staromodní povídka

Pozdní večer, přeji hezký dobrý den. Dnes budu psát trochu jinak, ne každého to osloví.

Tato povídka nemá nic společného s mým životem, nemá ani nic společného s osobami, které znám a které znají mě. Je to jen tragická povídka o lásce a nepředstavuje žádnou podobnost se skutečností, aspoň tedy doufám.
Hezké čtení přeji ;-)

Tabákový kouř stoupá k obloze a melancholie této situace je absurdní.

Stojím na louce s mrtvolou a jsem klidný. Naprosto. Je mi po dlouhé době konečně dobře. Ještě teď mi brní ruka z kopance, který mi uštědřilo to hovado, které jsem si přinesl od kamaráda. Nejsem zvyklý na palné zbraně.

Nevadí. A jak jsem se do téhle situace dostal? Za všim hledej ženu.

Poznal jsem ji na plese. Byla okouzlující a cudná. Několikrát jsme se sešli a vše bylo tak, jak to má být.

Po čase jsem byl zamilovaný až po uši. Nosil jsem květiny, šperky, bylo to skvělé. 

Nakonec jsem ji požádal o ruku. Odpověděla mi pouze sklopením svých krásných očí. 

"Již mne požádal jeden můj ctitel", odpověděla po chvíli ticha. "Kdo je to?" padla z mých úst otázka s návdavkem zoufalství.

"Nechci se mezi vámi rozhodovat, nechci abyste rozhodovali v souboji, záleží mi na vás na obou", skrývala slzy do jemného kapesníčku.

Souboj byl však nevyhnutelný. Nemohu se dělit o ženu svého života ještě s někým jiným.

V poledne toho dne jsme stáli zády k sobě a zbraně se nám dotýkaly našich pravých stehen.

na povel jsme odpočítali dvacet kroků.

Padly dva výstřely. Trefil mě do ramene, já jeho do prsou.

Ona se k němu vrhla a křísila ho třesením, slzami a křikem. Rameno mi krvácelo. Sice jsem byl vítěz souboje, ale vítězem jsem se stejně nestal. Podívala se na mě nenávistně a dál se mu hroutila na zakrvácenou hruď. Zapálil jsem si.

A teď tu stojím, v rameni mi cuká, kouřím, pistole chladne a cítím se tak nějak klidně.

Nelze milovat stejně, vždy, když sok se sokem v lásce soupeří, má jeden navrch, ať je lepší a nebo ne. Srdci se poručit nedá...

zamyšlení, naposledy

Už sem své pocity psát nebudu.

Akorát to působí problémy. Mně a mému okolí.

Omlouvám se všem, komu sem tím ublížil, omlouvám se všem, kdo s tím měli cokoli společného.

Sem patří už jen povídky a novela, pokud se můj život pohne novým směrem...

total brutal

Dobrý večer.
Po dnešku jsem plný adrenalinu, vzteku, chtíče...

Trochu upustíme páru, slabší povahy by neměly číst.
Vlastně by tenhle blog neměl číst nikdo...

Ležím na posteli a její tělo se mi zmítá na klíně. Horká, polyká ho až po kořen. Její krásné bílé zuby se mi zarývají do ramene a drtí svalovinu. Pot mi stéká po čele a krůpěje se vpíjí do polštáře.

Držím jí za boky a přitahuju si ji, sice udává tempo, ale nenechám se řídit tak lehce.

Zadeček jí pleská o mé nohy a po páteři odkapává pot, který studí na dlaních, když jí záda hladím.

Roztáhla nohy mnohem víc, abych mohl hlouběji. Opustila mé rameno a přisála se na mé rty. Zuby mi drtí jazyk a pár kapek krve železitě ochutilo má ústa.

Její extáze je silná, ždíme mi ho a musím jí vystříkat semenem. Plním jí dávku za dávkou a ona prohnutá, její prsa se nade mnou pohupují.

Potom jen ležíme a cítím na svých prsou její dech.

