seriál na pokračování 8

***

Konečně jsem otevřel celý svůj kufřík, který jsem měl s sebou. Nářadí se zalesklo a nápadně se mi zúžili panenky. Berky znovu pochopil. Pochopil, že jsem ještě neskončil... A vůbec z toho neměl radost. Začíná plakat. Oh, je to nechutné. Nejradši bych ho zabil rovnou. Ale to přece není zábavné. Takže zábava začne a bavit se budu dlouho.

„Skalpel prosím,“ zalaškoval jsem a nikdo se nesmál. Asi se mi vtip nepovedl.

Skalpel, ostrý, lesklý a moc hezký předmět se projel po kůži na lýtku. Na tom lýtku, na kterém je v tuhle chvíli modřina po ráně holí. Tedy, ehm, asi by tam byla, kdyby se to na téhle černé kůži dalo vidět...

Kůže na obtloustlém lýtku se otevřela jako růže. I tak hezky červená byla...

Zavoněla krev. Ale tuhle nulku si já necucnu. Připadá mi to nechutný asi jako burger na václaváku. I když jsem je míval rád tak vím, že potom je dva tři dny pěkná běhavka. Skalpel se pomalu, ale jistě zakusuje do svaloviny pod kůží. Dávám pozor, abych neporanil nějakou žílu, to by pak zábava neměla dlouhého trvání. Dostal jsem se na kost. Asi po pěti minutách. Nic neříkám. A on odpovídá. Zvláštní. Před chvilkou se mu moc povídat nechtělo. A teď když je legrace v plném proudu, tak mi to kazí. No to nejsem rád.

„Řeknu, všechno ti řeknu ty hajzle. Ty všiváku... Jen přestaň řezat. Nech tu nohu prosím...“ Slyšel jsem dobře? Poprosil mě o něco? Cikán a prosí? No to si nechám líbit. Nejsem přece necita a tak přestávám. Nicméně mám radost ze svého pokroku.

Ta hromada sraček v lepence mi chce vyklopit to jméno. Ale nejdřív chce vodu. Chce se napít? Má to mít. Takže jdu do kuchyně a ... No vidím, že tady vodu nenačerpám. Fuj... Vyndám skleničku, kupodivu čistou, a nalejvám mu ze svých zásob. Ta jedna sklenička mě nijak neuškodí a on třeba bude mít radost. Každopádně je to poslední věc, kterou udělá. Bohužel se zítřka nedožije. A dokonce už mám plán, jak to udělat, aby si mě s ním a jeho smrtí nikdo nespojil.

„Dík...“ řekl a začal hltat vodu, kterou jsem před tím nalil z lahve. NO spíš jsem mu ji lil do krku. A moc to nešlo, jelikož má ještě pořád hlavu připevněnou ke koštěti.

„Jmenuje se Ivan,“ řekl když dopil.

„Ivan? Ale těch je po světě miliarda...“ odpověděl jsem mu.

„Ale ne takových Ivanů. Dál jsem jmenuje Konkiewicz, je to rumun. Na rumuna dost bílej, ale je.“ Tak to vypadá, že mám co dělat s upírem. Ale to není dobré. Sakra. A proč chce vycestovat cikány? To nějak nedává smysl... A proč vůbec v čechách?

„A kde bych ho našel? Kde jsi ho potkal ty?“ padla otázka a já se mu podíval do tmavých očí, podlitých krví z pláče. Tolik krve a já si necucnu, sakra...

***

„Ahoj Vašku, cinkni Peťovi, tomu z banky... Jo přesně tomu. Ať hned přijede do Břežan.... Jo fain. A ať Eva něco napeče. Docela bych si dal něco domácího.... Jo to bude prima. Tak se mnou počítej.“ Tak tenhle rozhovor asi slyšel můj spolucestující v autobuse.

Zrovna poslouchal ještě na půl ucha walkmana. Ale asi trošku i mě. NO co se dá dělat. Přece ho nezabiju.

Z jeho sluchátek se ozvaly mimořádné zprávy.

...Byl nalezen ve svém bytě sídliště Chánov. Podle zprávy místního policisty ho napadl jeho vlastní pes. Dle všeho se poranil na noze a pes ucítil krev. V tu chvíli usmrtil pana Marcela B. a než stačili přijít na pomoc sousedé, tak muž z prokousnutého hrdla vykrvácel. Pes se poté pustil do nohy mrtvého... A bla bla bla...

Znáte to. Nakonec z toho udělaj rasově motivovanej útok psa na cigána a Nova to rozmázne jak dlouhá, tak široká...

***

„Ahoj Vašku, nazdar Evo,“ pozdravil jsem obyvatele Břežan. Sedl si a poprosil jsem o čaj. Počkáme na Peťu a pak se projdem na procházku.

Kvůli Evě udržujeme konversaci v bezstarostném tónu.

Tidli... tudlu... ttt... tu... ozval se telefon, který dostali od dědečka.

„Jo...“ promluvil do něj Vašek.

„Hned pro tebe jedeme,“ řekl ještě do telefonu a zavěsil.

„Je na nádraží,“ vstává z křesla a jde se oblíct.

„Tak jo. Jedeme pro něj. Evo, přijedeme za chviličku.“ Taky vstávám a dopíjím výborný černý čaj s mlíčkem.

U peronu jsme za tři minuty. Autem je to sranda.

Peťa má zas ten pohled, kdy skoro všechno ví, ale nechá vás na pochybách o svém zdravém rozumu. Jako by ani do pěti neuměl napočítat.

Postupně mu líčím co jsem se dozvěděl. Že jsme se dostali pravděpodobně na stopu nějakého upíra, který má nějaký plán s romskou menšinou. Mě už teda spíš trošku připomínaj většinu. Ivan se zdržuje někde kolem Prahy. To je prims, pomyslel jsem si, aspoň to nebudeme mít daleko.

Sestavujeme plán a hned začínáme jednat.

Naše vyhledávací oddělení v druhém světě zásobujeme daty. Hledá se cokoli by bylo neobvyklé a všechny odchylky od normálu. Počty vražd a tak podobně.

***

V tuhle chvíli jsem na mrtvém bodě. Nemám co dělat a ten nudný život zaměstnance banky už mě taky nějak nebaví. Chtělo by to i něco civilnějšího.

A dobrá zpráva je, že nemusím čekat dlouho...

***

Na kutnohorsku je nějak moc nešťastných náhod a náhlých úmrtí najednou. Nezdá se, že je to náhoda...

***

„Nějak nám docházej prachy. Mámo, něco s tím musíme udělat,“ zahalekal taťka od stolu. Právě počítá v kuchyni peníze na příští týden.

„Taťko, já mám další tip. Stará Nováková má prej nasysleno věno pro vnučku a taky sobě na pohřeb,“ přišla ze sklepa mamka.

„No tak to bys asi měla zajít na návštěvu, nemyslíš?“ Taťkovi se viditelně rozzářila tvář.

„Jo, jen shodím tu zástěru a vezmu na sebe něco slušnějšího. Beru si s sebou mobil, tak buď připravenej,“ ještě si něco dolaďovala na účesu.

Naposledy přetáhla obličej pudrem a jala se vyrazit na procházku k babce Novákový.

„Ježiš, málem bych zapomněla. Podej mi prosímtě misku,“ natahovala se z předsíně, aby neumazala lino v kuchyni.

Taťka vstal a poslušně podal misku. Ještě si dali pusu a mamka vyrazila.

Úterý dopoledne, slunce jí svítilo do zad a v tom teple se dobře šlo. Brzy budou prázdniny, ale v tuhle chvíli byla ves liduprázdná. Ona jde do sousední vesnice. Přece nebudou riskovat ve vesnici, kde sami bydlí.

Cesta jí celkem ubíhala. Posední domy Slavošova jí mizely za zády. Po čtvrt hodině, kterou šla polní pěšinou plnou prachu, se dostala do vsi, kam vedly její kroky.

Přešla náves. Nikde nikdo. Jen ptáčci štěbetali z křoví podél silnice. Minulo jí jedno auto. Ale rychle zmizelo za zatáčkou. Teplý vzduch sálal ze silnice a signalizoval blížící se léto.

Domek babky Novákový je tu blízko. Blízko návsi, ale šikovně zastrčený stranou.

