***
Prázdniny... Je konečně léto. Hledání příčiny náhod a všeho okolo zabírá dost času. Toho upíra taky nějak nemůžeme najít. Dokonce se i cikáni rozhodli neprovokovat naši vládu a dál si žijou ty svý životy závislý na sociálních dávkách.
Takže jsem si řekl, že menší dovolená neuškodí.
Jeli jsme na sever. Je tam hezky. Hory objímající nebe, hrady a zámky starých věků.
Takže okurková sezona. Ale ne tak docela...
***
„Tak už pojedeme, nebo ne?“ ptám se netrpělivě. Snad každá ženská se vypravuje sto let. Jako kdyby se tam stěhovala na furt. Jenomže kdybychom jeli ráno, neřeknu nic. Jenomže my jsme jeli k večeru. Aby nebylo takové horko. Až tam dojedem, bude tma...
Jediný problém, který asi budu mít, je dostatečné množství energie sbalené na cesty. Asi pochopíte, že nemám na mysli tatranky.
Ale s tím se budu asi muset vyrovnat.
„No jo furt, ty mě jenom honíš...“ dál už radši mlčím. Nechci si pokazit těch pár dní volna.
Po naložení všech věcí jsme konečně vyrazili. Ve veselé náladě namířil náš vůz na Jižní spojku. Odtud přes Černý most bude dál brázdit silnice až do Frýdlantu a potom do jedné malé vesničky...
***
Jak už to tak bývá, u silnice stálo na čerňáku spousta stopařů. A protože jsme uvítali společnost, tak padlo rozhodnutí, že teda jednoho vezmeme. Jak nejpomaleji dovolovala jízda po dálnici jet a vybírat, tak nakonec konečně prošel jeden schvalovacím řízením.
Nakonec se ukázalo, že je to slečna. Intelektuální brýle, vlasy na mikádo, na zádech krosnu. No prostě vypadala jako klasická studentka. Dokonce i byla komunikativní a chtěla si i povídat.
Cesta hezky ubíhala. Slečna najednou potřebovala zastavit na odpočivadle. No abych se přiznal, tak i já se potřeboval lehce vyprázdnit. A Lída taky.
Mě nedělalo problém vyčurat se přímo u auta. Zamkl jsem ho a bylo to. Lídu jsem pak doprovodil a nezpouštěl z dohledu, dokud nebyla zase u mě. Slečna se o sebe bude muset postarat sama. Šli jsme zpátky k autu. Centrál zablikal výstražnými světly a dvakrát pípl. Lída nasedla a zabouchla za sebou dveře. Zaslechl jsem přidušený výkřik. A pak ticho.
Ani za mák se mi to nelíbilo. Dal jsem Lídě klíčky, do ruky mobil a instrukce, jak se dá s autem odjet, když bych se nevrátil. Sám jsem si vzal svůj přístroj a šel do lesa.
Lídě jsem to řekl jen proto, kdyby tam na mě čekalo něco horšího než jsem já...
***
Nejdřív jsem našel batoh. Potom brýle a nakonec na řadu přišla košile. V pozadí jsem tušil pohyb. Vyzbrojen rukama a v nich nožem, šel jsem tedy dál.
Přidal jsem do kroku, když jsem uslyšel šoupání v jehličí. Nemohlo to být nic jiného. Ve vzduchu se snášel pach zasychající krve a potu. Jen tiché vzlyky a to šoupání rušily klid noci v lese.
„So, das ist geschenk für dich. Ách ja ja“, no abych řekl pravdu, bylo to dost nechutné. Nějakej slizskej němčour se tu válí po té chuděře studentce. A viditelně do ní vrazil i něco, o co evidentně nestojí. A asi ani nikdy nestála o to, potkat se v lese s něčím takovým. Ta krev byla od ní. Má rozbitý nos. Asi se bránila. Celý ten pohled nemohl trvat déle než setinu sekundy. Už jsem stál u něj a zvedl to tlustý prase do metrové výše. Sice to nebylo vysoko, ale on to nečekal a docela se lekl. Dal jsem mu pčstí a to ho omráčilo. Hodil jsem ho na mítinku.
