seriál na pokračování 18

***

Jedu si tichou krajinou a slunce se už dávno vyhouplo nad obzor. Po svačince z mutantky mám zvláštní pocity kolem žaludku. K jídlu byla dobrá, ale její krev asi obsahovala něco, co tam nemělo úplně patřit.
Svým uchem, vylepšeným od ustřelení brokovnicí, slyším slabé volání o pomoc. Nemohu identifikovat směr.
Hlava se mi točí jak kdybych slezl z centrifugy, slzy se mi bolestí derou do očí. A pořád ten hlas...

***

"Pomoz mi, jsem tady, slyším tvůj dech, jen mysli a já uslyším i zbytek, pomoz mi prosím, potřebuju tě..."
Ten hlas, tichý, šeptající, naléhavý...
Vím v jakém světě se pohybuji, je mi jasné že to může být léčka. Ale zní to jako opravdová žádost o pomoc.
"Kdo jsi?" pokládám otázku, aniž bych pohnul rty.
"To je jedno, potřebuji tě. Vím kdo jsi a musím tě mít na blízku", odpovídá naléhavě, avšak šeptem, jako by ji někdo mohl slyšet.
"Kde jsi? Jak ti můžu pomoci?" snažím se zjistit víc informací. V tom cadillac zaškytá a začne zpomalovat.
Né, to auto jsem měl rád, teď abych sháněl něco jiného, sakra...
"Sjeď z cesty o kilometr dál vlevo, je tam statek, tam ti pomohou, dávám jim zprávu. Ale potom hned musíš přijet a pomoct mi", nevím jestli hlasu v hlavě, který jsem ani nezval, věřit. Nakonec na statek odbočuji. Po cestě vidím zbytky hadrů a cedule s varováním, že se jedná o hlídaný pozemek a vetřelci budou zajati.
Před bránou jsem začal zpomalovat, ale těžká vrata se rozestoupila a pojmula celé mé vozidlo do útrob statku.

***

Po zastavení mne zkontrolovali, moc jsem se jim nezdál. Ale evidentně byl pro ně hlas dostatečně důvěryhodný, že si vzali mé auto s poruchou, řekli ať se pro něj zastavím cestou zpátky a dali mi jiné, malinké na záchrannou misi. Halucinace z krve ruské mutantky mi začaly dělat trochu problém. Ale nakonec jsem nastoupil a vyjel. Zpět na Plzeň.

***

Čtyřikrát menší motor, než v cadillacu, stříbrná, omlácená fiesta, ale stejně jí motor ševelí hladce a lehce. Oproti cadillacu komfort nula. Ale nevadí, soustředím se na jízdu.

***

Dívka u silnice, stopuje. Na sobě má džíny, pruhované tílko a vlasy se jí vznášejí kolem hlavy. Nádherné oči se jí lesknou za tenkými brýlemi, hebká kůže voní na dálku. Svět je slunečný, světlý, krásný. Stojí tam a záře kolem jejího těla mne nutí zastavit.
Je oblečená až moc civilně, ale to mě neodrazuje a v tuhle chvíli mi to nepřichází divné.

***

Už asi hodinu si hezky povídáme o tom, co jsme kde zažili. Je to příjemné. Okolí se změnilo k nepoznání. Po silnici jezdí auta, benzínky jsou plné zboží, cesta hezky utíká. Ostražitost je tatam. V hlavě se mi ozývá jen zvonění rolniček, zvonků štěstí. Je mi s tou dívkou krásně. Jedeme a jsme v Plzni. Trochu se začíná zatahovat. Ona mi říká, že již musí jít. Nechci ji pustit, chci být s ní, chci s ní jet na výlet. Podívat se na nějaký zámek, dát si zmrzlinu, když je ten krásný a slunečný den... Zastavuji na semaforech. Hlavu jako by mi okamžitě někdo vzal do svěráku....

***

Zařval jsem, po otevření očí slyším tichý vzlykot a volání o pomoc neznámé dívky. Venku je skoro tma, provazce vody padají z nebe a rytmicky bubnují na kapotu staré fordky. Stěrače jsou spíš nefunkční, než že by stahovaly vodu ze skla. Při pohledu vedle sebe jsem zjistil, že dívka, kterou jsem vezl, byl jen přelud. Pane bože, dej se dohromady chlape... Párkrát jsem se pleskl do tváře a divím se, že jsem vůbec dorazil tak daleko. Za mnou hotová pohroma. Někde chybí silnice, převrácená auta, polorozbořené zátarasy...
"Postarala jsem se o tebe, měl jsi otravu, ale teď mi pomoz", ozvalo se mi v hlavě znovu. A byl to známý hlas. Hlas té dívky, kterou jsem vezl. Tedy nevezl, byla to jen představa, ale moc hezká. Nevím na kolik to bylo tím jedem, ale cítil jsem k ní náklonnost. Zaprvé se mi moc líbila, zadruhé byla opravdu milá. Třeba taková bude i ve skutečnosti...

