Motorkářka

Dlouho jsem nepsal pro svou Milou, tak dnes to napravím.

Vypil jsem něco whiskey, pojedl nějaký to maso s chlebem a teď je ten pravý čas napsat jí povídku na dobré spaní, kterou jí samozřejmě hned zavolám, abych si mohl poslechnout její malebný hlas.

Motorkářka

Je večer. Tmavý příkrov zahalil barevné listí, potupně stále visící na větvích stromů. Mlha se vkrádá pomalu do města a chlad zalézá pod nehty. Podzimní vánek honí po ulici smetí a čechrá vlasy dívce stojící s cigaretou na balkoně. Konec cigarety žhne a vypouští vlásek dýmu, který se kousek od nedopalku utrhne a nechá se unášet větrem dál od tohoto světa. Při každém potažení se konec rozzáří krásně rudou barvou a ona po chvilce vydechuje mocný proud klidu, složený z nikotinu a tabákové vůně.
Když se život cigarety nachýlil ke konci, odcvrnkla ho zkušeně dolů. Nedopalek se několikrát otočil ve vzduchu a potom dopadl někam dole do trávy.
Dívá se tento chladný večer do temnoty tohoto světa a nic neříká. Je jí dobře. Ale ke spokojenosti jí chybí jedna věc. Sebrala se a odešla do své ložnice. Chvilku stála ve dveřích a přemýšlela. Nakonec si sedla na okraj postele a svlékla si noční košilku. Její plná ňadra se zhoupla a zadeček v nohavičkových kalhotkách vytvaroval podle sebe matraci postele. Podprsenka, ponožky a nakonec i tílko, to všechno si na sebe vzala, než si navlékla jasně červenou koženou kombinézu. A nakonec vysoké, pevné boty. Do ruky helmu a dveře klaply.
Na temné chodbě září dlouhý paprsek z výtahové šachty. Po otevření dveří pojme bílá záře tu rudou postavu, jako by peklo přijmulo svého temného služebníka.
Cink, dveře výtahu se otevřely o několik pater níž a ona se vydala na ulici. Tam stojí její černočervený stroj. Nerezové, vyleštěné výfuky se lesknou v pouličním osvětlení a celý stroj tiše vyčkává, až dívka sevře její tělo mezi stehny. Upravila si své dlouhé, krásné a jemné vlasy. Hned potom vzala přilbu, srovnala si vycpávku a nasadila si ji na hlavu. Hned potom přehodila nohu přes studený stroj a klíčkem probudila k životu několik kontrolek na přístrojovém štítu. Ručičky rychlo a otáčkoměru vystřelily na druhý okraj stupnice a potom se poslušně vrátily na své původní místo.
Startér zabzučel a lehce otočil motorem. Výfuky vyštěkly a motor kolísavě a neochotně udržoval volnoběh. Chvilku ho tak nechala a potom rukou v pevné rukavici pootočila plynem. Motor vykřikl v uvolněném napětí a výfuky zahrály symfonii pro dva.
S klapnutím byla zařazena první rychlost. Když pouštěla spojku, motorka se pokusila postavit na zadní, ale ona ji klidně přiškrtila a zkrotila. Potom už stroj neměl chuť shodit jí ze svých zad. Světlo prořezávalo tmu a za motorkou se valily roztrhané chomáčky mlhy. Zrychlovala. Rychleji a rychleji. Motorka jako běžící laň uhánějící po temné dálnici, nikde nic, jen dálkové světlo halogenu rozbíjející temnou noc. Ručička tachometru olizuje celé desítky rychlostí a míří stále dál. Soustředěný pohled kupředu, nic jí nerozptyluje. Pneumatiky lepí k asfaltu a vzduch kolem přilby sviští dvousetkilometrovou rychlostí. Adrenalin prosakuje kůží a ona se usmívá. Je jí náramně. Přesně tohle jí chybělo.
Když po několika desítkách minut motor klapal chladnoucím kovem, výfuky praskaly a cinkaly svou nerezovou ódu na radost, a budíky zase čekaly na další probuzení z letargie, ona ležela v posteli, kolem hlavy rozprostřené voňavé vlasy. Usmívala se. Dnes se jí bude krásně usínat. Hezky se projela, a s úsměvem na tváři usíná. Není nad to, udělat si radost jen tak... Sladké sny.

seriál na pokračování 14

***

Mám zprávy z prvního světa.

Ekoteroristi vystrkují růžky, cikáni se perou na nože s domobranou, která má pušky. Myslivci už nechodí po lese, ale chrání si své ulice.

Co nás jenom ještě čeká?

A ještě ke všemu se po praze potuluje nejmíň jeden Hnusák krvelačnej.

Jo jo, bude hon, na který se těším.

Moc se na něj těším...

***

Františka už mi nestačí. Už jí přemůžu moc lehce a začíná to být nuda.

Sedám proto do mercedesu, po měsících zase zabručí motor a když se zahřeje, protáčím ho na maximum. Vyrážím do své oblíbené čtvrti „města“...

***

Na výcviku mi připravili překvapení. Některým pasákům podstrčili pistole nabité naostro a pěkně stříbrně. To jsem si uvědomil, když po mě poprvé štěkli a zasáhli mě do nohy.

Sakra, byla ostrá. A jak to bolí. Moje odolnost proti bolesti je tatam a já tu ránu cítím fakt hodně. A to jsem si myslel, že to bude jen taková oddychovka.

Bar se zalil mou bolestí a vztekem nad tím, že jsem nedával pozor a vlezl sem tak lehce...

Vzpomněl jsem si na výcvik a při dalším výstřelu uskočil kulce.

Tak za ty děravý kalhoty tady někdo zaplatí. Musím být opatrnější a nenechávat se ukolébat představou mojí síly. Kulka se pomalu propálila skrz stehno a vypadla. Rána se pomalu začínala hojit. Stříbro je holt svinstvo.

Skok za bar a několik sklenic mě následovalo v podobě střepů, které se z nich staly po výstřelu. Sklo se sypalo a já si připadal jak za doby prohibice na západě. Ale já narozdíl od Al Caponeho mám v rukávu pár trumfů.

Vytáhl jsem pistole a vycvakl pojistky. Za barem byl zřetelný pohyb. Až teď jsem si všiml zrcadla nad pultem, které mi ukazovalo pohyb v místnosti. Já v něm vidět nebyl.

Viditelné byly tři osoby. Přemístil jsem se do podřepu a vyskočil na pult. Jednoho jsem zasáhl do ruky tak, že z dlaně měl kaši. Jo jo, dětská výživa je taky takové konzistence. Zbraň upustil, skočil jsem po ní a při tom si jednoho ze svých glocků uklidil do pouzdra. Nebudu přece střílet olovem, když oni na mě stříbrem.

Magnum nabitý na stříbro se mi leskl v ruce. Černý glock proti němu vypadal jako hračka pro děti.

Otočil jsem se a za mnou se zaleskla hlaveň druhého magnumu od dalšího grázla z očistce.

Než stačil vypálit, měl místo oka díru až na zeď. To by byl efektní záběr do filmu.

Kamera jde zezadu k hlavě, rána, mozek a krev rozprášená mezi úlomky lebky a když se to všechno usadí na zdi a podlaze za postavou, která byla zasažená, tak obraz projede tou dírou zezadu a otočí se k posmrtné masce umrlce bez oka.

Z myšlenek mě vytrhlo další suché prásknutí.

Kluk, tak asi pětadvacet let mě střelil do boku. Nic vážného, ale sakramentsky to bolí. Moc přemýšlím a málo dávám pozor. Tentokrát stříbrná kulka proletěla bokem a nezastavila se, takže se rána propálila a netekla ani krev. Jen to bolí jako svině a tak jsem patřičně naštvaný.

Skok k mrtvole bez oka, sebrat pistoli. Mrtvola už se dává zase dohromady a za chvilku už bude zase plná sil.

Glock je zpátky v pouzdře a já odhazuju sako. V roláčku, podpažní pouzdra ze zdobené kůže díra ve stehně a v břiše.

Fakt nasranej Jeník...

Vykropil jsem místo odkud vystřelila pistole. Za mnou se něco pohlo. Otáčím se a ihned pálím po prvním, kterého jsem sejmul. Jeho ruka už srůstá a já fakt nemám náladu se s mrzákem dál zaobírat.

Jdu pomalu k místu kam jsem před chvilkou vypálil salvičku a tam nikdo není.

No nevadí. Však já si tě najdu...

Blízko je vchod na záchodky. Prošel jsem dveřmi a dostal ránu přes záda. Zaštípalo to nějak divně.

Otočím se a tak děvka. A má celkem hezký obleček. Ale vypadá potěšeně z mé bolesti.

V ruce má bič. Bič se leskne, je proplétený, jak jinak, stříbrem.