Usíná na mně, a já v ní...

zamyšlení

Dobré odpoledne všem.

Někdy si tak sedím a říkám si, že svět je hrozně zvláštní. Mám kolem sebe milé lidi, i lidi kteří se mile jen tváří a přitom to jsou pěkný mrchy. A nakonec jsou taky lidi, kteří jsou jak nepřístupné arogantní sochy, ale oni jsou jen opatrní a když se otevřou, jejich osobnost překvapí svou krásou a svým kouzlem...

A pak si mě získají. Slepě jdu za jejich štěstím a nehledím nalevo a ani napravo...

Ale pak hrozí situace z citátu:

Rozum a srdce jsou jako přesýpací hodiny. Kde se jedno naplní, druhé se vyprázdní.

Erich Maria Remarque

Nic se nesmí přehánět a já musím najít rovnováhu mezi rozumem a srdcem...

Musím věřit v sílu svého okolí, že dokáže odolávat řečem a pokušení ze strany hadů, kteří nabízejí sladká jablka, která však mohou být otrávená starým zlým čarodějem, jako v pohádce o Sněhurce.

Musím si na to dát pozor.

Ale také si musím dát pozor, abych ke všemu nepřistupoval pragmaticky a bezcitně, s čistou hlavou... To také není dobře. Tento přístup se mi hodí při práci a ne v řešení vztahů. A že jsou vztahy komplikované, to víme...

Nyní mám vyčerpanou inspiraci, novela se pohne, až se mi zase v životě přihodí něco, co bude stát za to převést to do příběhu, který není až tak smyšlený.

A teď radostněji. Mám novou práci.

Yes :D

Asi napíšu nějakou tu povídku...

seriál na pokračování 20

***

4.11.2011, začínám si zvykat na svět, jaký byl před nepokoji a válkou. Je to celkem prima. Sem tam ukořistím nějaké malé zvířátko a nasytím se. Po upírech, mutantech a tak podobně, tady nejsou žádné stopy.

Dnes jsme s Eliškou vyrazili do města, trocha společnosti nikdy neuškodí. Rozdává úsměvy, je nádherná. Miluju její chůzi, částečně ovlivněnou tím, že se jedná o čarodějku. Nevím na kolik mě okouzlila, na kolik jsem se okouzlit nechal. Je mi krásně. Procházíme ulicemi a podzimní studený vzduch začíná štípat do tváří.

***

Když v tom Elišce ztuhly rysy. Úsměv se vytratil, v očích se objevil náznak obav. Míjel nás chlapík s lehkou nadváhou, kulatými tvářemi a zle se podíval. Chytila mě za ruku a táhla rychle stranou, jako by mě měla chránit. Uklidili jsme se do průjezdu.

Ten muž přešel a Eliška se klepala směsicí vzteku a vzpomínky na chvíle v místnosti v zimním stadionu.

Pochopil jsem. On byl jeden z těch, kdo jí tam držel pro své schopnosti. Tohoto člověka budeme muset ulovit a poslat do druhého světa. Musíme ho vyzpovídat. Pustili jsme se tedy za ním a sledovali ho. I když alternativní realita byla úplně jiná, než ten svět co jsme opustili, tak jí poznal asi hned. Dal se na zběsilý úprk a srážel přitom lidi na ulici. Bez vybavení jsem nechtěl být nápadný. Pronásledovali jsme ho tedy běžnou rychlostí, i když jsem lehce přidal. Nenechám si ho přeci utéct. Rychlý telefonát do Druhého světa a musíme ho nahnat do pasti.

***

Podařilo se. Zloduch je lapen a Eliška se svěřuje, že tu bude ještě jeden. Ten je horší. Jedná se o čaroděje. Lapil ji do svých magických pout a prý cítí, že znovu nabírají na síle. To musíme zatrhnout. Ale nestačím na to sám. Asi to bude chtít tým magicky odolných čarodějů. Snad něco takového v druhém světě máme.

