Zamyšlení na neděli

Už dlouho jsem to cítil. Dlouho jsem nad tím přemýšlel, Není potřeba se zabývat maličkostmi. Velcí lidé někdy žili velmi asketicky. Můžu být nádoba. Prázdný, bez pocitů, bez toho, abych se bál, abych byl šťastný, prostě jen přijímat věci jak jsou, bez emocí, dneska jsem si pustil film a hodně jsem si z toho vzal. Logika není ani dobrá, ani špatná. Logická rozhodnutí jsou jen vyústěním vjemů. Nemusí mít žádný přívlastek, jestli se jedná o dobro a nebo o zlo. Bez emocí...
Bohužel ten film skončil happy endem. Ale kdo ho chtěl... Romantická stvoření, která si myslí, že morálka je nad logiku. Když nebudu nikoho klamat, když se budu chovat správně, tak přece jednám morálně, a když k tomu připojím ještě logiku, musí to všechno krásně fungovat.
Možná se právě rodí monstrum. Kolikrát monstra převálcovala své stvořitele? Frankensteina? Doktora Moreaua?
Srdce z kamene neznamená, že je někdo zlý. Jen nejedná pudově, ale podle logiky.
A já si nasadím přívětivou masku. A bude mi dobře. Schovaný a pracující. Chtěli jste univerzální monstrum, které jen pracuje. Tak je tady.

Už na nějakých táborech byl nápis, práce osvobozuje. Takže buďme svobodní...

Když...

Když...

Když ležel jsem poprvé vedle tebe,
Když potkala se má ruka s tvou,
Když oči mžouraly do nebe,
Musela jsi hned být mou.

Když tvá drobná ústa políbil jsem lehce,
Když jazykem jsi pronikla do těch mých,
Když viděl jsem jak pravidla porušit se nechce,
Já nechtěl být sakra žádný mnich.

Když uviděl jsem tvá ňadra krásná,
Když bradavky stiskly zuby mé,
Když nahota už byla jasná,
Nechali jsme žít sny své.

Když pak klínem naproti jsi šla,
Když rozkrok jsem ti tisknul prsty,
Když byla jsi pak chvíli na mě zlá,
Já ochutnal šťávu tvou ústy.

Když naše těla se pojila na lůžku,
Když jsi hlesla abych tě píchal,
Když udělal jsem si tuhle zkoušku,
Rozum pořádně se mi míchal.

Teď už žádné když není,
bylo a je pryč.
Jak se všechno rychle změní,
když už neovládá nás chtíč.

trocha básnění

Dneska jsem se trochu opil a chytilo mě nějak básnění...

Chytit jsem ji za vlásky,
testosteron pumpuje,
hezky tvrdě, bez lásky,
požitkářství miluje...

Její kůže voní potem,
oči její rudé od pláče,
úd mám tvrdý jako totem,
tohle někdo odskáče...

City byly a už nejsou,
proč špatnosti se stávají,
cíl může se stát cestou,
štěstí už však nemají...
Život žílou proudí stále,
dech rychle syčí prostorem,
mají oba pocit krále,
proč miluje se s netvorem?

Stále drtí její vlasy,
v pěsti svírá blondýnku,
v mozku šeptaj hlasy,
výčitku má do vínku...

Kolikrát stane se to ještě,
kdo to vlastně jistě ví?
Proč drží je to jako kleště?
Tohle hrozné jiskření?

Otázky padají, odpovědi nejsou,
kdo vlastně slyšel by je chtěl...
Jen přes hezké chvíle se nesou,
proč mám tohle za úděl...

Plíce sípou, cigareta nocí praská,
kůže světlá září temnotou,
je snad tohle ta prokletá láska,
nebo okouzlen jsem nahotou...

Maska

Každý máme svou masku. Nikdo pod ní nevidí. Možná dám někdy, sem tam, někomu pod ní nahlédnout, ale stále je pevně nasazená, přinýtovaná k obličeji, jako parazit na těle hostitele. Je to pohodlnější, než vysvětlovat, než se dívat na soucitné pohledy. V práci nasadím masku profesionála, kterého nerozhází nic. Ve společnosti masku baviče, trochu drzého sprosťáka, který je vždy nad věcí.

S dívkou masku svůdníka a gentlemana. Sexuální mašiny, která se stále upgraduje, za účelem naprostého uspokojení. Maska stále pevně drží, nikdy nesejmutá v přítomnosti jiných lidí. Vždy taková, jakou ostatní očekávají. Hlavně nezklamat. Ještě že nikdy neupadne. Nevypadnout ze své role, která mi byla určená. Vždy být ten, s kým jsou všichni spokojeni.

A pak člověk sedí sám doma, masku odkládá, škleb, který se pod ní formuje trhá zrcadla na kusy, straší malé děti, monstrum je vypuštěno. Nenaplněné sny, křivdy, rozháraná duše, to vše se v ní zrcadlí. Bolest, strach, nenávist, hrůzný obličej pohlcujíc světlo, prázdné oči. Kolem dokola stěny, jako němý svědek, když se maska sejme a nechá padnout na zem, aby mohla být druhý den ráno sebrána, nastřelena do připravených otvorů a podle potřeby nastavena tu na práci, tu na zábavu. Ale nikdy aby nebyla odložena v nepravý čas na nepravém místě a ve společnosti.

Zítra ráno vstanu, zvednu masku ze svého místa u postele a vydám se znovu mezi lidi. Budu přesně takový, jakého mě chtějí mít. Nikdo neuvidí, co se pod maskou skrývá, už nedám ani nahlédnout.
Nikdo nechce vidět bolest, utrpení, obavy. Nikdo nechce hrát falešný soucit. Všichni kolem mají masky, všichni hrají svoje úlohy napsané scénářem někoho jiného.