Slečny mi bylo líto. Beru telefon. Vytáčím mě tak dobře známé číslo...
„Pošlete sem někoho pro bleskové ošetření. Jak fyzické, tak i psychické. Je to nutné,“ řekl jsem do telefonu a dívka už plakala dost nepokrytě. Z kapsy jsem vytáhl urychlovač. My budeme zrychlení, takže vlastně všichni ostatní budou zpomalení. Je to výhodné.
Zpustil jsem ho. Všechny zvuky lesa umlkly...
***
Našli nás rychle. Z druhého světa se otevřela kapsa a bylo to. Nikdy jsem u toho takhle nebyl. No je dobře že jsou tu. Dívka je mimo. Ranhojič zapracoval na těle. Během dvou minut je mladé tělo zase plné života. A teď je na řadě mysl. Ta má větší rány.
Starý šaman jako by z Májovky vylezl, přišel se všemi těmi pery na čelence a i nějakou tou lebkou a začal něco odříkávat tak, že by to snad málem uspalo i mě. Ale to naštěstí ne.
Uvědomuju si nějaký zvuk. Je to lidský hlas.
„...upadla a vykřikla...“, toť vše, co jsem zachytil.
Všichni mizí do průrvy v čase a prostoru. Paráda, jsem rád, že jsem u toho mohl být. Krabičku mám u sebe. Nechávám dívku ležet. V tuhle chvíli se jí nic nemůže stát. Jak se dostane z dosahu přístroje, stejně bude zpomalená na normální mez.
Jdu klidně pro němčoura. Je nechutný. Břicho jak žok sádla, celej je asi vyholenej a přirození se mu bimbá. Ano bimbá, protože je to bimbásek...
Natahuju mu kalhoty a mám pocit, že je to nejnechutnější věc, kterou jsem kdy dělal. A přemýšlím co s ním.
No je to dobrý nápad. Ještě to dotáhnu...
***
Vše je připraveno. Vzal jsem studentku do náruče a vydal se ke svému autu. S tou krabičkou v kapse jsem měl takový náskok...
Lída ani neměla čas postřehnout, že se něco stalo. Jakmile se dostala do působení krabičky, vylezli jsme z lesa a držel slečnu v náruči. Nesl jsem jí k autu. Lída oteřela dveře a položil to lehoučké a nyní klidné tělo, které už zase má chuť žít, na sedačku. Sedli jsme do auta a vyrazili. Je to fain. Vyjeli jsme na dálnici a já to rozjel na strotřicet. Tohle si nenechám ujít...
Když jsem míjel polský kamion, tak jsem přístroj vypl. Ale až když jsem byl před ním. Polák nedodržoval rychlost a já se nechtěl nabourat. Takže jsem ho musel předjet.
Stiskl jsem tlačítko a kamion jel o trošku pomaleji než já. Najednou byla slyšet jeho kola, otáčející se po horkém asfaltu. Byl slyšt dieslův motor, točený k maximálnímu výkonu. A bylo slyšet ještě něco. Byl to křik. Německy. Potom lehký plop a kamionu zařvaly brzdy. Zaúpěli pod nečekanou námahou. A my ujížděli pryč...
***
Když se němec začal probírat, posadil jsem ho na židli asi devadesát metrů před kamion. Protože byla noc, řidič kamionu se spoléhal na to, že může jet rychleji. Švihal to kilo deset. Takže němec měl asi tak tři vteřiny života před sebou. Kamionu jsem vypl dálkový, aby nemohl začít brzdit dřív, než narazí.
Takže to vypadalo asi takhle. Němec čučel, protože byl zblblej. Neviděl světlo z kamionu. A i kdyby viděl, tak si myslel, že je to na parkovišti. Já od něj odešel a jakmile se dostal z dosahu té mašiny, měl po legraci. Letěl na něj kamion. Po třech vteřinách nerozhýbete zlomený nohy. Takže věděl co ho čeká. A to byla smrt...
