Natěšenost

Je doma a těší se. Už si dala sprchu, oholila nohy a teď se kontroluje v zrcadle, jestli všechno sedí tak, jak si představuje. Je ustrojená a čeká na něj. Poněkolikáté si nervozně urovnává poprsí a kontroluje si chrup. Je jí dobře. V ložnici všechno navoněla, připravila, na stole je večeře a lahev rychlých špuntů s jahodami. Co když si bude chtít dát víno? Co když se mu nebude líbit? Má pochyby, ale zároveň ho chce už mít u sebe.

Raději si pustí nějakou hudbu na notebooku. Bude tu už za chvíli, tak si pustí něco hezkého.

Větráček syčí, hudba z reproduktorů zní a ona je šťastná. Za pár minut už tady bude. Připravila dobré jídlo, atmosféra vypadá dobře, za okny už je tma. Už aby tady byl.

Na příjezdové cestě zastavilo auto, vrzla vrátka, už je tady.

Seběhla po schodech dolů, aby ho přivítala. Ve dveřích si dali rychlý, ale vášnivý polibek, sundal kabát a ona si ho vede nahoru. Svíčky na stole mrkají v průvanu a hudba navozuje teplo domova.

Sedá si naproti němu na zem a večeří spolu. Jen tak lehké jídlo, aby žaludek nebyl těžký jako balvan. Po jídle se usměje, bere ho za ruku a odvádí do ložnice. Chvilku tam na sebe koukají tváří v tvář a nic neříkají. Pak se na sebe vrhnou. Jako zvířata. Drápy, zuby, oblečení letí na podlahu, servané z jejich těl. Ona je horká a žádoucí a on běsní…

Milují se dlouho, chvilku je na koni ona, chvilku si užívá on. Nakonec ona, uspokojená jen leží na posteli, drží ho za ruku a spokojeně usíná. Je jí dobře a on je také spokojený.

Je dobře, že přijel, ona se přece tak moc těšila…

Jak to taky mohlo vypadat..

Témeř rok stará povídka, tehdy bylo vše jinak..


Probudila se sama ve své posteli. Nespalo se jí dobře, neměla se ke komu přitulit a tak se ještě chvíli protahovala v posteli, než vstala.

V pokoji byla zima. Ne taková, aby zmrzla, ale nebylo jí úplně příjemné vylézt z pod vyhřáté peřiny do nového dne, když jí studila podlaha do chodidel a na holé nohy zavanul čestvý, chladivý vzduch. Nazula si pantofle a vyrazila z pokoje.

Sešla ze schodů do kuchyně. Dnes je tu sama. Uvařila černý čaj a sedla si ke stolu. Přemýšlela, co bude dnes dělat. Za okny se třpytila v ranním slunci sněhová peřina a den se zdál být příjemný.

Zvedla telefon k uchu, ale ten byl bez signálu. Rychle napsala zprávu a ta se naštěstí odeslala.

Teď nezbývá než čekat.

Za půl hodiny zakřupal sníh na příjezdové cestě. Konečně přijel. Utichlo mručení osmiválcového véčka a klaply zavírané dveře auta.

Vstoupil, krátce na sebe pohlédli, podal jí čerstvé pečivo a lehce posnídali.

V podstatě nemluvili. Jen se na sebe dívali a bylo jim spolu dobře. Po snídani si šla dát sprchu a on sklidil všechno nádobí, které zůstalo na stole.

Přišel do koupelny, nechal sklouznout všechno oblečení a vlezl si k ní. Hluboce a dlouho se milovali. Voda dopadala na jejich kůži a za chvilku už se milovali tak divoce, že kapky stékaly všude po zdech a podlaze.

Vypl vodu a odtáhl si jí do ložnice. I když byli oba mokří, bylo jim to jedno. Vyrážela mu stále vstříc a jejich vlhká těla o sebe pleskala s přesnou pravidelností.

Bylo to krásné a živočišné. Ona dosáhla několika vyvrcholení a on nakonec do ní vpustil všechno své semeno. Pořád nemluvili. Položila mu hlavu na prsa a on jí hladil její krásná záda.

Po nějaké době se oba zvedli, osušili se a oblékli. Rozloučili se polibkem na tvář a on odjel.

Když zmizel cadillac za rohem, přijel její přítel na snídani…

Teď...

Bublinky šplhají po těle lahve, jako obratný horolezec. Již je jedna prázdná v koutě a druhá, napůl dopitá, zvětrává a oxiduje na vzduchu prosyceném vonnou tyčinou, svíčkou a kroutícím se dýmem z cigarety.

Ona je někde daleko, blízko a přece tak daleko, nevím co se jí honí hlavou, nevím, jestli to, co dělám, je správné. Už dlouho chci dělat věci správně a nedaří se mi to. Na život návody nejsou. Je to tak.

V práci se zase daří. Skoro vždy se dařilo, i když byla někdy hluchá místa, ale teď je vše jinak. Lépe. Jen není s kým tyto okamžiky sdílet.

Mělo by mi být hezky, měl bych se těšit, že se vše v dobré obrací... Místo toho sedím, doufám že dělám věci tak jak se mají a v hloubi duše vím, že dělám všechno špatně. Že myslím na špatné věci.

Další život cigarety byl ukončen po několika minutách tím, že jsem jí zarazil hluboko a silou do popelníku. Zůstal jsem odér zápachu, který brzo vyprchá a přebije jej vůně orientu doutnající dlouhé tyčinky a ovoce ze svíčky.

Chtěl bych tu s ní zase sedět a bořit se do jejího těla, celým obličejem cítit její kůži kdekoli, kam mě pustila. Gauč je prázdný. Rozbíjím to ticho poslechem hudby a atmosféra alespoň není tak tísnivá. Chybi mi. Je to tak. Ať už je kdekoli, i když je to všechno vlastně kousek, je daleko, nedosažitelná.

Moje srdce se dál obaluje vrstvami plechu, jako rytíř, chránící se tím před útoky. Je chladné, i když by chtělo radostně tlouct.

Dál zvedám lahev k ústům a otáčím jí dnem vzhůru. Každým lokem cítím účinek té trošky alkoholu, který obsahuje temně červená tekutina. Snad dá mi klid, klid ke spánku.

A vše mi našeptává, naléhavě... Bude líp... Ano, bude líp! Bude nakonec líp?

Jednou

Seděla jsi tu a mlčela. Poslouchala co říkám, sem tam se tvé rty pohnuly formujíc slova ve věty. Hladil jsem tvé vlasy a ty jsi naslouchala a zpracovávala každé mé slovo.
Bylo to hezké, milé, nové.
Cítil jsem se tak svěží, měl jsem hroznou chuť tě políbit. Chytil jsem tu tvou rozkošnou bradu a přitáhl si ji blíž k ústům. Nejprve jsi se trochu bránila, ale nakonec polibek proud mých slov zastavil.
Zase jsme se na sebe dívali, hleděl jsem do tvých očí a souvětí ze mě padala jedno za druhým. Chtěl jsem myslet na něco jiného než na polibky. Ale nedalo se to přemoci. Musel jsem tě mít zase a znovu, hladit pramínky vlasů, dotýkat se tvého bříška..
Nechtěl jsem, aby ta chvíle končila, polibky jsem si stále bral jen pro sebe. Sobecky...
I když jsi toho moc nenamluvila, tvůj pohled, tvé oči, vydaly za několik tisíc slov.
Bylo mi hezky...
A další den z toho všeho byla jen hezká vzpomínka a já doufal, že se někdy odehraje znovu.
Možná... ještě jednou...