Nežijeme vlastně v iluzi? Nasaďte masky, postavte zdi!

Jen tak...

Je večer, tma se snáší nad promrzlou krajinou a i havrani již přestali krákat. Je příliš velká zima, aby ztráceli energii pro vydávání jakéhokoli zvuku.

Sníh praská pod botami dívky, jdoucí po silnici. Tabák v cigaretě žhne a žhavě osvětluje její krásnou tvář. Jde sama. Myšlenky jí víří hlavou a ona si je v tomhle tichu, připomínajícím svou čistotou křišťál, třídí a uklízí do šuplíčků svého mozku.

Jde a zároveň očekává.

V dálce se rýsuje svit světel přijíždějícího auta a ona jde pořád stejnou rychlostí, krok za krokem, pohyb za pohybem.

Kužely světla se jí zabodávají do zad, dlouhý stín je namalován do krajiny, a když jí auto mine, jako by někdo vymazal plátno zase do čisté, bílé podoby.

Auto jede pomalu, a teď zastavilo. Brzdová světla zbarvila její obličej do červena, i když ve skutečnosti je bledá zimou.

Zastavila a ještě dvakrát potáhla z cigarety. Potom nedopalek padá k zemi a ona nastupuje do vozu. Uvnitř je teplo. Světlá kůže voní a hudba se vine interiérem. Dveře klaply a auto se rozjelo. Řidič jí očkem sleduje a nic neříká. Ani ona nemá potřebu mluvit.

Vezme ho za ruku a pokládá mu jí na své stehno. Prsty mu drtí dlaň a je jim oběma dobře.

Cesta ubíhá a skladby v rádiu se střídají. Na každou z nich mají své vzpomínky a užívají si této chvíle.

Trochu mu zamačkala na ruku a když se na ní podíval, usmála se. Nesměle, omluvně a žádostivě.

Dojeli do cíle. Ještě chvilku jen tak seděli a motor praskal chladnutím. Nechtělo se jim ven. Stále měl ruku položenou na ní a ona stále nepouštěla. Dal jí pusu na tvář a vystoupili do studeného večera. Přijeli domů.

Odemkla a vstoupili. V teple se na sebe zadívali a pak už to šlo ráz na ráz. Vzal jí do náručí a odnesl do ložnice. Strhali ze sebe oblečení a oba mysleli na dávno minulé doby. Milovali se chvilku vášnivě, chvilku divoce, pak zase jemně, a nakonec jako zvířata. Drápala, kousala, křičela u toho. Jeden orgasmus za druhým.

Usnuli. Byli oba vyčerpaní. Pořád ještě nic neříkali.

Tu krásnou chvíli přerušil zvuk telefonu. Zvedla ho a chvilku do něj mluvila. Potom si šla dát sprchu, musela se připravit, než přijede její přítel. A on, který s ní strávil tyto chvíle, jí jen šel umýt záda…

Sobec...

Je ta noc, jedna z mnoha, kdy je se mnou. Jenom se mnou. Myšlenkami možná jinde, ale aspoň její tělo mi je nakloněno.

Přes den patří jinému. Je to tak a nic s tím neudělám. Slíbila, že se změní. Nikdo by nikdy neměl slibovat něco, co nemůže splnit, i kdyby sám sebevíc chtěl. Nic nepotřebuje a nechce. Ale zároveň potřebuje všechno a všechno musí mít. Je kouzelná, vždy je taková, s tím s kým zrovna je. Dokáže se tvářit, že je pro někoho celým světem, ale v hlavě si myslí své a koná dle sebe. Nikdo se v ní nevyzná a nevím, jestli se v sobě vyzná ona sama.

Přitáhnu si jí k sobě a ona dělá drahoty. Je to hra. Vždy podlehne svému chtíči a já tu hru hraju rád.

Myšlenkami je možná u jiného, ale ráno bude myšlenkami se mnou, alespoň na chvilku. A tu chvilku si užiju.

Jednou možná bude myšlenkami se mnou i přes den, do té doby, než bude někdo jiný. Nemám ale už zájem o divadýlko. Nechci její přetvářku. Musím si na to prostě zvyknout a bude to všechno v pořádku. Přijmul jsem celou její osobnost takovou, jaká je. Konečně jí chápu.

Drahoty trochu polevují. Milujeme se. Nesouložíme. Opravdu se milujeme, konečně mám v ústech její jazyk, konečně nejsou polibky povrchní. Na chvilku je se mnou i myšlenkami. Užívám si tu chvíli a je mi dobře. Po celém dni.

Ráno se probudíme, než se podívá na telefon, bude se mnou. Celá, krásná, úžasná a pozorná. Telefon zapípá a myšlenky se zlomí. Vím že bude s ním. Myšlenkami, tělem. Už brzy. Ale zatím je se mnou. Usínáme bok po boku, objímá mou paži a je mi krásně.

Ráno se probudím z krásného spánku do šedé reality. Odjíždí. Bude s ním. Mám jen jedno přání, aby byla šťastná. Se mnou a nebo s někým jiným. Záleží mi na tom, aby byla opravdu šťastná a nic jí nechybělo. A třeba, až jednou nebude se mnou, protože jsem příliš nudný, tak jí někdo pochopí úplně stejně a bude s ním šťastná. Snad jí nebude svazovat konvencemi a ona bude krásná ve své bezstarostnosti a bude si užívat života plnými doušky, pro což byla stvořená. Aby svým štěstím dělala šťastné i všechny okolo. Nesnáším když odjíždí do náruče jiného muže. Ale o to víc se vždy těším, až se vrátí do té mé.

Přitahuje mě tím, že jí nikdy nemůžu mít jen pro sebe, a kradu si vždy jen chvilku sobecky sám, pro sebe.

Miluju jí…