Silvestrovské ráno

Když začínám psát, je těsně před půlnocí 30.12.2011...
Tohle by se třeba mohlo stát hned ráno... Třeba ano...

První pořádný sníh ve městě. Za okny padá vločka za vločkou a světlo se dere skrz žaluzie. Tenké proužky dopadají na jeho nahé tělo, z polovic přikryté peřinou. Když může, spí nahý. Téměř vždy.
Ona se probudila dříve. Chvilku se jen tak převalovala a mazlila se se svou peřinou. Nechtělo se jí ještě vstát. Dívala se na jeho klidné, odpočívající tělo a rukou vklouzla pod jeho peřinu do míst, kde tušila jeho mužství. Ležel na zádech, takže jí to nedělalo sebemenší problém. Jeho pyj zareagoval téměř okamžitě. Jemně a šikovně ho mnula mezi svými prsty, až byl tvrdý, jak potřebovala. Vzrušilo jí to. Také si dělala dobře pod peřinou. Vzrušená a mokrá již téměř dosáhla orgasmu, ale to si nechá na později. Opatrně, aby ho nevzbudila, stáhla mu peřinu, rozkročila se a nasedla na něj. Vklouzl do ní a ona hned dosedla, téměř až na kořen. Začala se uspokojovat. Krásně, sobecky. Pohupovala se v bocích a on v ní poskakoval a skotačil s takovou samozřejmostí, že po chvilce přišel vrchol. Probudilo ho to, ale ještě chvilku nechal zavřené oči. Nad obličejem tušil nádherná ňadra své partnerky, ale pro tuto chvíli, která patřila jen jí, ještě nechal ruce volně položené.
Jednou jí to nikdy nestačí. Po chvilce odpočinku začala znovu. To už se neudržel a chytil jí za její krásné boky a začal pořádně přirážet. Jejich ústa se potkala a jazyky propletly. Vytrhla se mu a zakousla se do jeho ramene. Zuby drtily tkáň, kůže modrala pod náporem jejího chrupu a on nepolevoval. Přidal a šel do ní tvrději. Když se blížil její další vrchol, zakousla se mu do paže. Šťáva z ní tekla a její dech byl těžký, po zádech stékaly krůpěje potu.
Teď si užije on. Otočil si jí k sobě zády, lehla si na něj. Chvilku jí žaludem dráždil poštěváček a pysky, které připomínaly rozkvetlou růži. Pak na něj zatlačil prsty a nechal ho do ní vklouznout. Při přírazech naslinil prsty levé ruky a krouživě jí dráždil vše, na co ze své pozice dosáhl...
Vyvrcholili současně. Jednou rukou jí pořád hladil rozkrok, druhou pevně mačkal prso a ona mu obě ruce držela na svých místech. Stahy její nektarinky ho vybudily a napumpoval do ní vše, co v sobě tak dlouho držel.
Chvíli tak ještě leželi, odpočívali. Potom si lehla na svou postel a on jí šel prostě udělat snídani...

Přál bych si...

Vánoce, doba splněných přání...

Ale mám nějaká přání, která asi splnit nejdou...

Přál bych si, aby jsi se každé ráno probouzela vedle mě...

Přál bych si, moci čichat do tvých vlasů, kdykoli na to dostanu chuť...

Přál bych si tě obejmout, pokaždé když jsem bez tebe a ucítím, že mi chybíš...

Přál bych si, abys měla vždy úsměv na tváři, když se snažím udělat tě šťastnou...

Přál bych si, abys vždy, se mnou, šťastná byla...

Přál bych si, aby každý den byl v tvých očích ten lesk, to štěstí, jako když za tebou přijedu po týdnu odloučení. Aby ses ke mně přivinula a vášnivě mě líbala...

Přál bych si, aby ses na mě vždy dívala tak, jako jsi se dívala ten den, když jsme se procházeli zšeřelou Prahou a když nám zavřeli brány Pražského hradu, tak jsi jen sundala boty a bezstarostně jsi šla se mnou, bok po boku, v záři starobylých lamp, zpět domů...