***

Pomalu mě odnavigovala do centra Plzně. Infrastruktura relativně funguje, takže sem tam je k vidění otevřený obchod a nebo restaurace. Lidé chodí po ulicích celkem nalehko, jen je po chodnících spousta ozbrojených policistů, kteří dohlíží na pořádek.
Dojel jsem ke starému zimnímu stadionu. Dívčin hlas v mé hlavě je teď velmi silný. Vzal jsem si katanu od mutantky a ne zrovna pomalým krokem se vydal dovnitř. Takhle nějak si představuji postapokalyptické filmy. Vytrhaná ohořelá sedladla na tribunách, na ledové ploše různě rozbitá a ožehlá auta. Všude nepořádek.
Hlas v hlavě řekl už jen poslední slova: "Místnost komentátorů" a zmlkl. Ocenil jsem klid a ticho
Krysy se stejně za chvilku vynoří...

***

Došel jsem až do komentátorské místnosti. Dveře zamčené. Vykopl jsem je. Za nimi na posteli ležela TA dívka. Slečna, která mi dělala společnost do Plzně. Stále krásná, ale velmi zubožená. Vzal jsem ji na ramena a postupoval zpět. Překvapivě bez odporu ze strany krys. Ale někdo jí brzo začne shánět. Byla zamčená, někdo jí krmil a chodil umývat. Dívka jako pírko, lehoučká, na rameni jsem jí téměř necítil. Ale ve vzduchu něco cítit bylo. A nelíbilo se mi to.

***

Dívku jsem naložil do auta a odvezl do Prahy. Cadillac je prý v pohodě. Ve starém bytě, který překvapivě byl na žižkově ještě dobře použitelný, jsem dívku uložil do postele a uvařil večeři. Snaha snad nebyla marná, všechno snědla a vypadalo to, že jí chutná. Nemluvila příliš, její oči ale mluvily víc než tisíce slov. Někdo jí hrozivě ublížil. To už se nesmí znovu stát. Budu tady pro ní. Cítím, že ji musím chránit.
Druhý den vstala a osprchovala se. Udělal jsem snídani. Dívala se na mě dlouze a já zatoužil po ochutnání jejích úst. Podívala se mi hluboko do očí a já věděl, že ona mě chce líbat také.
Nejprve nesměle, potom velmi vášnivě a hluboce, jsme pojili naše ústa k sobě a bylo to nádherné. Poté jsem se ale neudržel a celou tu krásnou a romantickou chvíli pokazil tím, že jsem se jí zmocnil.
Všechno oblečení jsem z ní strhal a jazykem jsem jí celou ochutnal. Její kůže po koupeli vypadala tak lákavě. Několikrát jsem si lehce kousl, ale nikdy ne tak, abych jí ublížil. Vůně, kterou vydávala, byla magická. Dával jsem jí vše to, co jsem mohl. Nikdy jsem nechtěl už oddělit svůj jazyk a svá ústa od jejího těla.
Když už jsem to nemohl vydržet, otevřela se mi jako květina a já v návalu rozkoše do ní vnikl. Bylo to nádherné. Milovali jsme se dlouho, jemně. Nikdy na to nezapomenu...

***

Musím zjistit, kdo jí tam držel a proč. Po dvou dnech, které jsem jí nechal na zotavenou, vím že jí miluji a nechci o ní přijít. A taky se musím spojit s druhým světem. Mám neblahé tušení, že ta dívka, je něco víc než oběť, kterou jsem zachránil...

seriál na pokračování 17

***

Nakonec jsem nenasytně ulovil oba zbývající upíry. Nyní je mi skvěle. Zase plný sil a tkáně se opravují téměř samy. Nasedám do svého vozu a vyrážím dál. Má společnice se vzadu pomalu začíná vrtět, asi se probírá. Brzy budu muset zastavit a vyjasníme si, jak to bude mezi námi fungovat. Zda se přidá a nebo si půjde svou cestou. Míjíme nějakou usedlost, viditelně vyhořelou, takže tam nikdo nebude. Výborně. Zajíždím na dvůr a zhasínám motor. 