Tohle je teda zkouška. Že bych si ji odchytl a lechce si s ní užil? No asi to nebude nejšťastnější nápad.

A něco mi na ní je divné.

U většiny kurev tady člověk pozná na co chcíply. Tahle ne.

Na nemoc to nebylo. Na to má moc zdravou kůži.

Na zranění taky ne. Ty hadříky co má, tak ty nedávají moc prostoru k představivosti, co se pod nima asi skrývá.

Ty oči. Studené a syté...

Koukali jsme takhle na sebe asi tak dvě vteřiny. Pak se napřáhla a pousmála se...

***

Nesmím jí zabít. Musím si počkat na tu krev. Na tu krásně chutnající tekutinu, kterou z ní dostanu.

Upustil jsem magnumy na zem a bleskově sáhl po olovu. Výstřely štěkaly jako ohaři a zakusovaly se do toho dokonalého těla.

Nohy jí vyletěly do vzduchu, ale bičem ještě práskla směrem ke mě. Ránu jsem odvrátil rukou a na té se mi objevila spálenina.

Rozeběhl jsem se a dál pálil ze svých novodobých kordů, abych ji přidržel u země.

kulky z ní zase zpátky hned vypadávaly rány se celily.

Obličej se jí křivil bolestí, ale proud kulek jí nikam nepustil. Ale ten proud už brzy přestane a já už jí udržím u země jen sám a svýma rukama. Ve šklebu se jí zaleskly dlouhé tesáky a opovržení. Ale ona ještě neví.

Cvak cvak cvak, zaklepaly naposledy spouště glocků a řev výstřelů ustal. Právě včas jsem ji chytil za hlavu a škubl s ní do strany. Krk se ohalil ve své nádheře. Mohl bych si s ní ještě užít, ale chuť mě přemáhá. Zakusuji se do míst, kde tuším krční tepnu a studená a hustá krev se mi prolévá krkem.

Překvapení. To je ten výraz, který v jejím obličeji čtu. Nečekala, že se do ní zakousne někdo jiný. S její krví čerpám její sílu. Jsem už syt, ale piju dál. Je to silnější než já. Už se nehýbe, ani nemůže, je skoro mrtvá.

Z brady mi ukápla kapka krve a dopadla na její bělostné bříško. Umírá, ale v téhle agonii by byla moc dlouho. Něco se ve mě hnulo. Jdu pro magnuma.

Dívala se tak vyčítavě, když jsem se nad ní nahnul a políbil ji na tvář. Dívala se úpřeně. Možná tam viděla soucit, možná tam viděla hlad. Když se po ráně z pistole rozsypala na prach a hromádku kostí, pocítil jsem něco jako lítost.

***

Po návratu na zámek se mě všichni stranili. Ani nevím proč. Jsem přece pořád stejný. Jen Azazel se mnou trávila tolik chvil, že si nepamatuji, jestli někdy byl čas, kdy se mnou tolik byla.

Pořád se vyptávala, jak se cítím a jak mi je, jaké cítím změny.

Každý den jsem dostával injekci z roztoku stříbra. První reakce byly horečnaté, ale časem jsem si nějak zvykl.

Dnes už dostávám pětinásobnou dávku, než kolik jsem dostával na začátku. Asi budu mít stříbrný chcaní...

***

Už dva měsíce jsem v izolaci. Trénuju postřeh, posiluju.

Do města už mě nepouštějí. Na otázku, kdy se můžu potkat s ostatními vylepšenými dostávám jen odvrácené pohledy a mlčení. Už mě to tu nebaví.

***

Pustili mě k Mengelemu. Ten chlapík vypadá lép než v době kdy jsem ho poznal.

Moc krásně jsme si popovídali.

Azazel přišla a vzala mě na procházku.

Konečně mimo budovu. Konverzace se ubírá příjemným způsobem.

***

Milování s Azazel je nejlepší zážitek, jaký je možné mít z potěšení těla.

Nechala mě  pokoji odpočívat. Dojdu si tedy pro něco k pití. Dobrý Perignon mi dodá náladu.

Vyšel jsem z pokoje a jdu dlouhou chodbou letního sídla, které patří k zámečku. Slyším tlumený hovor, který se nese sešeřelými chodbami.

Za rohem stojí Azazel s jedním z Vyšších.

„...ale já mám pocit...“ povídá Azazel.

„Ne ne,“ přerušil jí muž v kápi mnicha, „nemůžeme ho jen tak vypustit do světa. Co když se nám vymkne z pod kontroly?“ Kápě se pokyvovala v rozčilení toho muže.

„Myslím, že je to úspěch, že přežil. Má přece výborné výsledky a doteď byl loajální. Znám ho dost dlouho na to, abych si byla jistá tím, že JE odchytí,“ rozčílila se Azazel.

O čem to mluví, pomyslel jsem si.

„A co když to dopadne jako s NIMA? Co když zjistí, že...“ nedořekl.

„Opatrně, ne tak nahlas, mohl by nás slyšet,“ ztišila ho Azazel.

„Co když zjistí že má větší moc, než zatím tuší?“ znatelně ztišil neznámý. „Co když nám taky zmizí a založí s NIMI kolonii. Co když se dají na špatnou stranu? Hned řeknu Mengelemu, ať zvýší dávky a znehybní ho. Starší mají z NICH obavu.“

„ONY nebyly připravené na tak velký dar, jeho postupně připravím na to...“ znovu byla přerušena.

„Na co ho připravíš?“ řekl sarkasticky. „To mu chceš říct, že musí vyžehlit náš průšvih? Že byl stvořený jenom pro boj proti NIM? Pro boj proti genetickému experimentu, co se nám vymkl a že subjekty během výcviku utekly? Že on je ještě větší hříčka a že byla náhoda, když z pětatřiceti přežili jen čtyři?“ Dokončil.

Počkal jsem si na odpověď.

„A co s ním uděláme potom? Vám je nepohodlný, vždyť je možná silnější než tři Vyšší...“

Vztekle se otočil a viditelně chtěl odejít.

Azazel za ním udělala krok a pak se zastavila. Sklonila hlavu, otočila se, vešla za roh a...

***

... a vešla mi do náručí.

***

seriál na pokračování 13

***

Tma...

Strašný hlad...

Ta holka vedle mě spí a její kůže voní vínem...

Krátký boj, jestli jí mám ochutnat, prohrávám...

Dívka zkrásněla... v krátkém křečovém záchvatu umírá...

Co jsem to provedl...?

***

Ve vltavě nalezli mrtvolu nějaký holky. Neměla v sobě víc jak litr krve.

Spojení s druhým světem se pořád nepodařilo navázat.

Takže se musím spojit s Lovcem...

***

Lovec, pojem který znamená hodně utrpení. Upíři mu vzali všechno. Rodinu, přátele a nakonec i život. Teda ne v tom smyslu, že by ho zabili, ale už se prostě po jednom řádění v jednom východoněmeckém městečku nemohl vrátit zpět do práce a začít zase „normálně“ žít.

Od té doby loví upíry.

Loví je se svou početnou skupinou. Jak jsem se doslechl, chystá se teď i na slovenské bitevní pole... Říká se, že až vyčistí východní blok, tak se vrátí do německa a pustí se do té bandy, kvůli které to celé začalo. Podvědomě tuší, že na to musí nabrat sílu...

Lovce není lehké najít a už vůbec není lehké dostat ho na svou stranu, i když děláme stejnou věc. Lovec nemá rád ani Nás, protože My jsme pro něj stejná havěť jako upíři...

***

Už zase...

Ten hlad je čím dál větší...

Ale já nechci být zrůdou, živící se krví...

Ulice je tak prázdná, jen ty štětky, kurvy, děvky...

Ty nikomu nebudou chybět...

Vezmu si dvě, dvě ukojí hlad na týden...

Pojďte ke mě holky...

Je to přece malá oběť...

***

Další dvě mrtvoly plovoucí mezi šlapadly na vltavě. Docela úsměvná představa: „podívej miláčku, hradčany, karlův most, mrtvá kurva...“

Lovec jako by se do země propadl. Nemůžu ho najít.

***

Na památníku Vítkov:

Rána a křik, další a ještě dvě soustavy těchto zvuků.

„Tak pojď ty druhej, no nevzpírej se. Hezky si hajni a ani necekni.“

Rána a zabublání. Ještě a ještě a ještě, pak jenom rána a lomoz lana...

A potom vyšlo slunce...

Dvojí křik a pak ticho...

Nic z nich nezbylo...

***

Lovec je v praze. Na vítkově byly nalezeny dvoje stopy po dokonalém upálení za rozbřesku. To je pro upíra nejhorší. Sluneční paprsky jsou po ránu pomalé a nespálí tělo na prach během pár vteřin, ale někdy to může trvat i čtvrt hodiny. Horší ale je, když je pod mrakem a slunce nepůsobí přímo.