Otevřela vrátka a vstoupila na dvorek. Slepice na dvorku kvokaly a sezobávali zrní, které bylo viditelně čerstvě nasypané. Konečně už byla u domu a zaklepala na okení tabuli. Sklo se rozdrnčelo a ještě hodnou chvíli byla slyšet slabá rezonance.

V okně se objevila obrýlená hlava, kůže věkem svraštělá a šátek zakrývající vlasy. Babka Nováková se usmála a s ní i mamka Stodolová...

***

Ke dveřím stavení se blížily šoupavé kroky. Babka Nováková se skřípěním otevřela těžké dubové dveře, které dělal ještě nebožtík.

„Copak potřebujete paní Stodolová?“ Nováková je potěšena  nečekanou návštěvou. Naposledy jí navštívila dcera před měsícem. Kdyby neměla zvířátka, už dávno by neměla proč tu být.

„Měla byste pár vajíček? Budu dělat bábovku a ta je nejlepší z domácích vajec. Ty kupovaný nestojej za nic.“ Zeptala se bez obalu Stodolová.

Nováková se zamyslela: „sice jsem už dneska vybírala, ale vejce jsem prodala sousedce. Bude dělat hromadu knedlíků. Ale za chvilku se tam můžem jít podívat. Některý slepice ještě snesou. Pojď zatím dovnitř. Dáš si kafe. Za mnou moc lidí nepříde. To víš, stará baba.“

„Jo jo, posedím ráda,“ usmála se na ní Stodolová s vidinou brzkých peněz.

Chvilku tak tlachali o ničem důležitém, vypili si to kafe, dali koláč, který babka kdovíproč peče, i když za ní nikdo nechodí.

Když probrali všechno co asi podle názoru babky Novákový probrat měli, ta se zvedla a povídá stařičkým hláskem: „tak se půjdeme podívat na ty slepičky, třeba už zase některá snesla a tobě těch vajec bude stačit pár.“ A šouravým krokem se vydala na dvorek. Stodolová si nasadila jednu rukavici ukrytou v taštičce, kterou měla s sebou. A v kuchyni sebrala nožík na zeleninu. Hned se vydala za babkou na dvorek. Šla pomalu za ní a babička se maximálním tempem, které dokázala vynaložit, šourala přes dvorek ke kurníku. Dobře třicet slepic běhalo po prostranství mezi domkem a kurníkem. Dalo se tedy očekávat, že ještě nějaké budou uvnitř. A na to se Stodolová spoléhala.

Když babka vlezla do kurníku zadními vrátky, Stodolová ji následovala. Počkala si na chviličku, kdy se babka sehnula mezi těch pár slepic pro vajíčka, ohnula se také a sekla ji nožíkem přes ruku. Babka se lekla, ale zranění to nebylo velké. Nezaregistrovala, že to udělala její návštěva. Staří lidé mají pomalejší reflexy, takže zvedla vejce. Jedna slepice po ní klovla.

„Ale ale, vždyť je to jenom vajíčko, přece se...“ A už nedořekla. Stodolová už z kurníku byla pryč. Slepice se dovnitř hnaly neuvěřitelnou rychlostí.

Uvnitř babka bojovala o přežití. Marný boj. Kdyby měla v pořádku srdce, možná by měla šanci. Slepice si ji porcovaly zobáky. Oblečení chránící kůži oběti už bylo na cáry a ti ptáci s každou novou kapkou krve byli žíznivější a trhali dál. Boj utichl. Jen cupování svalstva a orgánů, sem tam nějaký ten kvok, rušilo dopolední pohodu. Stodolová vzala nožík, došla na zahrádku, uřízla pár kedlubnů a oboje hodila dovnitř kurníku. Potom zavolala manžela.

Až přirachotí starý favorit, tak se vrhnou do hledání úspor. Ona se do toho pustí hned. Jenom nesmějí nic rozházet, aby se nepoznalo, že to není jen náhoda. Všechno hezky klidně a potichu. Mají asi tak hodinu času, než se někdo vrátí do vesnice. A navíc ona ví kde hledat...

***

seriál na pokračování 7

***

Klepu na dveře. Vidím, že kufřík je dost natěšenej. No asi mi z toho už lehce hrabe, ale snad to už bude v pohodě a já slastně někomu ublížím. Už se na to moc těším...

Šoupavé kroky ke dveřím oznamují, že se chystá malá oslava mého umu. Tiché nadávky jsou slyšet jen mým uchem. Obyčejnému návštěvníku této smrduté chodby plné výkalů, by byly utajeny...

Cikáni se úžasně starají o svůj svěřený majetek.

Dveře zaskřípaly, nějakej fotřík od smrdutý řeky otevřel. Měsíc nepraný tričko se stydí za svého nositele. Pach, tedy spíš puch z bytu by zabil protiteroristickou jednotku i s plynovejma maskama. Začalo mi to tam připomínat mučírnu v druhém světě. Ještě mi chybí, aby řekl, chovejte se tu jako doma. No to by asi neřekl, jak se chovám doma... Ha ha ha, dost mě ta myšlenka pobavila...

Vydal z úst nějaký zvuk. Podle toho jak se zatvářil ihned po produkci jsem usoudil, že jako čeká co jsem zač a co tam chci.

Tak jsem tedy začal. „Dobrý den, já jsem Josef Ježek ze správy sociálního zabezpečení v Mostě.“ Ó jak já rád kecám lidem.

Tvář se mu rozjasnila, jako jsem to nečekal ani v nejbujnějších představách. Docela jsem se lekl. Ihned mě narval do dveří a začal ukazovat, jak se tam zle žije, že tam má nepořádek, záchod nepoužitelnej, podle mě asi prodal mísu a sere sousedům pod sebou do koupelny. Ale ti tam maj taky díru, takže to padá asi až do sklepa. Že mu to padá na hlavu a kdoví co... Tak tohle jsem si přál říct cigáněti už pěkně dlouho. Od té doby, co koukám na telku...

„Ale za to vám nemůžeme, vždyť jste si to způsobil sám. A tímto vás, protože neplatíte, budeme muset vystěhovat a byt musíte uvést do původního stavu. Pokud to nemůže být učiněno, nápravu sjedná město, ale za předpokladu, že si peníze vynaložené na opravu odpracujete, nebo si půjdete sednout.“ No to teda fakt jako čučel. A jéje. Začíná se rozčilovat, že to nejde. Ale jde, ty rozumbrado. Nechávám ho vycukat. Však on něco udělá.

„Né ty cájzle, já tě zabíju,“ a hodil po mě popelník. Jediná čistá věc v celém bytě...

Hůlka v mé ruce se vymrštila a já zasáhl popelník. Skleněná věc se rozskočila na spoustu střepů, z nichž některé zasáhly tmavého spoluobčana do obnažených částí toho jeho špinavého těla. Začal ječet jak poraněné podsvinče. A pro mě nebyl ani nic jiného. Dostal holí do holeně. To slovní spojení mě pobavilo a pousmál jsem se.

„Ne to ale nemůžete, to je rasizmus.“ Koukl na mě ze země, kam ho srazila prudká bolest z mé hole vyvstavivší.

„A to nebyl rasizmus, když jsi po mě hodil ten popelník, ty příživníku společnosti?“ Podivil jsem se. To se ohání kecama na rasisty, když se tu válí jak dobytek? Začínají se mi zamlouvat věci, které jsem s pasákem v druhém světě dělat nemohl. On věděl, že sroste a že neumře, ale tenhle ví, že jen tak nesroste a s naprostou jistotou může umřít.

Plazí se do rohu. A přichází chvíle na vyzkoušení nového vynálezu. Odrušení zvuků v místnosti. Může tady křičet jak chce, ale venku nebude nic slyšet. A tahle místnost má dokonce i dveře. Fain. Vyndavám strojek, velikosti dvou krabiček zápalek na sobě a rozhlížím se kolem sebe. Na to, že bere podporu, má tu elektroniky, že bych brečel. Zapínám domácí kino a věž. Na obojím ladím jistou frekvenci, na které bude vysílat ta krabička. Na uši si nasazuju odrušení. Mohl bych sice odečítat ze rtů, ale takhle to bude mnohem lepší. Alespoň po zvukové stránce.

To klubko špíny v rohu, teď asi myslí, že buď nejsem ze sociálky, a nebo, že už skončili zlaté časy nicnedělání a on bude muset jít zase hákovat.