***

Po důkladné kontrole objektu se vracím k autu. Bojovnici vytahuji ven a dávám jí prostor ke konverzaci. Dívá se na mě bojovně, ale už tuší, že nejsem žádné máslo. Dává si pozor.
"Co po mě chceš?" Táže se.
"Nic po tobě nechci, jen by se mi hodil průvodce světem, který jsem opustil a po nějaké době jsem do něj byl uvržen zpátky", kontroval jsem.
"S upírama se nebavím", uzavřela posměšně a odplivla si.
"Nejsem upír, to už bys tu asi dávno nebyla, potřebuji jen informace a ty mi je můžeš dát. Ale nechci vězně, chci parťáka," odpověděl jsem jí s náznakem kyselosti ve svém výrazu.

***

Uvidím, jestli získám její důvěru. Zatím jede se mnou. Povídáme si. Je to příjemná konverzace. Vrátil jsem jí zbraně a tak trošku se modlím, abych jí je zase nemusel sebrat.
Chce zastavit. Sjíždím z cesty a ona zabíhá jak šelma do lesa, aby se vyprázdnila. Po chvíli slyším trošku ruchu. Však ona si poradí. Necítím ve vzduchu nic jiného, než zvířecí krev. Donesla dva králíky. Bude pečínka. Oba vysávám a ona zakládá oheň, asi to nebude jíst syrové. Pečené maso jsem neměl věky. Docela se i těším.

***

Relaxuji s plným žaludkem. Konverzace příjemně zkracuje čas a rozhodli jsme se tu zůstat přes noc. Když už oheň dohoříval a já se chystal usnout, postavila se přede mě. Již beze zbraní, které si předtím uložila v autě. Chvilku tak postávala a prohlížela si mě. A pak se na mě vrhla. Jen tak tak, že jsem si stihl sundat oblečení, již přede mnou stála nahá a já se bořil do jejího klína. Dlouho jsem nebyl se ženou tímto způsobem. Užíval jsem si to. Pravá romantika. Les, hvězdy, doutnající popel v ohništi. Bylo to krásné. Na chvilku jsem zapomněl na celý svět.

***

Když jsme vedle sebe leželi v trávě, pomalu jsem usínal. Smysly jsem měl otupělé ze sexu a přítomnost ženy po svém boku byla příjemná. Přestal jsem být ve střehu a to se mi mělo vymstít. Právě ve chvíli, kdy už mozek nabíhal do spánkového režimu, ucítil jsem slabý pohyb. Nevěnoval jsem mu pozornost. Ale když cinklo ostří katany o kamínek v trávě, probral jsem se právě včas, abych odvrátil útok, kdy mi moje nová známá chtěla useknout květák. Jednou rukou jsem chytil ostří katany, druhou její ruku na rukojeti a bez větší námahy švihl katanou proti ní. Podřízl jsem ji jako podsvinče. Krev po mě stříkala a já, co jsem mohl, to jsem polykal. Byla vydatná. Proč to ta děvka chtěla udělat nevím, ale jisté je, že to byla po sexu dobrá svačinka.
Nikdy nevěř mutantní holce z ruska. Tak to je.

***

Umyl jsem se v potoce a vyrazil na cestu. Co mě ještě čeká v praze? Najdu svou rodinu? Podívám se za "rodinou" do druhého světa? Kde je Azazel? A co se mnou prováděli v té anglii? Spousta otázek. Jediné co vím teď, že jsem zpátky ve formě, mám velký bourák a pomalu musím začít myslet na jiné věci, než primární zajištění své existence...

***

pozdrav

Zdravím potrefené husy... Pro váš klid zmizeno... Je to tak lepší?

Chystal jsem se psát o jedné matce, která raději chodí za zábavou a svoje roční miminko nechává vychovávat na střídačku prarodiče... Ale rozhodně by se to zase nesetkalo s pochopením a tak si svoje duševní stavy nechám pro sebe. Však ono je lepší mlčet a přihlížet nepravostem.

Ale nejsem potom taky tak nějak spolupachatelem?

Jdu raději koukat na Akta X...

Dobrou noc všem...

seriál na pokračování 16

***

Do Prahy 20 minut. Jedeme pomalu a očima pátráme po okolí.

Nikde nic. Klid. To jsme nečekali.

Vjíždíme do Rakovníka. Vítá nás barikáda z barelů a různého bordelu. U barikády stojí něco jako voják. Vypadá jako voják, oblečený je jako voják, ale není to voják. Americká uniforma a česká kulovnice? To nejde dohromady.

Zastavuje nás a jde k okýnku řidiče. U něj se zastaví a kouká na Azazel za volantem. V koutku párátko a drzý úsměv. Rádobyvojáček žádá doklady, prst na spoušti, ale pušku v takovém úhlu, že by nestačil ani prda.