No co, litovat je nebudeme, ne?

***

Ještě si musím zachovat svojí mysl...

Nesmí se ze mě stát ta stvůra...

Nesmím se tomu poddat...

Musím s tím bojovat...

Nikdo nesmí vědět...

Musím...

Nesmí...

Grbll...

***

Pět dní už se nic neděje.

Šestý konečně přichází zpráva z druhého světa.

Jsem zase pozván.

Blíží se Vánoce. Svátky klidu, míru a pohody. A taky vražd malých dítek, to když Herodes hledal Krista, ale o tom se přece u stromečku nemluví. Nemám Vánoce rád, najednou tolik lásky a seberozdávání. Kde je celý ten rok? To se opravdu celý ten rok sobectví a hnusoty má smazat pár okamžiky u stromečku, když jsou šichni podplaceni tou kupou dárků?

Ani se nedivím, že je o svátcích tolik sebevražd. Vždyť je to celý na mašli...

***

Do druhého světa mě zase veze nějaký mrtvolák, nějak v zamyšlení ani nevnímám, kdo by to mohl být.

Je zvláštní, že já o své vůli do toho druhého světa nějak nejdu sám a vždycky se tam vezu s nějakým rozložíkem...

Dostal jsem zase hezké šaty a ještě v autě malé občerstvení. Už dlouho jsem tak dobrou krev neochutnal. Tahle rozhodně není zvířecí.

Zvuk motoru uspává, ale z nějakého důvodu se mi nezdá, že bych měl odpočívat. Ale když mě se chce tak děsně moc spát... Ta krev... Ty rty... Azazel... Aza... ...

***

Jsem v druhém světě.

To ticho není nikde na zemi. Ani ptáček, žádný vítr...

Jsem v posteli a nahý...

Asi se mi to zdá.

V místnosti nejsem sám.

Je tu se mnou ona. Tak jak jsem si ji vždycky představoval ve svých perverzních snech...

***

Její jméno neznám, asi jsem ho někdy znal, ale ne v tomto životě.

Dává mi ze sebe pít. Ta krev je hodně silná. Dává mi spoustu síly a já se v ní topím, halucinace se nenechávají dlouho pobízet a už přicházejí. Je v nich Nelly, Azazel a nikdo jiný. Ony se milují a mě se vysmívají.

Jsou spolu tak šťastné, chci se k nim přiblížit, ale jsem svázaný stříbrným řetězem a každý pokus o osvobození mi působí děsivou bolest. To ale není možné, stříbro mi nikdy nevadilo...

***

Ležím...

Ležím jen tak, nahý a mám v těle nesmítnou křeč.

Mám hlad, dostávám krev. Kuřecí, jemnou jako zeleninový vývar. Cítím se trochu lépe.

Přichází Azazel, a jemně se usmívá.

Nelly miluji, ale Azazel zbožňuji. Ona je mou matkou, sestrou, milenkou...

Jak jsem tady vydán na pospas jejímu pohledu, nejradšji bych se vykašlal na ochranu lidstva a odešel s ní někam daleko. Od všech těch bestií, co nikdy nemají dost...

„Modifikovali jsme tě,“ řekla Azazel. „pár dní ti bude vadit denní světlo, některé kovy a taky budeš chtít lidskou krev. Neboj se, nejsi upír, ta křeč, která tebou hýbe je boj tvého biorytmu s upířím. Zůstaneš tady a až se uzdravíš, tak podstoupíš výcvik. To abys ovládal nově nabyté schopnosti.“

Nebyl jsem schopný na nic myslet. Ale nebylo to tak strašné jako první přeměna.

„Kolik nás nových bude?“ zeptal jsem se.

„Dost na to, aby vás nebylo málo, ale budete jedineční.“

***

Moje přeměna na vyšší kvalitu má za následek větší výdrž v boji, hledání bolestivějších postupů výslechů a taky méně spánku a rychlejší regeneraci.

Pokud ulovím upíra, tak než ho nadobro vyprovodím na poslední cestu, tak se ještě z plna hrdla napiju. Upíra cítím na kilometry... Teď se dostal na nižší políčko potravinového řetězce...

***

Týden, týden, týden. Mám hlad...

Celý týden půst...

Musím s tím něco udělat...

Ale já přece nemůžu dělat takové věci...

Já mám pomáhat a ne zabíjet...

Ale nemůžu si pomoct...

Stala se chyba...

***

večerní povídka

Je večer a mám chuť psát.

Takže tak, snad se to bude líbit a pokud ne, najděte si ještě něco jiného na večerní čtení ;-)




Večer, ležím v teplé posteli a mám otevřené velké francouzské okno do zahrady. Cvrčci hrají svou podzimní serenádu pro odcházející teplo a chladný vzduch se vkrádá do místnosti. V televizi běží jeden z prvních dílů seriálu Akta X a já vzpomínám na doby, kdy jsem viděl tuto legendu poprvé.
Zapaluji si cigaretu a dým nechávám stoupat ke stropu, kde se svíjí a kroutí v krátké jepičí agónii. Je mi dobře. Čaj na chvilku odsouvám na vedlejší kolej a otevírám láhev levného alkoholu. Dnešní večer mám náladu na trošku toho zhýralého popíjení.
Nasávám do plic další doušky vražedné kombinace dehtu a nikotinu a klid mi prostupuje celé tělo. Lok za lokem se vyprazdňuje láhev a oči udržuji otevřené pouze s vypětím sil, které mi po dnešním perném dni zůstávají.
Na klíně otevřený notebook, prohlížím fotografie své milé a těším se na den, kdy se znovu potkáme, kdy se naše rty spojí. Znovu ji budu držet ve svém náručí.
Proskakuji fotky, mapující její život. Kamarádi, ona, koníčky, ona, ona, ona...
Ruka se mi zasekává na tlačítku šipky a fotografie letí, víří, přeskakují ohromnou rychlostí.
Dívám se na toto představení a zdá se, že posun je rychlejší a rychlejší.
Obraz se spojuje, hladce přechází. Oči, přivyklé na tuto vražednou rychlost, čekají na další a další snímek s lačnou chutí. Fotky na mě promlouvají, je to krásné. Dívka na obrázcích mi něco sděluje, mluví, svěřuje se.
Promlouvá ke mě a já odpovídám. Vedeme živý dialog a já ji zvu, zvu ji k sobě. "Ano", naznačí její ústa. Naklání se do pomyslného objektivu a pomalu vystupuje z displaye. Jedna a i druhá ruka, následována krásným obličejem, voňavými vlasy, šíjí laně, rameny, pomáhá si rukama a prolézá dál a dál. Plná ňadra, útlý pas, smyslné boky, nohy a už je celá u mě. V mé posteli.
Bere mi cigaretu a sama jí svírá svými rty, sevřenými do nepropustné štěrbinky, za kterou se skrývá perfektní chrup. Přivinula se ke mě a proud vzduchu smíšeného s cigaretovým kouřem mne oběhl sem a tam.
Notebook padá na zem a display zhasíná. větráček umírá v nedostatku proudu, který by ho živil.
Dívka přimyká své horké tělo ke mně pod peřinou a hladí mi hrudník. Je to příjemné a krásné. Její ruka míří níž až na břicho a potom dál. Chytá mě za nejcitlivější místo, které na těle muže je možné najít. Prsty jsou šikovné, mocné. Nabývám pod uměním té ženy. Její ústa se blíží k těm mým a já to již nevydržím vrhám se jim vstříc. Naše jazyky se proplétají a v té vášni nemůžeme přestat. Odkrývá mé mrzké tělo a její prádlo mizí z krásného mladého těla. Nasedá... Dnes ona bude udávat tempo. Kašle na to, co je a co není příjemné mně. Pro ní je důležitý její požitek. Nebráním se. Je to krásné. Pánví kroutí ve svém rytmu a když se snažím o jakýkoli pohyb, zastavuje mě a káravě se dívá. Svíjí se na mě v extázi a cítím, že déle už to nevydržím. Vyplňuji její útroby svým semenem...
"Muldere, Muldere", křičí agentka Scullyová v Aktech X. Otevírám oči, na displayi notebooku víří stále fotky oné krásné dívky a cigareta mi již dávno dohořela. Cítím pouze vzrušení a touhu mít jí zase u sebe...

Povídka ze školy

Dobré ráno
Dva týdny od počátku školy a já vzpomínám na to, jaké to tenkrát bylo období, relativně bezstarostné a o moc nešlo...

Bavte se...

Škola...