Přál bych si, aby se vždy, když na to pomyslím, mohl vrátit ten úžasný večer, kdy jsem tě poprvé doprovodil před dům, dlouho jsme si povídali a nechtěl jsem odejít pryč. Když jsem držel tvé ruce a tys je nechala hladit mými hrubými prsty. Poslouchal jsem tvůj sladký hlas a jen jsem nastražoval uši, aby mi ani jedno slovíčko, ani jeden zvuk, který tvá krásná ústa vypustí, neutekl. Když jsme se dlouze líbali a chlad jsem od tebe odháněl co mi síly stačily...

Přál bych si, aby se vrátil i ten první večer, kdy jsi za mnou přijela, když jsme se poprvé milovali. Byl to takový sladký krok do neznáma a já se bál jít po té mnou neprozkoumané mapě. Obával jsem se, že tě zraním, že tu vílu, která přede mnou ležela a já se jí dotýkal, něčím vylekám a ona se v mlžném oparu rozpustí...

Přál bych si, abychom vždy byli takoví, jací jsme se poznali. Aby se nás netýkaly žádné starosti všedních dní a byli jsme jen my dva, bez žádných nástrah a pomluv ze strany ostatních.

Přál bych si, abys stále věděla, že tu jsem pro tebe a nikdy o tom ani na vteřinu nepochybovala...

Přál bych si, abys měla na tváři stále ten šťastný výraz, jako když jsem nečekaně přijel o den dřív, jen abych mohl být v tvé přítomnosti.

Přál bych si, abych ztratil své neopodstatněné obavy, a ty ostatní, aby zmizely...

Přeju si... přeju si, abych pro tebe stále byl ten rytíř, který se o tebe vždy postará...
Přál bych si, abys mi každý večer usínala na rameni, jako teď celý týden. Cítím, že máš pocit bezpečí a důvěřuješ mi. Je to pro mě důležité a ten nejkrásnější pocit...
Přál bych si, moci tě vidět spát a lehce oddechovat každou noc. Ta nádherná nevinnost je okouzlující...

Protože vím, že ty pro mě vždy budeš ta, o kterou má cenu se strachovat a starat. Vím to.

Dnes jsi dokázala, jak si jdeš za svým a čeho chceš, toho dosáhneš. Pokračuj v tom, je to skvělé a proto tě miluji...

zamyšlení s povídkou

Hezký předvánoční čas všem bláznům a šílencům :-D

Bylo 13. srpna tohoto roku a já seděl v autě mířícím směrem od trajektu do Plzně.
Na telefonu jsem nervozně očekával jakoukoli další zprávu od dívky, jež mě velmi přitahovala. Byl jsem plný očekávání a obav. Zatím jsme se viděli jen párkrát a dost to mezi námi jiskřilo. Ale poslední dny jsme si psali již velmi intimně. Těšil jsem se na naše první setkání, které už nebude pouze kamarádské, ale možná propukne v lásku. Už mi byla velmi blízká a přitom tak moc daleko.
Co když jsem si to jen vysnil? Co když to bere jinak? Co když mi teď už nenapíše, když už jsem se jí naservíroval na stříbrném podnose?
Následujícího večera, 14. srpna, jsem se konečně zabořil do jejích, deštěm smáčených, vlasů a nasál její vůni.
Poprvé nesměle, ale opravdově jsem jí políbil. Už to nebyl kamarádský polibek s rozpaky, už to byl polibek milenecký. Byl jsem v sedmém nebi.
Šli jsme pěšky přes celé město a pak si dlouho povídali, objímali se a drželi za ruce, před jejím domem.
Dnes je 20. prosince. Je to jen 4 dny do dne, kdy Ježíšek nadělí pod stromek dle našich zásluh.
Běží nám krásný pátý měsíc našeho vztahu. I přes některé nástrahy a pomluvy jí miluji stále stejně, jako když jsem jí dal ten první polibek. Seděli jsme ve vypůjčeném autě, objímali se a ona mi dýchala svůj horký dech do tváře... Na ty chvíle nikdy nezapomenu. A děkuji ti, jaká jsi...