Ale můj skutečný důvod pro návštěvu v těhle hnusnejch končinách ho jistě překvapí.

Strojek programuju tak, aby byl kódován pouze jeho hlas a jeho zvukové projevy. Šikovná mašinka...

***

„Asi jste už pochopil, že nejsem ze sociálky. Zajímá mne jistá informace.“ Oznámil jsem mu, velice solidním způsobem. „Kolik by ta informace mohla mít cenu?“ Á už smlouvá. „Vy jste mne nepochopil. Já nepřišel jí koupit. Já si pro ní přišel.“

„Ale zadarmo ani kuře nehrabe. Hahahahaha,“ zasmál se svému asivtipu...

No nesetkal se u mě s pochopením.

„Zajímá  mně, kdo vám všem tady poradil, abyste vycestovali do Kanady a Anglie?“

„Nikdo neporadil, my jsme si to vymysleli. Přečetli jsme si to v novinách. Psali tam, že to tam je se sociálníma dávkama lepší než tady.“

„To jste si těžko přečetli. Kdo vám to poradil?“ Přistoupil jsem ke kufříku odloženému na stolku a odložil k němu i hůlku.

Pochopil, něco pochopil, ale co, to zatím nevím.

„Nic nevím a nic nepovím,“ řekl zarputile.

„Ani nevíš, jak rád tohle slyším.“ Pousmál jsem se tak, že by i dědečkovi mrazíčkovi naskočila husí kůže...

Lepenka je takový milý společník. Dokonce jsem sehnal i stříbrnou. Vzal jsem váženého občana pana Berkyho a posadil na něco, co asi kdysi dávno, a opravdu dávno, mohlo být křeslo. Koženka se v cárech loupala a uvnitř opěradla i sedáku byl asi pestrý život. Dostal injekci, která mu uvolnila svalstvo. Na pět minut s tím nemůže hýbat a v podstatě vše cítí, jen se nemůže bránit. Bohužel to má jeden vedlejší účinek. Nemůže ani mluvit.

Odstřihl jsem mu tričko a to, co asi měly být tepláky. Seděl tam na tom, jen ve špinavých slipech. Asi bych hodil šavli, kdybych už nebyl zvyklý na ledasco. Ani jsem ho neobkládal igelitem. Stejně se sem už nehodlám v budoucnu vracet.

Nejdřív jsem začal s nohama. Pravá noha byla omotána třikrát lepenkou jen kolem dokola a pak jsem omotal to křeslo. Takhle se noha ani nehne. Levá noha byla následována stejně. Lepší než provaz. Křeslo jsem opřel o stěnu za ním. Takže to vypadalo, jako by se na něm houpal. Roztáhl jsem mu prsty na rukou a udělal jsem mu klasického fakáče. Ale pak jsem si to rozmyslel a nechal venku i palec. Ukazováček, malíček a prsteníček pravé ruky jsem přilepil k dlani. Vypadal jak postiženec. Za zápěstí jsem ho potom zase připoutal k postranici křesla. Na druhé ruce jsem nechal prstíky volné. Třeba se to hodí... Ale ruka byla samo sebou připoutána též.

Jakž takž se mi povedlo přidělat jeho tělo k opěradlu. To aby sebou necukal. Pak jsem křeslo posadil opět na všechny čtyři nožičky.

Berky se začínal probírat. Teda on byl probraný, ale jeho tělo. A zase lepenka. Stačilo koště, které jsem připásal ke křeslu, tak, aby se nekymácelo ze strany na stranu. Kolem hlavy přes čelo jsem mu košťátko přilepil k temenu.

Vypadá jak na elektrickém křesle. A musím konstatovat, že k černé kůži jde stříbrná opravdu skvěle. Ale potřeboval by umýt...

***

Berky je už tři minuty v celkově bdělém stavu. Pořád něco mumlá, jako jestli jsem polda, že si bude stěžovat a tak podobně. Jestli jsem z mafie, tak mě uplatí a tak... No nevím, mafiáni se asi moc ze sociálních dávek uplácet nedaj ne? A já mám dilema. Nevím, jestli mu mám dát povzbuzující injekci či nikoli. Měla by za následek větší výdrž organismu, a zároveň větší vnímání bolesti.

No prozatím nedám...

Chystám si jehlu, hezky dlouhou jehlu. A taky lihový kahan. Zábava může začít.

***

Blížím se k němu s jehlou.

„Co to má být? To mi jdeš dělat aprukunkturu, nebo jak se tomu nadává? Nebo mě chceš snad vystrašit? Mě bodli nožem a taky jsem to ustál, a tahle jehla? Ha ha ha...“ No nezní moc přesvědčivě. Podle tónu toho hlasu mám pocit, že je posranej až za ušima.

„Tak kdo to tady poradil, abyste vycestovali? Stačí to říct a bude to pro nás oba rychlejší. I když bych radši, abyste to neřekl...“ Blížil jsem se k němu a usmíval se...

„Nikdo to neporadil. My na to sami přišli. My nejsme tak blbí, jak si myslíte.“ Asi je posranej, ale taky nasranej, že mu nevěřím. NO uvidíme.

Jehla mu zajela pod nehet toho prostředníčku. Právě panu Berkymu povolil svěrač. Nic moc. Nevím co měl den předtím k jídlu, ale asi to nebylo nic dobrého, pokud to takhle smrdí.

Jako doprovodný jev zvolil zakřičení. Přístroj eliminuje jakýkoli zvuk nad udanou hodnotu decibelů. Málem mi to urvalo uši, ale Berky slyšel, tedy vnímal zvuk ze svých hlasivek pouze jako vibrace v uších a lekl se.

Teď ho nechám chvilku uklidnit.

Tu injekci mu ale dám. Protože když bych pokračoval, jeho mozek odpojí nervové zakončení na tom prstě a on už by odtamtud necítil bolest. Takže tohle tomu jevu zabrání, aby se projevil.

Líbí se mi ty nové injekce. Vypadá to jako pistole na lakování auta. Jenom se to přiloží, kapalina v průhledné nádobce se vstříkne do těla a je to. Já jsem mu dal koňskou dávku. Sice je to drsné, ale srdci to zabrání vysazení a mozku bezvědomí. No nezávidím mu...

Když už byl uvolněný a i prst ho přestal bolet, zeptal jsem se znovu. „Kdo?“ a jako odpověď mi přišly jenom nadávky. Jo tak by to mělo být. Zapálil jsem lihovej kahan.

Podíval se na něj a nedocházelo mu, co chci dělat. Krev z prstu mu už přestala kapat. Prst přijal jehlu, jako by tam pod nehet odjakživa patřila. Hmm... To je můj teprve druhý pokus.

Přiblížil jsem se plamenem kahánku k jehle. Ta se lehce začala zahřívat. Asi mu to nebylo příjemné. Kolem jehly začala téct krev. Rána se znovu otvírá. Zatím je jehla jenom teplá a tak to asi hřeje a jen lehce to přichází k sobě. Ptám se na tu samou věc jako předtím. Asi se toho, kdo jim nasadil brouka do hlavy bojí víc, než bych řekl.

„Ale on mě zabije, když vám to řeknu. Budu svědčit, ale chci ochranu a peníze.“ Snaží se smlouvat. Ale je v takové situaci, že z jeho pozice se až tak moc smlouvat nedá. Plamen se dotkl jehly. Jehla se prudce začíná ohřívat a rána již krvácí fakt hodně. Nebude dlouho, neboť vysoká teplota začne péct tkáň a tak to bude jen hodně pálit. Fakt hodně...

„Tak kdo?“ Jako odpověď se ozývá pouze neartikulovaný řev. Ten člověk nemá asi žádné sebeovládání.

Přestává mě to bavit. Něco lepšího už mám v plánu. Ten chudáček si myslí, že už jsem to nadobro vzdal.

***

seriál na pokračování 6

***

Je Mikuláš. Dnes chodí andílci, čerti a jak jinak, i Mikuláš. Jsem v Břežanech u Vaška. Je to tam fain. Večer mám jet za Lídou. Slíbil jsem to...

Blíží se odjezd... Sedám do auta a ... Nic... Ani ťuk. Startér sice točí motorem, ale ten nechce naskočit. Co to je? Jsem rozzuřen k nepříčetnosti. Běhám kolem auta a nevím, co s tím... Chtělo by to mechanika. Ale ten tu není, takže jsem jen bezmocný.

