***
Vopršálek má dneska doposud šťastnej den. Jde do hospůdky a tam si dá dvě plnohodnotný. Za poslední půl roku se nenapil ani deci vínka. Nádor je naštěstí nezhoubný. Příští týden půjde na operaci a konečně ta kapitola s rakovinou bude tatam. Dneska se vrátil z prahy. Ti fušeři v hoře a kolíně ho nutili na chemoterapii. No to by s ním byl teď amen. Ale on si může dát teď pivko, zítra si dá husu, kterou mu sousedka zabije, protože nesnáší krev a ani nesnese pohled na umírající drůbež. Když mu před šesti měsíci řekli to slovo rakovina, myslel hned na sebevraždu. Ale bojí se smrti stejně jako krve. Hned dneska to řekl Marušce. Ta ženská je zlatá. Tolikrát chtěla, aby prodal chalupu a nastěhoval se k ní. Až tu s půllitrem skončí, tak se půjde sbalit a přestěhuje se. Už jí to řekl. Měla radost. Ona ví všechno. Všechno jí to vyklopil, hned jak se vrátil ze stověžaté matičky...
***
„Asi jsem to trošku přehnal,“ povídá si. „Ty píva mi ale dávaj...“ motá si to domů.
„K Marušce dneska už nepudu. Ta by mi ale dala...“ Pousmál se opilecky. Ale bylo mu dobře. Už je u svý chalupy a chystá se odemknout. Klíče se mu pletou v ruce. Znova nasadil pousmívací škleb a snaží se zasunout klíček do zámku. A už to skoro je...
***
„Sakra kde je? Už jsme tady hodinu a nic,“ odplivl si Stodola.
„Trpělivost přináší... prachy,“ zasmála se svému vtipu stará Stodolová. Moc povedenej nebyl...
Na silnici zarachotily kamínky pod podrážkami. Šouravé kroky se brzy přiblížily natolik, že bylo poznat i majitele. Konečně se dočkali. Vopršálek s vrznutím otevřel vrátka u své chalupy, která už brzy bude měnit majitele. Zrovna si pozval realitního makléře. Zítra tady bude, tak se těší do postele a že se na to hezky vyspí. Jo po těch pivech bude spát moc dobře.
A někdo v zahradě ví, že na dost dlouho...
***
Večerem se rozlehl zvuk klíče zasouvaného do zámku. Dvoje cvaknutí a dveře pod tíhou opilého těla povolily. Starý muž vklouzl do všepohlcující tmy chalupy. Jen zvukům bylo dovoleno, aby vyklouzly ze tmy do večerního prostoru. Starý už nezavřel. Ve své opilosti nechal dveře dokořán jakoby zvoucí k návštěvě. A ta na sebe nenechala dlouho čekat. Dvě tmavé postavy tiše jako kočky vklouzly dovnitř. Tady už nebyla tma tak neproniknutelná. Celkem rychle se oba rozkoukali. V zadní místnosti bylo slyšet starce, který se chce dostat do postele a nějak se nedaří mu ji najít.
V ruce Stodoly se zabělela prádelní šňůra, kterou ukořistil na zahradě. Dokonce se mu na ní povela vytvořit nedokonalá smyčka. Asi taková, kterou by dělal někdo ve spěchu. Vopršálek leží vedle postele na břiše. To je pro oba dost pozitivní. Stodola opatrně přetehuje smyčku přes hlavu kolem krku. Je to i docela zábava. Jako ty hry, kdy protahuješ očko po drátu a nesmíš se ho dotknout, nebo zapíská.
Zvládl to na jedničku. Nezapískal by. Stodolová je připravená zalehnout. Muž na zemi už nemá žádnou šanci...
Akce je rychlá. Jakmile žena zalehne lety a rakovinou zužované tělo, muž stojící nad nimi smyčku utáhne a bude dělat jako by je oba chtěl odtáhnout po podlaze. Tím se docílí věrohodné zranění. Stařec bojuje o svůj život ze všech sil, které mu zbývaly. A že jich už moc nebylo a také každou vteřinu boje ubývaly, netřeba říkat. Po necelé minutě bylo po všem a rozhostilo se ticho. Stodola měl za úkol rachitické tělo odnést na půdu a tam vše naaranžovat. Neměli možnost si na to rozsvítit. Ale manžel měl výborné oči a zároveň od minulého roku dům znal. Dělal na něm střechu. Ať žije sousedská výpomoc...
Ale žena na tom byla o dost hůř. Takže si na pomoc vzala kameru. Kameru s elektronickým systémem Nightshot. Ten způsobuje vidění zeleně, ale je přes to bezpečně vše rozpoznat i v absolutní tmě, jelikož si svítí pro lidské oko neviditelnými paprsky. Takže žena běhala po domě a s kamerou u hlavy prohrabala všechny skrýše o nichž věděla a nalezla i spoustu těch, o kterých neměla ani ponětí.
Úkol je postupně dokončen a manželský pár jde, spokojený s odvedenou prací, domů.
***
Sedím v práci a mezi hovory prohlížím NET. Celkem pohoda. Ale musím si to tady hlídat hlavně kvůli šéfce. Docela nemá ráda pokud někoho vidí, jak surfuje. Další (sebe)vražda se objevuje na iDnes. Už jsem tu rok a měl bych přestoupit na plný úvazky. Hlavou se mi honí spousta věcí najednou. Je to docela zmatek. Baba mi právě vysvětluje nějaký svý důvody, proč nemůže platit. No napůl jí vnímám a domlouvám jí. Místo toho abych přemýšlel nad naučenými frázemi, tak čtu ty zprávy barevně se zobrazující na monitoru. Vypadá to, že uklouzl, a nebo uklouzli.