Tak a teď povídka. Bude zase trochu zvláštní. Kdo mě zná ví, že tak úplně normální nejsem.
Asi si jí budeš číst ráno a je pro tebe. Ať se ti líbí...


Z temné oblohy se sypou kypré vločky sněhu. Mrtvou krajinou, kde ani lísteček nezůstal viset na větvích, se rozléhá bubnování, tlumené vrstvou bílé pokrývky.
Kopyta honosného zvířete vyhazují gejzíry ledového pokladu do výše, aby se zase pomalu snesl zpátky na zem. Svaly hrají symfonii a při každém pohybu tvoří dokonalý estetický zážitek. Z nozder mu jde pára a jezdec pobízí koně taháním za otěže.
Žena, jedoucí na mladé klisně, odlehčuje v cvalu tím, že stojí na pokrčených nohách. Lýtky svírá krásné kožené sedlo a je horká z námahy v běhu.
Louka je jako bělostné moře, po jehož povrchu letí bájné zvíře.
Žena koni zvolňuje, povolila sevření a pomalu nechává koně dobíhat k chatě. Před vchodem zastavila a z koně stoupá pára a po srsti se leskne pot. Švihnutím sesedla a koně zavedla do stáje, kde ho uvázala a přehodila přes něj deku.
Právě včas. Na příjezdové cestě zaburácel motor cadillacu, který se prodíral sněhem.
Ona, v elegantním jezdeckém kostýmku a v kabátě, na hlavě beranici, on v obleku. Mlčky k ní přistoupil a podal jí růži, kterou vytáhl z vázy na zápraží. Byla omrzlá. Krystalky ledu tvořily plošky a leskla se jak z diamantů. Přivoněla. A pak se na sebe vrhli. Bez skrupulí. Voněla potem koně a její ledové tváře kontrastovali s horkostí jejích ňaděr a klína. Muž už jen těžko skrýval vzrušení a tak vešli do chaty, kde bylo výrazně tepleji.
Cestou do ložnice odhazovali veškeré oblečení tak, jak se jim podařilo ho ze sebe ve spěchu sundat.
Milovali se několikrát, vždy vášnivě a krásně.
Když se začalo šeřit, byl čas k odjezdu. Kůň stále čekal pod dekou ve stáji a auto již dávno také vychladlo.
Oblékli se, na zápraží se naposledy políbili.
A když se o několik hodin později potkali doma, milovali se stejně vášnivě, jako před tím... Jako by se setkali na chatě dva úplně jiní lidé...

tvořivá nálada

Dnes se mi nějak nechce spát, tak mám tvořivou náladu. Zkusím napsat další ze zvrhle zamilovaných povídek. Uvidíme, zda se mi to podaří...

Miluje ji. Poznal ji asi před rokem, byla nádherná. Plesové šaty jí splývaly s jejími krásnými nohami, útlý pas obepinal kožený pásek a bílá látka působila jak čerstvě padlý sníh. Kontrastovala s tmavě opálenou kůží této krásné ženy. Byla tam s generálem. On, vládce této banánové republiky, si nesl na prsou četná vyznamenání a vykračoval si jako páv se svou ozdobou.

Scházeli ze schodů. Podpatky jejích střevíčků hlasitě klapaly halou a všichni hosté k té krasavici obraceli zrak. Muži i ženy. 