Bratr se ozval posměšně, jako že mi asi něco chybí v motoru... Podívám se tam a opravdu. Není tam kabel od cívky... Proto to nejede. Nadávám a křičím a rodiče se nestačí divit. I Vašek se přišel podívat, co se děje? Takového mě nezná...

Po čtvrt hodině intenzivního proudu nadávek se objevil táta a držel ten kabel v ruce... Ale teď už jsem věděl, že jestli někam pojedu, něco se stane... A rozhodně ne mně...

***

Probouzím se druhý den ráno s vědomím, že jsem večer před tím děsně pil. Trochu mě bolí hlava, ale dá se to přežít. Jenom potřebuju v tuhle chvíli dostat něco do žaludku. Jídlo, krev, cokoli. Jo alkohol je příjemný jed...

Sbírám svoje tělo z postele a jdu do kuchyně. Jídlo v lednici mi obrací žaludek naruby. Potřebuju čerstvý vzduch. Vycházím ven a do plic nasávám chladný a příjemně čistý vesnický kyslík...

Co to je cítit? Hmmm... Maso... Slepice!

Malé baculaté slepičky. No to si dám... A Eva z nich pak může udělat třeba polívku... Sbíhají se mi sliny v puse... Hrozně se těším, až moje zuby proniknou do masa těch opeřenců a jejich krev se mi nahrne do úst... Chvilku ji budu převalovat po jazyku a pak tu slastnou tekutinu polknu. Cítím něco, co vypadá jako vzrušení. Ne sexuální, ale takové to primitivní vzrušení lovce, který si je jistý, že dostane co chce...

VRZ... a ticho... Vrátka u slepičárny zavrzaly a já se zastavil, jestli ten zvuk neprobudil někoho z rodiny. Ale zdá se, že je všechno OK...

Jeden krok... Podrážka na mé botě se zabořila do hlíny a směsi zrní, trávy a slepičinců. Cítím jejich dech. Mělké dýchání slepic, které bezstarostně spí...

Otvírám dveře a jsou tam. Jedna vedle druhé, navzájem se hřející slepičky. Jak krásně šťavnatě vypadají. Už mi sliny skoro tečou po bradě...

Otvírám klec, pro jednu rychle šáhnu, a než se stačí probudit, už je se mnou venku na slabém a mrazivém větříku. Kvolka... Ale spíš jako udiveně. Protože v tu chvíli jsem se jí zakousl pod křídlo, odkud jsem vteřinu před tím vytrhl peří. Přece nebudu sát takovou dobrůtku přes péřový filtr... Sál jsem z míst, kde jsem tušil srdíčko... Bohužel nemám moc zmáknutou anatomii kuřat, slepic a ani kohoutů, takže jsem jen sál to, co odtud teklo... Po předkrmu jsem slepičce usekl hlavičku a vydal se pro druhou...

***

Tři k snídani a zahnání hladu celkem stačily. Tělo se s nově nabytou energií vypořádealo se zbytky lihu celkem rychle a já se mohl brzy vydat na cestu k Lídě...

Po zbytek týdne už se nic nestalo...

***

Tl........ Tldl......... Tydytadatmdm dm.....

Zvoní mi mobil... Tři ráno... Bože, jak mě může někdo budit tak brzy... Po Vánocích rozbitá kilodváca a já se teď tahám sockou... No naprostá hrůza. A k tomu ten mobil...

Tl........ Tldl......... Tydytadatmdm dm..... A už zase...

Přijmout hovor...: „Jo...“, aspoň doufám, že jsem vydal nějaký zvuk...

„Je tu pro tebe úkol, Bobe...“, ach jo, to je ta kráska Azazel... Ona ví, že jí nic neodmítnu...

„Vteřinku, musím se probrat“, pokládám telefon na noční stolek a jdu k lednici. Otvírám jednu skleněnou lahvičku a dávám si jednu nulku. Docela jsem na ní dostal chuť... Zapíjím bé-pluskem a je mi hned líp... Oči už začínají vidět...

Sahám vedle a beru si banán...

„Hmmm?“ odpovídám s pusou plnou banánu...

„To není slušné, nechat dámu čekat...“ V hlase bylo slyšet pobavení. Podle mě ví, kolik je tu hodin.

„Dobře, jaký je to úkol? Docela jsem se celou dobu těšil, že se ozveš, ale nějak jsi na mě asi pozapomněla...“

„No to víš, že nezapomněla. Jenom ještě nebyla ta pravá chvíle... Kontaktuje tě náš člověk v bance... Tak se připrav, abys pak nebyl překvapený.“

No to je fain, takže zase nic konkrétního. Jenom další spekulace...

„Tak se měj. Sledujeme tě..“

No to je fain... Tak zase nic pořádnýho. Taky mi mohla poslat SMSku a ne mě teď budit. Po tý výživový bombě co jsem si teď dal, asi už dneska neusnu...

Tak a vím co udělám. Vezmu si fingovanou půjčku, aby se nikdo nedivil, kde jsem na to vzal a pořídím si feldu, nebo aspoň fáčko. Stodvácu už ne. A na plyn, abych to utáhl z normálního platu... Právě mi končí zkušebka a mám to za tři dny... Fain...

***

Kupuju červenýho draka. Na plyn, v celkem ucházejícím stavu.

V práci je to docela zábava. Lidičkové se rozčilujou, že máme šílený úroky. No nic. Začínám se soustředit na hledání svojí spojky. Není to tak jednoduché, jak se na první pohled zdálo. Nějak si asi neumím všímat. Snad se to časem poddá a já budu právoplatným členem společenství...

***

Už mám svoje podezření. Asi to bude ten hezký chlapec, který o sobě prohlašuje, že pro něj jezdí bratr... No jen pokud by byl teda jeden z nich adoptovanej...

No to asi ne, takže mám podezření i na homosexualitu. No proti té nic nemám...

Pak je tu jedna lehce silnější mladá dáma. Prý má i děti, ale o té toho už tolik nevím a ještě je na pořadu dne dívka tajemná jako zimní večer, při kterém se stane něco hrozného...

Peťa je ten typ, který rád vždy pomůže. Až moc rád. Neznám nikoho, jako jsem já. A on se mi dost podobá. Až na to, že je menší, drobnější, holky na něj dost letí, je kultivovaný...

Vlastně se mi až tak nepodobá...

No nic.

Zorka, jak zvláštní jméno. Příjemná společnice, ale na můj vkus někdy až moc veselá. Ne Veselá jako já, ale veselá povahou. Je prima, ale někdy mě z ní bolí hlava.

A ta třetí dívka z tajmného hradu v nočním pekle se jmenuje Romana. Také jedno z ménč obvyklých jmen. Důvěrně jí říkáme Romča. Je smyslná a nevázaná. Mám pocit, že jsem ji už viděl a dokonce jí znám.

Pekelná trojka...

***

Dostal jsem půjčenou knihu. Noční klub. Psal ji jeden člen. Upír, fujtajxl... Ale dobrá potrava pro mě... Celou jsem ji přečetl. No, sloh je docela dobrej a asi nikdy nebudu umět tak dobře psát, jako on. Ale to nevadí, protože já tu nejsem od toho, abych získal cenu za bestseller...

No píše to docela do budoucnosti. Poznávám pár jmen.

Proháním to počítačem a hodlám v tom najít nějaké souvislosti. Ty mrchy ozubený asi maj nějakou magickou kouli, protože tam píše o událostech, který se odehrajou teprve zítra...

Vydám se do podzemí...

***

V podzemí je hnusně. Beru s sebou Vaška. Lídě jsem něco nakecal, ale asi mi to nesežrala. Poslední dobou mě začíná štvát... Ale snad se to spraví...

Našli jsme Noční klub. Zbytky klubu... Tak sakra, ono je to fakt pravda. No po prohlídnutí toho co zbylo, se vydáváme na povrch...

Sháním nové knihy Kulhánka... Je tam víc pravdy, než by se někomu mohlo líbit. No uvidíme co s tím.

***

Fain. Naši lidi na to už přišli. Jsou to ty romské nepokoje. Ať žijí jejich „Špecifiká“... No ale co s tím? Utíkají do Kanady. OK, ať si jdou. Budeme jen rádi...

Během měsíce se vracej a zkoušej to do Anglie. Taky nic moc. Angláni nám nadávali do rasistů a sami pak dali na hranice policajty a trošku víc opálený lidi si do země vůbec nepouštěj...

