Maska

Každý máme svou masku. Nikdo pod ní nevidí. Možná dám někdy, sem tam, někomu pod ní nahlédnout, ale stále je pevně nasazená, přinýtovaná k obličeji, jako parazit na těle hostitele. Je to pohodlnější, než vysvětlovat, než se dívat na soucitné pohledy. V práci nasadím masku profesionála, kterého nerozhází nic. Ve společnosti masku baviče, trochu drzého sprosťáka, který je vždy nad věcí.

S dívkou masku svůdníka a gentlemana. Sexuální mašiny, která se stále upgraduje, za účelem naprostého uspokojení. Maska stále pevně drží, nikdy nesejmutá v přítomnosti jiných lidí. Vždy taková, jakou ostatní očekávají. Hlavně nezklamat. Ještě že nikdy neupadne. Nevypadnout ze své role, která mi byla určená. Vždy být ten, s kým jsou všichni spokojeni.

A pak člověk sedí sám doma, masku odkládá, škleb, který se pod ní formuje trhá zrcadla na kusy, straší malé děti, monstrum je vypuštěno. Nenaplněné sny, křivdy, rozháraná duše, to vše se v ní zrcadlí. Bolest, strach, nenávist, hrůzný obličej pohlcujíc světlo, prázdné oči. Kolem dokola stěny, jako němý svědek, když se maska sejme a nechá padnout na zem, aby mohla být druhý den ráno sebrána, nastřelena do připravených otvorů a podle potřeby nastavena tu na práci, tu na zábavu. Ale nikdy aby nebyla odložena v nepravý čas na nepravém místě a ve společnosti.

Zítra ráno vstanu, zvednu masku ze svého místa u postele a vydám se znovu mezi lidi. Budu přesně takový, jakého mě chtějí mít. Nikdo neuvidí, co se pod maskou skrývá, už nedám ani nahlédnout.
Nikdo nechce vidět bolest, utrpení, obavy. Nikdo nechce hrát falešný soucit. Všichni kolem mají masky, všichni hrají svoje úlohy napsané scénářem někoho jiného.

Nežijeme vlastně v iluzi? Nasaďte masky, postavte zdi!