Bublinky šplhají po těle lahve, jako obratný horolezec. Již je jedna prázdná v koutě a druhá, napůl dopitá, zvětrává a oxiduje na vzduchu prosyceném vonnou tyčinou, svíčkou a kroutícím se dýmem z cigarety.
Ona je někde daleko, blízko a přece tak daleko, nevím co se jí honí hlavou, nevím, jestli to, co dělám, je správné. Už dlouho chci dělat věci správně a nedaří se mi to. Na život návody nejsou. Je to tak.
V práci se zase daří. Skoro vždy se dařilo, i když byla někdy hluchá místa, ale teď je vše jinak. Lépe. Jen není s kým tyto okamžiky sdílet.
Mělo by mi být hezky, měl bych se těšit, že se vše v dobré obrací... Místo toho sedím, doufám že dělám věci tak jak se mají a v hloubi duše vím, že dělám všechno špatně. Že myslím na špatné věci.
Další život cigarety byl ukončen po několika minutách tím, že jsem jí zarazil hluboko a silou do popelníku. Zůstal jsem odér zápachu, který brzo vyprchá a přebije jej vůně orientu doutnající dlouhé tyčinky a ovoce ze svíčky.
Chtěl bych tu s ní zase sedět a bořit se do jejího těla, celým obličejem cítit její kůži kdekoli, kam mě pustila. Gauč je prázdný. Rozbíjím to ticho poslechem hudby a atmosféra alespoň není tak tísnivá. Chybi mi. Je to tak. Ať už je kdekoli, i když je to všechno vlastně kousek, je daleko, nedosažitelná.
Moje srdce se dál obaluje vrstvami plechu, jako rytíř, chránící se tím před útoky. Je chladné, i když by chtělo radostně tlouct.
Dál zvedám lahev k ústům a otáčím jí dnem vzhůru. Každým lokem cítím účinek té trošky alkoholu, který obsahuje temně červená tekutina. Snad dá mi klid, klid ke spánku.
A vše mi našeptává, naléhavě... Bude líp... Ano, bude líp! Bude nakonec líp?
Žádné komentáře:
Okomentovat