Takže jak začít. Rád čtu, ale také rád píšu povídky.
Tuhle jsem psal v době, když jsem přečetl veškerou dosavadní tvorbu
Jiřího Kulhánka. Určitě to není nic pro slabé povahy. Umělecký přínos také nebude vysoký, ale zážitek to rozhodně je.
Tudíž tato povídka byla psána v mých 19. letech jako slohová práce k maturitní zkoušce z českého jazyka.
Nijak needituji, takže chyby tam asi budou.
Platí to, co jsem psal na začátku.
Pokud se Vám to nelíbí, nečtěte to.
Slohová práce na téma: Vypravování příběhu s detektivní zápletkou
„Zlo může vzejít z přání konat dobro“
(Cicero)
Už je toho moc. Nedá se to vydržet. Těch lidí je čím dál tím víc. Musím to prostě nějak vyřešit.
Ale abych nepředbíhal. Jmenuji se Tomáš a jsem člen organizace, která se zabývá potíráním zločinu. Nejsme státní útvar a proto nedodržujeme žádné z těch takzvaných zákonů, které nám tu za staletí nastolili politici, kteří se jimi snažili chránit a tak v nich je tolik děr, že to ani nelze spočítat. Ty si tam také nadělali oni, aby se ze všeho mohli snadno vyvlíknout. A přesně tyhle zákony my neuznáváme.
Tentokrát jde o lupiče, kteří si vyhlédnou nejlépe osamělou podnikatelku, nebo jinou bohatou ženu s dítětem. Nejenže je oloupí, ale také umučí a popřípadě znásilní. Že to většinou pro oběť končí smrtí, ani není důležité. Vlastně je to pro ni již jen vysvobození.
Včera jsme dostali anonymní email, ve kterém bylo popsáno kde, kdy a jak znovu udeří. Tato zpráva byla bohužel nevystopovatelná, což nás velice mrzí, protože by bylo zajímavé setkat se s člověkem, který ji psal. Ale nic se nedá dělat. Musíme jít do akce.
Sídlíme v podzemí a proto je velice výhodné, že se v Praze rozmohl trend podzemních garáží. Jelikož je naše město dost staré, není problém do takové garáže najít vchod z některého našeho kanalizačního průduchu, které nám slouží jako chodby.
Do téhle akce jdu s Kristýnou. Je to asi pětadvacetiletá žena, pro kterou se práce stala potěšením. Asi v deseti letech měla lehčí zážitek , no spíš těžší, s nějakými blázny, kteří jí pobili celou rodinu a ona na tom nebyla taky nejlépe. Pak se dostala do našeho spolku a tam nás vycvičili pro pomstu. Já si bohužel na svou rodinu nevzpomínám. Když jsem se do klubu dostal, bylo mi sotva deset měsíců.
„Dej sakra pozor“, vykřikla Kristýna, když jsem zavíral dveře od starého Transitu a málem jí přirazil její dlouhé vlasy do rámu. „Taky by ses mohla už nechat ostříhat, nebo snad čekáš, že se ti po tom copu bude šplhat nějakej princ na zakletou věž?“, rýpl jsem si. „Ty jsi tak vtipnej“, ušklíbla se na mě do zrcátka a jala se vlasy uvázat do drdolu, aby jí nevadily při práci.