To se cigošům samo sebou nelíbí...

V tuhle chvíli začíná akce Tma...

***

Vše v tichosti, ale rázně...

Tohle by řadovej nagramotnej cigán nevymyslel. Tak jak na to? Najdeme tu hlavu, která jim to poradila. Takže je to celkem jednoduchý. Ústí nad Labem a Most. Tam začali prní náznaky cestování. Jak se tomu říká? Podporová turistika? Asi jo...

***

Po cestě na sever naší matičky země české, dostáváme se do jádra romského sídliště Chánov. Je to tu útulně zařízeno. Hnusné kouty střídají ještě hnusnější. Černota kam se podíváš. No je to fain pocit, že tu jsem jen na návštěvě. Nemýlil jsem se. S Peťou navazujeme důvěrnější vztah, ale zatím naštěstí jen platonický.

Už máme i tip na našeho člověka, od kterého dostaneme informace na to, aby byla naše mise úspěšná. Abychom dostali do rukou mozek, který zamýšlí něco, co nám trošku uniká...

***

Tihle lidé jsou tak bojácní po pohledu na zoubky jako perličky. Ochotně mě navedli i na cestu přímo k Berkymu. A i slíbili, že se to od nich nedoví dřív, než k němu dorazíme.

Mám takový ten pocit, že za chvilku zazvoní zvoneček a malého chlapečka ve mě konečně pustíme ke stromečku s dárečky. Já a můj kufřík už se těšíme...

***

automatické psaní

Dobrý večer všem, kteří ještě zachovávají přízeň tomuto pošahanému blogu.


Máme tu další ze série podivných povídek, které jsou psané technikou automatického psaní, kdy na začátku nevím, jak se bude tvořit příběh, kam se bude posunovat a jak to všechno dopadne.


Ať se vám to dobře čte


Tichá krajina leží pod vrstvou bílé peřiny, která zakryla všechnu hrůzu tohoto světa. Nikde se nic nehýbe. Jen ze stromů čas od času opadává námraza, držící se listů a jehličí. Neprostupné ticho nekazí téměř žádný zvuk. Na toto bohem dávno opuštěné míst doléhá pouze praskot dřeva, úpícího pod nánosy sněhu. V městském parku není nikdo. Na lavičkách leží sníh, cesty jsou neprohrnuté a vločku za vločkou zasypává trávník další sníh. Mrzne. Na nebi nesvítí slunce, je schované za mrakem, který ještě několik let neodejde. Palmy, neuvyklé na takové podnebí už shazují listy. Brzy zde nezbude ani památky po zeleni. Vše zasype sníh, padající z ocelově šedé oblohy.
V oknech mrakodrapů se nesvítí a tvoří se na nic námraza. Uvnitř se netopí, nebylo to nikdy potřeba a dneska to už vlastně ani nikomu nevadí. Není pro koho topit. Vraky aut jsou poházené po ulici, některé mají zotvírané  dveře. Vypadají jako hračky, zasypané moučkovým cukrem na maminčině válu s cukrovím.
Několik domů je ještě cítit spáleninou, ale oheň už dávno nemá co živit, takže ocelové konstrukce dál ční do nebe. Brzy přijde noc a potom se město zahalí do tmy. Není odkud by přišla elektřina do veřejného osvětlení. Teploměr na hlavní ulici se zastavil na hodnotě -43,6°F. Velká zima. Od té doby se ale ještě ochladilo. Kdo nestihl odejít, ten leží pod vrstvou sněhu. Z většiny venku. Nízká teplota přišla znenadání, při evakuaci. Při místní vlhkosti vzduchu to byla pro řadu lidí konečná stanice téměř okamžitě. Pro zbytek, kteří nebyli zvyklí na takovéto podnebí a nikdy tady nepotřebovali kabáty, přišel konec o něco později. Ale byl neodvratitelný.
Stmívá se. Z dálky je vidět světlo. Malý plamen. Dvě postavy choulící se k sobě a chránící dítě před mrazem.
Jdou více na jih. V čistém sněhu zanechali dvoje stopy a teď si v jednom vraku auta udělali malý ohýnek. Aspoň na ně příliš nefouká. 
Ona na něj hledí s úctou a vděkem, on se stará o blaho její, a jejich dítěte. Dnes mají dřeva dost, dnes nezmrznou. Podíval se na ní, okryl si šátek, kterým měl doteď chráněna ústa, políbil ji a podal čokoládovou tyčinku. Sám si dal sušené hovězí. Obchoďáky nikdo nehlídá a díky rychlému mrazu je nikdo nestihl vydrancovat. Zítra nabere zásoby a všichni tři poputují ještě níž. Třeba tam někdo přežil, třeba je tam tepleji.
Má za ně zodpovědnost a postará se o ně.
Ráno uvařil horký čaj a vyrazili dál, sami na cestě za lepší existencí, nesoucí si svou budoucnost v uzlíčku z hadrů. A jejich stopy pomalu zakrýval vítr...

seriál na pokračování 5

***

Zatímco si náš host pospal, já a moji noví přátelé, koukáme na snímky natočené kamerami z ulice.

Debatujeme o všem možném. Strategii bitvy, použití zbraní, až po prsa tý děvky, která tak hezky ječela.

Ťuk ťuk ťuk... Ozvalo se skřípnutí dveří a dovnitř vstoupila ošetřovatelka. Nebylo by na ní nic zvláštního, ale ona byla celá v černém. Dokonce i sesterský čepec byl černý jak noc. Ani smítko nekazilo celkový dojem. Dokonalost sama...

„Objekt se probral,“ konstatovala suše.

„Je čas začít,“ otočila se ve dveřích a zmizela v chodbě.

***

Takovou výslechovou místnost by asi neschválil žádný pozemský právník. Za prvé nehumánní, za druhé stresující prostředí a za třetí já, jako vedoucí výslechu.

Poslední rada od Mengeleho byla, abych ho nešetřil protože je to stejně prase a navíc se brzy dá zase do pořádku...

***

Pasák leží na stole nápadně připomínající pitevní. On to v podstatě pitevní stůl je... O to je zajímavější sledovat jeho reakce, protože asi tuší, co ho čeká. I když ví, že se zase uzdraví, bolest ucítí stejně...

A protože jsou regenerační schopnosti jeho organismu neuvěřitelné, tak je to i vděčný pokusný kus... Teda on není vděčný mně, ale já a věda jsme vděční jemu.

Asi to neocení... Škoda...

Ale ne pro nás...

***

Hmmm... Asi se zblázní. Děláme na něm pokusy už tři týdny. I šílenství je velice poučné. Nevěřil bych, kolik se toho dá z člověka v takovém stavu dostat. Dokonce vím, že spal se svou matkou... Br... Hnusná představa.

S pomocí Mengeleho jsem pronikl do hypnozy. To je taky užitečné, ale není to taková zábava. Jsem docela překvapen, jak jsem se do toho chytl. Nebo mne to spíše chytlo...

Už brzy budu znát, kolik toho lidské tělo vydrží. Kolik si mohu dovolit, nakolik se dá stupňovat bolest, aniž bych poškodil mysl... Jen se mi zdá, že tu trávím děsně moc času. Co se asi děje „tam venku“? Vím, že asi pár válek zase proběhlo, ale co s tím... Spíš budu muset dohnat mezery jinak. Asi to budu muset navrhnout Azazel. Už jsem ji taky dlouho neviděl. Docela mi chybí, ta její sladká tvářička... Jen vím, že tam běhá můj dvojník a dělá přesně to co jsem dělal a postupně upravuje chování tak, aby až se vrátím nebude nic poznat...

***

Právě jsem se dozvěděl, že mám za sebou úspěšně dokončenou školu. Překvapení. To teda ano...

Odešel jsem z Barona. No co. Restaurace bude fungovat i beze mne...

Zařídili to dokonce i tak, abych už nikdy nemusel dělat žádné běžné řemeslo... Prý vada krve. No to se povedlo. Tím, že jsem teď „jiný“, mám dokonalé a nezničitelné tělo. Na upíry platí alespoň stříbro. Nás se musí umořit hladem a pak zanikáme. Ale i to samo o sobě trvá dlouhá léta. Nic se s tím ale nedá dělat. Už nerozhoduju jen sám za sebe a ani mi to nevadí. Ba mě to dokonce baví.