Z palubní desky její spolujezdec loví techničák a pojištění. Když nemůže najít emise, tak se maskáčový pitomec rozhlédne a vidí nápis Pohřební služba.

To ho zarazilo. Navíc pražská SPZ.

Usilovně přemýšlí a je vidět, že to není jeho hobby.

„Co to vezete?“ ptá se bystře.

„Co bys čekal? Mrtvolu!“ Dodávám asi tak tiše, aby to slyšely nejbližší tři bloky. Ten voják by nezastavil ani ráznou babu, natož cikány. To je tady na hlídce fakt sám?

„Kolik vás tam je? Je tam nějakej čmouda?“ panika v jeho hlase se dá přímo chytit za ocásek.

„Vystupte si!“ tak on umí i rozkazovat, no když si pán žádá.

***

Jsme venku z auta, po cestě se alespoň protáhnu. Vojáčka začíná chytat panika. Je přímo na ráně, viditelně proti sobě má přesilu.

Koutkem oka registruji odraz světla. Jen malé prasátko, které hází dalekohled ostřelovačské pušky. Rána… Kulka mi rozráží lebku a ta se i s kusem obličeje trhá od zbytku mé hlavy.

Než dopadám na zem, otáčím se a jediným okem, které mi po výstřelu zbylo, vidím potutelný úsměv dobře známé blondýnky, se kterou jsem tak dlouho žil. Cizina jí asi neprospěla. Drsný způsob ukončení vztahu…

***

Jsem v pytli, doslova i obrazně. V černém pytli na mrtvoly. Obličej mi celkem zregeneroval. To zjišťuji, jelikož jsem si na něj instinktivně sáhl.

Nelly… Vzpomínám na naše vášnivé noci, vzpomínám na loučení než odjela a hned si také vzpomínám, jak mi ta děvka ustřelila půlku hlavy.

Cítím nenávist a hlavně nechápu proč to udělala.

Musím se odtud dostat. Kdoví jak pokračuje válka.

Pytel trhám celkem bezpečně a vylézám ven. Jsem v kobce. Je tady tma. Mé nové oko si teprve zvyká na to, že se jím dá koukat. Mám hlad, krev jsem neměl už… nevím jak dlouho, ale určitě celé věky. Cítím se slabý.

Mé oči přivykly šeru a našel jsem východ. Nahá chodidla pleskají po linoleu podzemních prostor. Trochu zatlačit na staré dveře z umakartu a jsem venku. No venku. Na chodbě.

Nechápu nic. Kde je Azazel? Proč jsem někde v opuštěném komplexu? A hlavně, kde jsou moje šaty?

Na chodbě staré nemocnice se pohybuji tiše. Necítím se tak úplně fit a mám pocit, že by mě v tuto chvíli přepralo malé děcko. Doby, kdy jsem si připadal nepřemožitelný, jsou asi pryč. Co bych dal za upíra a nebo aspoň transfuzi. Na zemi se válí noviny, anglický SUN. Z roku 2010… 26.8.2010. Takže toto datum už minulo, kam se ztratilo 6 let? Kde jsem byl? Mám pocit, že jsem byl střelen včera. Mám tolik otázek…

***

Jsem sám. Sem tam jsem v lesích potkal pár lidí. Nikdo nemluví. Podařilo se mi sehnat nějaké oblečení. Nedokázal jsem zkontaktovat vůbec nikoho z mé minulosti. Dokonce jsem ukořistil jeden NETbook, celkem novinka pro mě. Nejsem tedy úplně bez informací. Vím že je neděle 27. Března 2011. Občanská válka zuří již jen na východní frontě. Slovensko je v podstatě neobyvatelné. Konkiewicz se svou armádou pustoší vše na východ. Přesunuji se, jako to jen jde, za vřavou bitvy. Z ostrovní anglie se mi podařilo dostat zpátky do čech. Zítra už dojdu k plzni. Dnes si musím ulovit nějaké zvíře, hlad se začíná projevovat.

Brzy budu zase ve formě. Živil jsem se teď celkem podivně a nemám skoro žádnou sílu.

Lesy v čechách pořád ještě skýtají útočiště zvířatům. Ale lidé do nich vlastně ani nechodí. V lesích je ještě hodně divných věcí a lidé se bojí. Za tu dobu, kdy jsem byl nejspíš jen experimentální objekt anglické armády se toho hodně změnilo. Geneticky modifikovaní bojovníci, lidské bomby, přemnožení upíři… Nic co byste chtěli potkat při hledání hub v lese.