Motor naskočil skoro hned. Napodruhé. Vyrazili jsme na cestu do Vyžlovky. Cesta celkem příjemně utíkala a já se musel krotit, abych dodržoval rychlost. Kristýna nejdřív pustila nějaký cédéčko se slaďoušema, které jsem ihned zavrhl a jal jsem se ladit rádio. Nakonec nám digitální RDS ukazovalo „Bonton deejay“ a byl jsem spokojen, protože zrovna hráli jednu mou oblíbenou skupinu. „To je ale děs, jak to můžeš poslouchat. Vždyť je to jako by tam mlátili do hrnců, kastrolů a společně to pak ještě pustili ze schodů“, divila se nad mým smyslem pro muziku ta krásná plavovlasá dívka vedle mě. „Pořád lepší, než ty cajdáky cos tu na mě zkoušela předtím“, reagoval jsem trochu popudlivě. „Můžeš to prosímtě zopakovat?“, vykouzlila ten nejkrásnější úsměv co jsem kdy viděl, ale neošálila mě ani na chvilku. Pod úrovní palubní desky držela svůj Glock a ústí hlavně na mě mrkalo svým jediným očkem. „Pro mě za mě si tam pusť co chceš“, ukázal jsem zase já zuby v úsměvu a můj Glock cvakl naprázdno, jak vyskočila ven nábojnice. V tu chvíli jsem začal zastavovat, protože můj „kolenní pilot“ by nemusel takovou rvačku ustát a mohli bychom hezky skončit někde v příkopu. Blondýnka už byla připravená, hned jak jsem zastavil, chytila ně za zátylek a hodila dozadu do dodávky. Pár chvaty mě otočila na lopatky a začala lechtat válečky. U téhle kratochvíle jsme ale nemohli zůstat dlouho, protože stejně dobře jako já i ona věděla, že bych to dlouho nevydržel a možná už by ze mě nebyl takový drsný chlap, ale celkem obstojně velký počuraný mimino.
Když jsem se zvedal, utrousil jsem něco v tom smyslu, že má štěstí, když je ženská protože holky nebiji. I když jsem věděl, že kdykoli mě ona může hezky prohnat a já s tím nic neudělám.
Pustil jsem světla, vyhodil blinkr a vyrazili jsme dál. Už tam skoro jsme, tak pro jistotu rádio nepouštím, aby náhodou nebylo nějaký zpoždění s převlékáním spodního prádla.
Po chvíli jsme na místě. Krásná udržovaná vila s kamerovým systémem vypadá jako by ji někdo právě vytvořil z cukru a posadil na louku do lesa. Kamery ani laser nejsou problém. Díky technice jsou přelstěné skoro okamžitě. Lupiči tu už asi jsou, protože všechny kamery míří pryč od domu a díky tomu tam mohou nerušeně hospodařit. Přes balkón v prvním patře procházíme do pokojů v prostředním patře tříposchoďového domu. Od příhody na cestě jsme spolu nepromluvili ani slovo, ale teď komunikovat musíme. Jsou na řadě posuňky. Seshora slyšíme tlumený výkřik a tak se tam vydáváme. Na podlaze v pracovně leží atraktivní bruneta s roztaženýma rukama a nohama. Každou ruku má přivázanou k jedné noze knihovny a nohy má uvázaný ke kancelářskému stolu. Tak to bude asi vyslýchání. Usuzuji podle toho co říkal první lupič s letlampou v ruce: „Čísla účtů, hesla k trezorům a rychle“. Žena na zemi jen zavrtěla hlavou a z očí jí vytryskly slzy. Z letlampy vyšlehl plamen. Shýbal se a přejel jím ženě po chodidle. Víc udělat nestihl. Kristýna vyrazila a vší silou ho nakopla přesně tam, co jsou muži nejchoulostivější. Svalil se na zem a pod maskou bylo vidět že začíná zvracet. Asi ho nakopla víc než by měla. V druhém rohu byl další maskovanec, který na nás teď vyrazil s pohrabáčem v ruce. Čas se zpomalil. Žena na zemi omdlela, Kristýna odtáhla nakopnutého lupiče ke stěně, kde ho pro jistotu omráčila a ještě přivázala pouty ke knihovně se snad milionem právnických knížek. Tu jen tak neodtáhne. Chlap se řítil dál a chtěl mě přetáhnout. Uhnul jsem mu před cílenou ranou a poté chytil jeho ruku a tím pohrabáčem mu dal po hlavě asi tak jak on to chtěl udělat mě. Nos zakřupal a vytrysklo trochu krve. Za chvilku už byl na zemi a vypadalo to, jako by spokojeně usnul. Ženu jsme přenesli co nejjemněji do postele a přikryli jí. Dostala mastičku na popáleniny a my jsem mohli pokojně odejít i se svým nákladem.
Naložili jsme milé gangstery do dodávky a ujížděli k centru. Auto bylo prozatím uklizeno do podzemní garáže, než si pro něj někdo přijde, aby ho zlikvidoval. Je ho škoda, ale stopa je stopa a my si to nemůžeme dovolit. Odvedli jsme je dolů. Zůstali přivázáni v malé místnosti, ve které se srážela vlhkost a místní jí neřekli jinak než místnost pravdy. Už jenom to prostředí navozovalo takový ten nepříjemný pocit v žaludku.