Výcvik budu už mít za sebou. Brzy se vrátím do svého normálního světa. Už se na něj těším jako nikdy. Poslední měsíce trávím se svou obětí, ze které už toho po rozumové stránce moc nezbylo. Teď dělám pokusy na znovuoživení mysli. Nějak se to nedaří. Asi jsem to už příliš přehnal... Při pomyšlení na to tělo, ve kterém je teď asi tolik rozumu jako v nemluvněti, na mé tváři vykouzlilo škodolibý úsměv. Protože takhle dopadnou všichni zločinci, aby už nikdy nebyli schopni dělat to, co by mohlo někomu ublížit. Jen nevím, jestli tímto nejsem stejný jako oni. Ale oni si začali dřív, ne?

***

To velké dítě už nikdy nemůžeme pustit ven. Poslouží nám jako pokusná krysa. Možná bude ještě užitečný v tom, že zjistíme, jak je to vlastně s tou regenerací jejich těl. Jestli se opravdu dokážou regenerovat tak, jak se nám zdá a to je neskutečné. Třeba to nějak dokážeme duplikovat na normálního člověka a tím by se dala léčit spousta nemocí...

***

Probouzím se ve svém pokoji. Je tma. Někdo tu se mnou je. Nějak mi to ani nepřipadá zvláštní...

Od stěny krbu, ve kterém už jenom řeřavělo uhlí, se odlepila postava v kápi a já ucítil přítomnost ženy. Najednou jsem nemohl myslet na nic jiného. Postava se ke mně blížila jak temný stín. Spustila se hudba... Hudba tak temná jako sama noc... Postava, ač jsem jí neviděl do tváře, mi připadla děsně sexy. Toužil jsem jí ztrhnout z hlavy tu její kápi. Ale jak jsem natáhl ruku, abych to provedl, sáhl jsem jen po vzduchu. Postava byla blíž, než bych čekal.

Pokrývka zmizela. A tím že odpočívám pouze nahý, zmizelo mi zakrytí těla a tím i zakrytí mého vzrušení. Postava zatím nevydala ani hlásku a posunkem mi ukázala, abych mlčel.

Hudba podpořila démoničnost celé chvíle. Lusknutím prstů se rozežhnula jedna a pak i druhá svíce na druhé straně pokoje, čímž mi bylo znemožněno, abych se podíval osobě do tváře. Cítil jsem jak svoje, tak i její vzrušení. Přikradla se ke mě jako kočka a jen usedla na okraj postele. Objevila se krásná a ladná ručka. Jako by se objevila a ne vyjela z toho zvláštního pláště. Jako by pohlcoval světlo...

Dotkla se mého bříška a já cítil to napětí všech svalů, které jen v břiše jsou... Zatoužil jsem ji vidět... Najednou byla na druhé straně postele a dotýkala se mé nohy... Zapomněl jsem na všechno a chtěl se jí zmocnit. I tehdy mi lehce utekla a já věděl, že pokud nebude sama chtít, tak se jí nedotknu. A já se jí tolik chtěl dotýkat...

Kápě se nade mnou sehnula a já ucítil polibek na břicho. Skoro jsem vzdechl. Druhá ruka pracovala kdoví kde a já si to náležitě užíval. Sáhl jsem svou rukou pod plášť, tam kde jsem tušil rozkrok mé návštěvnice a nespletl se. Neodolal a prsty vklouzl do míst, kam slušní hoši bojí i pomyslet. Ale já už dávno slušný nejsem. Dráždil jsem ji a modlil se, aby si taky vzpomněla zase na mě, protože jsem myslel, že napětím už sám prasknu a věděl, že musím už něco udělat... Jako by vyslyšela mé myšlenky, nasedla na mě lehce jako pírko a poprvé se zhoupla. Cítil jsem se, jako bych miliony let neměl ženu. Chytil ji za boky a přirážel, jak to jen šlo. Celou dobu se chránila jen abych jí neviděl do obličeje. Kapuce se sice zmítala, ale ani paprsek světla nepronikl do té černočerné tmy, která se za ní ukrývala. Plášť totiž žije vlastním životem. Reaguje přesně na pohyby. I když je to velice zajímavé zjištění, kašlu na to a oddávám se jen tomu jedinému, na co moje myšlenkové pochody v tuto chvíli stačí. Je to božská slast a já už cítím, že dosahuji vrcholu... Snažím se ji varovat, ale zakrývá mi ústa a já v extázi koušu do její dlaně. Zuby se mi vysunou a ruku má probodenou skrznaskrz. Horká kapalina mi teče po ústech a já jsem opravdu na vrcholu. Zdá se mi, že i návštěvnice je uspokojena a beze slova vstává. Kývne hlavou směrem k pokrývce a ta jako na zavolanou přiletí. Nejsem schopen slova. Jen ležím a sám si připadám děsně vysátej... Někam umizela...

Na památku mi v posteli zůstalo trochu její krve a pár zlatých vlasů...

***

O svém nočním dobrodružství nikomu neříkám ani slovo... Kdoví kdo to byl a kdo by mi pak zavařil. Ale bylo to to nejlepší, co jsem mohl kdy v životě zažít. A asi už nikdy nezažiju...

***

Právě dostávám hodiny dějepisu, abych byl v obraze, co se dělo za poslední dobu, kdy jsem byl mimo běžný svět. Už brzy se vrátím zpátky a konečně užiju, co jsem se tu všechno naučil. Těším se na to, jako malej kluk na vánoce, když ví, že dostane autodráhu.

***

Prý by to měla být GE. General Electric. Docela se těším na někoho trochu víc komunikativního, než jenom pořád ty mrtvoly a taky ten pomatenej pasák... Takže ze mě bude vymahač dluhů. No to se povedlo...

***

Dostávám nové vybavení. Učím se jezdit starou stodvacítkou. Prý mi na ni půjčili babička s dědou. No jo... Moc se těším, až je zase uvidím. Zdá se mi, jako bych je neviděl staletí.

Můj dvojník už absolvoval přijímací pohovor a uspěl na výbornou. Dnes v noci proběhne výměna.

Na zemi je listopad 2002... Začíná poprvé mrznout a já mám poznat svoje spolupracovníky. Moji spojenci mi mají ještě zůstat utajeni. Zatím jsem jen běžný pracovník. Úkoly mají teprve přijít. Chodím s dívkou, prý se jmenuje Lída. No viděl jsem fotografii. Docela roztomilá holka.

Dvojník mi nahrál nějaké vzpomínky. Mám pocit, že jsem nic nezameškal. V hlavě je mi, jako bych to všechno prožil.

***

Tak jsem operátorem v bance. Celkem dobrá práce. Vlastním starou škoduli. Je to sympatické auto a i když na Mercedes to nemá, tak si nemůžu stěžovat. Jen se časem nějak pochroumaly vztahy mezi mnou a rodinou. Ale co se dá dělat. V práci je celkem dobrá parta lidí. Začínám si sestavovat složky na každého z nich. Hledám slabiny a docela se mi to daří. Ještě pořád netuším, co tu bude mým úkolem. Ale nějakou dobu to tu přežiji...

Ještě do toho studuju nástavbu. Bude ze mne šprťák a budu mít maturu. Ale prý mi to nemá jít, abych nebyl až tak přehnaně úspěšný. No budu se podle toho řídit.

***

Během následujících týdnů se nic nepřihodilo. Vše ve stereotypu. Oproti událostem v Jiném světě je to děsivá nuda.

***

seriál na pokračování 4

***

Ze včerejška si pamatuju už jenom to napití. Potom už v mé hlavě není nic...

Probouzím se v krásném pokoji sám. Je tu teplo a útulno. Chci se tu jen tak válet. Být sám v posteli a spát. Jsem hrozně unavený.

***

Je večer. Znovu se probouzím, ale tentokrát už nejsem v pokoji sám. Je tu dívka, kterou ještě neznám.

„Tak vstávej lenochu!!“, vyhrkla na mě. Je pekelně krásná a vzrušuje mě. Už jsem celkem silný. Aspoň se tak teda jako cítím. Vykulím se z postele a cítím děsný hlad...

„Tady máš snídani, tak jen do toho“, ukazuje na stolek, kde je docela velká sklenice. Odhadem nejmíň jeden litr...

