Špinavá láska
Dnes ráno se zase probudila s pocitem prázdnoty. Otevírá okno a dívá se přímo do zahrady, kde se ve větru lehce pohupují palmy. Od moře sem voní slaný vzduch a cinkání zvonců napovídá, že přístav je blízko. Smích racků se nese zátokou a mraky líně šněrují oblohu.
Dnes půjde Maria do toho malého krámku na rohu. Stará Rozalia nechala vzkázat, že je vše už hotové. Ač se píše datum 30.9.1984, silnice zde křižují limuzíny americké výroby ze šedesátých let. Kuba je tak krásná v babím létě.
Maria po lehké snídani ihned míří za Rozalií. Celou cestu nemůže přestat myslet na Armanda. On je tak krásný, urostlý, má oči jen pro něj. Ale on o ní ani pohledem nezavadí. To se dnes bude muset změnit. Chce být jeho milou, chce ho mít jen pro sebe. Maria je už u dveří a vhcází do temného krámku se zeleninou. Míjí regály s mrkví, cibulí a bramborami a míří dál, až do útrob starého domu. Za korálkovými závěsy, visícími v rámu dveří, už může tušit Rozalii u nízkého stolku, na kterém hoří svíčka. Na stolku je obrovský pentagram. Namalovaný kuřecí krví.
Maria usedá naproti staré Rozalii a čeká. Rozalie beze slova pokladá vedle svíčky malou lahvičku a panenku VooDoo.
"Opravdu to chceš?", konečně promlouvá Rozalie.
"Ano, musím na něj pořád myslet, jsem tady jen pro něj, ale on mě pořád přehlíží, jako bych byla vzduch," odpovídá Maria.
"Dobrá, toto teď vypij a polib panenku, pak tě bude milovat, až za hrob," poslední větu už Rozalia řekla skoro šeptem.
Maria udělala vše podle instrukcí, Rozalia řekla nějaké nesrozumitelné zaklínadlo a zbytek lahvičky nalila na voskovou figurku.
Maria další den ráno vstala, podívala se znovu z okna a den byl stejný, jako ten předtím. Nic se nezměnilo. Miluje jí, a nebo jí nemiluje? Když se otočila, pod dveřmi uviděla papír, byla to obálka. V obálce byl krásný a smyslný dopis. Od Něj. Ano, konečně, po dlouhém roce jí zve na schůzku, dnes večer. Den se vlekl jako by čas byl z medu, večer ne a ne přijít. Maria splnila všechny denní povinnosti tak, aby byl otec spokojen. Večer se sešli po setmění. Vzal jí do přístavu. Konečně měl oči jen pro ní, a ona pro něj.
První dny ubíhaly tak rychle. Potom jí začal hlídat. Miloval ji jako posedlý, nikdo se na ní nesměl ani podívat. Natož když nebyla s ním. Co se na začátku zdálo jako pohádkové, postupně přešlo do strašidelného vztahu. Bála se kamkoli jít sama. Bála se mluvit s jinými muži. Hlídal jí na každém kroku, dokonce si našel práci v restauraci hned naproti jejich obchůdku. A když ji měl na dosah, když ji měl na očích, bylo to ještě horší.
V noci, když byli sami, to ale vždy bylo krásné. Byl ohleduplný, pozorný, co chtěla, to dostala.
Jednou večer 30.9.1985, rok po začátku kouzla, přišel znovu na schůzku. Byl však zamyšlený. Skoro nemluvil. Udělala mu výborné Congri, tak jak to má rád, dokonce koupila čerstvé černé fazole. Beze slova dojedl, vzal ji do náručí a odnesl do ložnice. Zavázal jí oči. Těšila se, až se jí zase dotkne, až do ní pronikne, je tak krásný, tak mužný. Cítí ho u sebe, cítí ho blízko. Již se k ní naklání a proniká do ní, proniká do ní dýka. Proud krve jí vytéká z břicha, proniká do ní zas a zas, do prsou, srdce, nic nechápe, němě otevírá překvapením ústa, až vydechla naposledy.
Armando se nad ní sklání a naposledy jí políbí na čelo.
proč jen se na ní všichni dívali? Proč jí nemohli nechat napokoji? On byl její láska, on ji miloval. Takhle bude vždy patřit jen jemu. Už nikdy nebude milovat nikoho tak jako jí. Vzal dýku, která ukončila její život a jedním bodnutím si ji vrazil do břicha. Budou takhle spolu, navždy. Umíral pomalu a dlouho. Ale byl se svou láskou, nadosmrti, a jak řekla Rozalia, tak i za hrob...
Žádné komentáře:
Okomentovat