Propadl její kráse ihned. Její inteligenci a šarmu v zápětí. Byla tak zábavná, kontrovala v diskusích s tak nonšalantní lehkostí, až se tomu nechtělo věřit.
Během večera ji opustil, aby se věnoval dalším hostům na této oslavě. S tolika se ještě musel potkat. Nechtěl se od ní vzdálit.
Zrovna byl v družném rozhovoru s ministrem financí a téměř na tu ženu zapomněl. Najednou však bylo ticho. Bylo slyšet tlumenou hádku a ona, bohyně krásy, dala generálovi ukázkovou facku. Plesknutí proběhlo celou místností jako elektrický výboj. Generál se rozzuřil a silnou ranou otevřenou dlaní ji poslal k zemi.
Chtělo se mu zakročit, ale byl tu jen hostem z jiného státu. Neměl žádnou moc, žádné právo zasáhnout. Ale u srdce ho bolelo, bodalo.
O pár týdnů později ji viděl znovu. Krásná byla stále, ale pod nánosy makeupu byly patrné stopy ran. Tvrdých. Již nebyla tak veselá, stále vedla konverzaci na úrovni, ale jako by z ní vyprchala část života. I když se smála, její oči byly smutné.
U stolu s občerstvením se potkali poprvé sami. Prohodili pár bezvýznamných frází a potom nevydržel a porušil veškeré společenské konvence. Stočil hovor na událost, která se stala na narozeninovém plese generála. Oči se jí zaleskly slzami, omluvila se a odešla.
Ještě několikrát se potkali, vždy si našli chvilku v nabitém programu a byli spolu někde sami, bokem, povídali si o všem možném i nemožném. Potajmu se dotkli sem tam prstů na ruce toho druhého a jinak na sobě nikdy nenechali nic znát. Každý z nich se potom šel bavit někam jinam, aby nebudili podezření.
Ve své hlavě ale už připravoval plán. Již ji nechtěl vidět s ranami v obličeji, modřinami na rukou, a co je horší, nechtěl cítit bolest v její duši.
On, bohatý obchodník, si pro ni přijde. Do jeho domu. Odveze ji a budou spolu šťastní.
Na jedné oslavě jí řekl, že ji odveze. Aby si sbalila jen věci, které se nedají nijak koupit. Ať je připravená. Jen jí neřekl kdy a jak. Je to tak lepší. Co kdyby jí to vyklouzlo, co by pak dělal generál?
Za necelé tři týdny bylo komando připravené. V noci vtrhli na pozemek diktátora, zneškodnili stráž. Byla zrovna u něj v posteli. Ticho všude v domě, ani na pozemku nezaštěkal jediný pes. Vůbec se nedalo tušit. Jen měsíc pokojně osvětloval generálovu ložnici, když tam vtrhli černí zakuklenci. Tiše, aby se neprobudil ho obestoupili a pak se na něj vrhli. Hned se sápal po pistoli, ale neměl sebemenší šanci. A ona, bez makeupu, s modrožlutým obličejem se na něj podívala, usmála se, a uřízla mu jeho chloubu...
Z pokoje si vzala malý kožený kufřík plný věcí po rodině. Ještě plivla směrem, kde tušila tu zrůdu, nyní křičící v agonii a nastoupila do jednoho ze čtyř vrtulníků, které se neslyšně snesly na velkou zahradu za domem. Komando se sbalilo a odletěli. Teprve ve vrtulníku jí poprvé objal a stydlivě políbil. Ona se na něj vášnivě přisála a nechtěla ho již nikdy pustit.
Dnes už je to jen šedá vzpomínka, kterou připomíná jen malá jizva v obočí té krasavice. Je nyní matkou.
A v obýváku na zdi visí obrázek s její rodinou před domem, který generál vypálil do základů před tím, než si ji odtáhl do svého sídla...

Vyznání

Ač jsem se zařekl, že tady už žádná taková věc nebude, tak to poruším. Trochu si tím dělám do vlastního hnízda.
Něco se vyřešilo a já jsem zase schopný psát bez zášti, bez nenávisti a touhy po vraždě...

Má drahá...

Má drahá, jsi pro mě víc, než můj život.

Jsi světlo, které mě provází tmou černých existencí tohoto světa.

Stojíš při mě, když potřebuji podporu a za to já budu stát při tobě a dávat ti vše, co budu moci, abys neměla nikdy pocit nedostatku. Jsi zajímavá osobnost plná překvapení, máš spoustu zájmů, které dotvářejí neuvěřitelnou auru kolem tebe. Jsi pilná a cílevědomá. Máš spoustu kamarádů, kteří pro tebe udělají téměř cokoli, protože vědí, že ty nikdy nezapomeneš. 