Pokud ne, budu ho muset zlikvidovat. Je celkem jedno jak, ale nedovolím, aby mou lásku tyranizoval někdo svou sprostou mocí. Na to ji miluji až příliš.

Ale nejprve ho musíme vystopovat. Vlastně ani nevíme, kde je. Jen jeho vliv se stupňuje a již nikdy o ní nechci přijít...

***

seriál na pokračování 19

***

Dlouhá chodba a dlažba studí do chodidel. Dveře se otevírají a jsem celý v černém. V ruce katana, našlapuji lehce. Soustředěně se rozhlížím a bezhlučně se pohybuji dál. V posledních dveřích se zastavuji. Azazel v rudých šatech mi něco říká, ale nerozumím jí. Natahuje ke mně ruce a v obličeji má obavy.

V tu chvíli explodují všechna okna v budově. Směrem dovnitř. Světlo se láme a groteskně se odráží v duhových barvách na stěny místností. Střepy se zarývají do odhalené kůže a Azazel se pomalu vzdaluje. Její ústa jsou stále němá, avšak stále jimi pohybuje. Když zmizela v dálce haly, ve které jsme oba stáli, tak jediné, co mi ji připomínalo, byl lísteček s jejím písmem, který mi přistál u nohou.

"Alternativní vesmír!", stálo na něm.

Rozběhl jsem se chodbami, a krvavá stopa se za mnou táhla s každým došlápnutím holých chodidel do střepů. Sluhové, různě v rozkladu, se za mnou dívali a nevzrušovala je tato situace. 

Rozrazil jsem dveře ze zámku a oslnilo mě bílé, ba platinové, světlo.

***

Trhnutím jsem se probudil. Tma, pot po celém těle. Rychlá kontrola dveří a ty jsou bezpečně zamčené. 

Eliška vedle mě klidně leží, drží mě za ruku a lehce oddechuje ze svého jemného spánku. V měsíčním světle vypadá nadpozemsky. Jsme v bezpečí. Prozatím. 

Co to mělo znamenat? Pouze sen a nebo vzkaz z druhého světa?

Chytil jsem to krásné stvoření zase o něco pevněji a pokusil se znovu usnout. Ale nešlo to už. V hlavě mi to vrtalo stále.

Nakonec se mi však oči zavřely...

***

Probudil mě šelest. Eliška vedle mě neleží. Sedí uprostřed kuchyně, v ruce má ten lístek z mého snu. "Alternativní vesmír!" na něm stojí a je psán písmem Azazel. 

Něco míchá v hrnci a když slyšela, že jsem se probudil, otočila se a její ústa plná dokonalých zubů se na mě usmívala. "Proletíme se", řekla nevinně. A v tom se otevřela dimenziální kapsa. Přímo uprostřed kuchyně. 

Oblékl jsem se a ona vstala.

"Půjdeme a hned", vzala mě za ruku a udělali jsme krok do temnoty...

***

Plzeň, mokro, déšť. Sedíme v černém fordu Sierra na nějaký ulici. Ona je šťastná, asi se to povedlo. Startuju to auto a rychle se rozhlížím v myslích ostatních lidí okolo, jestli nám hrozí nějaké nebezpečí. Ulice je čistá, nikde žádné stopy po válce, po nepokojích, po upírech.

Co se to děje? Kde to jsme? Jaké je datum? Takhle vypadal svět před pěti lety...

Jedeme, vím že musím auto vrátit Rosťovi. Ani nevím kdo to je, ale vím kde ho najdu. Tváří se, že mě zná. A Elišku taky.

Tenhle svět je děsivý. Všichni jsou přátelští a všichni jsou v pohodě. To nevěstí nic dobrého. Jsem zvyklý na jiná místa.

Zastavujeme na benzínce. Kupuju noviny... 14.8.2011. Skok o pár měsíců dozadu.

V novinách se dozvídám novinky o ekonomické krizi, ale žádné větší pohromy se nekonají.

Co tady sakra budu dělat?

Eliška vypadá spokojeně. Asi to tak chtěla. Uvidíme, co dál...

***