***

Jsem na okraji Plzně. Ukořistil jsem auto. Poctivý americký osmiválec. Teď se mi bude mnohem lépe cestovat. Sice musím shánět palivo, ale na dnešním černém trhu je všechno. A já vím, po čem je největší hlad. Po informacích. A ty jsem si vždy uměl sehnat.

Cadillac mi sluší.

Píše se pondělí 28. Března 2011, s plnou nádrží, narychlo sehnaným oblekem a magnumem .357 v antracitové barvě na sedadle spolujezdce, se řítím Plzní. Míjím kontroly, které už vědí, že není radno mne zastavovat. V nemocnici jsem uplatil sestřičku a užívám si pozitivní nulky.  Mám to ale štěstí. Na výjezdu z plzně musím na chvilku zastavit. Některé fyzické potřeby mám i když jsem napůl upír. Maggieho si beru samozřejmě s sebou.

Vítr ve větvích stromů, rostoucích pokojně u silnice, si pohrává s lístečky. Na pozadí šumu je cítit večerní šum velkoměsta. Většího než Praha. Část Prahy totiž lehla popelem před pěti lety při nepokojích. V podstatě celé centrum. Zůstaly jen paneláky na okraji. Centrum je teď mrtvá zóna.

***

Praskla větvička v lese. Registruji kroky. Ruka se mi pomalu přesunuje k pouzdru za opaskem, přesně na místo, kde odpočívá můj Maggie. Z lesa se ozývá temné vrčení, bestie si pro mě jde. Od auta jsem příliš daleko, čekám tedy na útok. Ten přichází záhy.

Obrys postavy začíná být zřetelný. Natahuji závěr zbraně a odměřuji pohledem postavu mezi stromy. Tenká linie dává tušit ženu. Ženu, která se v přikrčení připravuje k útoku. I když mi hrozí reálné nebezpečí, zaujal mne způsob našlapování v běhu. Ta dívka běží plavně, elegantně, ale hlavně přísně efektivně, ani náznak špatného kroku, rychlost.

Modifikovaná bojovnice. Šelma. Moje první setkání…

***

Magnum zaštěkal do večerního šumu. Každé kulce se vyhnula a když byla nadosah, saltem mě přeskočila. Její drápy se mi zaryly do zad. Ve výskoku se otočila, nohama mě chytla kolem pasu a zezadu se mi zakousla do pravého bicepsu. Meggie mi upadl, levou rukou jsem ji chytil za krk, zvedl ji do vzduchu. Sekla zuby a snažila se mě zachytit drápy. Skoro mě ta divoženka dostala na lopatky. Odmrštil jsem jí směrem k lesu a dal se na úprk k autu.

Hladový, bez upíří přesnídávky, no to je teda den…

Sotva dopadla, zavrčela a šla po mě zas. Auto bylo naštěstí nastartované. Zařadit rychlost a…

Skočila na kapotu. Musím uznat, že postavu teda má exkluzivní, zoubky jak z reklamy na zubní pastu…

Brzdy, plné.

Neudržela se a z kotoulů na asfaltu se skoro hned dostala na nohy a připravovala se znovu k útoku, otevřel jsem rychle dveře a než chytila rovnováhu, dostala uspávačku do prsou.

Stačila ještě vystartovat, ale po třech krocích upadla. I když věděla, že to je asi v háji, pokusila se chytit rovnováhu. Pak už konečně usnula.

***

Jedu si na Prahu, ve vínovém cadillacu se světlou kůží. Cesta pod koly utíká kilometr za kilometrem. Jedeme relativně pomalu, protože cesty nejsou bezpečné. Na zadním sedadle mám bojovnici. Krásnou, hnědookou, elegantní a vražedně sexy.

Dle rozboru DNA je křížencem. Modifikovaným bojovníkem. Tygr a člověk. V ženském těle. Toto spojení je elegantní, zároveň ale nevyzpytatelné…

Prohlížím si ji v zrcátku. Vysoké kožené kozačky na nízkém podpatku. Kůže přesně kopíruje tvar jejích lýtek. Černé kožené kalhoty, vojenská vesta plná kapes. Kapsy jsem jí vyprázdnil, GPS, zavírací vojenský nůž, dvoje pouta… Asi to má ráda tvrdě, pousmál jsem se…

Dál dýmovnice, cigarety a Zippo. Střelná zbraň žádná. Jen na zádech pouzdro pro katanu, krátkou, ostrou a nebezpečnou. Na bocích dvě pouzdra s dlouhými dýkami. Stříbrnými. Spálil jsem si ruku, ale to se brzy zahojí. Nanoboty mi už regenerují prokousnutý sval ruky. I kdybych v sobě ty malý mrchy neměl, zahojil bych se rychle, jsem přece z části upír. Brrr… Jen ta vzpomínka je děsivá. Musím si nějakého ulovit, jsem slabý, neforemný. A co je nejdůležitější, hrozivě pomalý.