Rád se nořím do hloubky tvých očí. Utápím se v nevědomosti toho, co se ti honí hlavou a jen tajně doufám, že tam jsem jen já. Že ti pomáhám zažehnat tvé starosti všedních dní.

Těším se z tvé blízkosti, s tvé přítomnosti. Z privilegia, kdy tě smím políbit, když na to mám chuť. Chci k tobě patřit a svázat tvůj život s tím mým. Chci s tebou tvořit pár, kdy si navzájem budeme vylepšovat naše životy, třeba jednou bude ten život jen jeden, náš.

Tvé ruce, které jsou tak skoro pořád studené, rád hřeju ve svých dlaních. Rád jim předávám své teplo, aby jsi měla své jemné prsty také tak hřejivé, jako zahříváš mé srdce.

Líbí se mi i tvá stydlivost. I když bys ji klidně mohla zahodit, pořád jsi schopná se stydlivě podívat stranou, když dělám něco, co je ti příjemné, ale zároveň odvážné.

Mám rád tvou chuť. Líbí se mi jak chutnají tvá ústa, jak chutná tvá kůže, jak chutnáš celá, všude. Tvá kůže je tak jemná a hebká, rád ji přejíždím jazykem, rád jí laskám svými doteky.

Rád tě poslouchám, protože tvůj hlas je kouzelný. Máš pořád co říct. Jen bys někdy mohla mluvit více, někdy bych chtěl bloudit v tvé hlavě, abych pochopil i beze slov, jaká jsou tvá přání, jaké jsou tvé sny.

Voníš. Máš magický pach, který kolem sebe šíříš a vábíš mě stejně, jako čokoláda svádí svou vůní k hříšnému ochutnání této dobroty. Nemohu se nabažit tvé vůně, která prostupuje tebou, cítím ji ze tvých šatů a když se zvedneš z postele, zůstane po tobě jako otisk v peřinách.

Dostáváš mě do kolen i naprostými drobnostmi. Když mi vezmeš v autě ruku, položíš si ji na stehno a když jedeme, tak mi ji sem tam pohladíš. Nebo v posteli. Když ráno vstáváme a já musím odjet, otočíš se a chytneš mě kolem pasu, abych nikam nešel. Abych byl jen s tebou. Těžko se mi pak odchází. 

Když mi ležíš na rameni a jen tak se k sobě tiskneme, je mi krásně, jako nikomu. Někdy mi položíš ruku na břicho a nebo na prsa, potom si připadám jako král. 

Potom se ti povede třeba usnout. Bojím se jen dýchat, abych tu chvíli nepřerušil, abych tě nevytrhl z tvého snění. Je to krásné. Tvůj dech se láme o můj hrudník, tvá noha se tiskne k mé. Hřeješ a já tě chci už jen chránit.

V noci, když se odkopeš a zbytky světla dopadají na tvou kůži, jsi nádherná. Dvě božské půlky, které bych chtěl pouze hladit, a když zlobíš, tak přes ně plácnout. Údolí na páteři, které se svíjí po linii tvých zad, tolik rád ho líbám a hladím. Když se milujeme, tvoří se ti tam mělká řeka potu, ve které se potom koupou konečky mých prstů.

Nesmím zapomenout ani na božská ňadra. Tak nádherná a pevná, zbraň, kterou můžeš kdykoli použít proti jakémukoli muži, zbraň, proti které neexistují žádné argumenty. Krásu nelze přebít. Zakusuji se do nich, ochutnávám je a moc se mi líbí, když mi necháváš volnou působnost při péči o tvůj hrudník a nádherné ploché bříško.

A na konec, na konec tvé tajemství, určené jen těm, kteří si tě zaslouží. Laskám ho, ochutnávám, hraju si s ním svými prsty. Také mě někdy celého spolkne a nechce pustit, jindy zase nelítostně vyhazuje ze svého nitra. Voňavá a chutná růže, která kvete láskou, vzrušením a chtíčem...

Taková jsi a takovou tě miluji. 

Hříšně, vroucně, z celého srdce...