***
Pořád jsem nechápal, k čemu ty strojky máme dva. Druhý je v hodinkách. Je tu proto, kdybyste se chtěli pohybovat mezi lidmi. Abyste je neovlivňovali. Takže jsem mu v kamionu vypl ty dálkový. Než jsem to našel, zablikal jsem snad vším, co v tom kamionu bylo. Ale to nebylo naškodu.
***
Sakra. Jedu už den bez zastávky. No ale takhle to na Zawidow stihnu dost brzy na to, abych si s manželkou mohl lehnout do postele a pořádně se na to vyspat.
Trošku to přišlápnu. Snad tu nikdo nebude měřit. Hodím si na měřák jiný kolečko a bude to...
Hmm... To jsem zvědavej, kolik tahle kára snese. Osmdesát s ní jedu normálně. Ale devadesát jsem už taky jel. Jen aby se mi to nerozpadlo. Co bych pak dělal? Kilo... NO nečekal jsem to. Kilo deset. Fain. Pár minut pro mě...
Co to je? Přístroje všechny zablikaly? Světla zhlasly? NO to ne! A už zase svítí, to bylo teda rychlý.
(počítá se druhá vteřina) Co to je na tý silnici? Dálkový blikly na němčoura a jeho udivený výraz. Rána. Tělo se drtí pod koly kamionu. Okamžitě na brzdy. Kola se zablokovaly. Stojím... Pane bože...
***
Už jsem vedle kamionu. jedu a zrychluju víc. Vypínám přístroj. Lída se leká hluku. Minuli jsme sedícího muže na židli. Kamion ho sejmul. Pískot brzd. Kola od vleku jsou také bržděná. Tučné tělo němce má měkčí povrh, než je asfalt. Kola ho rozmázla po silnici nejmíň pět metrů. Nepůjdu to zkoumat... I když bych chtěl...
***
Dívka si toho z předchozích hnusných zážitků moc nepamatovala. Je to dobře. Zakodovali jsme jí do mysli takový odpor ke stopu, že už asi nikdy nebude chtít stopovat ani s osobním strážcem. Opravdu nemůžu být všude...
***
Dovolená probíhá podle plánů. Je pohoda, sluníčko střídají mraky. Někdy jdeme na výlet pěšky, někdy jedeme na kole, jindy se zase válíme jen tak na zahradě a čteme si knížky. JO přečetl jsem tolik detektivek jako nikdy za život. Ale jsou to takový oddechový knížky z roku kolem devatenáctset. Je to prostě jenom zábava. Hlavou mi vrtá ten Ivan Konkiewicz. Rumun jeden. Co má sakra za lubem? No nic... To budu muset odložit. Ale co ta Kutná hora? To už by ale bylo potřeba vyřešit taky. Jenže poslední dobou je tam toho míň. Podle mě tam někdo navlíká vraždy jako nešťastný náhody. No jednou uklouzne a to je moje šance. Ale zatím mlčí a drží se stranou...
Po zbytek dovolené se už nic zvláštního neděje...
***
„Mamko, už mě nebaví to naše blbý auto. Chci něco lepšího“, říká Stodola svojí ženě.
„No to se ti lehko řekne, ale kde máme sebrat prachy na nový. Vždyť v okolí nikdo tolik nasysleno nemá.“ Zamyslela se Stodolová.
„Já bych věděl, ale bude to o kejhák“, odpověděl muž.
„Toho jsem se nikdy nebála. Tak koho máš na mysli?“ Snažila se rychle vyzvědět.
„Starej Vopršálek,“ řekl triumfálně.
„Ta holá prdel? To myslíš vážně?“ nevěřícně se podívala Stodolová.
„Jo myslím. On zas takovej chudák není,“ dodal umíněně Stodola.
„No ale je nemocnej. Přece bys toho chudáka ne...“ nedokončila.
„A právě proto. Už od života nic nečeká. Jenom čeká, až ho to skolí. Jo jo... To je geniální. Uděláme sebevraždu.“
***
Žádné komentáře:
Okomentovat