Líné a zamračené dopoledne. Spolužáci okolo mě se nudí a oči se líně přivírají. Snažím se neusnout a udržet pozornost. Učitelka před tabulí přednáší milionkrát vyřčené a do zblbnutí opakované fráze, které se naučila již nejméně před stopadesáti lety, když sem na tento ústav nastupovala. Pozornost uvadá a já chci být někde jinde. Chci se procházet parkem, poslouchat hudbu, jezdit na motorce, prostě být tam, kde je mi to příjemné a s těmi, se kterými být chci. Nechci tu sedět s partou lidí, kteří mají společný jen vztah k téhle škole.

Sedím v lavici a najednou je ticho, učitelka zamrzla v čase. Rozhlížím se kolem a čas se zastavil. Vteřinovka na hodinách nad tabulí se zasekla mezi dvěma pozicemi a je připravená doklapnout na své místo. Něco jí však drží tam, kde teď je.

Kluk ve vedlejší lavici si shodil propisku z desky stolu a ta je napůl cesty mezi ní a podlahou pokrytou linoleem, vydávajícím umělý zápach.

Kolem dokola se otáčím. Venku za oknem vidím ptáky visící ve vzduchu na stejném místě. Vidím listy zavěšené v prostoru, když už se neudržely větví a vítr jim pomohl k jejich poslednímu přirozenému stádiu života. Ve třídě je klid. Kulička papíru letící brýlaté dívce z boku do tváře je na dlaň od svého cíle.

Trochu se mě zmocňuje panika. Už nikdy nebude konec této chvíle, bude trvat navěky. Nikdy nepřijde další hodina, další předmět.

Zvoní...

Mám otlačené ucho, jak jsem usnula s nataženou rukou na lavici. Všichni se balí a zvedají k odchodu.

Tahle hodina utekla tak rychle...

seriál na pokračování 12

***

Přišla ONA, smyslná Azazel. Krásné rty se rozevřely a v nich tak bílé a svůdné špičáky.

Její ústa se blížila k mým a na okamžik se lehce dotkla zoubky mých rtů. Ta slonová kost, ten kus smrtící dýky rozrazil jemnou strukturu kůže chránící moje ústa před nezvanými hosty. Teplá krev zaplnila ten otvor v hlavě, kterým se všichni krmí. Přes zuby přetékal vodopád krve, tvořil víry a jezy, byl tak horký a chutnal tolik kovově. Oba jsme sáli mou krev a byl to neuvěřitelný pocit extáze, co nás naplňovalo. Pak se mne znocnila. Byl to pocit rovnající se explozi.

***

Probouzím se na zadním sedadle svého mercedesu kdesi v Pustině za městem. Je zase den. Kolem dokola chodí samí pracanti a s horečnatým výrazem v očích pořád něco plejí, sází, ale i tak zde nic neroste.

Na sobě mám jenom prostěradlo a to je celé od divné krve. Po čuchu poznávám upíří.

Co se to se mnou dělo po tom, co jsme opustili bazén? To už mi asi nikdo nepoví, ale já se to dozvím. Jenom tuším, že to nebude nic příjemného...

***

Pomalu dojíždím na zámek a už z dálky vidím, že se něco stalo. Jedno křídlo leží v prachu a popelu. Po zahradě se válí hordy upírů v maskáčích a sluhové je uklízejí na jednu hromadu. Pokaždé, když jich je dost na sobě, tak na ně míří UV lampu a hromádka za pár okamžiků shoří a rozpadne se.

Vůz parkuji na trávníku a vbíhám dovnitř. Všude samí upíři. A pak, že se sem nedostanou. Pokud někam může jeden, je možné, že se tam dostane i druhý.

Zatím jsem neviděl ani jednoho z našich. Ale co způsobilo, že po tak rozsáhlé bitvě nemáme žádné ztráty?

No je fakt, že tady něco smrdí. A to doslova. Nedělalo se mi z toho dobře. Už vím, jak jsme to dokázali. Byl to plyn. Plyn, ve kterém bylo obsažené stříbro. Oni se prostě otrávili jako krysy.

Tady nejsem moc platný...

***

Jedu domů...

***

„Rasové nepokoje se dotkly slovenska. Po několikadenním protestu slovenských Romů byl týden završen vloupáním a rabovánm v obchodech. Rodiny braly alkohol, cigarety a sladkosti. Prý nemají co jíst...“ tak toto jsem slyšel při návratu domů. Konkiewicz asi našel způsob jak se dostat do Druhého světa a náš zmatek využil pro další strategii. Už nám začíná svítat o co mu jde. Chce otevřenou válku a když se mu to nepovedlo v čechách, tak to zkouší víc na východ. Vrhnu se do práce a pokusím se zjistit, co se dá...

***

O „našich“ nemám žádné zprávy. Někam zmizeli. A jak jsem se já dostal odtamtud?

***

Silvestr. Zabili malou holku ve vesničce. Dostal jsem poslem echo. Už se na mě těší tři stovky podezřelých. Tak z toho jdou na mě mrákoty. Vůbec se mi to nechce řešit. S Lídou už to nejenomže neskřípe, už to asi nadobro zamrzlo. Mám za sebou dokvalifikaci a čeká mě maturita. Nic moc vyhlídky. V práci mě to nebaví a mám takový divný a rezignovaný období. Ani Peťa nic o „našich“ neví. Abych se přiznal, nezáleží mi na nikom tak, jako na Azazel...

***

Dnes jsem poprvé byl nevěrný tak, jak by se to nemělo dělat. Dnes jsem byl nevěrný plánovaně. Cíleně jsem šel za Romanou a pozval jí do břežan. Večer se vydařil nad očekávání. Zítra pojedeme znovu. Je krásně bez zábran. Asi bych ji dokázal milovat, ale ona možná mě ne. Prý nemá nikdy jen jednoho. Je mi to docela líto, ale smířil jsem se s tím rychle. Večery s ní jsou velmi regenerační na mojí chmurnou mysl.

***

Romča je v nějaké depresi a tak Peťa přivedl jinou kamarádku. Monika...

Monika je dost zvláštní. Je vyzývavá a zároveň dost cudná. Po noci se mnou zůstává pannou a já jsem přesto dost uspokojen.

***

Musím si dávat pozor, abych neudělal nějakou hloupost. Pár dalších kolegyň nebylo proti sblížení a já se tedy sblížil. Jenomže ony nechtěly pouze vztah „Only sex“, kdežto já nemůžu nic jiného.

***

Dnes jdeme poprvé do čajovny za Peťou. Má tam mít nějakou kamarádku. Jdeme z večírku naší banky. Peťa už má trochu napito. Romče, aniž bych si to uvědomil, jen lámu srdce, protože si ji nevšímám. Je tam nový objekt a má tak krásné boty s ještě hezčí náplní. Ta dívka je velmi sexy a uvědomuji si, že ji asi znám. Povědomě voní a nebrání se příliš mým dotekům.

Po pár doušcích kouře z vodní dýmky se osměluji a políbím ji. Vášnivě mi odpovídá. Pokud by souhlasila, asi bych se tam s ní před všemi v té tmě spojil. Místa tam na to bylo dost a tma také byla příjrmně nepropustná. Sobecky jsem počkal, až všichni odejdou a zůstali jsme jen my tři. Já, Ona a Peťa. Je to přece jeho známá a jeho dárek pro mě. I tak mi ale svou svěřenku nechtěl nechat napospas, abych jí neublížil víc, než je třeba. Ale oproti všem předpokladům to ona si mě ovázala kolem prstu. Ona držela v ruce všechny trumfy a to ona mohla trhat otěžemi.

Peťu jsme odvezli domů. Dostalo se mu ode mě vášnivého polibku jako poděkování za jeho dar. Noc jsme s Nelly strávili před jejím domem v autě na ulici. Byla to noc plná kouzel. Od té chvíle vím, kdo mě to navštívil v pokoji pro hosta...

***

Konkiewicz se stáhl zpět do čech. Ten proklatý Ivan. Čeští cikáni se začínají bouřit. Ekoteroristi vystrkují první růžky. Vláda pomalu neví kam dřív. Ekonomika krachuje.

Ale já mám v tuhle chvíli za úkol najít vraha té holčičky. Už se dělají testy DNA a DNK, ale i když vzali všechny muže od sedmnácti výš, tak nikoho nevypátrali.

Pomalu ale jistě přestávám stíhat...

***

Dostal jsem se do policejní databáze a tam našel to, co jsem hledal. Ta holka u sebe měla něco, co holky dostávají jenom od milenců. Dostala prstýnek. Neměla ho dlouho. Maximálně tak dva tři dny před silvestrem. Prsten byl zlatý a dost masivní. Moc se nehodil pro tak malou holku.

Otlačenina po prstýnku už sice byla patrná, ale kůže pod ním ještě neustoupila tomu kusu kovu.

Od koho jenom ten prstýnek mohla tak malá holka dostat? Policajti pořád dělaj ty testy a tímhle se vůbec nezabývají. To jsou mi věci.

