Dva týdny od počátku školy a já vzpomínám na to, jaké to tenkrát bylo období, relativně bezstarostné a o moc nešlo...
Bavte se...
Škola...
Líné a zamračené dopoledne. Spolužáci okolo mě se nudí a oči se líně přivírají. Snažím se neusnout a udržet pozornost. Učitelka před tabulí přednáší milionkrát vyřčené a do zblbnutí opakované fráze, které se naučila již nejméně před stopadesáti lety, když sem na tento ústav nastupovala. Pozornost uvadá a já chci být někde jinde. Chci se procházet parkem, poslouchat hudbu, jezdit na motorce, prostě být tam, kde je mi to příjemné a s těmi, se kterými být chci. Nechci tu sedět s partou lidí, kteří mají společný jen vztah k téhle škole.
Sedím v lavici a najednou je ticho, učitelka zamrzla v čase. Rozhlížím se kolem a čas se zastavil. Vteřinovka na hodinách nad tabulí se zasekla mezi dvěma pozicemi a je připravená doklapnout na své místo. Něco jí však drží tam, kde teď je.
Kluk ve vedlejší lavici si shodil propisku z desky stolu a ta je napůl cesty mezi ní a podlahou pokrytou linoleem, vydávajícím umělý zápach.
Kolem dokola se otáčím. Venku za oknem vidím ptáky visící ve vzduchu na stejném místě. Vidím listy zavěšené v prostoru, když už se neudržely větví a vítr jim pomohl k jejich poslednímu přirozenému stádiu života. Ve třídě je klid. Kulička papíru letící brýlaté dívce z boku do tváře je na dlaň od svého cíle.
Trochu se mě zmocňuje panika. Už nikdy nebude konec této chvíle, bude trvat navěky. Nikdy nepřijde další hodina, další předmět.
Zvoní...
Mám otlačené ucho, jak jsem usnula s nataženou rukou na lavici. Všichni se balí a zvedají k odchodu.
Tahle hodina utekla tak rychle...
Žádné komentáře:
Okomentovat