Nemuset na nic myslet...

Přeju hezký večer :D

Nemuset na nic myslet...

Na nic nemyslet.

Vůz hnán kupředu stádem koní, motor kvílí pod náporem plynového pedálu. Krajina utíká kolem a ona upřeně sleduje silnici.

Na nic nemyslet.

Telefon vyzvání a ona ho lehkým pohybem ruky vypíná, volající byl umlčen jediným tlačítkem a již se jí nikdo nedovolá.

Na nic nemyslet.

Hlavu má prázdnou a jen se soustředí na volant, kterým řídí svůj vůz. Pedál tlačí víc do podlahy a rychlost je tak opojná.

Na nic nemyslet.

Míjí další a další auta, která jsou o dost pomalejší než ona. Před chvílí se jí někdo pokusil dojet a nakonec ho ztratila ve zpětném zrcátku.

Na nic nemyslet.

Ručička tachometru olizuje vyšší a vyšší čísla, převodovka sametově řadí a mechanická krása toho všeho je schvacující, jako nějaká droga.

Na nic nemyslet.

Z okresní silnice sjela na dálnici a kužely světla řežou tmu jako skalpel, který se noří do tenkých tkání pacientova břicha.

Na nic nemyslet.

Rádio duní do noci a ona ještě přidává. Hraje její oblíbenou píseň a tahle chvíle patří jen jí.

Na nic nemyslet.

Noční tvorové podél silnice vidí jen proletět plechovou obludu a než se rozkoukají, mohou si pouze prohlížet červená koncová světla v dálce.

Na nic nemyslet.

Výfuk vytrubuje symfonii v mrazivých teplotách tam venku a zvuk se nese kilometry daleko. Motor stále zvyšuje otáčky a auta v pomalém pruhu mizí za horizonty dálnice.

Na nic nemyslet.

Ručička palivoměru uceleně klesá k nule. Brzy zastaví. Ale teď si užívá tu rychlost a nezpomalí do té doby, než bude muset.

Na nic nemyslet.

Hladové oko oranžově signalizuje nedostatek paliva, blíží se benzínová pumpa. Adrenalin je na maximální možné úrovni a ona smykem zajíždí ke stojanu. Tam hodí pistoli do nádrže a užívá si šumění dálnice, klidu pro sebe sama a nemusí naprosto nic řešit. Telefon vypnutý, nádrž plná, stojí jen tak venku, kouří cigaretu a jen klapání chladnoucích svodů jí signalizuje, že ani na zpáteční cestě nebude muset na vůbec nic myslet…

Sebevražda není řešením

Dobré dopoledne...

Nechtěl jsem to zveřejňovat, ale vlastně proč ne... Obrázek v hlavičce téhle stránky je nyní více než aktuální a píšu blog zpoza zdí blázince...

Tady je dnešní povídka a včera jsem ještě napsal jednu, kterou ale nezveřejním, protože se to tak nějak nehodí. Možná časem...

Tak si užijte čtení a budu rád za komentáře...


Sebevražda není řešením

Oprátka se houpe na trámu a já pod ní sedím na stoličce. V ruce držím láhev whiskey a kouřím. Vedle nohy posezení se množí nedopalky a já přemítám. O životě, o budoucnosti. Nevidím, že by můj život měl nějaký další smysl.

Hladina v lahvi naráží na stěny a cinkavý zvuk probouzí mou chuť k pití. Znovu zvedám dno ke stropu a nechávám ten oheň vstoupit do krku a později i do žaludku.

Na stole leží ještě revolver. Nějak se nemůžu rozhodnout, kterou variantu si nakonec vyberu.

Muzika z auta, které parkuje v téhle stodole, mě uklidňuje. Nedopalek letí na zem a stále nejsem rozhodnutý. Oprátka a nebo beretta? Tak který z těchto dvou přátel, budou průvodci na cestu? Který z nich bude mapa, která povede moje kroky?

Co se to vlastně se mnou poslední dobou děje? Proč je budoucnost tak rozmazaná? Nemá ani patrné kontury?

Zippo zapalovač tupě zazvoní a jiskra rozžehla plamen. Konec cigarety zažhne a konec plamínku zmizí v tabáku.

Plíce sípou pod náporem spalin a v žilách se mi rozprostírá nikotin.

Zapíjím čistou žitnou a pořád na to nemůžu přijít, nemohu se rozhodnout, jestli pistole a nebo oprátka bude to pravé.

Všechno pomalu ztrácí smysl. Takhle už nejde dál žít.

Další cigareta za mnou a já se zvedám. Stoličku posunuji blíž k oprátce, ale zároveň beru do ruky lesklou zbraň, která to všechno může vyřešit mnohem rychleji…

V lahvi už mnoho nezbývá, nebude lepší čas na rozmyšlenou. Klopím do sebe zbytek ze skleněné, lesklé nádoby a tenkým hrdlem naposledy zabublá zlatavá tekutina. Hotovo. Rozhodnuto.

Lahev odhazuji do kouta a dívám se na pistoli. Ta bude až poslední možnost.

Oprátka visí lákavě na trámu a v lehkém vánku se pohupuje sem a tam. Dívám se na ní zálibně, alkohol mi koluje v žilách a vím, že jsem se rozhodl správně.

Teď, udělám to teď a už to nebudu odkládat.

Otevírám kufr od auta a milence své ženy tahám lechce omráčeného ven. Beru ho na záda a stavím na stoličku. Celkem drží vzpřímeně, oprátku mu nasazuji na krk a v rychlosti podkopávám stoličku…

Jen hekne a za pár minut je po všem. Nezlomil si vaz…

Beru pistoli a uklízím jí. Dopis na rozloučenou napsal hezký

Dobrý večer všem

Je jeden den po nadílce Mikuláše a je to téměř rok, co jsem naposledy napsal. Je čas obnovit mou terapeutickou pomůcku a napsat zase něco o životě, jaký by možná měl a možná také neměl být...


Sice jsem napsal povídku, ale nehodí se jí zveřejnit, jelikož už by bylo až příliš pochybováno o mém (ne)zdravém rozumu, pustíme si nějakou hezkou, pozitivní a veselou píseň a pro dnešek se rozloučíme. Zítra to zkusím znovu...