Nejdřív jsem proběhl městečko s fotkou. V jednom klenotnictví mi poradili, abych se zeptal v té zastavárně na rohu. Nečekal jsem, že to bude tak lehké. V bazaru mi řekli, že ho kupoval hodně mladej kluk. V tom případě je to bez komplikací, protože to musel být některý z té vesnicc. Nejspíš její spolužák...

***

Asi nějaký jiný našeptávač jim poradil zkusit i mladší kluky. Tím pádem nalezli toho, kdo to udělal...

***

Konkiewicz začíná znovu působit i na slovensku. Situace se pomalu, ale jistě stává neudržitelnou. Slovenští cikáni se pustili do rabování malých obchůdků a dělají to směle před televizními kamerami. Slováci vzali do rukou zbraně a jali se chránit svůj majetek. Slovenská policie už několikrát odvrátila boj na zbraně.

Nezávidím tomu, kdo na slovensku udržuje pořádek, stejně jako já v čechách...

***

seriál na pokračování 11

***

„Vy jste..., vy jste na mě promluvil?“ kouká na mě dost nevěřícně.

„No ano, to spolu se spolupracovníky nemluvíte?“ Podivil jsem se. Opravdu mě to překvapilo. Protože i člověk, který zasvětil život práci, tak potřebuje někdy konzultovat.

„Ne nemluvíme. Oni všichni vypadají, že mají moc práce. A i já mám takový pocit. Ale dělám to tu všechno zas a znova a nikdy to není hotové a mám pocit, že chvilka přestávky na pár slov neuškodí. Už věky jsem s nikým nepromluvil. Ani se starými známými.“ Prohlédl jsem si jeho pracoviště. Stohy papírů, počítač z roku asi 85. Takové ty bedny co měly všechno dohromady. Monitor počítač a i klávesnici. A na monitoru spousta čísel. Takže to vypadá na účetního.

Nahlédl jsem do papírů a zjišťuju, že půlka jich jsou nesmysly a asi za trest, ale ta druhá dává smyslu dost. Takže už vím, kdo všechno pracuje pro nás. Pasáci a šlapky jako laboratorní krysy a úředníci jako technická podpora.

„Jak dlouho už tady pracujete?“ Vypadla ze mě otázka.

„Mám pocit, že tak asi sto let.“ Nesměle se zasmál, jako by to měl být vtip, ale on nebyl. Ve dne v noci pořád u počítače. Žádné pocity potřeby, jenom pracovat a nic jiného. Jenom tady sedět a nejíst, nepít, nechodit na záchod. Nepotřebovat jít domů. To je trest za to, že zanedbávali rodiny, děti a manželky, že se jim práce stala milenkou a dokud je neskolil infarkt, nebo taky jiná hezká civilizační choroba, tak byli pořád jenom v práci. A teď to maj přikleplý asi na dost dlouho. To je panečku očistec. A už tady úplně vidím pár mých dosavadních nadřízených, kteří tu svojí práci moc žerou.

„Kde tu najdu někoho od zpravodajství, nebo snad internetu a IT?“ Otázka nepadla na úrodnou půdu.

„Co je ten Infernet? Něco k pití? A E.T. byl mimozemšťan a blázny si dělej z někoho jinýho, já musím pracovat...“Naprudil se úředníček a otočil se ke své práci.

Rozhlédl jsem se tedy po okolí a zpozoroval celkem moderní počítač, u kterého se dlouho nesedělo. Pár okolosedících se na mě podívalo dost zvláštním způsobem. Jako by mě litovali. Pochopil jsem, že oni nejsou tak hloupí a oni vědí, že tady pracovat je to za trest. Zvedl jsem se tedy a řekl: „Jsem z jiné rasy. Je tu někdo přes informace?“ úkosem se na mě podíval jeden asi třicetiletý chlap a kývl. Nebylo potřeba zapínat počítač. Jdu tedy rovnou k němu.

„Tady jsou informace které mám. A tady jsou informace, které naopak potřebuju vyhledat. Máte tu spojení na venkovní Síť?“ Kývl, jako že ano. Asi nejsem první.

***

Tak mám všechno. Nalezl jsem jednu rodinku, která má dost podivné zvyky. Kdykoli umře někdo v okrese, tak oni si koupí hned na to něco dražšího. To je dost zvláštní jednání. Máme je. A teď na slavnost.

***

Na slavnosti je spousta jídla, ale nejvíc pozornosti přitahují krevní konzervy. Mají tady všelijaké ročníky a i zralost. Kvalita se cení.

Přivedli dívku. Velice zvláštní. Je to nějaká míšenka. Dokonce je klidnější, než jsem byl já sám. Z doslechu jsem se dozvěděl, že ona bude vyzvídat přímo zdroje. Dostane se do hadího hnízda a tam vyzví všechny informace. Když vidím to tělo je mi hned jasné, jak se tam asi dostane.

Obřad proběhl podle pravidel a já jsem byl zase konečně nasycen. Azazel mi ještě něco chce. Dneska budu spát v panství. Je tu klid a spí se tady fain.

***

„Jsme mu na stopě,“ podívala se na mě Azazel.

„Komu?“ nepochopil jsem v první chvíli. Trošku jsem doufal, že se se mnou bude chtít sejít z docela jiného důvodu. Třeba proto, že se jí líbím...

„Tomu, jehož jméno je Ivan Konkiewicz,“ dodala s pochopením. Abych se přiznal, docela jsem na to zapomněl.

„A co má za lubem?“ padla moje otázka.

„To se snažíme zjistit. Ale má dost dobré krytí. Určitě za ním stojí Druhá organizace. Je to plný hnusáků upírů,“ zatvářila se, jako by právě rozkousla ploštici.

„A jak jsme vlastně vznikli my a jak ta Druhá rasa?“ Nedala mi klidu otázka.

„Před mnoha staletími, ještě za starého Říma chtěl Caésar vytvořit neporazitelnou armádu. Takovou armádu, která by rozdrtila kohokoli a ještě se jím živila. Povolal na pomoc Kleopatru a ta, jelikož holdovala magii, tak vytvořila kmen. Nový druh. Vytvořili a ovládali ho. Ale jednou generál byl zraněn a někteří vojáci uprchli z moci kouzla, které je vázalo k věrnosti panovníkovi. Císař se o tom nikdy nedozvěděl. Tito z kmene upírů utekli do Karpat. Založili tam rod vlada Drakuly. Ale měli jeden dost velký handicap. A pořád mají. Mohou se ve volné přírodě pohybovat pouze v noci. Slunce je spálí.

Nás císařovi čarodějové trochu upravili. Už pro nás není důležité zabíjet, ale ochraňovat. Jsme jakási protiváha upírům. Jsou to naši nezvedení bratři. Ale my máme dost výhod. Můžeme být živi i z normálního jídla. Můžeme se pohybovat na slunečním světle. Dokážeme kontrolovat svůj hlad. Ale oni jsou zvířata...“ Podívala se na mě.

„Potom, když už byl počet upírů zredukován na pár jedinců, které bylo těžké nalézt, začali jsme chránit lidi před sebou samými. A tak postupně bylo nalezeno toto místo, vytvořili jsme silnou organizaci, která má prsty všude, ale nikdo o tom nátlaku neví. A teď, po chvilce dějepisu je čas na zasloužený spánek...“ prošla kolem mé osoby a zmizela za zavírajícími dveřmi.

„Ty jsi ale vůl Hansi...“ řekl jsem si a začal se vysvlíkat z těch parádních hadrů.

Dneska jsem dostal hezčí pokoj...

***

Nějak nemůžu usnout. Je to dáno asi tím, že nějak nejsem zvyklý spát sám. V tak velkém pokoji.

Už minule jsem si všiml, že v suterénu panství je bazén. Nikdy jsem neprahl po tom, abych se někde cachtal ve vodě. Ale dnes mám na to nečekanou chuť.

***

Vyhrabal jsem v pohotovostní tašce, kterou mám vždy s sebou nějaké plavky. Spolu s děsně tlustým froté ručníkem jsem se vydal po ztemnělých chodbách ke schodišti. Bylo to tu tak rozlehlé.

V hale jsem zaváhal. Mám chuť na Gin. Takže následovalo hledání baru. Paráda. Bar byl plný k prasknutí. Nikde ani upito. Nejrůznější druhy alkoholu, spousta skleniček, po pultu ovoce. Vše samozřejmě čerstvé. Nabral jsem na co byla chuť a v tuhle chvíli už mi nic nebránilo k relaxaci u bazénu.

Po mém příchodu do ohromné místnosti se okamžitě rozsvítila světla. Odněkud se začala ozývat poklidná hudba sta smyčců.

Následovalo rozhlédnutí a až když jsem se ujistil, že jsem v místnosti sám, změnil jsem oblečení v plavky.

