Dámy a pánové, tohle je povídka ze soudku, do kterého moc nenahlížím. Duchařina mi moc blízká není.
Znovu opakuji, povídka byla určena do SMS, takže je bez háčků a čárek.
Bojovka
To byl zase napad, udelat si stezku odvahy na hrbitov. A zrovna musim jit prvni. Petr vypadal pobavene, kdyz mi dal svicku a zapalovac, abych si svitila na cestu. Ani jsem tu svicku nezapalila, k nicemu by to nebylo. Plamen by skomiral na knotu a ozaroval by mi hlavne oci, takze bych stejne nic nevidela.
Uz jsem tak v pulce cesty. Mesic mi osvetluje pesinu ke hrbitovu. Kaminky s piskem mi susti pod teniskami, slysim cvrkani v trave a z dalky sum silnice. Jinak je uplny klid. Snad se tady neobjevi nejaky velmi vtipny Petruv kamarad z vesnice, ktery nas bude po ceste strasit.
Mam hrbitovy rada. Ve dne. Je to klidne misto, kde se da premyslet o vsem moznem i nemoznem. Ale v noci je to klidne a temne misto. Tma me obklopuje ze vsech stran, objima me a zacina mi cela tato situace byt neprijemna. Jiz vidim obrysy hrbitovni zdi.
Pomalu si v hlave prehravam, co po me vlastne chteli. Dojit az k marnici a tam na poslednim hrobe, kam uz nikdo nechodi, protoze je velmi stary, zapalit svicku. Shodou okolnosti je dnes ten den, kdy ten dotycny zemrel. Jen je to uz 95 let.
Brana vrzla, zaslouzila by promazat. Potichu, se spatnym pocitem na zatylku, jdu mezi hroby. Sirokou cestou. Uz jsem tu jednou byla vcera, vim priblizne, kde se ta marnice nachazi. Je ticho. Dal uz neni sypana cesta, tak se mi spicky bot namaci od rosy, ktera uz pada. Vzduch voni lipou, ktera tu kvete. Je to tu necekane prijemne. Lehky vanek pocinajiciho leta se mi prohani ve vlasech a ja se prestavam bat. Asi tu opravdu nikdo neni. Blizim se k tomu hrobu, nekde za mnou jde dalsi ucastnik a ten tam bude svicku davat take.
Skrtam zapalovacem a zapaluji knot svicky. Chvilku ji nechavam rozhoret a horky vosk mi kape na prsty. Ani to nepali. Pokladam svicku na ten hrob a plamen osvetlil pismena nahrobniho kamene.
Pavel Bednar
*31.3.1888 - +6.5.1916
Koukam na ta cisla, dnes je to presne 95 let, kdy zemrel. Ve svych 28 letech. Stojim u toho hrobu, kde lezi pro me totalne neznamy clovek, temer sto let tam je dole pod zemi a asi se uz nikdy ven nepodiva.
Nahybam se nad hrob a uz ani nejsem vystrasena. Ma svou podobenku na stare fotografii na kameni. Docela fesak. Rukou cistim napis pod datumy a o ostrou hranku jsem se porezala. "Sakra", zakleju. Ale par kapek uz dopadlo na nahrobek a take na svicku, ktera zapraskala.
Nesnasim krev, dela se mi z ni zle, chytam si prst a rychle chci zmizet. Odtud. Ze hrbitova. Zveda se mi zaludek. Mota se mi hlava. Naposledy se divam na hrob toho vojacka a on se na me z fotografie usmal.
Uz mi to leze na mozek, pri druhem pohledu uz tam je zase klasicka fotka a zadny usmev na jeho tvari neni. Ted jsem i trochu vystrasena. Kaslu tady na to, rychle pryc, domu. Uz tu nechci byt. Trochu se zveda vitr a v marnici bouchla okenice do ramu. Celkem jsem se lekla a zakopla na ceste. Slzy se mi pomalu derou do oci, zacinam propadat panice. Pri zvedani jsem za jednim nahrobkem zahledla bledy oblicej, napadne se podobal jemu, hrdinovi z hrobu u marnice. Tak ted uz jsem panice propadla. Rychle se zvedam a bezim k brane. Je to nastesti kousek. Dobiham k brane. Je zamcena. To neni mozne. Lomcuji za kliku, ale ani se nehne. Prece jsem tudy prisla. Beru do ruky telefon a snazim se vyhledat cislo na Petra. Nekdo na me sahl. Ledovy stisk na rameni. Lekla jsem se tak, ze jsem upustila telefon. Nyni sviti na kaminky na ceste. Otacim se a on tam stoji. V uniforme Rakouska-Uherska tam stal. Opravdovy krasavec. Mlcky se usmiva. A ja jsem vydesena, neschopna kroku. Chytl me za ruku. Nohy me neposlouchaji, ale necham se vest. Podlamuji se mi kolena. Bere me do naruci a odnasi jako svou nevestu. Nezmaham se ani na odpor, ani na hlasek. Uz jsme u jeho hrobu. Omdlivam. Kdybych neomdlela, vidim jak mizime pod tou tezkou mramorovou deskou. Nyni jsem jeho nevesta. Jiz se z omdleni neprobudim. Jen muj telefon sviti u odemcene brany hrbitova a dava mi sbohem...
Žádné komentáře:
Okomentovat