do telefonu a zavěsil.
„Je na nádraží,“ vstává z křesla a jde se oblíct.
„Tak jo. Jedeme pro něj. Evo, přijedeme za chviličku.“ Taky vstávám a dopíjím výborný černý čaj s mlíčkem.
U peronu jsme za tři minuty. Autem je to sranda.
Peťa má zas ten pohled, kdy skoro všechno ví, ale nechá vás na pochybách o svém zdravém rozumu. Jako by ani do pěti neuměl napočítat.
Postupně mu líčím co jsem se dozvěděl. Že jsme se dostali pravděpodobně na stopu nějakého upíra, který má nějaký plán s romskou menšinou. Mě už teda spíš trošku připomínaj většinu. Ivan se zdržuje někde kolem Prahy. To je prims, pomyslel jsem si, aspoň to nebudeme mít daleko.
Sestavujeme plán a hned začínáme jednat.
Naše vyhledávací oddělení v druhém světě zásobujeme daty. Hledá se cokoli by bylo neobvyklé a všechny odchylky od normálu. Počty vražd a tak podobně.
***
V tuhle chvíli jsem na mrtvém bodě. Nemám co dělat a ten nudný život zaměstnance banky už mě taky nějak nebaví. Chtělo by to i něco civilnějšího.
A dobrá zpráva je, že nemusím čekat dlouho...
***
Na kutnohorsku je nějak moc nešťastných náhod a náhlých úmrtí najednou. Nezdá se, že je to náhoda...
***
„Nějak nám docházej prachy. Mámo, něco s tím musíme udělat,“ zahalekal taťka od stolu. Právě počítá v kuchyni peníze na příští týden.
„Taťko, já mám další tip. Stará Nováková má prej nasysleno věno pro vnučku a taky sobě na pohřeb,“ přišla ze sklepa mamka.
„No tak to bys asi měla zajít na návštěvu, nemyslíš?“ Taťkovi se viditelně rozzářila tvář.
„Jo, jen shodím tu zástěru a vezmu na sebe něco slušnějšího. Beru si s sebou mobil, tak buď připravenej,“ ještě si něco dolaďovala na účesu.
Naposledy přetáhla obličej pudrem a jala se vyrazit na procházku k babce Novákový.
„Ježiš, málem bych zapomněla. Podej mi prosímtě misku,“ natahovala se z předsíně, aby neumazala lino v kuchyni.
Taťka vstal a poslušně podal misku. Ještě si dali pusu a mamka vyrazila.
Úterý dopoledne, slunce jí svítilo do zad a v tom teple se dobře šlo. Brzy budou prázdniny, ale v tuhle chvíli byla ves liduprázdná. Ona jde do sousední vesnice. Přece nebudou riskovat ve vesnici, kde sami bydlí.
Cesta jí celkem ubíhala. Posední domy Slavošova jí mizely za zády. Po čtvrt hodině, kterou šla polní pěšinou plnou prachu, se dostala do vsi, kam vedly její kroky.
Přešla náves. Nikde nikdo. Jen ptáčci štěbetali z křoví podél silnice. Minulo jí jedno auto. Ale rychle zmizelo za zatáčkou. Teplý vzduch sálal ze silnice a signalizoval blížící se léto.
Domek babky Novákový je tu blízko. Blízko návsi, ale šikovně zastrčený stranou.
Otevřela vrátka a vstoupila na dvorek. Slepice na dvorku kvokaly a sezobávali zrní, které bylo viditelně čerstvě nasypané. Konečně už byla u domu a zaklepala na okení tabuli. Sklo se rozdrnčelo a ještě hodnou chvíli byla slyšet slabá rezonance.
V okně se objevila obrýlená hlava, kůže věkem svraštělá a šátek zakrývající vlasy. Babka Nováková se usmála a s ní i mamka Stodolová...
***
Ke dveřím stavení se blížily šoupavé kroky. Babka Nováková se skřípěním otevřela těžké dubové dveře, které dělal ještě nebožtík.
„Copak potřebujete paní Stodolová?“ Nováková je potěšena nečekanou návštěvou. Naposledy jí navštívila dcera před měsícem. Kdyby neměla zvířátka, už dávno by neměla proč tu být.
„Měla byste pár vajíček? Budu dělat bábovku a ta je nejlepší z domácích vajec. Ty kupovaný nestojej za nic.“ Zeptala se bez obalu Stodolová.
Nováková se zamyslela: „sice jsem už dneska vybírala, ale vejce jsem prodala sousedce. Bude dělat hromadu knedlíků. Ale za chvilku se tam můžem jít podívat. Některý slepice ještě snesou. Pojď zatím dovnitř. Dáš si kafe. Za mnou moc lidí nepříde. To víš, stará baba.“
„Jo jo, posedím ráda,“ usmála se na ní Stodolová s vidinou brzkých peněz.
Chvilku tak tlachali o ničem důležitém, vypili si to kafe, dali koláč, který babka kdovíproč peče, i když za ní nikdo nechodí.
Když probrali všechno co asi podle názoru babky Novákový probrat měli, ta se zvedla a povídá stařičkým hláskem: „tak se půjdeme podívat na ty slepičky, třeba už zase některá snesla a tobě těch vajec bude stačit pár.“ A šouravým krokem se vydala na dvorek. Stodolová si nasadila jednu rukavici ukrytou v taštičce, kterou měla s sebou. A v kuchyni sebrala nožík na zeleninu. Hned se vydala za babkou na dvorek. Šla pomalu za ní a babička se maximálním tempem, které dokázala vynaložit, šourala přes dvorek ke kurníku. Dobře třicet slepic běhalo po prostranství mezi domkem a kurníkem. Dalo se tedy očekávat, že ještě nějaké budou uvnitř. A na to se Stodolová spoléhala.
Když babka vlezla do kurníku zadními vrátky, Stodolová ji následovala. Počkala si na chviličku, kdy se babka sehnula mezi těch pár slepic pro vajíčka, ohnula se také a sekla ji nožíkem přes ruku. Babka se lekla, ale zranění to nebylo velké. Nezaregistrovala, že to udělala její návštěva. Staří lidé mají pomalejší reflexy, takže zvedla vejce. Jedna slepice po ní klovla.
„Ale ale, vždyť je to jenom vajíčko, přece se...“ A už nedořekla. Stodolová už z kurníku byla pryč. Slepice se dovnitř hnaly neuvěřitelnou rychlostí.
Uvnitř babka bojovala o přežití. Marný boj. Kdyby měla v pořádku srdce, možná by měla šanci. Slepice si ji porcovaly zobáky. Oblečení chránící kůži oběti už bylo na cáry a ti ptáci s každou novou kapkou krve byli žíznivější a trhali dál. Boj utichl. Jen cupování svalstva a orgánů, sem tam nějaký ten kvok, rušilo dopolední pohodu. Stodolová vzala nožík, došla na zahrádku, uřízla pár kedlubnů a oboje hodila dovnitř kurníku. Potom zavolala manžela.
Až přirachotí starý favorit, tak se vrhnou do hledání úspor. Ona se do toho pustí hned. Jenom nesmějí nic rozházet, aby se nepoznalo, že to není jen náhoda. Všechno hezky klidně a potichu. Mají asi tak hodinu času, než se někdo vrátí do vesnice. A navíc ona ví kde hledat...
***
Žádné komentáře:
Okomentovat