Kolem té velké nádrže s vodou bylo rozmístěno celkem dost zahradních stolků. Samozřejmě u každého bylo příslušné množství židliček.

Celý prostor se nachází pod povrchem půdy. I když je to tu obložené kamenem a vypadá to jako gotické klenby, určitě to na mě nepůsobí chladným dojmem. Vybral jsem si jeden stolek a rozložil na něj to malé království které jsem přinesl.

Tekutina zažbluňkala v křišťálové nádobě, do které před malou chvilkou přistály tři kostky ledu. Taková pohoda.

Voda je teplá jako kafe. Příjemně se tu plave. Zkouším to i pod vodou a když se vynořím, zjišťuji, že moje samota byla narušena. Na stolku je nakouslé jablko a ještě se kýve.

Rozhlížím se ale nikoho není vidět.

Asi nějaký vtipálek, pomyslí si můj mozek a ani nevolám to klasické „Kdo je to?“.

Už se nepotápím, ale jsem celkem bezstarostný.

Za chvilku už mě to nějak přestává bavit.

Vylezl jsem z bazénu a nakapal na dlaždičky. Mám chuť na nějakou drsnější hudbu. Ale vůbec netuším, kde je tady přehrávač. Takže si rezignovaně sedám s tím, že počkám na pokoj a tam si něco pustím.

Zatím dopiju Gin. Ale dal bych si i něco výživnějšího.

Zatím dojíždí track s houslemi a čely. Jsem zvědav co bude dál. I když ty housle mají mít pomalý ústup, tak se jejich hlasitost zvedá. Jsem docela překvapen. Housle pomalu umlkly a já cítím akustický tlak. Ale není nepříjemný. I když žádný pořádný zvuk ještě není slyšet. Ano bubny. Teď jsem je zaslechl. Rytmus je dobrý. Sedím tady se skleničkou v ruce a ke mě se žene stádo slonů, africké rytmy produkované tisícem válečníků na bubny, desítky parních lokomotiv jedoucích v jedné řadě po kolejích. A pak náhlé ticho. A jeden tón se dere na povrch toho ticha. Je to ukřičená kytara. A pokračuje dál a dál, dokud nemá plnou sílu a užívá si sama to sólo. Přidává se k ní sestava bubnů a jen tiše ji doplňuje. Sedím jak přimrazený. Ještě nikdy jsem nic takového neslyšel. Je to naprostá bomba. Mráz mi běhá po zádech a já si to jen užívám. Zavřel jsem oči a slyším, jak se k těm dvěma nástrojům přidává celý orchestr. Je to nádhera. Ale ještě netuším, co bude následovat.

Voda v bazénu již není osvětlena čistým a bílým světlem. A nebo je, jen voda změnila barvu na temně rudou. Rozhlédl jsem se po místnosti a jak bylo všechno krásně červené, dostavila se u mě taková chuť na krev, jako nikdy před tím.

Z vody šla jemná pára, pomalu se měnící na mlhu. Mlžný opar houstl a naplňoval místnost.

Z ničeho nic jsem ucítil ještě něčí přítomnost...

Z mlhy nad bazénem ke mně přichází postava. Asi umí chodit po vodě, nebo se prostě jen tak vznáší. Ani mně to neděsilo. Jediný pocit, který se ke mě dostavil, bylo smyslné očekávání.

***

seriál na pokračování 10

***

Vopršálek má dneska doposud šťastnej den. Jde do hospůdky a tam si dá dvě plnohodnotný. Za poslední půl roku se nenapil ani deci vínka. Nádor je naštěstí nezhoubný. Příští týden půjde na operaci a konečně ta kapitola s rakovinou bude tatam. Dneska se vrátil z prahy. Ti fušeři v hoře a kolíně ho nutili na chemoterapii. No to by s ním byl teď amen. Ale on si může dát teď pivko, zítra si dá husu, kterou mu sousedka zabije, protože nesnáší krev a ani nesnese pohled na umírající drůbež. Když mu před šesti měsíci řekli to slovo rakovina, myslel hned na sebevraždu. Ale bojí se smrti stejně jako krve. Hned dneska to řekl Marušce. Ta ženská je zlatá. Tolikrát chtěla, aby prodal chalupu a nastěhoval se k ní. Až tu s půllitrem skončí, tak se půjde sbalit a přestěhuje se. Už jí to řekl. Měla radost. Ona ví všechno. Všechno jí to vyklopil, hned jak se vrátil ze stověžaté matičky...

***

„Asi jsem to trošku přehnal,“ povídá si. „Ty píva mi ale dávaj...“ motá si to domů.

„K Marušce dneska už nepudu. Ta by mi ale dala...“ Pousmál se opilecky. Ale bylo mu dobře. Už je u svý chalupy a chystá se odemknout. Klíče se mu pletou v ruce. Znova nasadil pousmívací škleb a snaží se zasunout klíček do zámku. A už to skoro je...

***

„Sakra kde je? Už jsme tady hodinu a nic,“ odplivl si Stodola.

„Trpělivost přináší... prachy,“ zasmála se svému vtipu stará Stodolová. Moc povedenej nebyl...

Na silnici zarachotily kamínky pod podrážkami. Šouravé kroky se brzy přiblížily natolik, že bylo poznat i majitele. Konečně se dočkali. Vopršálek s vrznutím otevřel vrátka u své chalupy, která už brzy bude měnit majitele. Zrovna si pozval realitního makléře. Zítra tady bude, tak se těší do postele a že se na to hezky vyspí. Jo po těch pivech bude spát moc dobře.

A někdo v zahradě ví, že na dost dlouho...

***

Večerem se rozlehl zvuk klíče zasouvaného do zámku. Dvoje cvaknutí a dveře pod tíhou opilého těla povolily. Starý muž vklouzl do všepohlcující tmy chalupy. Jen zvukům bylo dovoleno, aby vyklouzly ze tmy do večerního prostoru. Starý už nezavřel. Ve své opilosti nechal dveře dokořán jakoby zvoucí k návštěvě. A ta na sebe nenechala dlouho čekat. Dvě tmavé postavy tiše jako kočky vklouzly dovnitř. Tady už nebyla tma tak neproniknutelná. Celkem rychle se oba rozkoukali. V zadní místnosti bylo slyšet starce, který se chce dostat do postele a nějak se nedaří mu ji najít.

V ruce Stodoly se zabělela prádelní šňůra, kterou ukořistil na zahradě. Dokonce se mu na ní povela vytvořit nedokonalá smyčka. Asi taková, kterou by dělal někdo ve spěchu. Vopršálek leží vedle postele na břiše. To je pro oba dost pozitivní. Stodola opatrně přetehuje smyčku přes hlavu kolem krku. Je to i docela zábava. Jako ty hry, kdy protahuješ očko po drátu a nesmíš se ho dotknout, nebo zapíská.

Zvládl to na jedničku. Nezapískal by. Stodolová je připravená zalehnout. Muž na zemi už nemá žádnou šanci...

Akce je rychlá. Jakmile žena zalehne lety a rakovinou zužované tělo, muž stojící nad nimi smyčku utáhne a bude dělat jako by je oba chtěl odtáhnout po podlaze. Tím se docílí věrohodné zranění. Stařec bojuje o svůj život ze všech sil, které mu zbývaly. A že jich už moc nebylo a také každou vteřinu boje ubývaly, netřeba říkat. Po necelé minutě bylo po všem a rozhostilo se ticho. Stodola měl za úkol rachitické tělo odnést na půdu a tam vše naaranžovat. Neměli možnost si na to rozsvítit. Ale manžel měl výborné oči a zároveň od minulého roku dům znal. Dělal na něm střechu. Ať žije sousedská výpomoc...

Ale žena na tom byla o dost hůř. Takže si na pomoc vzala kameru. Kameru s elektronickým systémem Nightshot. Ten způsobuje vidění zeleně, ale je přes to bezpečně vše rozpoznat i v absolutní tmě, jelikož si svítí pro lidské oko neviditelnými paprsky. Takže žena běhala po domě a s kamerou u hlavy prohrabala všechny skrýše o nichž věděla a nalezla i spoustu těch, o kterých neměla ani ponětí.

Úkol je postupně dokončen a manželský pár jde, spokojený s odvedenou prací, domů.

***

Sedím v práci a mezi hovory prohlížím NET. Celkem pohoda. Ale musím si to tady hlídat hlavně kvůli šéfce. Docela nemá ráda pokud někoho vidí, jak surfuje. Další (sebe)vražda se objevuje na iDnes. Už jsem tu rok a měl bych přestoupit na plný úvazky. Hlavou se mi honí spousta věcí najednou. Je to docela zmatek. Baba mi právě vysvětluje nějaký svý důvody, proč nemůže platit. No napůl jí vnímám a domlouvám jí. Místo toho abych přemýšlel nad naučenými frázemi, tak čtu ty zprávy barevně se zobrazující na monitoru. Vypadá to, že uklouzl, a nebo uklouzli.