To co je v ní, je tekutina velmi hustá a vypadá i velmi chutně. Ano. Je to ta nejvzácnější tekutina o kterou se nemocnice perou. A já ji chci pít.

Dívka se usmívá. Kam se hrabou všechny miss. Je to ta nejkrásnější holka, kterou jsem kdy viděl...

Do ruky beru tu nádobu plnou vonící a horké krve. Přikládám k ústům a piji. Hustá kapalina se převaluje přes jazyk a teče krkem. Nejdříve se mi zvedá žaludek, ale potom přijímá potravu s takovou vervou, že nestačím ani pít. Konečně je sklenice prázdná. Odkládám jí a utírám si krvavý knír.

Dívka hýbe ústy. Po chvilce si uvědomuji, že mluví. Nevnímám slova a chce se mi spát. Padám jen tak k podlaze a je mi blaze...

***

Druhý den ráno se budím zase. Už se mi nechce vůbec spát.

„Tak už jsi konečně vzhůru, ty spáči“, povídá ta dívka.

„Jsem tu už skoro dva dny a ty furt jen spíš. Jsi pěkně nudnej hejsek.“

No abych se přiznal, bylo mi to jedno. Zkoumal jsem svoje tělo. Nějak jsem posílil. Cítím se hrozně dobře a nevím čím to je.

„No a navíc se prohlíží jak magor. No tak to se jen tak nevidí“, řekla a vstala z křesla nejmíň po Ludvíku XIV.: „Tak aspoň něco řekni a nečuč na mě jak pako...“ Usmála se a vyhlédla otevřeným oknem ven.

No vstal jsem a pohlédl do zrcadla po své levé ruce. Nádherně v něm byl vidět pokoj, já ovšem nikoli.

To jsem teda koukal dvakrát. Tak takhle to mysleli s tím upírstvím...

„Ahoj, já jsem Honza,“ no abych se přiznal, nic inteligentního mě v tu chvíli nenapadlo. Už se těším, až začnu i normálně myslet.

„To vím. Já jsem Františka. Jsem tvoje trenérka.“

Docela by mě zajímalo, jakej bude můj tréning. Docela se na něj těším. Aspoň to bude zajímavý.

***

Tak tedy tréning, pokud se to tak dalo nazvat, v reálném čase trval asi rok. Za tu dobu jsem poznal, že v podstatě překračuji ve fyzické síle možnosti normálního člověka. V regeneraci ho předčím snad ještě lépe, ale jediný háček je v tom, že k té regeneraci potřebuji krev a to nejlépe lidskou. V tomto světě je jí dokonce nazbyt. Ne nadarmo se říká, daruj krev, daruješ život.

Naučili mě zacházet se zbraněmi různých druhů. Střelné i chladné. Naučili moje tělo být jako zbraň. Fáze výcvik na nadčlověka dokončena. V tuhle chvíli jsem ale pořád jen dobře vycvičený voják.

Dívka, která mě cvičila, je jen jednou z mnoha. Je to mistryně. Sbírá a zdokonaluje bojová umění již nejméně tři tisíce let. Naši lidé se postupem doby mění. Nestárnou, ale mění se, aby zapadli. Už nikdo nemá stejnou podobu, jakou měl před proměnou. A ani já nebudu za sto let vypadat stejně jako vypadám dnes. Jen až se na sebe budu chtít podívat, budu muset poprosit nějakého malíře, protože žádná kamera ani foťák mě nezachytí na film...

***

Tělesný a duševní výcvik mám za sebou. Teď přijde na řadu Mengele a jeho výcvik.

***

Poslední měsíc s tím chci seknout. Ty metody vyslýchání se mi zdají všechny hrozně brutální. Až moc zbytečně brutální...

***

Tak po dvou měsících jsem si zvykl tak, že dokonce vymýšlím i svoje vlastní postupy. Mengele je zjevně potěšen, kdežto já, poděšen.

Darem mi bylo věnováno nářadí, jenž určitě uplatním při svém povolání. K překvapení všech zůčastněných se docela těším, až vše okusím v praxi...

***

Tak dnes je ten den. Jedu si do ulic Mrtvého města pro svojí pokusnou krysu.

Sedám do toho neuvěřitelnýho auta a rozjíždím se podle plánku do těch ulic s červenými lucernami. Mám za úkol chytit si pasáka.

I když jsou lidé v očistci mrtví, tak mají pořád možnosti jenom lidí. Nic z nic neudělalo nadlidi, i když se tak někdy chovají.

Ulicemi letím jako nikdy. Ani Mengele se mnou nejede. V autě mám malé kamery a na každé z budov jsou další. Takto se dochová záznam celé zkoušky...

Město zeje prázdnotou. Jenom někdy je v okně vidět zadumaný obličej byznysmana.

***

Ty uličky jsou v pravdě úzké. Na začátku jsou ženštiny neurčitého pohlaví. Vypadají, že jim smrt mohla jenom prospět. Špína a nic jiného než špína. Trochu jsem zalitoval, že jich starej dobrej Jack v Londýně neodpravil trochu víc. Pochopil jsem, jak se asi tenkrát šířily všechny ty nákazy. Fuj...

Čím dál zajíždím, tím mladšího data úmrtí jsou tu děvky. Jsou už i docela kulturně vypadající. Čisté šaty, hebká kůže a už čas od času jsou tu k zahlédnutí i bílé zuby.

Je vidět, že o zákazníka je tu dost nouze. Sbíhají se ke mě ze všech stran...

Zdá se mi poněkud nechutné, jak jsem najednou stoupl v kursu u těchto pochybných existencí...

Jen jsem ještě nezahlídl ani jednoho pasáka. Tak to budu muset asi z auta. Vůbec z toho teda jako nemám radost. To bude práce, všechny je odehnat... Nepočítal jsem s tím, že jednou od sebe budu muset ženský dokonce odhánět. Ale jak dostat na světlo pasáka?

***

V hlavě mi uzrál šílený plán. Asi si už moc věřím. Doufám, že oprávněně...

Zastavil jsem u docela moderně vypadajících dam. Až na pár podřízlejcjh krků a trochu prostřelenejch těl, vypadaly docela živě. No zdání klame, no.

Vystoupil jsem z auta a vyhlédl si jednu příliš nepoškozenou. Měla jen napíchnutou loketní jamku, takže si asi nejspíš jednou dala zlatou a bylo to. Zapalovala si akorát cigáro - kde to tady sakra berou? Všechny tu hulej jak fabrika a žádnej obchod otevřenej... - a ani se ke mě nějak extra nehrnula. Řekl jsem si, že to bude to pravý.

„Dobrý večer madam, mohu se na něco otázat?“, zeptal jsem se zdvořile a sundal sluneční brýle, které jsem měl pevně nasazené na očích.

„Jsem snad rádio, nebo co?“, podívala se na mě úkosem.

„No nevím jak pod těma hadrama, ale já žádnou anténu nevidím, tak asi nejste...“, odpověděl jsem jí.

Některý děvky se uchechtly, ale jak se zle podívala, tak zase umlkly. Asi je tu jedna z těch lepších.

„Kde najdu tvýho šéfa?“, šel jsem na to rovnou a bez oklik.

„A jéje, zase jeden novej pasák a já myslela, že aspoň jeden kunčaft,“ řekla jedna z přítomných dívek a spolek se začal pomalu trousit na svá místa.

Takže jsem asi zkazil pozitivní vyhlídky těhle holek....

Žvýkala nějakou věc, dříve jistě žvýkačku, ale z nedostatku takového zboží zde, to bude již jistě jen taková ta vykousaná a hnusná hmota bez chuti. PH v ústech již určitě nezlepší...

Opřela o mě zrak takovým způsobem, že bych možná i upadl, být teda jako člověk.

Ale k překvapení všech i sebe jsem zůstal stát a můj postoj vypadal neochvějně tak, jako bych to myslel vážně.

„Pasáci seděj v hospodě a handlujou. Dojdi si tam pro toho hajzla sám.“ Dokončila a vypadalo to, jako bych ji dál už nezajímal a že má dost práce se zákazníky. Tohle maskování jí však moc nešlo, protože kromě děvek na tý ulici už nikdo nebyl. Nepočítám-li tedy moji maličkost. Ale já se doufám tělesně ani jinak k „ženám“ neblížím, takže jsem z obliga.

„Ale já nechci do žádnýho zaplivanýho pajzlu,“ nenechal jsem se tak lehce odbýt.