Krásnou tvář má padlou dopředu, roztomilý nos a ústa, která když nekoušou, tak musí být náramně hebká.

Modifikovaného jsem ještě nepotkal. Budu mít spoustu možností se dozvědět, jak fungují…

***

Stmívá se, osmiválec duní krajinou a má neočekávaná společnice stále ještě spí. Asi jsem to s tím uspávacím sérem trochu přehnal. Pokusil jsem se připojit do sítě ve Druhém světě. Všude ticho, mrtvo. Na velmi cenzurovaném internetu jen suché statistiky o mrtvých na východě… Musím jet dál… Kdybych se mohl vidět ve zrcadle, chtěl bych vidět jak vypadám po ustřelení a následném napravení mé hlavy… Obličeje…

***

Pomalu se probírá. Musel jsem zkontrolovat provazy a izolační pásku.

V očích je vidět vztek, ale jinak na sobě nenechává nic zdát. Již jsem úplně uzdraven.

Zajíždím do lesa. Musím se najíst a potravu cítím už kilometry daleko. Pach upíra se již dost přiblížil. Nechávám auto na lesní cestě, zamykám ho a zakrývám maskovací sítí, kterou jsem vytáhl z kufru. Již se stmívá, z dálky je slyšet sýček. Nevím jestli přežiju útok na upíra. Uvidíme…

***

Čekám v lese dobrou hodinu. Mezitím padla noc na špičky smrků. Kdyby mi bilo srdce, tak bych měl adrenalinu  plné žíly. Upír se přiblížil. Nevím jestli mě cítí, jestli cítí mou sílu, teda v tuto chvíli spíš slabost, ale nakráčel si suveréně na mýtinu.

Na to jsem čekal. Zaútočil zezadu, nenechal jsem mu žádnou šanci. Ihned jsem se mu zakousl do krku a začal sát tu energii. Upír se chvilku točil kolem dokola, ale zhruba po deseti minutách jsem dosál jeho infikovanou krev, která byla studená, mrtvolná. Do žil se mi vrátila energie, svaly se začaly znovu formovat. Ještě si dám jednoho. Zbystřelé smysly mi dávají signál, že blízko je ještě jeden nebo dva. Nyní se již cítím lépe, jdu do toho…

***

seriál na pokračování 15

***

Doslova se zarazila na místě a stála tam jak opařená.

„Stojíš tu dlouho?“ vztekle se na mě podívala.

Mlčení se jí dostalo místo odpovědi.

„No prima,“ táhla mě za sebou do pokoje zpátky a mrzutě vrčela.

***

Aspoň mám spojence. Už se do toho namočila dost a teď toho můžu využít. Mengele se podiví nad novými rozkazy.

***

Azazel mi zadala celkově nové tělo.

Nanoboty se mi rozjeli po celém těle.

Byl jsem napojen na dialýzu. V krvi mi totiž několikánásobně vzrostla hladina vápníku. Z druhé strany dostávám roztok s obsahem titanu. Nanoboty mi vyměňují kosti a některé nové přibývají. Například lopatka pod žebry nad srdcem. Přece jenom by se mi někdo mohl pokusit srdce probodnout kolíkem.

Jen mě mrzí zuby. Vzhledem k barvě titanu mám pod sklovinou zuby tmavší a tak to vypadá, že jsou zuby hodně zašlé. Ale co, účel světí prostředky.

S Azazel teď spáváme každý den spolu. Mengele se snaží. Pomalu se dozvídám detaily o experimentu.

Dvě stovky mužů a žen z našich řad bylo měněno na buněčné bázi. Většina se nedožila víc jak pěti hodin. Ti co přežili déle, byly do deseti let od přeměny z člověka. Po dvou dnech zemřeli ti, co byli starší než pět let od přeměny. Nakonec zůstalo jen třicet šest žen a deset mužů, kteří vydrželi měsíc. Jako potrava jim chodili upíři.

Ti byli krmeni z konzerv a dva, nebo tři dny se rehabilitovali, aby zase mohli posloužit jako hlavní chod při krmení.

Všichni Noví se nakonec shodli, že když už jsou vyspělejší než jejich stvořitelé, tak uprchnou a zmizí. To se jim podařilo při poslední návštěvě. Vypustili upíry, kterých bylo asi padesát, na zahradu, aby odlákali pozornost. Upíři zaútočili na stráže, hlídající slavnost. Proto tam bylo tolik těl. Stráže je pozabíjeli. Azazel mě naložila a vyvezla do pustiny. Tam jsem se pak probudil.