A to je pro mě dost dobrá zpráva.

***

V Druhém světě mají zase co na práci. Tenhle člověk rozhodně sebevraždu spáchat nechtěl. Takže je potřeba najít důvod, proč takového chudáka chtěl někdo zabít. Vypadal jako člověk bez peněz, který nemá žádnou budoucnost. Rakovina, málo peněz, pokročilý věk.

Ale při bližším zkoumání jsme se dostali na překvapivou stopu. Rakovina byla nezhoubná. Léčení by si vyžádalo malou operaci, dva měsíce doléčení a hotovo. Navíc byl docela v balíku, i když si tak nežil. Jenomže dědici nenašli žádné peníze, cenné papíry a ani nic jiného, co by mělo nějakou hodnotu. Takže se zase jevil jak holej zadek, kterej neměl pro co žít. Ale plánoval stěhování k přítelkyni, dokonce si na prodej chalupy sjednal realitku. Takže tu fakt něco nehraje.

Úkol je zadán a já dneska jdu do čajovny. Potřebuju vypnout. Docela jsem se tady v práci spřátelil. To je fain. Zapadl jsem a nikdo nemá podezření. Teda kromě Peťana a ten je přece náš a tak je to jedno...

***

„Ahoj, přišla ti domů nějaká pošta. Máš to tady na zrcadle,“ volá mi mamka. Nějak spolu nevycházíme. Ale snad se to zlepší.

Sedám do auta a vyrážím na cestu do Průhonic. Tady už bydlím jen papírově.

Nedočkavě otevírám obálku z ručního papíru. Uvnitř je runovým písmem na dokonalém papíře pozvánka. Přesný popis cesty a v kolik přesně kde mám být.

***

Z nedostatku potravy v posledním měsíci se cítím dost slabý a vypadám nemocně. Aspoň zapadnu do podzimního okolí.

Moje kroky vedou do Starého města.  Do jednoho malého klubu na Starém městě. U vchodu čeká gorila. Po vyřčení hesla mě pouští dovnitř a já se ocitám v místnosti s barem. Jsou tady dva stolky a u každého tři židličky. Od stolku blíž ku mě vstává Azazel a vítá mě na party. Vítání nového člena. Asi vypadám dost zmateně, protože ona pro změnu dost pobaveně. Bere mě za ruku a jdeme spolu k druhému stolku. Mávne rukou a otvírá dimenzionální bránu. Tohle se teda chci co nejdřív naučit.

***

Jsem v důvěrně známém hotelu. Profesor Mengele a holič mě znovu vítají. Pomalu je prý čas, abych se dostal vzhledem konečně ze studentských let do světa dospělých. Dostávám tmavé kalhoty a košile. Na ty si asi rychle zvyknu. Mengele prozrazuje, že dostanu i novou přítelkyni. Zamlouvá se mi to čím dál tím víc. I když se ke mě Lída poslední dobou zase chová docela hezky. Docela je mi to líto. Asi jí to dost ublíží.

***

Mengeleho nechávám doma a sám se uháním svým Mercedesem ulicemi Mrtvého města.

Muzika duní večerem, opalizující světlo výbojek v lampách bliká v rychlostí mnou dosažené jako stroboskopy. Je to paráda, jenom tak jezdit. Ale trochu mě mrzí, že není s kým si zazávodit, s kým porovnat síly...

Z náhlého popudu zastavuji a vypínám hudbu. V ozvěně se vrátil ještě jeden poryv bubnu z přehrávače a pak ohlušující ticho. Ani cvrček. V tomhle kraji asi nemají zvířata co dělat. Není tady jediný živý a nebo mrtvý tvor. Je to lehce tíživý pocit. Zamkl jsem auto dálkou a jdu se projít. Na chvilku v tom absolutním tichu vyčistit hlavu. Jdu podél jedné té budovy ze skla a oceli. I trocha betonu se tady asi najde. V oknech se svítí. Skoro celá budova svítí. Je tma a tahle stavba žije jakýmsi nikdy neutuchajícím životem. Procházím kolem vchodu a fotobuňka otvírá dveře. To mojí zvědavost ještě popíchlo. Recepce, jak se ovšem dalo předpokládat, je prázdná. Na obrazovce monitoru běží nějaký spořič. Ano, další věc, kterou nemůžu pochopit. Proč je sakra to město tak vybavené a k ničemu. Do téhle recepce asi nikdy nikdo nepřijde a stejně je vybavená i návštěvní knihou. Telefon je na svém místě. Všechno tady dole je pokryto lehkou vrstvou prachu. Beru svoje plnící pero a zapisuju se do knihy návštěv. Jen pro jistotu si beru i kartičku „Návštěva administrativní budovy“.

Používám výtah. Na tlačítkách není ani jeden otisk. Na podlaze je rovnoměrná vrstva jemného prachu, kterou jsem porušil svýma botama. Aha, takže výtahem se tady asi nejezdí.

Vcházím do prostor nápadně připomínající banku. Pro každého pracovníka je tu box. Ale se zařízením je to mnohem zajímavější. Staré psací stroje, které mají kulatá tlačítka, novější s hranatými, počítače pamatující osmdesátá léta, plasmové displaye, černobílé monitory, telefony tlačítkové, přenosné, mobily, dokonce i s ciferníkem. Zkrátka všechny možné kancelářské stroje, které se používaly od války. V té době asi začala éra workoholiků. Trvalo dlouho, než jsem se odvážil vyrušit někoho od práce. A ten člověk vypadal dost zmateně...

***

seriál na pokračování 9

***

Prázdniny... Je konečně léto. Hledání příčiny náhod a všeho okolo zabírá dost času. Toho upíra taky nějak nemůžeme najít. Dokonce se i cikáni rozhodli neprovokovat naši vládu a dál si žijou ty svý životy závislý na sociálních dávkách.

Takže jsem si řekl, že menší dovolená neuškodí.

Jeli jsme na sever. Je tam hezky. Hory objímající nebe, hrady a zámky starých věků.

Takže okurková sezona. Ale ne tak docela...

***

„Tak už pojedeme, nebo ne?“ ptám se netrpělivě. Snad každá ženská se vypravuje sto let. Jako kdyby se tam stěhovala na furt. Jenomže kdybychom jeli ráno, neřeknu nic. Jenomže my jsme jeli k večeru. Aby nebylo takové horko. Až tam dojedem, bude tma...

Jediný problém, který asi budu mít, je dostatečné množství energie sbalené na cesty. Asi pochopíte, že nemám na mysli tatranky.

Ale s tím se budu asi muset vyrovnat.

„No jo furt, ty mě jenom honíš...“ dál už radši mlčím. Nechci si pokazit těch pár dní volna.

Po naložení všech věcí jsme konečně vyrazili. Ve veselé náladě namířil náš vůz na Jižní spojku. Odtud přes Černý most bude dál brázdit silnice až do Frýdlantu a potom do jedné malé vesničky...

***

Jak už to tak bývá, u silnice stálo na čerňáku spousta stopařů. A protože jsme uvítali společnost, tak padlo rozhodnutí, že teda jednoho vezmeme. Jak nejpomaleji dovolovala jízda po dálnici jet a vybírat, tak nakonec konečně prošel jeden schvalovacím řízením.

Nakonec se ukázalo, že je to slečna. Intelektuální brýle, vlasy na mikádo, na zádech krosnu. No prostě vypadala jako klasická studentka. Dokonce i byla komunikativní a chtěla si i povídat.

Cesta hezky ubíhala. Slečna najednou potřebovala zastavit na odpočivadle. No abych se přiznal, tak i já se potřeboval lehce vyprázdnit. A Lída taky.

Mě nedělalo problém vyčurat se přímo u auta. Zamkl jsem ho a bylo to. Lídu jsem pak doprovodil a nezpouštěl z dohledu, dokud nebyla zase u mě. Slečna se o sebe bude muset postarat sama. Šli jsme zpátky k autu. Centrál zablikal výstražnými světly a dvakrát pípl. Lída nasedla a zabouchla za sebou dveře. Zaslechl jsem přidušený výkřik. A pak ticho.

Ani za mák se mi to nelíbilo. Dal jsem Lídě klíčky, do ruky mobil a instrukce, jak se dá s autem odjet, když bych se nevrátil. Sám jsem si vzal svůj přístroj a šel do lesa.

Lídě jsem to řekl jen proto, kdyby tam na mě čekalo něco horšího než jsem já...

***

Nejdřív jsem našel batoh. Potom brýle a nakonec na řadu přišla košile. V pozadí jsem tušil pohyb. Vyzbrojen rukama a v nich nožem, šel jsem tedy dál.

