Takže ranní povídka...
Budu rád, když mi dáte vědět, jestli tahle povídka je a nebo není pochopitelná.
Znovu určeno pro onu osobu, pokud to zde čte, není to vykrádání, určeno je to pro tebe, jsou věnované tobě. Ale zároveň jsou moje. Člověk musí být tak trochu někdy sobcem...
Dva ruzne pohledy na stejnou vec
Je krasne rano a ja se divam okynkem na vychod slunce. Vim, ze dnes prijde muj den. Den, kdy dosahnu vyvrcholeni sve existence. Je krasne letni rano, Velikonocni rano. Ja dnes pomlazkou nedostanu, hrozne se tesim, az vybehnu ven a zaskotacim si na dennim svetle, na cerstvem vzduchu. Uz jsem ve sve komnate zavrena takovou hroznou dobu. Venku to musi byt krasne. Kdyz jsem jeste nebyla zavrena, mohla jsem citit vanek, mohla jsem citit teplo. Moc se tesim, az me dnes pusti a ja se rozebehnu. Rozebehnu se za svetlem. Brzy prijde ta chvile. Cekam na ni. Cekam na ni tak dlouho, jak dlouhy je muj zivot. Nebojim se niceho. Mozna zaslechu i zpev ptacku, mozna zaslechnu bzuceni hmyzu. Jiste tam bude taky vune stromu, kvetin, vody. Vim ze muj zivot brzy bude u konce, ale niceho se nebojim. Jsem stvorena k tomu, abych jednou vybehla, abych si mohla uzit chvilku svobody. Je tak uzasne cekat, az to prijde. Brzy klapne zamek a ja uvidim oblohu, uvidim i zem, mozna i neco vic. Jsem pripravena, cista, nezklamu.
Na jednu stranu se tesim az to vsechno prijde, na druhou stranu mam ale obavu, jestli tam bude vse presne tak, jak jsem si to vysnila. Urcite bude. Sice jsem nikdy s zadnou, ktera se dostala ven, nemluvila, ale to nevadi. Ocekavani je tak krasne. Uz brzy prijde ta chvile, citim pohyb za mou komorou. Slysim klapat zamek, ktery signalizuje, ze uz brzy me vypusti na svetlo bozi. Ze uz budu konecne venku, a bude to tam krasne, jak doufam. Zamek klapl, ano, moje chvile uz prichazi. Mam v sobe energii na cokoli, co si zamanu, nikdo me nezastavi, vim to. Pujdu ven, vybehnu, nic, co mi bude stat v ceste me nemuze zastavit, mozna zmeni muj smer, ale nezastavi. Tam nekde za mnou se ozval zvuk, signalizujici, ze uz me pousti.
Vybehla jsem se sve komory. Vypustena v prirode, vidim vse. Vcely, ptaky, oblohu, citim cerstvy ranni vzduch, citim teple slunce. A uz ho vidim pred sebou, jsem urcena pro NEJ. Je krasny. Stoji, vypada trochu prekvapene, ale to mi nevadi. Mirim k nemu, divam se mu do oci. Uz jsem blizko, citim jeho vuni, citim jeho teplo, uz jsem se ho dotkla, je tak teply, je tak jemny. Budeme spolu do konce zivota. Vim to, citim to. Miluji ho, ze vsech stran me objima, zpomaluji, zustanu s nim, uz nikam nepujdu, moje cesta konci. Jen co se uplne zastavim, tak zemru. Uz budu jen ta, co mohla jednou vybehnout, a pak do konce zivota, i kdyz trochu jepiciho, byt s nim. Jsem stastna. Brzy se zastavim, citim tep jeho srdce, citim vuni jeho krve. Umiram, stojim.
Rano jsem mu udelala snidani. Uz dlouho vim, ze ma jinou. Nedam na sobe nic znat. Posnidame venku. Ke snidani jsem udelala bilou kavu, babovka se mi taktez povedla. Dnes bude ten pravy cas na odplatu. Slusi mu to. Ma na sobe platene kalhoty a cervenou kosili s dlouhym rukavem. Vypada naramne sexy. Jeste se pujdeme projit do zahrady v nasem sidle. Park je rozlehly, nikoho jiste nepotkame. Beru si kabelku. Vzduch voni parkem, vcely bzuci na kvetech louky a slunce ma rano velkou silu. Je slyset i stebetani ptacku, kteri se usidlili v nasich kosnatych stromech. Potucek jen zurci a nenechava se rusit nasi pritomnosti. Ujdeme nekolik stovek metru a kdyz jsme mezi skalami, saham do kabelky a zastavuji se, on jde pomalu dal. Vytahuji revolver a volam na nej. Otaci se, vypada prekvapene. Strilim jednu ranu. Jednu jedinou ranu. Kulka se mu zaryva do tela. Pada na kolena, pote pomalu umira a pada na zem. Zbran je jeji. Pohazuji ji do travy, sundavam si rukavicky. Pomsta dokonana...
Žádné komentáře:
Okomentovat