***
Tma...
Strašný hlad...
Ta holka vedle mě spí a její kůže voní vínem...
Krátký boj, jestli jí mám ochutnat, prohrávám...
Dívka zkrásněla... v krátkém křečovém záchvatu umírá...
Co jsem to provedl...?
***
Ve vltavě nalezli mrtvolu nějaký holky. Neměla v sobě víc jak litr krve.
Spojení s druhým světem se pořád nepodařilo navázat.
Takže se musím spojit s Lovcem...
***
Lovec, pojem který znamená hodně utrpení. Upíři mu vzali všechno. Rodinu, přátele a nakonec i život. Teda ne v tom smyslu, že by ho zabili, ale už se prostě po jednom řádění v jednom východoněmeckém městečku nemohl vrátit zpět do práce a začít zase „normálně“ žít.
Od té doby loví upíry.
Loví je se svou početnou skupinou. Jak jsem se doslechl, chystá se teď i na slovenské bitevní pole... Říká se, že až vyčistí východní blok, tak se vrátí do německa a pustí se do té bandy, kvůli které to celé začalo. Podvědomě tuší, že na to musí nabrat sílu...
Lovce není lehké najít a už vůbec není lehké dostat ho na svou stranu, i když děláme stejnou věc. Lovec nemá rád ani Nás, protože My jsme pro něj stejná havěť jako upíři...
***
Už zase...
Ten hlad je čím dál větší...
Ale já nechci být zrůdou, živící se krví...
Ulice je tak prázdná, jen ty štětky, kurvy, děvky...
Ty nikomu nebudou chybět...
Vezmu si dvě, dvě ukojí hlad na týden...
Pojďte ke mě holky...
Je to přece malá oběť...
***
Další dvě mrtvoly plovoucí mezi šlapadly na vltavě. Docela úsměvná představa: „podívej miláčku, hradčany, karlův most, mrtvá kurva...“
Lovec jako by se do země propadl. Nemůžu ho najít.
***
Na památníku Vítkov:
Rána a křik, další a ještě dvě soustavy těchto zvuků.
„Tak pojď ty druhej, no nevzpírej se. Hezky si hajni a ani necekni.“
Rána a zabublání. Ještě a ještě a ještě, pak jenom rána a lomoz lana...
A potom vyšlo slunce...
Dvojí křik a pak ticho...
Nic z nich nezbylo...
***
Lovec je v praze. Na vítkově byly nalezeny dvoje stopy po dokonalém upálení za rozbřesku. To je pro upíra nejhorší. Sluneční paprsky jsou po ránu pomalé a nespálí tělo na prach během pár vteřin, ale někdy to může trvat i čtvrt hodiny. Horší ale je, když je pod mrakem a slunce nepůsobí přímo.
No co, litovat je nebudeme, ne?
***
Ještě si musím zachovat svojí mysl...
Nesmí se ze mě stát ta stvůra...
Nesmím se tomu poddat...
Musím s tím bojovat...
Nikdo nesmí vědět...
Musím...
Nesmí...
Grbll...
***
Pět dní už se nic neděje.
Šestý konečně přichází zpráva z druhého světa.
Jsem zase pozván.
Blíží se Vánoce. Svátky klidu, míru a pohody. A taky vražd malých dítek, to když Herodes hledal Krista, ale o tom se přece u stromečku nemluví. Nemám Vánoce rád, najednou tolik lásky a seberozdávání. Kde je celý ten rok? To se opravdu celý ten rok sobectví a hnusoty má smazat pár okamžiky u stromečku, když jsou šichni podplaceni tou kupou dárků?
Ani se nedivím, že je o svátcích tolik sebevražd. Vždyť je to celý na mašli...
***
Do druhého světa mě zase veze nějaký mrtvolák, nějak v zamyšlení ani nevnímám, kdo by to mohl být.
Je zvláštní, že já o své vůli do toho druhého světa nějak nejdu sám a vždycky se tam vezu s nějakým rozložíkem...
Dostal jsem zase hezké šaty a ještě v autě malé občerstvení. Už dlouho jsem tak dobrou krev neochutnal. Tahle rozhodně není zvířecí.
Zvuk motoru uspává, ale z nějakého důvodu se mi nezdá, že bych měl odpočívat. Ale když mě se chce tak děsně moc spát... Ta krev... Ty rty... Azazel... Aza... ...
***
Jsem v druhém světě.
To ticho není nikde na zemi. Ani ptáček, žádný vítr...
Jsem v posteli a nahý...
Asi se mi to zdá.
V místnosti nejsem sám.
Je tu se mnou ona. Tak jak jsem si ji vždycky představoval ve svých perverzních snech...
***
Její jméno neznám, asi jsem ho někdy znal, ale ne v tomto životě.
Dává mi ze sebe pít. Ta krev je hodně silná. Dává mi spoustu síly a já se v ní topím, halucinace se nenechávají dlouho pobízet a už přicházejí. Je v nich Nelly, Azazel a nikdo jiný. Ony se milují a mě se vysmívají.
Jsou spolu tak šťastné, chci se k nim přiblížit, ale jsem svázaný stříbrným řetězem a každý pokus o osvobození mi působí děsivou bolest. To ale není možné, stříbro mi nikdy nevadilo...
***
Ležím...
Ležím jen tak, nahý a mám v těle nesmítnou křeč.
Mám hlad, dostávám krev. Kuřecí, jemnou jako zeleninový vývar. Cítím se trochu lépe.
Přichází Azazel, a jemně se usmívá.
Nelly miluji, ale Azazel zbožňuji. Ona je mou matkou, sestrou, milenkou...
Jak jsem tady vydán na pospas jejímu pohledu, nejradšji bych se vykašlal na ochranu lidstva a odešel s ní někam daleko. Od všech těch bestií, co nikdy nemají dost...
„Modifikovali jsme tě,“ řekla Azazel. „pár dní ti bude vadit denní světlo, některé kovy a taky budeš chtít lidskou krev. Neboj se, nejsi upír, ta křeč, která tebou hýbe je boj tvého biorytmu s upířím. Zůstaneš tady a až se uzdravíš, tak podstoupíš výcvik. To abys ovládal nově nabyté schopnosti.“
Nebyl jsem schopný na nic myslet. Ale nebylo to tak strašné jako první přeměna.
„Kolik nás nových bude?“ zeptal jsem se.
„Dost na to, aby vás nebylo málo, ale budete jedineční.“
***
Moje přeměna na vyšší kvalitu má za následek větší výdrž v boji, hledání bolestivějších postupů výslechů a taky méně spánku a rychlejší regeneraci.
Pokud ulovím upíra, tak než ho nadobro vyprovodím na poslední cestu, tak se ještě z plna hrdla napiju. Upíra cítím na kilometry... Teď se dostal na nižší políčko potravinového řetězce...
***
Týden, týden, týden. Mám hlad...
Celý týden půst...
Musím s tím něco udělat...
Ale já přece nemůžu dělat takové věci...
Já mám pomáhat a ne zabíjet...
Ale nemůžu si pomoct...
Stala se chyba...
***
Žádné komentáře:
Okomentovat