Přidal jsem do kroku, když jsem uslyšel šoupání v jehličí. Nemohlo to být nic jiného. Ve vzduchu se snášel pach zasychající krve a potu. Jen tiché vzlyky a to šoupání rušily klid noci v lese.

„So, das ist geschenk für dich. Ách ja ja“, no abych řekl pravdu, bylo to dost nechutné. Nějakej slizskej němčour se tu válí po té chuděře studentce. A viditelně do ní vrazil i něco, o co evidentně nestojí. A asi ani nikdy nestála o to, potkat se v lese s něčím takovým. Ta krev byla od ní. Má rozbitý nos. Asi se bránila. Celý ten pohled nemohl trvat déle než setinu sekundy. Už jsem stál u něj a zvedl to tlustý prase do metrové výše. Sice to nebylo vysoko, ale on to nečekal a docela se lekl. Dal jsem mu pčstí a to ho omráčilo. Hodil jsem ho na mítinku.

Slečny mi bylo líto. Beru telefon. Vytáčím mě tak dobře známé číslo...

„Pošlete sem někoho pro bleskové ošetření. Jak fyzické, tak i psychické. Je to nutné,“ řekl jsem do telefonu a dívka už plakala dost nepokrytě. Z kapsy jsem vytáhl urychlovač. My budeme zrychlení, takže vlastně všichni ostatní budou zpomalení. Je to výhodné.

Zpustil jsem ho. Všechny zvuky lesa umlkly...

***

Našli nás rychle. Z druhého světa se otevřela kapsa a bylo to. Nikdy jsem u toho takhle nebyl. No je dobře že jsou tu. Dívka je mimo. Ranhojič zapracoval na těle. Během dvou minut je mladé tělo zase plné života. A teď je na řadě mysl. Ta má větší rány.

Starý šaman jako by z Májovky vylezl, přišel se všemi těmi pery na čelence a i nějakou tou lebkou a začal něco odříkávat tak, že by to snad málem uspalo i mě. Ale to naštěstí ne.

Uvědomuju si nějaký zvuk. Je to lidský hlas.

„...upadla a vykřikla...“, toť vše, co jsem zachytil.

Všichni mizí do průrvy v čase a prostoru. Paráda, jsem rád, že jsem u toho mohl být. Krabičku mám u sebe. Nechávám dívku ležet. V tuhle chvíli se jí nic nemůže stát. Jak se dostane z dosahu přístroje, stejně bude zpomalená na normální mez.

Jdu klidně pro němčoura. Je nechutný. Břicho jak žok sádla, celej je asi vyholenej a přirození se mu bimbá. Ano bimbá, protože je to bimbásek...

Natahuju mu kalhoty a mám pocit, že je to nejnechutnější věc, kterou jsem kdy dělal. A přemýšlím co s ním.

No je to dobrý nápad. Ještě to dotáhnu...

***

Vše je připraveno. Vzal jsem studentku do náruče a vydal se ke svému autu. S tou krabičkou v kapse jsem měl takový náskok...

Lída ani neměla čas postřehnout, že se něco stalo. Jakmile se dostala do působení krabičky, vylezli jsme z lesa a držel slečnu v náruči. Nesl jsem jí k autu. Lída oteřela dveře a položil to lehoučké a nyní klidné tělo, které už zase má chuť žít, na sedačku. Sedli jsme do auta a vyrazili. Je to fain. Vyjeli jsme na dálnici a já to rozjel na strotřicet. Tohle si nenechám ujít...

Když jsem míjel polský kamion, tak jsem přístroj vypl. Ale až když jsem byl před ním. Polák nedodržoval rychlost a já se nechtěl nabourat. Takže jsem ho musel předjet.

Stiskl jsem tlačítko a kamion jel o trošku pomaleji než já. Najednou byla slyšet jeho kola, otáčející se po horkém asfaltu. Byl slyšt dieslův motor, točený k maximálnímu výkonu. A bylo slyšet ještě něco. Byl to křik. Německy. Potom lehký plop a kamionu zařvaly brzdy. Zaúpěli pod nečekanou námahou. A my ujížděli pryč...

***

Když se němec začal probírat, posadil jsem ho na židli asi devadesát metrů před kamion. Protože byla noc, řidič kamionu se spoléhal na to, že může jet rychleji. Švihal to kilo deset. Takže němec měl asi tak tři vteřiny života před sebou. Kamionu jsem vypl dálkový, aby nemohl začít brzdit dřív, než narazí.

Takže to vypadalo asi takhle. Němec čučel, protože byl zblblej. Neviděl světlo z kamionu. A i kdyby viděl, tak si myslel, že je to na parkovišti. Já od něj odešel a jakmile se dostal z dosahu té mašiny, měl po legraci. Letěl na něj kamion. Po třech vteřinách nerozhýbete zlomený nohy. Takže věděl co ho čeká. A to byla smrt...

***

Pořád jsem nechápal, k čemu ty strojky máme dva. Druhý je v hodinkách. Je tu proto, kdybyste se chtěli pohybovat mezi lidmi. Abyste je neovlivňovali. Takže jsem mu v kamionu vypl ty dálkový. Než jsem to našel, zablikal jsem snad vším, co v tom kamionu bylo. Ale to nebylo naškodu.

***

Sakra. Jedu už den bez zastávky. No ale takhle to na Zawidow stihnu dost brzy na to, abych si s manželkou mohl lehnout do postele a pořádně se na to vyspat.

Trošku to přišlápnu. Snad tu nikdo nebude měřit. Hodím si na měřák jiný kolečko a bude to...

Hmm... To jsem zvědavej, kolik tahle kára snese. Osmdesát s ní jedu normálně. Ale devadesát jsem už taky jel. Jen aby se mi to nerozpadlo. Co bych pak dělal? Kilo... NO nečekal jsem to. Kilo deset. Fain. Pár minut pro mě...

Co to je? Přístroje všechny zablikaly? Světla zhlasly? NO to ne! A už zase svítí, to bylo teda rychlý.

(počítá se druhá vteřina) Co to je na tý silnici? Dálkový blikly na němčoura a jeho udivený výraz. Rána. Tělo se drtí pod koly kamionu. Okamžitě na brzdy. Kola se zablokovaly. Stojím... Pane bože...

***

Už jsem vedle kamionu. jedu a zrychluju víc. Vypínám přístroj. Lída se leká hluku. Minuli jsme sedícího muže na židli. Kamion ho sejmul. Pískot brzd. Kola od vleku jsou také bržděná. Tučné tělo němce má měkčí povrh, než je asfalt. Kola ho rozmázla po silnici nejmíň pět metrů. Nepůjdu to zkoumat... I když bych chtěl...

***

Dívka si toho z předchozích hnusných zážitků moc nepamatovala. Je to dobře. Zakodovali jsme jí do mysli takový odpor ke stopu, že už asi nikdy nebude chtít stopovat ani s osobním strážcem. Opravdu nemůžu být všude...

***

Dovolená probíhá podle plánů. Je pohoda, sluníčko střídají mraky. Někdy jdeme na výlet pěšky, někdy jedeme na kole, jindy se zase válíme jen tak na zahradě a čteme si knížky. JO přečetl jsem tolik detektivek jako nikdy za život. Ale jsou to takový oddechový knížky z roku kolem devatenáctset. Je to prostě jenom zábava. Hlavou mi vrtá ten Ivan Konkiewicz. Rumun jeden. Co má sakra za lubem? No nic... To budu muset odložit. Ale co ta Kutná hora? To už by ale bylo potřeba vyřešit taky. Jenže poslední dobou je tam toho míň. Podle mě tam někdo navlíká vraždy jako nešťastný náhody. No jednou uklouzne a to je moje šance. Ale zatím mlčí a drží se stranou...

Po zbytek dovolené se už nic zvláštního neděje...

***

„Mamko, už mě nebaví to naše blbý auto. Chci něco lepšího“, říká Stodola svojí ženě.

„No to se ti lehko řekne, ale kde máme sebrat prachy na nový. Vždyť v okolí nikdo tolik nasysleno nemá.“ Zamyslela se Stodolová.

„Já bych věděl, ale bude to o kejhák“, odpověděl muž.

„Toho jsem se nikdy nebála. Tak koho máš na mysli?“ Snažila se rychle vyzvědět.

„Starej Vopršálek,“ řekl triumfálně.

„Ta holá prdel? To myslíš vážně?“ nevěřícně se podívala Stodolová.

„Jo myslím. On zas takovej chudák není,“ dodal umíněně Stodola.

„No ale je nemocnej. Přece bys toho chudáka ne...“ nedokončila.

„A právě proto. Už od života nic nečeká. Jenom čeká, až ho to skolí. Jo jo... To je geniální. Uděláme sebevraždu.“

***