Některé Nové zabily stříbrné kulky, které jim urychlily metabolismus a oni se pak rozpadli. Nerozsypali se na prach jako upíři, ale rozsypaly se jim buňky. V podstatě se oddělila voda od zbytku těla.

Takže teď udělali nás. Jsme jenom 4. Všichni chlapi a žádná ženská.

Titanové vylepšení se týká jenom mě. Přece jenom sobě věřím nejvíc a myslím, že jsem získal i důvěru Azazel.

Azazel počítá s návratem na zem se vším tím maskováním, od kterého za ta století v očistci odvykla.

***

Novinové titulky na hlavních stranách nejčtenějších deníků:

- Romové rabují v hlavním městě -

Prahou znějí výstřely a hoří auta, nasazeny dobrovolné zálohy a armáda

- Ekologisté použili nástražné systémy na stavbě dálnice -

Děti země se uchýlily k razantním opatřením

- K zamezení rabování zvýšeny sociální dávky -

Když jsou peníze, není potřeba rabovat hlásí premiér

- Občanská válka, nebo holokaust? -

Občané lynčují  všechny občany tmavé pleti a ti napadají osady bílých obyvatel

- Obě komory s Premiérem v čele požádali o pomoc NATO -

Severoatlantická aliance zamítla návrh, jelikož Nizozemsko se od ozbrojeného konfliktu distancovalo

- Prezident se rozhodl vyjednávat s oběma stranami -

Václav Klaus pozval na hrad vyslance Romského etnika a zástupce Samozvané domobrany

- Romové odmítají ustoupit i za cenu zvýšení dávek -

Hranice dávky byla stanovena na 80% čistého výdělku v ČR

- Romové se shromažďují v táborech a většinové obyvatelstvo má obavu z konfliktu -

Premier uklidňuje občany, situace je prý pod kontrolou - Romové se dle něj nemusejí obávat ozbrojeného útoku armády ČR

- Senátoři a prezident zuří, parlament si dělá co chce -

Vláda se pokouší ovlivňovat sdělovací prostředky

- Atentát! -

Byl odstraněn politickými odpůrci a nebo jednou ze stran bitevního pole? Prezident zemřel!

- Rozpuštěn senát! -

Premiér vyrazil dveře s většinou senátorů, kteří odsuzují jeho postupy, proti občanské válce, které viditelně nemají efekt

- První bitva, první mrtví, občanská válka začala -

NATO mlčí, Amerika se mobilizuje. Většinové obyvatelstvo vyrabovalo vojenské posádky, kde nebyl kladen žádný odpor, vojáci se dali na stranu Bílých. Romové se zmocnili Ostravy.

 - ROA se vydala na pochod k Olomouci -

Proti Romské Osvobozenecké Armádě nastoupili noční pluky a zasadily ránu do týla nepřítele. Ivan Konkiewicz, mluvčí nočních pluků, slibuje bezplatnou pomoc.

- Na slovensku bílí nečekají a útočí první -

Romské vesnice rozmetány tanky, prezident schvaluje postup armády. Prevence je účinná

***

Tak a je to tady. Z novin posledních dvou týdnů je patrné, že pohár hořkosti přetekl a my ho budeme muset vypít do dna.

Dnes v noci utečeme do reálného světa. Do světa, odkud jsem vzešel. Mengele mi popřál štěstí a dostal jsem od něj ochranný amulet. Kde k němu přišel neřekl.
Zbraně máme, auto mít budeme a to nám musí stačit. Azazel neprůstřelná vesta a kapsáče sedí. Nelly musela opustit stanoviště a už je v bezpečí v Jihoafrické republice. Dnes asi možná úplně naposledy budeme spát v zámku v druhém světě. Nenápadně si to užíváme. Nikdo snad nic netuší a jestli ano, tak to perfektně kryje.

Zítra ráno vyzvedneme ty tři, co čekají na akci.

***

Azazel nás naložila do velký černý dodávky. Závěsy vesele poskakovaly na prašné cestě druhého světa. Motor tiše ševelil, naučený z pohřbů, že nesmí rušit tryznu pozůstalých. Jediné co nesedělo, bylo zasyčení biTurba při prudkém sešlápnutí pedálu. Hned jak vyjedeme do Reálného světa, musíme sehnat mrtvolu, do které schováme některé zbraně a střelivo. Auto je trochu nahnuté, protože mých 200 kilo zatěžuje jednu stranu víc. Jeden z Nich dělá ohledavače. Azazel řídí dodávku a já s těmi Druhými sedím vzadu u rakve jako doprovod pohřebáků.