Dokončil jsem svou osobní hygienu a dorazil za ostatními do podzemí. Stáli tam oba s rozpaženými rukami a do půl těla svlečení. Nohavice od černých „kapsáčů“ byly již dříve podvázány pod koleny.
Muž s plamenem začal něco mumlat a probíral se z mrákot. Náš doktor k nim přistoupil a dal jim čuchnout k nějaký lahvičce a skoro zázrakem se ihned probrali. Chvilku koukali na nás pak ne sebe a jeden z nich se konečně odhodlal něco říct.
„Kde to jsem vy zatracený fízlové?“, řekl a mžoural po nás.
„Mýlíte se, nejsme od policie“, odpověděl Blesk a pokračoval: „a budeme se ptát jen my.“
„Na to ti tu není nikdo vzvědavej, ty pošuku. Pusť mě z těch pout. Mám svý práva.“
„O ty jste právě přišel. Tady nejste v Čechách. Tady vládneme my a my jsme stanovili všechna práva. Máte právo vypovídat. Pokud ne, podstoupíte bolest.“
Blesk domluvil a já začal přemýšlet. Je to zvláštní, tady si vždycky všichni vzpomenou na svoje práva. Ale nemyslá na ně při tom, co dělají. Tady je na to už pozdě.
„Nemá cenu zapírat, všechno už víme. Jenom to v klidu sepíšete a podepíšete a nebude to tak hrozné. Tady je tužka a papír. Můžeme se do toho pustit“, domluvil Blesk a položil na špalek před zločince čistý list papíru a plnicí pero.
„Zbláznil jsi se člověče? Vždyť na mě vůbec nic nemáte. Pusťte mě. Budu vás žalovat!“ otočil hlavu od špalku a udělal něco jako úšklebek.
„To se vám asi nepovede. Napište tu vaše přiznání a ulehčíte si. Pokud se nedohodneme, přistoupíme k rázným opatřením. Odveďte toho druhého vedle.“
Jak Blesk řekl, tak se taky stalo. Dva kluci ze skupiny odvázali toho se zlomeným nosem a odvedli do vedlejší kobky. Potom sundali víko z průduchu mezi místnostmi, aby bylo všechno slyšet.
„Teď vás dostane do rukou náš lékař. Jste ve velice dobrých rukou, protože on je mistrem svého povolání. Zavede vám injekci. Je to směs, abyste zůstal při vědomí. Zároveň je to narkotikum. Zabraňuje vypnout nervové centrum, což je ochrana organismu na intenzivní bolest. Té teď budete vystaven po dobu patnáct vteřin.“ Vyřkl budoucí dění a poodešel, aby udělal místo Doktorovi. Ten potřel paži zločince desinfekcí a vpíchl mu do ní nějakou modrou tekutinu. Nechal chvilku působit. Vzal skalpel a řekl: „Připravte si stopky“. Zařízl skalpelem do levé paže a rozevřel ránu. Pak vzal kleště a mimochodem pronesl: „Teď“. Kleštěmi zajel až na kost a držel přesně patnáct vteřin. Po nelidském křiku se rozhostilo ticho.
Blesk zavřel poklop a zeptal se: „Budete teď sdílnější?“
„Ano ano, kde je ten papír?“
„Potřebujeme ještě vědět, kdo byl ten třetí z vaší skupiny.“
„Byl to Pepa!“
„Myslíte Josefa Martinů?“
„Jo ten to byl.“
„Dobře, napište tady přiznání, připojte čísla účtů a podepište“, přikázal Blesk.
„Přiveďte toho druhého. Rozvažte ho“, řekl a ukázal na nakopnutého.
Abych to zkrátil tak ten druhý v podstatě potvrdil to co říkal ten první. Našli jsme toho třetího. Ten se nejdřív vysmíval, pak nadával a před popravou se vzpouzel. Exekuce byla vykonána ihned.
Oko za oko, zub za zub. Proti zlu se dá bojovat jen zlem. Díky tomu, že se proti němu bojuje dobrem, zlo vzkvétá a vzkvétat bude...