A to je pro mě dost dobrá zpráva.
***
V Druhém světě mají zase co na práci. Tenhle člověk rozhodně sebevraždu spáchat nechtěl. Takže je potřeba najít důvod, proč takového chudáka chtěl někdo zabít. Vypadal jako člověk bez peněz, který nemá žádnou budoucnost. Rakovina, málo peněz, pokročilý věk.
Ale při bližším zkoumání jsme se dostali na překvapivou stopu. Rakovina byla nezhoubná. Léčení by si vyžádalo malou operaci, dva měsíce doléčení a hotovo. Navíc byl docela v balíku, i když si tak nežil. Jenomže dědici nenašli žádné peníze, cenné papíry a ani nic jiného, co by mělo nějakou hodnotu. Takže se zase jevil jak holej zadek, kterej neměl pro co žít. Ale plánoval stěhování k přítelkyni, dokonce si na prodej chalupy sjednal realitku. Takže tu fakt něco nehraje.
Úkol je zadán a já dneska jdu do čajovny. Potřebuju vypnout. Docela jsem se tady v práci spřátelil. To je fain. Zapadl jsem a nikdo nemá podezření. Teda kromě Peťana a ten je přece náš a tak je to jedno...
***
„Ahoj, přišla ti domů nějaká pošta. Máš to tady na zrcadle,“ volá mi mamka. Nějak spolu nevycházíme. Ale snad se to zlepší.
Sedám do auta a vyrážím na cestu do Průhonic. Tady už bydlím jen papírově.
Nedočkavě otevírám obálku z ručního papíru. Uvnitř je runovým písmem na dokonalém papíře pozvánka. Přesný popis cesty a v kolik přesně kde mám být.
***
Z nedostatku potravy v posledním měsíci se cítím dost slabý a vypadám nemocně. Aspoň zapadnu do podzimního okolí.
Moje kroky vedou do Starého města. Do jednoho malého klubu na Starém městě. U vchodu čeká gorila. Po vyřčení hesla mě pouští dovnitř a já se ocitám v místnosti s barem. Jsou tady dva stolky a u každého tři židličky. Od stolku blíž ku mě vstává Azazel a vítá mě na party. Vítání nového člena. Asi vypadám dost zmateně, protože ona pro změnu dost pobaveně. Bere mě za ruku a jdeme spolu k druhému stolku. Mávne rukou a otvírá dimenzionální bránu. Tohle se teda chci co nejdřív naučit.
***
Jsem v důvěrně známém hotelu. Profesor Mengele a holič mě znovu vítají. Pomalu je prý čas, abych se dostal vzhledem konečně ze studentských let do světa dospělých. Dostávám tmavé kalhoty a košile. Na ty si asi rychle zvyknu. Mengele prozrazuje, že dostanu i novou přítelkyni. Zamlouvá se mi to čím dál tím víc. I když se ke mě Lída poslední dobou zase chová docela hezky. Docela je mi to líto. Asi jí to dost ublíží.
***
Mengeleho nechávám doma a sám se uháním svým Mercedesem ulicemi Mrtvého města.
Muzika duní večerem, opalizující světlo výbojek v lampách bliká v rychlostí mnou dosažené jako stroboskopy. Je to paráda, jenom tak jezdit. Ale trochu mě mrzí, že není s kým si zazávodit, s kým porovnat síly...
Z náhlého popudu zastavuji a vypínám hudbu. V ozvěně se vrátil ještě jeden poryv bubnu z přehrávače a pak ohlušující ticho. Ani cvrček. V tomhle kraji asi nemají zvířata co dělat. Není tady jediný živý a nebo mrtvý tvor. Je to lehce tíživý pocit. Zamkl jsem auto dálkou a jdu se projít. Na chvilku v tom absolutním tichu vyčistit hlavu. Jdu podél jedné té budovy ze skla a oceli. I trocha betonu se tady asi najde. V oknech se svítí. Skoro celá budova svítí. Je tma a tahle stavba žije jakýmsi nikdy neutuchajícím životem. Procházím kolem vchodu a fotobuňka otvírá dveře. To mojí zvědavost ještě popíchlo. Recepce, jak se ovšem dalo předpokládat, je prázdná. Na obrazovce monitoru běží nějaký spořič. Ano, další věc, kterou nemůžu pochopit. Proč je sakra to město tak vybavené a k ničemu. Do téhle recepce asi nikdy nikdo nepřijde a stejně je vybavená i návštěvní knihou. Telefon je na svém místě. Všechno tady dole je pokryto lehkou vrstvou prachu. Beru svoje plnící pero a zapisuju se do knihy návštěv. Jen pro jistotu si beru i kartičku „Návštěva administrativní budovy“.
Používám výtah. Na tlačítkách není ani jeden otisk. Na podlaze je rovnoměrná vrstva jemného prachu, kterou jsem porušil svýma botama. Aha, takže výtahem se tady asi nejezdí.
Vcházím do prostor nápadně připomínající banku. Pro každého pracovníka je tu box. Ale se zařízením je to mnohem zajímavější. Staré psací stroje, které mají kulatá tlačítka, novější s hranatými, počítače pamatující osmdesátá léta, plasmové displaye, černobílé monitory, telefony tlačítkové, přenosné, mobily, dokonce i s ciferníkem. Zkrátka všechny možné kancelářské stroje, které se používaly od války. V té době asi začala éra workoholiků. Trvalo dlouho, než jsem se odvážil vyrušit někoho od práce. A ten člověk vypadal dost zmateně...
***
Žádné komentáře:
Okomentovat