To je podle zvědů celkem běžná praxe. A na pohřebáky se prý ani nestřílí.

Vjíždíme do deště, za chvilku budeme doma.

***

TV Nova se ptá: Kdo jsou noční pluky?

TV Nova vyslala válečného zpravodaje do blízkosti akce obávaných nočních útočníků. Romové se nejprve brání, ale pak zbaběle prchají a opouštějí pozice. Střelba se ozývá jen ze strany agresora. Noční pluky používají nože a mačety. Ztráty nejsou, dle jejich mluvčího Ivana Konkiewicze, vůbec žádné: „Moji chlapci byli vycvičení k boji muže proti muži. Nikdo proti nim nemá šanci.“

Vojáky ale nikdo nikdy neviděl. Pokaždé se dopraví na místo za pomoci kamionu, jsou jich asi tři desítky, během pár minut vytvoří totální chaos.

Ze zkazek od Romských bojovníků se jedná o démony. „Vzhledem ke ztrátám asi ano. Vycvičený voják na civilistu se zbraní může opravdu působit jako stroj na zabíjení, nebo snad dokonce jako démon,“ uzavírá Ivan Konkiewicz.

Ale odkud přišli a kde se jim dostalo takového výcviku? To jsou jen první otázky na které se nedostává odpověď...

BLESK: Štáb TV Nova pořadu Na vlastní oči zmizel.

Josef Klíma i s celým štábem zmizel při natáčení svého pořadu o nočních plucích. Podezření padlo na Romy, kteří pravděpodobně budou za štáb požadovat výkupné.

BLESK: Obyvatelé osvobozené Severní moravy rozhlašují: Viděli jsme jak vojáci pijí krev, jsou to upíři.

Přední psychiatři prohlašují: Obyvatelé zasažení konfliktem jsou v šoku a mají trauma.

Čachtičtí prohlašují, že ví co viděli.

Psychologové varují: Obyvatelé jsou stiženi pověrami a mýty o Čachtickém hradu. Za války viděli spoustu krve a trauma se projevilo obživnutím upírů a vlkodlaků.

Až odezní šok, lidé se zase uklidní.

***

Konečně doma. Lesy, potoky. Partyzáni nám dali nějaký chleba a máslo. Ne moc, stejně jsem přijali jen kousek jako gesto. Hladoví rozhodně nejsme. Lesy jsou pořád plné zvířat a tak čas od času lovíme.

Do žádného města jsem ještě neměl odvahu zajet, ale je to jen otázka času, kdy nám začne docházet palivo a pro nějaké budeme muset zajet. Ale pumpy zásobené nejsou a benzín je na příděl. Pohřebák snad benzín dostane.

Máme v rakvi zakonzervované jedno tělo vojáka. Prý ho vezeme do olomouce. Asi se popereme s tolik milovanými nočními tvory.

Podle posledních zpráv, které Azazel vydolovala ze sítě Organizace, kontaktovali Noví Mágy a snaží se vytvořit dimenzionální kapsu. Už mají dost míchání se mezi lidi a chtějí si žít jen pro sebe. Dle mě teda degenerovali na prachsprostý upíry...

Kapsa nás vyplivla u Karlových Varů. Tady je celkem klid. Rusáci odtáhli a fronta se pomalu posunula k Jihlavě.

Díky upírům se postup cikánů zpomalil. Američani přistávají v Ruzyni a je celkem klid.

Od severu se formují jednostky polských romů. Posily přicházejí i ze slovenska.

Předsazené vojsko tmavých dorazilo do Prahy a všichni byli pobyti. Centrum města přestalo dýchat, mrtvoly se odklízejí pomalu. Na romech nikomu nezáleží. Odklízí se až když začínají zavánět. Na sluníčku to nikdy netrvá dlouho.

Podle internetových serverů ze zahraničí infrastruktura města celkem funguje, pouze nejezdí MHD. Lidé se bojí útoku v metru a velká koncentrace lidí v autobusech způsobila dopravní kolaps. Lidé chodí pěšky a jezdí na kole.

Fotografie tady nejsou žádné, snad to nebude tak hrozné.

Pistole se mi stala společníkem.

Jezdíme po okreskách. Přespáváme u dobrých lidí. No Azazel přespává, my odpočíváme. Nikdo kromě ní vlastně nespí. Není to potřeba. Pomalu se do ní zamilovávám a tím plán o tom, že až mi pomůže, nechám jí být, padá.

Vzal jsem si meč. Nějak mi začíná být sympatičtější ledová a dlouhá ocel, místo kousavých včeliček.

Meč má v odtokovém žlábku potažení stříbrem, takže upíři asi nebudou rádi...

***