„Buď ho nějak dostaneš ven, nebo si ho přivolám jiným způsobem, slečno,“ to poslední jsem řekl asi tak, jako bych vyslovil něco fakt hodně nechutnýho, o co bych nechtěl zavadit ani ve skafandru. To „slečnu“ asi dost naštvalo a dopálená doběla pod vrstvami hnusnýho mejkapu mi přišla jako nakopat zadek. Ale já si svoji milovanou zadnici dost cením na to, aby se mi do ní jala kopat nějaká kurvička, tudíž jsem její útok odrazil. Spíš jsem teda odrazil ženštinu, než ten útok, ale co, stejně byla mrtvá, ne?

Ostatní se stáhly. Asi si řekly, že to nemají zapotřebí, což je pravda, a že to není jejich věc, taktéž pravda.

Jinak mám dovoleno jednat s nimi jako s odpadem, ale to se mi dost příčí. Taky to bývali lidi. Sice horší, nebo lepší, ale byli a někdo je měl rád a někomu byli vším.

Jenom se prostě netrefily do toho správného řemesla a bůh je za to odměnil takhle.

V nastalém rozruchu se otevřely dveře jedné budov a na ulici se vyvalili chlapi všech ročníků i barev a jali se kamenovat toho cizince, který jim bije jejich obživu.

No, kamenovat je ten správný termín, protože nemaje zbraní, kameny a dlažební kostky jim přišli docela vhod do ruky a tak se nijak morálně nebránili je použít.

Vyhlédl jsem si jednoho opravdu odporně vypadajícího, kterého lapím a ostatní břídily nejdřív začal kosit údery a kopanci, potom dýkou a mečem, které jsem na mase ještě nepoužil a nakonec jsem si ze zbytku udělal střelnici. Ze začátku to bylo zábavné, ale později se ukázalo, že oni se zase skládají dohromady do původního stavu, tak na nic nečekajíc, chytnuv pasáka dříve vybraného, utíkal jsem k autu, jen mi kamínky od krásných bot odskakovaly.

Omráčenou figurku nejdřív svážu a potom usazuju na zadní sedadlo. Razím na zámek.

***

Povídka před spaním

Poslední dobou jsem celkem činný. Další povídka bude ale asi spíš návratem ke kořenům. Tak, jak jsem vždy psal. Bez pevného bodu, bez nápadu. Nechat prsty běhat po klávesnici a skládat písmena za sebe tak, aby tvořila slova, slova kupit do vět a následně je nechat odvyprávět temný a zlý příběh. Vytyčme si tedy dnes startovní slovo. Jelikož je mi dnes pekelné vedro, tak to slovo bude znít "HORKÝ".

Peklo

Horký vzduch se tetelí nad silnicí a muž jdoucí po krajnici se ani nesnaží stopovat. Již bude večer a on se těší na zmenšené utrpení pod palčivým sluncem. Již jde dlouho a jeho kroky povedou řadu dní, než dojde na konec své cesty. Obrovská žízeň a hlad, které nedokáže uspokojit ničím, ho ubíjejí. Rád by měl od tohoto světa už pokoj. Ale nedaří se mu to. Každý další pokus ukončit trápení své ubohé existence dopadl pouze prodloužením jeho cesty. A dnes večer, tak jako každý den za soumraku, dnes bude moci alespoň na chvíli opustit své strasti, zapomene na svůj osud a zase se do ranního rozbřesku trochu dá dokupy.
Ptáci mu švitoří do kroku a cvrčci se mu posmívají z trávy. Krok za krokem ubíhá jeho cesta a auta ho míjí bez povšimnutí. Jazyk mu již šustí za zuby a dávno se přestal potit. Jde jen dál, noha míjí nohu a cesta se mu pomalu posunuje pod podrážkami. Na zádech si nese jen těžkou deku a je mu bídně. Kolik toho už ušel? Kolik mu ještě zbývá utrpení? Těší se na podzim, tři měsíce přívětivějšího podnebí, a potom na jaro. V zimě se jde špatně, mráz mu nedělá dobře. Ale aspoň si může trochu navlhčit rty sněhem. Letos je léto přívětivé, hodně pršelo, mohl při chůzi otevřít ústa a nechat se osvěžit. Ale teď ne, je připoután je krajnici a jeho osudem je chůze. Co není na cestě, to se ho netýká. Padlá jablka jsou jako požehnání. Ale dnes ne, už jde skoro celý den a nohy ho pálí ve starých škrpálech. Těší se, až si je v příkopu sundá a zachumlá se do štípavé deky. Ponožky se mu dávno rozpadly.
Ani si nevzpomíná, jak je to dlouho. Už zapomněl i proč vlastně jde. Ano, pomalu se mu vrací paměť. Trest. Proto jde, musí jít. A půjde ještě dlouho. Brzy přijde tma a on bude smět ulehnout ke spánku. Ke spánku, který ale nikdy nepřijde. Bude jen tak ležet a odpočívat. Nikdy nebude mít klid. Ale nebude muset jít. Tulák ale ví, že ta chvíle je ještě moc daleko. Nohavice kalhot mu šustí o sebe při každém pohybu. Jen ať je babí léto příjemné, lepší však bude cokoli, než toto vedro. To mu udělal schválně, celé léto přece pršelo. Teď se mu směje a vysílá mu na pozdrav ten kotouč plný vedra.
Proč vlastně jde? Už si zase nemůže vzpomenout. Jaký trest? Trest? Proč? Útěk?
Není čas na přemýšlení. Je čas jít. A dojde daleko. Nikdy nikam nechodil, to až teď. Musí pokračovat.
Hledá v ústech slinu na odplivnutí. Žádná tam není. Jazyk dávno natekl a zpuchřel nedostatkem vody. Drásá se o patro a zuby a vydává legračně šustivý zvuk. Plakal by, ale není co, oči má už naprosto suché, ani mouchy nedorážejí. Modlí se za déšť, ale jako by někdo jeho modlitby slyšel, nadále přikládá té obruči zlata pod kotel. Výheň je nesnesitelná.
Měl by si přece vzpomenout. Trest bez provinění, nebo alespoň bez uvědomění si své chyby, je přece nesmysl. Jak by se měl napravit, když neví za co pyká?
Pomalu se rozpomíná. Ano, vzpomíná si na soudní síň, na démony, na ďábla, sedícího v čele a hrajícího si na potměšilého soudce. Vzpomíná si na sebe stojícího v půlkruhu z pekelných plamenů olizujícímu mu jeho holé nohy. Děsí ho to, co si vybavil. Děsí ho, jak kolem něj rohatí démoni poskakovali, bodali do něj různými předměty a smáli se. Ten smích, ten smích...
Krok za krokem mu cesta ubíhá, přidal do kroku, brzy bude tma a chtěl by dnes večer ležet pod stromy a ne v polích. V hlavě mu však ve zbytcích zdravého rozumu létají myšlenky sem a tam, rotují, míchají se. Nemůže si vzpomenout proč tam byl. Za co ho soudili.
Ale pamatuje si poslední řeč Belzebuba. Výsměšnou, bodavou, odsuzující. Během pár minut bylo hotovo, ale přišlo mu to jako věčnost. To co se děje teď se s tím ale nedá srovnat. Spálená kůže na krku a na čele, puchýře dávno opustily tento svět a jen rozpraskané čelo je svědkem toho horka. Třeba bude u cesty potůček, třeba dost blízko, aby si v něm své nohy a tělo zchladil...
Vrací se v myšlenkách. Kdyby mohl plakat, již by tak učinil. Ale slzy netečou. Jen hrozná bolest v srdci, které dávno nebije. Zabil je, už si vzpomíná, zabil své děti, když mu zemřela žena. Potom zbaběle prchl a utíkal pryč, nakonec nevydržel a zabil i sám sebe. Smrtelný hřích. Křičel by, ale neměl jak. Hlas dávno ztratil. Jazyk v agonii komicky zašustil v ústech a rozpraskané rty se pohnuly. Proto musí jít, jeho peklo je jeho útěk. Nesmí sejít z cesty, jen když jde spát a jen do pěti kroků od stezky. Proto se mu Ďábel vysmál, proto musí dojít k těm stromům a proto nebude zase tuto noc spát. Protože tohle, to je jeho peklo a navěky, navěky je jen jeho a půjde dál se svým trestem...